Afrika 2013

Deník dovolené v Africe – JAR, Zambie, Tanzánie, Zanzibar  
říjen – listopad  2013

19.října
Odlet Mumbai – Johannesburg. Přeplněné  letiště v Mumbai,  ale po předchozím karambolu nebyl žádný problém s novým pasem (cesta musela být odložena,  protože v pase jsem už neměla žádnou prázdnou stránku – South African Airways mě nepustily do letadla, i když už jsem měla jinak všechna potřebná víza, prý je to jejich pravidlo, bez alespoň jedné prázdné stránky ani ránu).  Přílet Johannesburg – letiště také přeplněné, ale dobře zorganizované. Zde a na všech dalších mezinárodních letištích v Africe jsme museli dávat u pasové kontroly otisky VŠECH prstů na obou rukou.  Dle očekávání prázdná stránka na vízum v Johannesburgu nebyla zapotřebí (ani čeští, ani němečtí občané vízum nepotřebují), razítko mi imigrační úředník v klidu dal na stránku, kde už jsem jedno razítko měla. (takže odložení cesty se všemi souvisejícími finančními náklady a dalšími potížemi byl jen rozmar úředníka – ovšem, co už naděláme).
Ubytování: Protea Hotel Wanderers
Odpoledne : prohlídka Johannesburgu
Muzeum apartheidu - oddělený vstup "pro bílé a černé "  symbolicky ukazoval nesmyslnost apartheidu , velmi zajímavý přehled o historii , detaily ze života Nelsona Mandely, který celý život proti apartheidu bojoval a nakonec se stal prvním černým prezidentem JAR
Soweto - vypadá chudě, ale  nejsou to slumy, jak je známe z Indie, není jasné, jestli toto Soweto ukazují turistům a opravdová chudoba je někde jinde. Některé domy byly dokonce velmi pěkné. Ovšem slumy indické povahy a indického rozsahu jsme posléze neviděli nikde v Africe, k vidění je spíše „venkovská“ chudoba (chýše, políčka atd.), než přeplněnost městských slumů bez kanalizace a elektřiny.
Mandelův rodný dům ( Orlando West Soweto )
Pietersonův památník - v r. 1976 byl během studentských demonstrací  proti výuce pouze v afrikánštině zabit 13letý chlapec Hector Pieterson - fotografie  jiného studenta, který ho nese v náručí s jeho plačícící sestrou v pozadí obletěla svět. Rok 1976 je počátkem černošského odporu proti apartheidu.

Muzeum apartheidu, chladící věže v Sowetu, Pietersonův památník

20.října
Odlet z Johannesburgu do Livingstonu, Zambie. Otisky prstů musely být  provedeny i při odletu. 
Po chvilce čekání transfer do hotelu Zambezi Sun v Livingstone . Rychlá večerní procházka k Viktoriiným vodopádům,  ale už se stmívalo , takže jsme se museli vrátit , než ochranka  zavře boční bránu do hotelu. Ve večerních hodinách se procházela a pásla zebra pod našim balkonem.

Zambezi Sun Hotel, Livingstone

Stručná historie Zambie:
David Livingstone na Zambezi : Až na občasné portugalské výzkumné expedice ležela oblast Evropany nedotčena  po  staletí.  Teprve v polovině  19. století  sem ze západu pronikli badatelé, misionáři a obchodníci. V r. 1855 byl  David Livingstone prvním Evropanem, který uviděl nádherné vodopády na řece Zambezi.  Pojmenoval je po královně  Viktorii a  město ležící v blízkosti vodopádů na zambijské straně  je pojmenovano po něm.

Zambezi je čtvrtá nejdelší řeka v Africe (po Nilu, Kongu a Nigeru), dlouhá 2660 km, pramení v dnešním Kongu a kromě Zambie protéká Angolou, tvoří severní hranici Zimbabwe, Namíbie a Botswany a posléze se vlévá v Mozambiku do Indického oceánu. (tedy protéká šesti státy).

Hlavní události v historii Zambie:

1. Severní Rhodesie (nynější Zambie) britským protektorátem : V roce 1888 Cecil Rhodes, hájící britské obchodní a politické zájmy ve střední Africe,  získal těžební koncesi od místních náčelníků.  Ve stejném roce byla Severní a Jižní Rhodesie (dnes Zambie a Zimbabwe , v tomto pořadí) vyhlášena britskou sféru vlivu . Jižní Rhodesie byla formálně anektována a byla jí udělena samospráva v roce 1923. Správu Severní Rhodesie převzala Británie v roce 1924 jako protektorát.

