Čína 2010

Střípky z Číny – konec června, začátek července 2010

Kde začít s vyprávěním z Číny? Země je velká, komplikovaná a měli jsme spoustu neobvyklých zážitků. Podat kompletní obraz by vydalo na knihu.  Soustředím se proto jen na  zážitky, o kterých si myslím, že by mohly být zajímavé obecně pro všechny.  Hned na začátku chci zdůraznit, že jsme určitě měli možnost  poznat jen jednu stránku Číny, a to tu pozitivnější, nebyli jsme v západní části země a kromě cesty na inspekci mlecího zařízení na vápenec asi 200 km do vnitrozemí jsme neviděli venkov (to, co jsme viděli po cestě na venkov, bylo sice velmi skromné, ale ne otřesné).  Ale to, co jsme viděli ve městech, nás velmi pozitivně překvapilo – Čína je minimálně 20 let v předstihu před Indií, mají perfektní infrastrukturu, kvalitní silnice, v každém městě několik nových mostů, dobře fungující systém veřejné dopravy (metro, nové nepřeplněné autobusy), v Šanghaji jezdí dostatek taxíků jednotné značky (Volkswagen Passat jako běžný taxík, oproti tomu všechny vládní vozy jsou černé limuzíny Audi), ve všech hotelích včetně na lodi dobře fungoval vysokorychlostní internet. Na okrajích měst nejsou žádné chudinské čtvrti, a i když byty v nových výškových budovách jsou  malé (často jedna místnost a kuchyň, pro rodinu otec, matka a jedno dítě, někdy k tomu ještě babička), tak přesto je to proti minulosti velký pokrok. Všude čisto, žádné odpadky ani psí exkrementy na ulicích, ve všech městech perfektně udržované rozsáhlé parky, stejně dobře udržované zelené pruhy oddělující dva směry dálnice. Téměř žádní žebráci, s výjimkou  zmrzačených  u buddhistických chrámů, rozhodně žádné žebrající děti. To vše na rozdíl od Indie.

Náboženství a filozofie. První dynastie Shang  byla založena kolem 1600 před naším letopočtem,  svědectví dokazuje existenci písma už v době kolem 1300 před naším letopočtem!!  V letech 771 – 221 před naším letopočtem se dostala k moci dynastie Zhou, a z této doby politických a sociálních konfliktů vznikl konfucianismus a taoismus. Konfucius (551-479 př. n.l.) vytvořil svými Knihami proměn zřejmě nejstarší zachovaný filosofický spis vůbec.  Na něj navazující taoismus podtrhává relativitu všech věcí (což je filozofie mně osobně blízká), dále zahrnuje tradiční koncepci doplňujících se a zároveň protikladných negativních a pozitivních sil yin a yang a řízené energie qi. Čínské písmeno qi znázorňuje misku s rýží, ze které stoupá pára. Jinak je qi názorový systém, který je v Číně vůdčím principem v tradičních vědách a v umění. Na něm je založeno feng shui (vítr a voda), zahrnující pravidla, podle kterých se mimo jiné v Číně řídí plánování půdorysu budov a zařízení místností, aby obyvatelům bylo zajištěno zdraví a  pohoda. Na principech qi je založena rovněž akupresura, qigong (cvičení pro hluboké dýchání) a bojová umění známá jako kung fu. Mniši z klášterů shaolin kungfu se podrobují výjimečné disciplíně a jsou schopni naprosto výjimečných tělesných výkonů dokazujících jejich zdatnost a vytrvalost.  To jsme mohli na vlastní oči sledovat v jedinečném představení v Červeném divadle v Pekingu. Na jevišti probíhal  příběh o chlapci, kterého matka přivedla do kláštera a předala ho do rukou opata, aby ho vzdělával ve filozofii kung fu. Fantastické výkony malých kluků kolem šesti let, mladíků  kolem osmnácti i starších mužů, dokonalých mistrů v umění kung fu, byly doprovázeny vysvětlením filozofie kung fu jako bojového umění využívaného jen k obraně,  jehož zvládnutí  znamená zároveň neustálé sebezdokonalování, sebezapření, výcvik a obětování.

