Irán 2007

Příběh z Iránu -  říjen 2007

Příprava na cestu – víza, burka

Prvním problémem byla víza. Na cestu do Iránu se chystaly osoby tří národností, Ind, Němec a Češka. Chtěli jsme se zúčastnit výstavy/konference a propagovat Pozzocrete, materiál nahrazující částečně cement při výrobě betonu, takže jsme chtěli služební vízum. Nejprve nás iránský konzulát v Mumbai nechal opatřit všechny možné papíry: výpis z bankovního účtu, potvrzení indické obchodní komory, že existujeme, museli jsme si nechat udělat test, že nemáme HIV, tuberkulózu a žloutenku (všechny tyto nemoci jsou očividně metlou západní civilizace, v Iránu to nemají), a dostali  jsme též pozvání našeho iránského distributora Amira.  Výsledkem této akce bylo, že Češi a Němci nemohou dostat služební vízum vůbec, pouze na přímý pokyn ministerstva zahraničních věcí v Teheránu, o který by se musel postarat náš chudák distributor, Indové mohou toto vízum dostat. Chyběl ovšem další papír, oficiální žádost firmy Dirk o vízum. Náš pracovník v Mumbai hbitě zašel do internetové kavárny za rohem iránského velvyslanectví,  poslali jsme mu nascanovaný dopis, on to vytiskl a zdálo se vyhráno. Ale nebylo tomu tak.  Vízum nelze zaplatit na místě, je třeba rupie složit v nominované bance na  konto konzulátu. Když Harish, jeden z našich zaměstnanců, který dostal nevděčný úkol víza zařídit,  do banky přišel, tak mu bankovní úředník pogratuloval, že se už dlouho nikomu nepodařilo dostat se až k aktu platby  a služební vízum do Iránu získat.

Pak se naskýtala otázka, co dělat s občany české a německé národnosti.  Ukázalo se, že jediným řešením jsou víza turistická, ovšem pro každou z těchto národností byla opět různá pravidla.  Němci mohou dostat sedmidenní turistické vízum na letišti v Teheránu, ale Češi tam mohou dostat jen třídenní transitní vízum, které se nedá prodloužit (to by na náš pobyt nestačilo).

Což mi připomnělo situaci před téměř 40 lety,  kdy jsme na naší indickou výpravu získali dvojitý tranzit (tam a zpátky) ode všech států včetně Pakistánu a Afghanistánu, ale Iránci prohlásili, že dvojité tranzitní vízum u nich neexistuje. To byl také důvod, proč jsme zpátky nemohli jet přes Irán (můj pas byl plný víz a razítek a nic dalšího se tam nevešlo), ale museli jsme hledat loď, která by nás dovezla z indického přístavu Bombaj do irácké Basry – deset dní na moři. 

Takže také v tomto případě se Iránci ukázali jako nejkomplikovanější. Jediné řešení bylo, že kvůli mně musel  Amir zajít na ministerstvo zahraničních věcí v Teheránu,  zaručit se za mne zuby nehty, a posléze mi napsal, že mi „s radostí  může sdělit, že  ministr zahraničních věcí Iránu povolil vydání  turistického víza na deset dní“.  Dostali jsme číslo, se kterým se měl Harish  dostavit na iránský konzulát, a na základě toho mělo být moje vízum nalepeno do pasu. To ovšem už přituhovalo, protože byla středa, měli jsme letět v pátek a neměli jsme rezervovaný  hotel ani letenky, protože se pořád nevědělo, jak to s vízem dopadne. Ve středu ve 12,00 otevřeli konzulát a nebohý Harish (který už tam byl po šesté a na nějž už neomaleně vykřikovali, aby tam  nechodil, že mu žádné vízum stejně nedají) se dostavil s mým pasem a příslušným číslem. Řekli mu, že všechno je v pořádku,  až na to, že vízum vydávají do 24 hodin, ve čtvrtek mají státní svátek a v pátek mají tak jako tak zavřeno. Nevím, co udělal, jestli se rozplakal, ale nakonec mu řekli, aby tedy přišel tutéž středu ve čtyři  odpoledne, že uvidí, co se dá dělat. Takže v 15,45 (v 16,15 zavírali na dva dny) jsem nakonec povolení ke vstupu do země dostala. Letenky jsme koupili bez problémů (asi zase tolik lidí do Iránu nelétá) a hotel musel nakonec rezervovat také Amir, protože v Iránu neberou vůbec nikde kreditní ani debitní karty.