2.Federace Rhodesie a Nyasaland : V roce 1953 byly obě Rhodesie spojeny s Nyasalandem (nyní Malawi ) a vytvořily Federaci Rhodesie  a Nyasalandu . Severní Rhodesie byla centrem krizí a nepokojů,  které charakterizovaly federaci ve závěrečných letech její existence. Jádrem sporů byly zvyšující se požadavky Afričanů na vyšší účast ve státní správě a obavy Evropanů ze ztráty politické kontroly .

3. Nezávislost: Dne 31. prosince 1963 byla federace zrušena, a ze Severní Rhodesie se stala 24. října 1964 Zambijská republika.  Po vyhlášení nezávislosti  čelila Zambie  přes značné nerostné bohatství  velkým problémům.  Domácí obyvatelstvo nemělo dostatek vzdělání a zkušeností pro řízení  státní správy a ekonomiky a země byla z větší části  závislá na zahraničních odbornících.  Tři ze sousedů Zambie - Jižní Rhodesie a portugalské kolonie Mosambik a Angola - zůstaly pod bílou nadvládou. V Rhodesii vyhlásila bílá menšina  jednostranně  nezávislost v roce 1965. Kromě toho měla Zambie  hranici také s Jihozápadní Afrikou (nyní Namíbie), ovládanou Jihoafrickou republikou. 

4. Podpora nacionalistických hnutí v jižní Africe : Zambie sympatizovala s antikolonialistickými  a africkými hnutími svých sousedů, zvláště v Jižní Rhodesii.  Během příštího desetiletí  aktivně podporovala  tato hnutí, jako například  Unii pro úplné osvobození Angoly (UNITA), Unii afrického lidu Zimbabwe (ZAPU), Africký národní kongres jižní Afriky (ANC) a Organizaci lidu jihozápadní Afriky (SWAPO).
Konflikty s Rhodesií vyústily v uzavření hranic Zambie s touto zemí, což způsobilo závažné problémy v mezinárodní dopravě a zásobování.  Nicméně Kariba, nová vodní elektrárna na řece Zambezi měla dostatečnou kapacitu  k uspokojení požadavků země na elektrickou energii.  Železnice k přístavu Tanzanie Dar es Salaam, postavená s čínskou pomocí , snížila závislost  Zambie na tratích vedoucích na jih do Jižní Afriky a na západ přes stále neklidnější Angolu.

5. Polovina sedmdesátých let. V polovině sedmdesátých let získaly  nezávislost portugalský Mosambik a Angola.  Zimbabwe se stala nezávislou  v souladu s dohodou z roku 1979 (Lancaster House Agreement), ale zambijské problémy tím nebyly vyřešeny. Občanská válka v bývalých portugalských kolonií způsobila imigraci uprchlíků z těchto zemí  do Zambie a  pokračující dopravní problémy. Benguelská železnice, vedoucí přes západní část Angoly,  byla v podstatě  pro dopravu ze Zambie uzavřena.  Zambijská  silná podpora ANC,  který  měl v své sídlo  v Lusace, působila bezpečnostní problémy, protože Jihoafrická republika organizovala přepadení cílů ANC v Zambii.
V této době také celosvětově silně poklesla cena mědi, hlavního exportního artiklu Zambie.  Zambie se obrátila se žádostí o úlevu na zahraniční  věřitele,  ale ceny mědi se nezvýšily, takže bylo stále obtížnější  obsluhovat rostoucí státní dluh.

6. Devadesátá léta. V polovině devadesátých let,  a to navzdory odepsání části dluhů, zůstává Zambie jedním ze států s nejvyšším zahraničním dluhem na světě.