 
00 – Beijing Legenda Kungfu v Červeném divadle

 Třetí součástí duchovního života v Číně je budhismus, který se začal šířit do Číny pozvolna. Prvním budhistickým templem je údajně Chrám bílého koně u Luozangu z roku 68 našeho letopočtu, ze stejné oblasti pocházejí budhistické jeskyně Longmen. Počátek jejich vzniku se datuje do 4. století našeho letopočtu a práce na nich pokračovaly v době vlády dynastie Tang, než protibudhistické čistky náhle přerušily další rozvoj. Počet vytesaných soch přesahuje  sto tisíc (nabízí se srovnání s indickými jeskyněmi Ajanta a Elora). K opravdovému rozšíření budhismu došlo až  v 7. století z Indie. Jeho škola zvaná Mahayana slibuje osvícení každému, kdo o něj usiluje, a zdůrazňuje soucit a sebeobětování. V Tibetu převzal budhismus mnoho rysů původního šamanského náboženství Bon včetně rituálů a božstev tohoto domácího náboženství (hlavní součástí budhismu je víra  v reinkarnaci a dobrou nebo špatnou karmu získanou v předchozím životě.)  I v dnešní době splývá budhismus  pro mnoho Tibeťanů s každodenním životem tak, že nelze rozlišit hranici -  v tibetštině dokonce neexistuje výraz pro náboženství.

Historie. Válčení mezi jednotlivými rivaly o moc bylo ukončeno v roce 221 před naším letopočtem, kdy Qin Shi Huangdi z dynastie Han sjednotil zemi a prohlásil se  prvním čínským císařem. To byl císař, který nechal postavit Velkou čínskou zeď jako obranný val proti nepřátelům.

   
01 - Beijing – Velká čínská zeď

Zároveň nechal vytvořit celou armádu terakotových válečníků, protože se domníval, že ho budou po smrti ochraňovat před  četnými nepřáteli (není známo, zda ho ochránili). Tato terakotová armáda byla posléze v Xianu v roce 1976 objevena při kopání studně a patří k tomu nejimpozantnějšímu, co jsme v Číně viděli. Založení dynastie Han bylo zlatým věkem v čínských dějinách, s jehož vlivem se setkáváme dodnes.  Uspořádání společnosti a hierarchie dostaly za základ konfuciánské zásady. Taosimus a yin-yang se volně doplňovaly  se zbožněním předků a vytvořily základy čínské filozofie. Většina čínského obyvatelstva se dnes nazývá Han, všichni ostatní jsou takzvané „menšiny“ (takto zobecněně a nedefinovaně nazývali naši průvodci všechny ty, kteří nebyli Han – i když se jedná o 55 nejrůznějších  etnických menšin, které ovšem tvoří jen 7 % obyvatelstva).  O situaci menšin v Číně se mluví hlavně v souvislosti s Tibetem. Oficiální politika místo potlačování menšinové kultury začala tuto kulturu ukazovat jako turistickou atrakci: v Šanghajském muzeu je velký oddíl věnovaný krojům, maskám a zvykům „menšin“, při večerní projížďce po jezerech v Guilinu čekají na březích různí příslušníci etnických menšin, kteří předvědějí své tance a zpívají (při nádherném osvětlení je to opravdu neuvěřitelná romantika), také výlet po Yangtze na tampanu se neobešel bez místního kormidelníka, který nám zazpíval píseň ve svém rodném jazyce. A všude ve městech jsou trhy a  obchody, kde se prodávají výrobky  etnických menšin, které jsou hodně odlišné od ostatního čínského umění (obzvláště krásné jsou výšivky). Výtěžek prodeje, pokud jde o obchody státní, jde na rozvoj  oblastí, kde menšiny žijí,  a v mnoha obchodech mají řemeslníky, kteří předvědějí ruční výrobu přímo na místě, takže příslušníci menšin tak dostanou zaměstnání.  Řekla bych, že přístup k těmto etnikům je hodně paternalistický, stát dává najevo,  že jsou to lidé minulosti,  a proto  je nutné se o ně postarat. Jak se jim to líbí, by se dalo zjistit jen delším pobytem v západní a severní části Číny, kde jsme nebyli (Tibet, vnitřní Mongolsko atd.). Na druhé straně je asi lepší, zvláště pro mladé lidi, když jsou vtahováni do moderní společnosti, než kdyby seděli v rodné vesnici bez čisté vody a elektřiny jako ve středověku, i když by se tím zachovávaly místní tradice. Právě v oblastech, kde žijí menšiny, se buduje mohutně infrastruktura, silnice a také přehrady. Ale také jsme slyšeli, že existují povinné kvóty na přijímání „menšin“ na univerzitu a do zaměstnání ve státních službách.