V rámci přípravy na cestu jsem si musela také zakoupit abayu (černý dlouhý hábit s černým šálem, ke kterému patří pro některé země také pokrývka celé hlavy s pouhými štěrbinami pro oči, pak se tomu říká burka – ovšem k těmto zemím  naštěstí Irán nepatří). Nejprve mi bylo Amirem řečeno, že šátek nebo šál na hlavu stačí,  ale pak dostal strach, abych nepobuřovala, protože jsme se měli účastnit také jednání na státních institucích. Moji kolegové v Nashiku začali hledat, kde se v Nashiku dá abaya  koupit. Protože nejsou muslimové, dalo jim práci telefonicky zjistit, že muslimské ženy si nechávají abayu nebo burku šít (případně ozdobně vyšívat) na objednávku u krejčího a že existuje jediný obchod v Nashiku s hotovými burkami – avizovaná cena 500 – 700 rupií, což je 250 až 350 Kč.  Můj řidič mě odvezl do muslimské čtvrti, kde jsem před tím nikdy nebyla. Větší chudoba ve srovnání s ostatními částmi Nashiku byla očividná.  Avizovaný obchod byl stánek, ve kterém stál dvanáctiletý kluk a za ním viselo asi deset hábitů.  Jeden jsem si vyzkoušela – ale ono není nic moc co zkoušet, velikost byla jednotná.  Když jsem nabídla avizovanou cenu, kluk řekl, že mi nic nemůže prodat, protože nezná ceny, a musí se počkat na tatínka. Tatínek přijde tak za hodinu. Když jsem se ptala, kde se tatínek nachází, přeložil mi můj řidič, jehož angličtina je opravdu omezená, že „father is watching dead body“, tedy, že „tatínek hlídá mrtvé tělo“. Tak jsem pochopila, že je asi na pohřbu, což znamenalo, že může přijít za hodinu, za dvě nebo za pět a bylo jasné, že tady mi pšenka  nepokvete. Vrátili jsme se do kanceláře  a uložili našemu týmu v Mumbai další úkol – opatření jedné abayi,  bez zkoušení. Tak se také stalo a všechno bylo v pořádku.

Před oficiálními jednámi - abaya

Odlet a první dojmy
Nastala chvíle odletu. Už při vstupu do letadla Iran Air měly všechny ženy připravené kolem krku šátky, některé je nahodily už v letadle (pravděpodobně Iránky), jiné, jako já, až při výstupu z letadla. V Teheránu (anglicky a persky psáno  Tehran) jsem byla v roce 1970 v rámci expedice Indie a pamatovala jsem si z něj mohutné hory, které město obklopují. Tenkrát, za šáha, nebylo po povinných šátcích a burkách ani stopy. Hory mě po letech nezklamaly a město vlastně také ne. Má 15 milionů obyvatel (stejně jako oficiální počet v Mumbaji, celá země má 67 milionů), ale po chudinských čtvrtích, špíně, nepořádku a očividném kontrastu obrovského bohatství a velké chudoby (typický jev v Indii)  ani stopa. Město je  lehce omšelé, skoro všude ale probíhají  čilé stavební aktivity. Irán má ovšem ropu a tím pádem finanční prostředky.  V obchodech a nákupních střediscích  je k dostání všechno. Ulice jsou dlouhé, rovné, dobře udržované, často po obou stranách osazené stromy – nejkrásnější jsou staré javory, město je hodně zelené.  

Teherán v zeleni

Existuje velký výběr restaurací s dobrou kuchyní, zvláště s vynikajícími šašliky a steaky (Iránčané nejsou vegetariáni, v Teheránu je jen jediná vegetariánská restaurace). V noci je město krásně osvětlené.   Pokud jde o památky, tak je tam pár významných muzejí, většinou v bývalých rezidencích šáha, ale když se zdálo, že budu mít šanci je navštívit, ukázalo se, že mají v této jediné věci stejný systém jako v Evropě – muzea jsou zavřena v pondělí. Jinak je opravdu fascinující poloha města - jednoho dne jsme se probudili a na vrcholcích hor byl už po bouři minulé noci sníh, vypadalo to nádherně.