21.října
Procházka do „Bodu nebezpečí“ ( " Danger Point ") k Viktoriiným vodopádum ze zambijské strany.  Působivá soutěska ( kaňon ) , ale  proudy vody stékaly po stěnách  kaňonu jen na některých místech. Bylo nám vysvětleno, že je to způsobeno částečně obdobím, částečně přehradou a vodní elektrárnou Kariba,  kterou Zambie na Zambezi vybudovala.  V odpoledních hodinách výlet taxíkem přes hranice do Zimbabwe ( vízum pro Zimbabwe bylo uděleno do nového pasu, který konečně měl nějaké využití, protože ve starém už tedy žádná prázdná stránka nezbyla).  Ze strany  Zimbabwe jsme mohli  obdivovat majestátnost  vodopádů,  přestože  říjen a listopad jsou měsíce s nejmenším množstvím vody ( nejlepší měsíce jsou po deštích,  které končí v červnu). Ze strany Zimbabwe byly vodopády  nádherné.

Viktoriiny vodopády ze strany Zimbabwe

22. října
Ráno se  pod balkonem našeho hotelu Zambezi Sun opět páslo 5 zeber. Rozhodli jsme se navštívit ostrov Livingstone, z nějž známý badatel vodopády poprvé spatřil.
Fascinující jízda člunem na ostrov  od hotelu Royal Livingstone, po níž následovalo  koupání na bezprostředním okraji vodopádů. Ačkoliv bylo suché období s menším množstvím vody a průvodce stál přímo nad okrajem, kde voda začala padat dolů, a jistil to,  přesto jsem měla před silným proudem opravdový respekt. Ovšem výhled na vodopády z tohoto místa stál za to.

Viktoriiny vodopády z ostrova Livingstone, most spojující Zambii a Zimbabwe

Odpoledne procházka k hotelu Royal Livingstone na krmení zeber a žiraf, které jsou v péči hotelu.  (Večer strávený u bazénu. )

Krmení zeber a žiraf u Royal Livingstone hotelu

23.října
12:00 odjezd ze  Zambezi Sun na letiště v Livingstone.
Let s Kenya Airways z Livingstone - přes Harare (technická přestávka)  do Nairobi (Keňa) . Letiště v Nairobi staré a praskající ve švech.  Pokračování s Precision Air ( turbo letadlo tanzanijských aerolinek) na letiště Kilimandžáro v Tanzánii.  Žádný problém s vyřizováním víz , snadný vstup. Transfer  do hotelu Protea Aishi Machame Lodge umístěném  vedle Kilimandžára. Dostali jsme útulný africký domek a seznámili se s řidičem a průvodcem v jedné osobě, který nás poté doprovázel po celé safari.

Stručná historie Tanzanie
O dějinách Tanganiky, jak se území Tanzanie nazývalo, je do roku 1800 k dispozici málo informací.  Nicméně existuje zde řada  prehistorických nalezišť pravěkého života,  jež jsou datovány před  více než 1.8 milionů lety,  což vedlo v archeologických kruzích ke spekulacím, že východní  Afrika by mohla být  původní kolébkou lidstva.

Od roku 1800 existují  důkazy o kmeni Masajů v Tanganice, který prosperoval ve vnitrozemí, vzdálen od pobřežní oblasti.  Zdá se prokázáno, že kmeny původu Bantu (k nimž  Masajové patří) postupně nahradily dřívější prehistorické etnické skupiny.

Obchodní kontakty mezi východoafrickým pobřežím a arabským světem byly navázány už v 1. století našeho letopočtu. Kolem 8. století se rozvíjela řada pobřežních měst a obchodních center. V 15. století připluli Portugalci a nárokovali si kontrolu nad pobřežními oblastmi Tananiky, ale nikdy se zde neusadili ani oblast nekolonizovali (postupně byli vytlačování domácími osadníky za pomoci Arabů). O vstup do vnitrozemí se nikdo nepokoušel až do poloviny 18. století, kdy s průzkumem začali arabští obchodníci v rámci pokračujícího úsilí hledání dalších zdrojů otroků.  

Evropští badatelé začali přicházet v polovině 19. století a v r. 1866 založil David Livingstone  poslední misi v Ujiji u jezera Tanganika jako součást svého neutuchajícího tažení  proti obchodu s otroky a základnu pro hledání pramenů Nilu.  

Na konci 19. století  započala  německá kolonizace Tanganiky na základě smluv, které Němci uzavřeli s místními kmenovými náčelníky.  Během německé kolonizace došlo k rozmachu výstavby železnic,  silnic a pěstování výnosných plodin . V roce 1890 Němci podepsali s Brity dohodu o rozdělení území východní Afriky. V roce 1905 vypuklo povstání Maji Maji, které trvalo dva roky a skončilo smrtí odhadem 120 tisíc Afričanů.  Bylo vyprovokováno brutální koloniální vládou a pro jeho potlačení byla použita strategie spálené země. Mnoho Tanzanijců považuje toto povstání za počátek národního osvobozeneckého hnutí.