Dějiny většiny států  jsou od počátku našeho letopočtu  střídáním období míru a válek, ať už občanských, nebo proti vnějším vetřelcům, a střídáním  různých dynastií, které se vzájemně vyvražďují. Čína není výjimkou.  Dynastie Sui (589), dynastie Tang (618-907- v této době se z Indie v 7. století rozšířil do Číny přes Tibet budhismus, a sice jeho škola zvaná Mahayana.),  Liao (907-1125), Pět dynastií a deset království (907-960), dynastie Song (960-1279), dynastie Jin (1115-1234), nadvláda Mongolů ( v čele nám známým Čingischánem a jeho synem Kublaichánem - 1279-1368). Pak konečně přicházejí dvě dynastie, které jsou dlouhé, a které přinesly relativní stabilitu. Jejich stavby a umění  obdivujeme do dneška:  dynastie Ming (1368-1644 – převedeno zhruba na evropské poměry od časů Karla IV. po třicetiletou válku) a dynastie Qing (1644 – 1911 – která skončila ještě před vypuknutím 1. světové války v Evropě).

V době dynastie Ming se Peking/Beijing stal hlavním městem a bylo vybudováno tzv. Zakázané město, které izolovalo císaře od jeho poddaných pod záminkou, možná oprávněnou,  zajištění  jeho bezpečnosti.  Také Velká zeď byla zpevněna a rozšířena. V 15. století se Čína stala významnou námořní velmocí a její lodi vyvážely bílý a modrý porcelán, hedvábí, čaj  a další luxusní předměty na Střední Východ i do Evropy,  kvetlo umění,  literatura (drama a klasické novely, nejznámější z nich Cesta na západ). Pozdní období vlády  dynastie Ming bylo otřeseno povstáními utiskovaných rolníků, výpady japonských pirátů a mongolských kmenů a přemrštěnou  mocí eunuchů - všechny tyto prvky vedly nakonec k jejímu pádu.

02 - Beijing – Zakázané město, palác Ming

Dynastie Qing – mandžuští vůdci sjednotili roztříštěné kmeny a připravili cestu k dobytí Pekingu v r. 1644. Tím se Čína octla fakticky pod cizí vládou, ovšem mandžuští vládci podporovali duální správu, kde každé významné místo bylo obsazeno zároveň mandžuským a čínským úředníkem a tak docházelo k intenzivnímu splynutí obou etnik i v soukromé rovině. Na druhou stranu se ovšem mandžuští císaři snažili o separaci a ochranu vlastních privilegií a kulturních tradic. Během 19. století  začali ztrácet kontrolu a jejich vláda byla do značné míry oslabena také vměšováním ze strany evropských států, pro které byl obchod s Čínou jeden z nejvýnosnějších a nechtěly se o něj nechat připravit.   Když byl císařskými výnosy zakázan obchod s opiem, chtěla Británie v tomto výnosném obchodě pokračovat a vyžadovala za zabavené opium kompenzaci. Tak vypukla první opiová válka v r. 1840, v níž  Britové zvítězili a podle Smlouvy podepsané v Nankingu museli Číňané otevřít pro volný obchod  pět hlavních  přístavů, odstoupit Británii území Hong Kongu a zaplatit reparace.  Následovala druhá opiová válka a řada dalších konfliktů – rozpolcená Čína, ač její armáda měla početní převahu, se nebyla schopna světovým velmocem ubránit. Součástí takzvaných nerovných smluv bylo tak také převedení plné správy Hong Kongu  Britům na dobu 99 let (1898). Nechvalně proslulou postavou této doby byla  císařovna Cixi (Číňané to vyslovují „Sisi“ stejně tak jako jméno slavné habsburské císařovny, takže jsme se na začátku nemohli zorientovat). Konzervativní a mocichtivá žena, původně císařova konkubína, se postupně zbavila  manžela, údajně i  syna, sestry, spoluvládnoucí konkubíny a dalších možných protivníků. Byla nejmocnější ženou na trůnu té doby (1861 – 1908),  její moc byla větší než moc britské královny Victorie. Po smrti Cixi se ocitl na trůně tříletý chlapec, známý jako „Poslední císař“ Puyi, zobrazený v Bertulocciho filmu. Vládl ve dvou obdobích, nejprve od r. 1908 do roku 1912, a jako loutkový vládce také 12 dní v roce 1917. Podle filmu představoval Puyi naději pro sjednocení a modernizování Číny, protože měl skotského učitele a vyznal se jak v asijské, tak v evropské kultuře. Bylo však už příliš pozdě, aby se tato naděje naplnila.