 Teherán - hory pod sněhem

Stará historie a náboženství. Bez historie nelze porozumět současnosti, to platí nejen o Iránu.  Irán je Persie, a Peršané nejsou Arabové. Perská říše prosperující v 1. tisíciletí před Kristem byla dobyta až v r. 330 Alexandrem Velikým  a arabští dobyvatelé se zmocnili země až v 7. století našeho letopočtu, kdy se Irán stal části Abbasidského kalifátu. Od té doby  vliv islámu v zemi převládl a dnes náleží celá země šiítské větvi Islámu. Z původního náboženství zoroastrianismu (prorok Zarathustra pochází z Iránu) zbyla jen malá menšina. Toto náboženství je  považováno za nejstarší monoteistické náboženství na světě,  a ve svém učení zdůrazňuje obzvlášť  boj mezi dobrem a zlem, což bylo převzato většinou dalších monoteistických náboženství. Symbolem jednoho boha v zoroastrianismu  je oheň, a to také následovně převzalo náboženství Pársiů  v Indii. Jinak se v Iránu udržela  malá menšina Arménců, chaldejských a syrských katolíků (viděli jsme kostel) a hrstka Židů.

Novodobá historie
Od začátku 20. století  o vliv v zemi bojovala  Velká Británie s Ruskem, protože tam v té době byla objevena ropa. Irán zůstal v 1. světové válce neutrální, ale došlo zde přesto k několika bitvám mezi Rusy a Brity o dominanci nad ropnými poli. Britská přítomnost byla ukončena roku 1923, když se moci uchopil Reza Khan. Po svém zvolení šáhem započal s rozsáhlým programem zlepšování infrastruktury a zároveň  přejímání západní kultury.  Sunitští muslimové byli nuceni nosit západní klobouky místo tradiční fezzů, což způsobilo násilné vzpoury mezi duchovenstvem. Rezova žena a dcery odložily závoje a většina iránských žen je následovala (pravděpodobně velmi ráda).  Irán zůstal oficiálně neutrální i během druhé světové války, ale podporoval vlastně Německo už tím, že odmítal průchod ruské a britské armádě. Obě země Irán brzy na to okupovali, Rusko na severu a Británie na jihu a šáh abdikoval. Jeho syn a následník Mohammed Reza Šáh Pahlavi propagoval prospojeneckou politiku a byl odměněn anglo-ruskou ekonomickou a vojenskou pomocí a odsunem cizích vojsk.  V r. 1943 podepsal Roosvelt, Churchill a Stalin tzv. Deklaraci o Iránu, která zaručovala zemi suverenitu a územní integritu. Uprostřed poválečných nepokojů se dostal k moci diktátor Mohammad Mossadegh, který nechal v r. 1951 znárodnit ropný průmysl. V r. 1958 byl diktátor odstraněn a americké naftové společnosti dostali bezprecendenční podíl 75 procent na zisku Iránu. Znovu etablovaný Reza Shah Pahlaví provedl v r. 1962 tzv. bílou revoluci, v níž převedl dva miliony hektarů půdy z vlastnictví statkářů do rukou drobných zemědělců.  V šedesátých a sedmdesátých letech (to jsem tam byla) Irán vzkvétal, ale pak se  zahraniční investice začaly vytrácet, protože Reza Shah vytvořil vládu jedné strany, zbudoval silnou tajnou polici Savak a jeho zákroky proti jakékoliv opozici byly čím dál tím brutálnější. Tyto diktátorské manýry vzbudily odpor šiitských duchovních v čele s Aytollahem Khomeinim, který se vrátil po 16 letech z exilu v Paříži a vyhlásil Islámskou republiku. Reza Shah uprchl po 37leté vládě ze země a byl přijat ve Spojených státech, což způsobilo útok militantních sil na americké velvyslanectví v Teheránu – 66 Američanů bylo vzato jako rukojmí. Byli propuštěni až po 444 dnech v zajetí (v r. 1981) a poté, co pokus o jejich osvobození násilím  ztroskotal a stál život osmi lidí.