Němci ztratili území Tanganiky po první světové válce a  na základě smlouvy Ligy národů se dostalo do rukou Britů (Britové se předtím zmocnili od arabských obchodníků Zanzibaru).
Po druhé světové válce v r. 1954 založil Julius Nyerere, původním povoláním učitel,  Africkou národní unii Tanganiky (TANU). Tím byl zahájen boj za nezávislost a samosprávu. V r. 1961 byla nezávislost vyhlášena a Nyerere se stal prvním prezidentem Tanganiky. V roce 1963 se Britové stáhli ze Zanzibaru a přenechali jej arabským vůdcům. Brzy nato vypukla krvavá zanzibarská revoluce, v níž bylo tisíce Arabů a Indů zavražděno a vypovězeno ze země.   Brzy na to se se však Zanzibar a přilehlý ostrov Pemba sjednotil s Tanganikou a tak vznikla Tanzánie jak ji dnes známe.

24.října
Měli jsme opravdu štěstí, při odjezdu z lodge Aishi  mraky zmizely a my jsme spatřili zasněžený vrcholek  Kilimadžára v plné kráse.  Tato hora je se svými 5895 metry  nejvyšší horou nejen v Tanzánii, ale v celé Africe a nejvyšší samostatně stojící horou na světě.  Vidět Kilimadžáro byl  jeden z mých snů a vrcholných zážitků cesty, odedávna jsem byla fascinována Hemingwayovou povídkou Sněhy na Kilimandžáru a francouzským šansonem Kilimadžáro, tedy kultovní zážitek. 

Sněhy na Kilimandžáru 

Cesta  dále vedla k jezeru Manyara v oblasti Arusha, ubytovali jsme se  v lodži Manyara Wildlife Safari.  Po obědě jsme podnikli první safari, viděli jsme velké množství opic, zeber a pakoňů.

Opice, zebry, lodž u jezera Manyara

25.října
Pokračování cesty přes Ngorongoro do Serengeti. Mohli jsme pozorovat  tři velmi vyhraněné krajinné typy.
Oblast Arusha se věnuje pěstování zemědělských plodin, hlavně kukuřice a sóji a dalších luštěnin (tyto plodiny mohou zasít po sobě, takže mají dvě sklizně do roka), ale pěstují také mnoho  ovoce a zeleniny.

Trh v Arushe, sopka Meru

Ngorongoro  je chráněná krajinná oblast – Masajové žijí ve svých vesnicích, chovají kozy, ovce a krávy,  ale v oblasti se pohybují rovněž divoká zvířata. 
Serengeti  je národní přírodní park, kde je veškerá  lidská činnost  zakázána, park patří zvěři (Masajové, kteří zde dříve žili, byli vystěhováni).

Ve chvíli, kdy jsme dorazili na „hraniční přechod“  Ngorongoro (musí se zde zaplatit vstupní poplatek za auto, pak teprve se otevře brána), skončily asfaltové silnice. Na prašných cestách s nesčetnými dírami jsme v našem Land Roveru  ujeli  při přesunech a safari kolem  200 km (5 hodin ) denně.   Že to naše páteř přežila bez úhony, lze považovat za zázrak.
V okamžiku, kdy jsme překročili hranici mezi Ngorongoro a Serengeti (další brána a další vstupní poplatek ), objevilo se tisíce zvířat,   zvláště zebry, antilopy,  impaly atd. Když Howard Carter vstoupil v Egyptě do  hrobky Tutanchamona v Egyptě a byl tázán, co vidí, odpověděl naprosto ohromen:  zlato, zlato, samé zlato. Když jsme poprvé vstoupili do  Serengetti, museli jsme se stejným údivem opakovat: zebry, zebry, samé zebry (určitě tisícová stáda).
Ubytování v Serengeti Serena Lodge, v domě v domorodém stylu.