Novodobá historie: Prvního ledna 1912 byla vyhlášena Čínská republika, jejímž prvním prezidentem se stal Sunjatsen, náležející k tehdy  ještě  jednotnému hnutí Kuomintang. Když se bývalý generál dynastie Xing pokusil o obnovení císařství, vyvolalo to velkou vlnu nepokojů, protože si obyvatelstvo ještě pamatovalo mandžuskou nadvládu, vyznačující se brutálním potlačováním veškerých revolt.  Po smrti generála byla Čína politicky rozpolcena. Pekingská vláda byla sice mezinárodně uznána,  ale byla slabá a prakticky bezmocná, takže vojenští vůdci (warlords) získávali ve svých oblastech  neomezenou moc. V roce 1920 se Kuomintangu pod vedením Čankajška podařilo znovu sjednotit Čínu a pod záminkou transformace země v demokratický stát zavést politiku jedné strany, což znamenalo, že členové komunistické strany i ostatních stran  byli pronásledováni, vězněni a mučeni.  Teprve druhá světová válka donutila nacionalisty Kuomintagu a komunisty znovu ke spolupráci. Po mnoha menších incidentech mezi oběma státy, napadlo Japonsko Čínu v roce 1937.Válka byla vedena s orientální krutostí a za nedodržování pravidel o ochraně civilistů (na toto téma jsme nedávno shlédli  vynikající film Děti hedvábné stezky o britském reportérovi George Hoggovi, který chtěl původně zdokumentovat masové vraždění Číňanů Japonci, ale nakonec považuje za důležitější než reportáž odvést do bezpečí traumatizované děti z čínského sirotčince, i když tím riskuje svůj život více, než jako reportér).   

Čína byla sice vítěznou mocností 2. světové války, ale finančně byla v r. 1945 na dně.  Další rozepře mezi Kuomintangem a komunisty vedly k obnovení občanské války. Z té vyšli vítězně komunisté a 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce Tung na náměstí Tiananmen Čínskou lidovou republiku, v terminologii Číňanů nazývanou  Nová Čína. Kuomintang pod vedením Čankajška se stáhl na ostrov Tchajwan, který se dodnes nestal, na rozdíl od Hong Kongu a Macau, součástí Číny.  Vláda Mao Ce Tunga a Gangu čtyř zpomalila poválečný vývoj v Číně o mnoho let. Zvláště kulturní revoluce, ve své drastické podobě vedená od r. 1966 do r. 1971, a ve zmírněné podobě propagovaná až do smrti Maa v roce 1976, připravila o život mnoho lidí a zemi o intelektuální elitu.

 
03 - Beijing náměstí Tiananmen – Brána božského klidu – Mao Ce Tung

 V osmdesátých letech 20. století se však země otevřela a začala prodělávat neuvěřitelný vzestup. Zahraniční investice plynou nepřetržitě do nejrůznějších odvětví, mzdové náklady jsou dosud malé. Průměrný plat je sice 7000 yuanů, což je asi 1000 dolarů, ale v tom je  právě zahrnut velký počet opravdu bohatých lidí, politiků, podnikatelů i umělců, kteří zvyšují celkový průměr. Dělnice v továrně na emailové výrobky dostává 1600 yuanů, absolvent vysoké školy jako první plat o něco více než 2000 yuanů.