Každodenní život v Iránu
Mezitím se vlády ujali šiitští duchovní, kteří v Iránu vládnou dodnes. Jako první přikázali ženám vrátit se k tradičnímu oblečení, začala segregace mužů a žen (například na ostrově Kish jsou krásné pláže, kde se ženy musí koupat jen na oddělených místech, vyhrazených pro ně, kolem dokola je plot, aby je nikdo neviděl – pak prý smí být i v bikinách), zavřeli se kina (ta jsou mezitím už zase otevřená, ale západní filmy jsou cenzurované, hlavně pokud jde o sex a násilí),  nesměla se hrát pop music  (to trvá dodnes, ale jen na veřejnosti, doma si mládež hraje, co chce). V kultuře je to  tak, že se cení jen tradice, tzn. žádné moderní umění (jen klasické obrazy v galeriích,  v mešitách samozřejmě žádná vyobrazení), žádná moderní literatura, žádná moderní hudba (jen koncerty klasické hudby). Satelity jsou přísně zakázány.
Ale jak jsem byla informována, existuje absolutní rozpor, ba přímo schizofrenie,  mezi veřejným a soukromým životem Iránců. Doma pořádají večírky, pijí alkohol, který je k dostání na černém trhu, tančí, mají video, na němž si pouštějí nejnovější filmové hity, úspěšné v Evropě.  Velmi rádi a dobře jedí až hodují a jsou velmi pohostinní. 
Amir to vysvětloval tak, že generace jeho rodičů vyrostlá za šáha  poznala svobodu, a proto se snažili vychovávat své děti podobně a dopřát jim podobné volnosti, jakou měli v mládí sami, i když je to možné jen v rámci soukromí a rodiny.
Na veřejnosti je skutečně prováděna důsledná kontrola. Dívky v Teheránu jsou velmi půvabné, protože nenosí burku, je možno obdivovat jejich krásný obličej.  Pravidlo vlastně zní, že musí mít kalhoty a černý nebo šedý hábit, který by jim přikryl aspoň kolena, a něco na hlavě. Takže vynalézavé ženy nosí džíny, a černou tuniku,  která je sice dlouhá přes kolena, ale  velmi pěkně vypasovaná a elegantně si přes vlasy hodí šál nebo šátek, v barvách nejrůznějších  (Černá je u morální policie  preferovaná barva, když jsem si oblékla  ke svému černému kalhotovému kostýmu  bledě modrou košili, tak mi Amir poradil, že radši ne, a tentýž večer jsem si musela ještě dokoupit halenku černou,  takže jsem vypadala jako vrána. Já mám sice černou ráda, ale ne stoprocentně, ovšem mnozí příslušníci mladé generace v Evropě by proti této černo-černé kombinaci určitě nic nenamítali).  Protože místní dívky jinak toho moc s rozmanitostí oblečení nenadělají, tak si libují v silném,  atraktivním líčení, které si rychle smažou, když se roznese zpráva, že je zase na ulicích šťára mravnostní policie. Tuto informaci si vzájemně bleskově pošlou mobilem. Je to k neuvěření, ale v Teheránu je skutečně jednak modrá dopravní policie, jednak zelená mravnostní policie – nevím, jak bych to nazvala jinak. Zastavují na ulicích nevhodně oblečené ženy, někdy je odvezou na policii a domlouvají jim, když se to opakuje, tak je prý pokutují nebo pošlou do knastu. Cizinek si prý tolik nevšímají, ale radši bych to neriskovala. Tato policie kontroluje i jiné věci. Například, byli jsme v Iránu během Ramadánu. V měsíci Ramadánu nikdo nesmí na veřejnosti jíst ani pít před západem slunce, to platí i pro cizince. Naštěstí, pokud jde o cizince, tak za „veřejnost“ se nepovažují restaurace velkých hotelů, takže tam  něco v případě nouze naservírují.  Ovšem když jsme jezdili celý den po Teheránu a šli z jednoho jednání do druhého,  většina partnerů se nám omluvila, že nám nemůže nic nabídnout, ani sklenici vody, protože je Ramadán. V některých soukromých firmách to pak riskli, přinesli nám šálek horké vody a pikslu nescafé a sušené mléko, takže jsme si aspoň sami udělali kávu. Abych jim nekřivdila, existují prý výjimky, pro které je jíst dovoleno, například lidé nemocní, těhotné ženy, velmi  malé děti a také kupodivu Iránci na cestách.  Další zajímavostí je, že konzervativní  iránští muži si nepodávají s ženami při obchodních jednáních ruku, ale v soukromých firmách  toto pravidlo bez problémů poruší. Ženy v Iránu na rozdíl od Saudské Arábie smějí řídit auto.