Safari v Serengeti

26.října
Druhý den ráno jsme se vydali na safari, v honbě „za kočkami“  - tak tady obecně nazývají šelmy kočkovité – „CATS“, tedy  lvy, leopardy , gepardy.  Ale chtěli jsme pozorovat také hrochy,  slony, žirafy a zebry.
Viděli jsme lvici, jak táhne zabitou zebru  na kopec, aby nakrmila  mláďata (tatík lev byl v nedohlednu ) . Na jiném místě leželi dva dospělí lvi vedle ulovené zebry, kterou se jim nikdo neodvážil vzít. Na akácii spal v koruně leopard ve velmi zajímavé pozici, všechny nohy mu visely dolů.  Gepard stál uprostřed vysoké tropické trávy, když ulehl, stal se neviditelným. Savanou putovali pštrosi, obvykle v párech. Nejméně 40 soustředěných hrochů leželo líně ve vodách napajedla. A k tomu všemu, zebry, zebry, mnoho zeber, žirafy, impaly, antilopy, buvoli, a hyeny, odstraňující zbylé maso. (stejnou úlohu vykonávají místní supi).

 
Lvi

27.října
Odjezd na safari v kráteru Ngorongoro . Ve středu velkého kráteru je slané jezero , kam zvířata přicházejí a lízají sůl, v těsné blízkosti jsou také napajedla . Období dešťů v Tanzanii je březen, duben, květen (zdá se, že monzun se pak přesouvá  v červnu , červenci, srpnu přes Indický oceán do Indie).  V období dešťů se žádné safari neorganizuje,  nejen proto, že mnoho silnic je neprůjezdných,  ale také proto, že by bylo obtížné najít zvířata - mají vodu na pití všude a nemají potřebu se soustředit kolem jezer a napajedel.  Pouze  v období sucha musí zvířata přijít ke stejným napajedlům a je možné je snadno a pohromadě pozorovat.

Kráter Ngorongoro, chýše Masajů

Jakmile se přejede ze  Serengeti do oblasti Ngorongoro, začíná území Masajů.  Náš průvodce nás vzal do typické vesnice Masajů, kde ještě turisté nejsou každodenním jevem. Masajové někdy čekají vedle silnice, v typickém oblečení červené barvy, s holemi v ruce (Masaj chodí vždy s holí),  někdy s pomalovanými obličeji  jako válečníci . Když někdo zastaví a chce je vyfotit,  musí zaplatit. Ale zároveň tito Masajové také zvou  na prohlídku svých vesnic.  

Dohodnutý tarif, který jsme za prohlídku vesnice zaplatili, byl šedesát dolarů – toto „vstupné“ je sdíleno  všemi obyvateli vesnice.  Muži a ženy nám přišli vstříc a zatančili  uvítací tanec. Potom nás vzali do středu obce a ukázali, jak rozdělávají oheň  třením hůlky z  velmi tvrdého dřeva v otvoru vyhloubeném v měkkém dřevě.  Opravdu se jim podařilo vyprodukovat jiskry a troud, k němuž  přidali suchou trávu a  rozdělali oheň . Potom zpívali a předvedli ukázku  bojového tance, při němž je nejdůležitější,  jak vysoko jednotliví muži vyskočí.  Masajský průvodce, který nás vesnicí provázel,  mluvil dobře anglicky a představil nám svou ženu, jemu bylo 28, jí 32 let.  Musel za ni zaplatit 18 krav. Na rozdíl do Indie, kde  rodiče dívky musí dát věno  rodině ženicha (proto tam dcery moc nechtějí), má masajská žena velkou hodnotu a muži musí za manželku zaplatit. Náš průvodce odhadl mou hodnotu  na 35 krav, to asi George moc potěšilo – ale, nakonec, co by dělal s kravami? J Masajové  mohou mít více manželek, otec našeho průvodce jich měl 18 (musel být tedy bohatý , protože musel za každou zaplatit) . Každá nová žena si musí  pro sebe postavit novou chýši (z vysušeného kravského trusu a trávy, to bych asi nezvládla) . Byli jsme pozváni do jedné z nich byla velmi nízká, sotva jsme se vchodem protáhli, vevnitř hořel oheň.  Pak nám ještě ukázali masajskou školku, děti v předškolním věku nám zazpívali  a dostali od nás peněžní příspěvek do pokladničky. V domku  byla tabule s křídou namalovanými  obrázky zvířat, která byla pojmenována v angličtině a v místním jazyce. Masajové nám chtěli také umožnit návštěvu řezníka,  ale George mi řekl , že by nám předvedli  rituál , který zahrnuje podřezání krávy a pak by nám nabídli nápoj smíchaný z její krve, mléka a dalších ingrediencí.  K pozorování zabití zvířete mi chyběla odvaha, vždycky jsem se schovávala, když tatínek zabíjel třeba jen kapra nebo králíka, takže jsme s díky odmítli.
Ještě jedna příhoda pro zasmání. Když jsme do masajské vesnice přišli,  tak se nás  jejich náčelník ptal, odkud pocházíme. Řekla jsem mu tedy Czech Republic, ale hned dodala, že to asi nebude znát, že je to malá země, bývalá Czechoslovakia. Ovšem jemu zajiskřily oči a pravil, Czech Republic, samozřejmě, to znám, odtamtud kupujeme všechny korálky na ozdoby, které zde ve vesnici vyrábíme a prodáváme. To mě tedy dostalo. Kdo by se chtěl dozvědět o životě Masajů víc, doporučuji román založený na skutečném příběhu: The White Masai (Bílá Masajka) od Corinne Hofmann (vzala si Masaje a popisuje své zkušenosti).