Tři soutěsky. Jako turisté, i když jsme se setkali  s různými lidmi a diskutovali s nimi, jsme  na zřetelné známky útlaku  v oblasti svobody projevu nenarazili. Lidé se s námi bavili otevřeně, cizinec už není zakázané ovoce jako byl před třiceti lety. Některé otázky jsou jim očividně nepříjemné, ale mnozí se s nimi  uměli dobře vypořádat. Místní průvodkyně pěla ódy na  vodní dílo století Tři soutěsky. Je to jak známo jedno z nejrozporuplnějších vodních děl na světě.  Když si však představíme, že dodává 10 % veškeré energie potřebné v Číně, tak si taky můžeme představit, o kolik víc tepelných elektráren by muselo být postaveno, kdyby tato přehrada neexistovala, a jaký by to mělo vliv na ovzduší, kolik by se muselo likvidovat popílku a tak dále. Elektrárna v Nashiku, kde je naše továrna na zpracování popílku,  dodává  cca 900  megawatt elektřiny. Tři soutěsky mají už teď 26 turbín, každá z nich vyrábí víc než 900 megawatt a dalších deset turbín bude zprovozněno v několika příštích letech.  Kdo jste viděl tepelnou elektrárnu v Nashiku, která patří k větším, tak si můžete představit, že by místo vodního díla Tři soutěsky museli Číňané pro získání stejné kapacity postavit takových elektráren  třicet šest!!!! Podle mého názoru  patří vodní energie stále k těm nejčistším, a její propagace je správná.  Další výhodou je, že už nemají záplavy. Je to zorganizováno tak, že řada přítoků Jang-c'-ťiang má nyní více vody než dříve, což je používáno hlavně pro zavlažování, a záplavy se tím omezují.  Jasné je, že nic není jen pozitivní,  tak jsem  průvodkyni upozornila na jisté problémy - krajina kolem vodního díla se změnila, tak velká vodní plocha znamená značné odpařování, v oblasti je vlastně stabilně jakási mlha (to jsme také zažili).  Navíc museli přestěhovat přes milion  lidí. Zeptala jsem se,  jak se s tím tito lidé vypořádali. Průvodkyně sebou trochu cukla, otázka jí nebyla příjemná,  ale vysvětlila, že mnoho těchto lidí žilo v domcích uplácaných z hlíny nebo dokonce v jeskyních a nyní jsou přestěhováni do domů se všemi moderními vymoženostmi. Mladí lidé to uvítali, protože  se stejně  pokoušeli tísnivým poměrům svých rodičů uniknout. Starší lidé rádi nejsou, protože mají pocit, že přišli o svoje kořeny, museli opustit místa, kde jejich rodiny žili po staletí, byly zatopeny hroby jejich předků a asimilovat se na nové poměry už nedokážou.  Kompenzace byla všem vyplacena. Když se to vezme na procenta, tak prý se dokonce dělal průzkum, který ukázal,  že 70 % lidí je v novém bydlišti šťastno a 30 % šťastno není. Průvodkyně nám také vykládala, jak se snaží zachránit vymírající druhy, které na řece žili, například vysazují znovu čínského jesetera, který je chráněný, takže se nesmí lovit.

V českém  tisku se objevily nedávno zprávy o údajných technických závadách na přehradě,  které vycházejí zřejmě ze zastaralých až naivních představ, že Číňané nejsou ve výstavbě vodních děl  dostatečně zkušení. Jen na dokreslení, že tomu tak není, jsem si přečetla  jednu malou příhodu, která potvrzuje mou a Georgovu teorii, že všechna čísla, o kterých slyšíme v Číně (rovněž tak jako v Indii)  se vymykají našim normálním měřítkům.

Když se v roce 1974 stala Čína členem Mezinárodní přehradní asociace (ICOLD), vznikl poměrně závažný technický problém – prezentace její přehradní výstavby ve Světovém registru přehrad. Ten původně nabádal národní komitéty členských států k tomu, aby do této publikace zařadily přehrady nad 15 m výšky. Když čínští zástupci sdělili, že v jejich případě by šlo o počet opravdu mimořádný (přes 80 tisíc přehrad), čímž by se očividně značně narušila proporcionalitu dokumentu (řečeno jednoduše, v registru by byli hlavně Číňani),  rozhodlo se, že v případě Číny budou zařazeny přehrady o výšce nad 60 m. Touto epizodou je možno dokumentovat velkou tradici výstavby nádrží a přehrad v Číně a z toho jistě vyplývající odborné znalosti a zkušenosti čínských přehradářů. V současné době se v Číně staví nejvýznamnější  vodní díla a o zakázky se ucházejí renomované světové společnosti.