Dopravní ruch v Teheránu

Válka Irák-Irán
Pro porozumění dalšího vývoje Iránu je nutno vědět, že v letech 1980-88 vedl devastující válku s Irákem. Sadam Hussein je napadl, protože si chtěl přivlastnit část jejich území. Protože v té době vládl  Iránu Západu nepříznivě nakloněný režim šiítských duchovních, podporoval Západ, nejvíce Američané, ze všech sil „světský“ režim Sadama. Z té doby pocházejí z dnešního pohledu jidášské fotky amerického ministra obrany objímajícího se s iráckým diktátorem. Američané dodali Sadámovi  všechno, včetně chemických zbraní, které  vyzkoušel a kromě iránského jimi několikrát decimoval i vlastní obyvatelstvo.  Válka skončila nerozhodně, nebylo vítězů, jen poražených.
Po smrti Khomeiniho Irán v r. 1990 navázal oficiálně vztahy s Irákem, ale ve válce v Perském zálivu, když Sadam napadl Kuvajt, a Američané ho odtamtud v bleskové ofenzívě vytlačili,  zůstal Irán neutrální. V r. 1992 vyhrál volby prezident Rafsanjani, do nějž byly vkládány velké naděje, ale nepodařilo se mu vyvést zemi z ekonomické krize. Je rozporuplnou postavou v iránské historii,  protože právě on obnovil rozsudek smrti, fatwu, proti původem indickému spisovateli Salmanu Rushdiemu pro jeho román Satanské verše  a čelil také podezření, že podporuje teroristické akce fundamentalistů v Egyptě a Alžíru.

Problém s bombou
V r. 1995 zahájili Spojené státy embargo proti Iránu, protože se prý  chystá vyrábět zbraně jaderné zbraně.  Evropa a Japonci se nepřidali. V r. 1997 vyhrál volby umírněný klerik Mohamed Khatami, který se snažil vztahy se západem urovnat. Problém s nukleární energií není jednoduchý. Irán je stejně jako dalších 120 zemí signatářem mezinárodní dohody o nešíření jaderných zbraní, proto dovoluje  mezinárodnímu společenství kontrolovat své jaderné reaktory, které, jak tvrdí, má jen pro mírové účely, tj. pro výrobu elektrické energie. Málokdo ví, že Indie, Pakistán a Israel už mají atomovou bombu, ale nikdy tuto dohodu nepodepsaly. Je samozřejmě absolutně nefair, (i když odhlédneme od toho, že  Británie, Francie a USA samy jaderné zbraně už mají), že takovému státu jako je například Pakistán, je bez problémů přiznáváno právo na jadernou bombu jen proto, že jejich prezident poklonkuje USA.  To ovšem dělá momentálně, ale nikdo neví, kdy se třeba situace obrátí (viz příklad Sadama Husseina). Na druhé straně není jasné, zda se dá věřit iránské vládě, že opravdu vyvíjejí technologie jen pro mírové účely. V jejich situaci, když se podívají přes hranice do Iráku, by bylo jen logické, kdyby si chtěli bombu jako odstrašující obranný prostředek (alespoň doufejme že jen jako odstrašující) také vyrobit. Protože ten, kdo jadernou zbraň vlastní, se nemusí se bát, že na něj někdo tak snadno zaútočí nebo ho bude bombardovat. Irák zbraně hromadného ničení neměl (a Američané to věděli), a to se stalo Sadamovi osudným ve chvíli, kdy se stal nepohodlným (přesto, že se předtím s americkými politiky hubičkoval). Ale protože je opravdu záhodno, aby atomové zbraně mělo pokud možno co nejméně států, nebylo by od věci v tom Iráncům dokud je čas zabránit (samozřejmě ne tím, že začneme házet bomby na  jejich města).

Mohammed Khatami, který byl prezidentem do roku 2005 se zasloužil také  o zmírnění některých excesů náboženských fanatiků, přesto, že  prezident  v Iránu je až na druhém místě po vůdci náboženském, který je nazýván Supreme Leader (Nejvyšší vůdce) a parlament zvaný Majles nemá pravomoce pro prosazení zákonů, pokud je chce náboženská rada vetovat. Toho času vládne jako Supreme Leader, tedy nejvyšší vůdce, Ali Khamenei, a novým prezidentem se stal Mahmoud Ahmadinejad.  Ptala jsem se Amira, jak volby vlastně probíhají, a proč obyvatelstvo, které je proti náboženské despocii (nesetkali jsme se s nikým, kdo by souhlasil s tím, aby náboženství ovlivňovalo všechny sféry života,  i když jsme se samozřejmě pohybovali v úzkém okruhu lidí a ještě k tomu jen v Teheránu), ve volbách nezvolí někoho jiného. Odpověď zněla, že všichni kandidáti jsou více či méně spojeni s kleriky, jen jedna strana je považována za umírněnou a tu pak intelektuálové volí. Prezident Ahmadinejad se rozhodl, že si to s Amerikou rozdá, ale Iránci mu za to neděkují.