 
Masajský pár, portrét masajské dívky, mateřská školka

Po mnoha kilometrech po cestách, které se někdy ani nedaly nazvat cestami,  jsme dojeli do místa ubytování  v Tloma Lodge v oblasti Arusha. Chata byla obklopena rozkvetlými květinami a keři, jedna z nejkrásnějších zahrad, které jsme viděli. Bylo tam také mnoho banánovníků, kávovníků a jiných užitkových rostlin – lodž byla soběstačná v ovoci, zelenině a kávě a byli pyšní na své harmonické soužití s přírodou.   Byli jsme ubytováni v prostorném domě , který byl  daleko od recepce, a protože na cestách nebylo žádné osvětlení, tak jsme se na večeři za tmy museli opatrně plížit.  Pro zpáteční cestu nám půjčili baterku, zdálo se, že všichni ostatní hosté jsou na takový systém zvyklí a měli po ruce vlastní baterky.

Červená země v Arushe, Tloma lodge, bobule kávy

28.října
Pokračování z Tloma Lodge do města Arusha , oběd ve středu města v hotelu  Mount Meru s výhledem na Meru (je to vulkán, druhá nejvyšší hora Tanzánie po Kilimandžáru ) . Návštěva v centru města Arusha , která se zdála být  prosperujícím  městem. V Tanzánii se těží unikátní vzácný kámen, který se jmenuje „tanzanite“, protože se nikdy jinde na světě nenalézá,  je světle modrý (safíry jsou tmavší) a moc krásný, takže mám prstýnek s tanzanitem.  Arusha je rovněž považována za mezinárodní diplomatické středisko zemí  Východoafrického společenství. Od roku 1994  zde zasedal Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Město je multikulturní, kromě afrických obyvatel zde žije rozsáhlá arabská a indická populace a evropská a americká bílá menšina. Zastoupena jsou všechna hlavní náboženství, obyvatelé jsou katolíci, anglikáni, židé, muslimové i hindové. Neviděli jsme žádné slumy indického typu, ani v Zambii , ani v Tanzanii či později na Zanzibaru.

Transfer na letiště. Přímý let do Zanzibaru, trval jen asi hodinu. Řidič nás už očekával a odvezl nás do hotelu Blue Bay. Je spojen s hotelem Sultan Sands a leží přímo u pláže s bílým pískem na pobřeží  Indického oceánu.

Pláž za odlivu

29. – 30. října
Užívali jsme si krásného bazénu a azurového moře.  Každý večer měl jiný tematický motiv.  První večeře se odehrávala  na trávníku s evropskou hudbou . Druhý večer se vyznačoval italskou kuchyní, třetí večer arabskou kuchyní. 31. října jsme oslavovali  Halloween. A další večer přišly na řadu mé oblíbené plody moře.  Každý večer hrála jiná skupina jiný typ hudby.

Hotel Blue Bay - pláž, náš domek, pohled k bazénu

31. října - výlet do Kamenného města (Stone Town - název centra hlavního města Zanzibar). Procházeli jsme úzkými uličkami, obdivovali zásoby koření, masek a zvláště krásně vyřezávané dveře mnoha obchodů. Na nábřeží čekaly domorodé čluny, které nabízely odvoz na blízký Vězeňský ostrov (Prison Island), kam jsme nakonec proto, že bylo velké vedro, nejeli. Největší atrakce Vězeňského ostrova není vězení (to bylo dávno zrušeno), ale kolonie obrovských želv.
 