04 - 05 - Vodní dílo Tři soutěsky na řece Yangtse            

Politická agitace. K našemu velkému překvapení jsme se na ulicích téměř nesetkali s politickou agitací. V Indii jsou neustále všude plakáty oslavující různé politiky ať už ne celonárodní nebo místní úrovni, dokonce když má někdo narozeniny, tak jeho příznivci vyberou peníze a postaví mu billboard „Happy Birthday“ náš drahý nejlepší atd. Prostě podlézají mu, a určitě za to pak očekávají nějakou protislužbu. V Číně jsme nic takového neviděli – jediný opravdu velký politický plakát s portrétem je tabule s portrétem  Mao ce tunga na Tian´an Men náměstí na budově, ze které Mao vyhlásil Čínskou lidovou republiku – takže to má své historické oprávnění. 

Svoboda informací. Nepříjemná byla našemu průvodci v Guilinu otázka na blokování internetových stránek. Musíme prohlásit, že my jsme se dostali na našich lap topech ke všem stránkám, ke kterým jsme se dostat potřebovali, včetně Googlu, který je nyní v závažném sporu s čínskou vládou. Průvodce připustil, že vláda nechává blokovat některé stránky s politickým obsahem, nebo že cenzuruje některé filmy (slovo pornografie nevyslovil).  Průvodce v Xian, poté, co už nás lépe poznal, vysvětlil, že ani v kabelové televizi nejsou dostupné anglické či německé programy. Lidé si však opatří satelit a tak se k anglickým programům dostanou. On také satelit má, ale je to nelegální.

Pravidla. S průvodcem  ze Xian jsme měli ještě jednu roztomilou příhodu. Bohužel celá tato cesta byla poznamenaná tím, že George nesnesitelně bolela záda a nepomáhala ani analgetika. Jediná poloha, ve které se mu ulevilo, bylo vsedě. To znamenalo, že po jisté době pochodování a prohlídek si prostě někde musel sednout, kdekoliv - na židli, na schody nebo na obrubu chodníku, podle situace. Největší atrakcí v Xianu jsou terakotoví  válečníci, přes šest tisíc figur vojáků a zvířat v životní velikosti. Nechal je vytvořit první císař čínské historie Qin Shi Huang před 2200 lety – stejně jako egyptší faraoni, i Číňané pohřbívali v té době své mrtvé s předměty, které by mohli v posmrtném životě potřebovat. A tento císař, který byl velkým válečníkem, sjednotil Čínu a postavil velkou čínskou zeď, se celkem správně domníval, že i po smrti mu bude nejužitečnější armáda. K objevu jeho armády došlo v roce 1974 a od té doby archeologové pracují na obnově a rehabilitaci hliněných postav  – zatím se jim podařilo poslepovat jen zlomek. Jako vždycky, celá návštěva je po čínském způsobu výborně zorganizována, všechno funguje, z autobusů a aut vystupují turisté, jsou okamžitě převeleni do otevřených miniaut,  která je dovezou až na místo a nechají je žasnout, s průvodcem nebo bez něj, nad jedním z největších archeologických objevů dvacátého století.  Když jsme prohlídku skončili, ukázalo se, že zpátky nás mini auta neodvezou, jezdí jen jedním směrem, zpět se vracejí k bráně prázdná. To se už George sotva hýbal a ani já jsem nebyla nadšená pohledem na otevřenou dlouhou cestu, bez jakéhokoliv stínu, po níž jsem se měla minimálně kilometr nebo dva ubírat – teplota se vyhoupla na krásných třicet osm stupňů. I zeptala jsem se našeho Alexe, proč bychom se nemohli svést také zpátky. Jako všechno v Číně, i toto opatření mělo své odůvodnění. Po obou stranách cesty se rozkládaly stánky a vesničané se místnímu starostovi stěžovali, že pokud mají turisté možnost nasednout do aut či vláčků  a nechat se odvézt zpátky, devadesát procent to udělá, neprojdou kolem jejich obchůdků a obchod strádá.  Takže řidiči miniaut mají zákaz někoho brát zpátky. Když jsem Alexovi oznámila, že k jednomu z řidičů půjdu a požádám ho, aby nás dopravil zpátky,  protože George se necítí dobře, byl zděšen. Přece není možné porušit pravidlo, to ten řidič nikdy neudělá. Řekla jsem mu, aby mě nechal mluvit a jen překládal. No, a co si myslíte, jak to dopadlo? Samozřejmě nás řidič vzal, i když řekl, že musíme na druhém konci podepsat, že to bylo na naši žádost kvůli zdravotnímu stavu, jinak by mohl mít  problémy. Tak jsem průvodci v praxi předvedla, že proti pravidlům je možné něco podniknout, a že není žádné pravidlo bez výjimky.  Byl z výsledku naší společné intervence naprosto unesen, sám by se prý k něčemu takovému  nikdy neodhodlal.