V noci jsem měla sen a vyprávěla ho Amirovi. Zdálo se mi, že sedm milionů teheránských žen vyšlo do ulic a všechny najednou si sundaly šátek.  Ptala jsem se Amira, co by se stalo kdyby to skutečně udělaly.  Amir nám před tím vysvětloval, že odpor je obtížný, protože  kdyby vypukly pouliční demonstrace,  vláda by neváhala střílet, protože stát je ve stavu ohrožení (tak se Iránci  také vzhledem k neustálým slovním útokům USA) a potřebuje jednotu obyvatelstva. Ale můj komentář byl, že sedm milionů teheránských žen z mého snu by nemohli postřílet, co by pak bez žen dělali. Mohu prohlásit, že  nosit  šál na hlavě po celý den všude, dokonce i v místnosti, je vysoce nepříjemné.  Hlava se mi potila a na účes vytvořený v Indii jsem mohla po dvou hodinách zapomenout. Ale to vlastně v Iránu nevadí, protože šál si ženy sundávají jen doma, a tam je vidí jen manžel, tak zborcený účes nehraje asi roli.  Ještě jedna kuriozita: v iránských filmech má žena na hlavě burku nebo šátek vždycky, i když ji ukazují doma nebo v posteli (myslím samozřejmě při spánku, abyste si snad nepředstavovali něco jiného). Když se nad tím zamyslíte, je to  paradox,  protože v reálném životě to tak nevypadá a není proti pravidlům šál doma sundat  (to by tak ještě scházelo, aby jim Aytolah nakazoval šátek i  do postele). Ale protože se ve filmech herečka  ukazuje cizím mužům, nesmí se na obrazovce nikdy objevit bez pokrývky hlavy, ať to vypadá jakkoliv nerealisticky až komicky.  Normální iránští muži to považují za hloupost  a musím také říci, že se vůbec nebáli dávat najevo svoje mínění, ať už o šátcích, oblečení nebo jiných věcech.  Když jsme jezdili taxíky,  Amir i překladatel s námi diskutovali naprosto bez zábran. Taxikáři většinou neuměli anglicky, ale někteří ano, a nikdy nebylo jasné, nakolik rozumějí – ale přesto se nebáli. 

Výstava
Praktickou ukázku života v Iránu jsme zažili v souvislosti s naší avizovanou účastí na jednodenní výstavě/konferenci na téma beton, kvůli které pro nás také bylo důležité letět v daném  termínu a nikoliv později (viz problém s vízy). Představte si dva velké černé barely, ve kterých jsme měli složený náš stánek, nově zhotovené bill boardy, magnetické úchyty, aluminiové lišty,  všechno perfektní. Vážilo to dohromady kolem 70 kg. A to jsme vlekli přes celnici v Mumbaji a Teheránu, vyřizovali formality, abychom to mohli bezcelně dovézt zpátky a platili nadváhu.  V předvečer výstavy jsme chtěli stánek postavit, ale do Amirova auta se vešel jen jeden barel. Vydali se tedy s naším kolegou Mukundem jako předvoj, že se pro druhý barel a eventuelně pro nás Evropany vrátí. Výstava se konala v prostorách Teheránské univerzity. Oba naši zástupci odjeli, dlouho se nevraceli, a pak se objevili v úplném šoku. Sdělili nám, že v den výstavy se chystá návštěva iránského prezidenta Ahmedinejada  na univerzitě a proto byla na maximum zvýšena bezpečnostní opatření. Iránci budou toho dne vpuštěni na základě průkazu identity a otisků prstů, cizinci nebudou vpuštěni vůbec. Žádná výjimka se nepřipouští. Protože Amir by nebyl  schopen stánek bez naší pomoci postavit (jsou k tomu potřeba dva lidé a v životě to nedělal), tak jsme akci zrušili  a rozhodli se, že tam půjde tedy jen sám bez stánku,  promluví s vystavovateli, rozdá brožury a po poledni se vrátí. To mi teoreticky dávalo možnost k turistické prohlídce města, ale bylo pondělí a muzea byla zavřena. Takže jediné co bylo otevřeno, byl místní bazar, který je také turistickou atrakcí. Koupili jsme tam do  ložnice pravý perský běhoun,  po dlouhém  smlouvání, ve kterém je George mistrem.