Historie Kamenného města
První kamenné domy v Stone Town byl pravděpodobně postaveny v roce 1830 a postupně nahradily  dřívější rybářskou vesnici.  V té době bylo zanzibarské  souostroví řízeno Ománským sultanátem. V roce 1840  sultán Said bin Sultan dokonce přesunul své sídlo z Muscatu v Ománu do Kamenného města,  čímž začala  éra jeho rychlého vývoje jako nového hlavního  města sultanátu Omán a Zanzibar . V roce 1861  však v důsledku války o nástupnictví v rodině byly Zanzibar a Oman znovu odděleny  a  Zanzibar se stal nezávislým sultanátem pod vládou jednoho ze synů Said bin Sultána.
V 19. století Kamenné město vzkvétalo  i jako obchodní centrum . Bylo obzvláště proslulé obchodem s kořením (většinou s hřebíčkem ) a s otroky . Kolem poloviny století  měl sultanát  úzké vztahy s Brity, například je známo, že  David Livingstone pobýval v Kamenném městě  v roce 1866 , když se chystal svou poslední expedici do nitra východní Afriky. Z Kamenného města vyrazil také Stanley, když se vydal Livingstona hledat z pověření amerických novin Herald Tribune.  Ve stejném období  v důsledku intenzivní obchodní činnosti vzniklo několik komunit imigrantů z Ománu, Persie a Indie.
V posledních desetiletích 19. století  ztratili zanzibarští sultánové  postupně  své majetky v pevninské východní Africe  ve prospěch Německa a Velké Británie.  V roce 1890 se Zanzibar stal britským protektorátem – Británie dala Německu výměnou za Zanzibar ostrov Helgoland. V roce 1896 vypukla náhle vzpoura zanzibarských Ománců proti  britské nadvládě (anglo-zanzibarská válka).  Byla to zřejmě nejkratší válka v dějinách (a jako taková je připomínána v Guinnesově knize rekordů): po 45 minutách bombardování Kamenného města britským královským námořnictvem se sultán vzdal. Dále pak byl Zanzibar/Kamenné město významným obchodním centrem pod britským protektorátem.  Obchod s otroky byl zrušen v roce 1897.
V roce 1964 , bylo Kamenné město dějištěm Zanzibarské revoluce, která způsobila odstranění sultána a zrození socialistické vlády v čele s strany Afro - Shirazi ( ASP) . Řada uprchlíků , zejména Arabové a Indové, jako důsledek revoluce opustila ostrov.  Když Tanganika a Zanzibar a Pembe vytvořili nový stát Tanzánie, Kamenné město si udrželo svou roli jako vládní sídlo Zanzibaru, který požívá  v rámci Tanzánie semi-autonomnímu status.

Nábřeží Kamenného města

1.listopadu -  Nechtěla jsem opustit Zanzibar bez pravé zanzibarské masáže nazvané Zanzibarský zázrak (Wonder of Zanzibar). Spočívala nejdřív v důkladném peelingu celého těla ze směsi zanzibarského koření, pak uklidňujícího zábalu z chladného jogurtu z kozího mléka a posléze z vynikající zanzibarské masáže – vše v lázeňském prostředí hotelu Bluebay.

2.listopadu - transfer na letiště Zanzibar . Na cestě jsme pozorovali vegetaci velmi podobnou vegetaci v Goa. Chaty Afričanů jsou  chudší než domy v Goa, přece jen je vidět, že Afrika je chudý kontinent.  

Odlet do Muscatu ( Oman Air ) , s předem neoznámeným ezipřistáním  v Dar -es- Salaamu . V Muscatu  přestup do letadla směr Bombaj.  Přiletěli jsme v 5 hodin ráno, odjeli do bytu se trochu prospat a pokračovali odpoledne letem do Goa, kde jsme strávili tři zbývající dny dovolené (Indové slaví Diwali).

Afrika je zajímavý kontinent.  Chvílemi jsem měla trochu pocit návratu (come back to Africa- z Angoly jsem se vrátila v roce 1982!!!), ale tuto východní a jižní část Afriky jsem neznala. Všechno zase jiné - kultura, životní styl, nádherná příroda. A pocit, že země, které jsme navštívili, mají perspektivu.