06 - Xian – terakotoví válečníci staří přes 2000 let

Jména. Naši průvodci měli všichni původní čínské a přidané anglické jméno, které si  dávají sami, protože hloupí turisté by nebyli schopni si jejich čínská jména zapamatovat. Tak jsme měli v Yichangu průvodce se jménem Zuo Fei, anglicky Coffee, v Chongquingu to byl Pan Wei, anglicky Peter, v Guilinu Li Huimin, anglicky Merrick (ten jako jediný nám řekl, že mu máme říkat Mr. Li, asi nebyl svým anglickým jménem nadšen), v Xianu to byl Zhou Xin – Alex, v Pekingu jsme měli jedinou dívku, Jia Kolo, která si říkala Emma. 

Angličtina. První průvodce v Šanghaji mluvil anglicky  mizerně, takže s ním žádná konverzace nebyla možná. Ostatní ovládali jazyk dobře, ale problémem byla  výslovnost, oni často nerozuměli nám a my jsme někdy nerozuměli  jim, přesto, že jejich gramatika a slovní zásoba byla  solidní (často jsme si vzájemně museli slova hláskovat, abychom se dobrali ke kýženému výsledku). To je dosud handycap Číny, který se země snaží překonat, protože nově byla angličtina pro děti zavedena už od první třídy.  

Politika jednoho dítěte. Průvodci nám kromě výše uvedených historických faktů povídali o všem možném. Jedním z tématů byla státní politika jednoho dítěte. Vyprávěli nám příběhy ze svých rodin. V Číně je dovoleno mít jen jedno dítě, jinak musí jít žena na potrat. Jen na venkově, nebo když se jedná o příslušníky menšin, smějí mít děti dvě, zvláště když první dítě je dcera, protože farmáři potřebují někoho, kdo by převzal hosodářství. Mít dvě a více dětí je prostě nelegální. Když chce někdo toto pravidlo porušit, je to těžké. I kdyby těhotná žena odjela třeba někam, kde ji nikdo nezná a kde se neví, že už jedno dítě má, tak by to moc nešlo, v podstatě by se narodilo neexistující dítě, které by nedostalo žádné papíry, nemohlo by studovat atd. Proto je třeba získat zvláštní povolení pro narození druhého, eventuelně třetího dítěte, a toho se dosáhne známostmi nebo  za úplatek, jehož výše se liší podle okolností, ale je to hromada peněz.
Průvodce v Guilinu nám vyprávěl,  že má ještě staršího bratra, a že jeho narození stálo rodiče 80 000 Yuanů, což je asi 11 500 amerických dolarů. Jeho rodiče byli očividně vyšší střední vrstva, jeden strýc žil  v Americe v Kalifornii,  cestovali, byli také v Evropě (Merrick si dělal legraci, že projeli celou Evropu za 14 dní, a všude viděli spoustu kostelů, které se jim popletly).  Oba dospělí synové žijí ovšem daleko od rodičů  a všichni se vidí jen jednou do roka o svátku jara (to je prý jako naše vánoce, jen datum je pohyblivé,  je to většinou v lednu nebo v únoru), protože cesta k nim trvá vlakem víc než  24 hodin.
Průvodce v Xianu říkal, že jeho rodiče jsou farmáři, takže mohli mít dvě děti. Narodili se jim dva kluci a oni na rozdíl od ostatních, kteří chtějí jen syny,  chtěli mít taky holčičku, takže zaplatili asi 6000 Yuanů (opět se rozumí úplatek),   aby mohli mít třetí dítě – a narodil se jim on, zase kluk. Všichni synové odjeli za lepším životem do měst, takže se ze stejného důvodu jako v předchozím případě vidí jen dvakrát do roka.
Průvodkyně Emma z Pekingu byla jediným dítětem, její rodiče byli oba učitelé, tak asi na úplatek neměli. 
Měla jsem vždy pochopení proto, že země jako Čína nechce dopustit populační explozi, protože by to množství obyvatel nemohli uživit, a žádný stát nechce, aby jeho lidé hladověli. Ale když  člověk slyší, jak politika jednoho dítěte  probíhá v praxi, tak začne pochybovat.   