 
Trh s perskými koberci

V poledne nám zavolal Amir, že ještě stojí před branami univerzity. Ochranka pouštěla lidi snad po jednom. Došlo totiž ke studentské demonstraci před univerzitou. Večer to bylo ve zprávách CNN, která informovala, že část studentů skandovala „Smrt diktátorovi“, a druhá část skandovala „Děkujeme, pane prezidente“. Což ovšem znamená, že i studentská komunita, normálně nejrevolučnější část společnosti, je rozpolcená.  Naštěstí k žádným násilnostem nedošlo (myslím, že to byl také jen číselně omezený protest, a všichni se posléze rozešli nebo byli policií rozehnáni), takže žádné střílení, kterého se Amir obával. Iránský tisk podal zprávu o návštěvě prezidenta na univerzitě, ale o jejích okolnostech taktně pomlčel. Amir se pak dovnitř přece jen dostal, brožury rozdal, ale hlavní efekt našeho perfektního stánku jsme bohužel předvést nemohli. Prostě, kde jsme my,  tam je zemětřesení, potopy nebo nepokoje,  naštěstí ne zrovna revoluce.

Závěr
V Iránu je mnoho vzdělaných, přátelských lidí. Všichni, se kterými jsme mluvili, chtějí smíření se Západem a normální život (což asi nepřekvapí).  Rozvíjení nebo nerozvíjení  jaderného programu je pro střední vrstvy  nezajímavé téma, rozhodně to není otázka prestiže, jak to někdy iránská vláda formuluje.  Pokud jde o náš obchod s Iránem, získali jsme objednávky od dvou významných firem, ale obchodovat s touto zemí je obtížné. Už otevření akreditivu pro ně představuje obrovskou administrativní operaci.

Jednoho večera jsme si vyjeli do hor za Teherán, kde se nachází skála Darakeh. Na ní je  obrovský komplex nejrůznějších restaurací ve velkém paláci, vybudovaném v kopci. Má asi 8 otevřených teras,  člověk šplhá po schodech nahoru, a zastaví se tehdy, když už nemůže, nebo se mu nechce šplhat dál, vejde do jedné z restaurací  a dá si tam báječnou večeři. Dole pod horou je pestrobarevný bazar. Byl to  jeden z nejhezčích večerů, které jsme v Teheránu strávili. Náš distributor  je příkladem moderního  Iránce, který se navenek musel přizpůsobit, ale jinak si žije po svém. Jako vždycky, když člověk pozná lidi, může jim jen přát všechno dobré, mír, klid a lepší vládce.

 
 Darakeh

Poznámka z roku 2012.
Zpráva  byla napsána v roce 2007. Situace v Iránu posléze eskalovala, uvalené embargo bylo zpřísněno, iránské účty v zahraničí zmrazovány. Převod peněz začal být pro iránské firmy komplikovaný, protože převedené prostředky  mohly být v USA konfiskovány a nikdy nedorazily na příslušný účet. Někteří z našich zákazníků dokázali  ještě nějaký čas převody realizovat,  ale obchod se stával čím dál tím riskantnější a nakonec jsme přestali do Iránu vyvážet. Náš distributor s manželkou také nebyli ochotni odolávat všudypřítomnému tlaku  a emigrovali do Austrálie.

Poznámka z roku 2013. Po zvolení nového iránského prezidenta Hasana Rouhaniho, který patří k umírněným, se zdá, že ve vztahu mezi Iránem a USA dochází k oblevě. Došlo k jednání G6 v Ženevě, jehož výsledkem bylo zmírnění sankcí proti slibu, že Irán přijme striktní mezinárodní kontrolu své produkce reaktivního materiálu. Jednání pokračují, takže se zdá, že nový rok může přinést lepší perspektivu pro zemi, jejíž hospodářství po léta trpí mezinárodními sankcemi.