Rovnoprávnost žen. Pokud jde o rovnoprávnost žen, ženy jsou v zastoupeny v politických funkcích i na jiných významných místech. Teoreticky a dle zákona je zaručena rovnost obou pohlaví.  Emma ale říkala, že diskriminace žen existuje. Když například hledají zaměstnání, zaměstnavatelé dávají nezastřeně přednost mužům, to měla z vlastní zkušenosti. A když jsem se jí zeptala, zda by se žena mohla octnout v čele čínského státu, tak se usmála a řekla, že to si zrovna moc představit nedovede. Čínské ženy ve městech jsou elegantně oblečeny, rády nosí minisukně a krátké kalhoty, vysoké podpatky atd., vkus mají spíš západní s některými orientálními prvky, tělo se nemusí zahalovat (to je také odlišné od Indie). Problém při jakémkoliv nákupu pro nás jsou velikosti - ani XXXL někdy nesedí jako normální velkost 42. Tradiční čínské quipao je k dostání většinou na trhu. Studenti nosí sportovní kalhoty a trika.

Silniční provoz. Také nás překvapilo, že se na ulicích nepohybuje moc policistů.  Rozhodně jich bylo víc vidět ve Vietnamu nebo na Sri Lance (tam tedy celkem pochopitelně, protože právě skončila občanská válka). Výměna dopravních policistů a policistek v pěkných minisukních  probíhá uprostřed křižovatek jako rituální „výměna stráží“ se salutováním.  Většina řidičů ve městech dodržuje dopravní předpisy, jezdí povolenou rychlostí, na ulicích nenastává  dopravní chaos, semafory ukazují, za kolik vteřin se změní barva, a pak se rozjednou všichni najednou (na rozdíl od Indie, a České republiky).  Dopravní špičku a velké zácpy ovšem  mají, aut je už moc.  Výjimku z jinak ukázněného způsobu řízení tvořily  náklaďáky jedoucí směr Vnitřní Mongolsko (tím směrem, tj. na sever,  jsme se jeli podívat na Velkou čínskou zeď). Přejížděly zbytečně z pruhu do pruhu, předjížděly, jak se jim zachtělo a vůbec se chovaly tak, že bylo zřejmé, že si uvědomují, že jsou silnější, některé jejich manévry byly vyloženě nebezpečné.

Turistika. Po prvních třech dnech v Šangaji, které byli věnovány obchodu – chtěli jsme koupit od čínské firmy zařízení na mletí zbytkového popílku – jsme se věnovali turistice a navštívili celkem 6 měst (měli jsme 4 přelety).

Shanghai (Šanghaj)   

Mrakodrapy jako v Hong Kongu nebo New Yorku, velmi vynalézavá moderní architektura, zeleň, čistota, bydleli jsme přímo v centru u nejrušnější obchodní ulice na světě (Nanjing Street),  na níž stojí určitě minimálně pětadvacet velkých obchodních domů, jeden vedle druhého, s výběrem zboží často převyšujícím výběr evropský.

Expo přetékalo obrovskými frontami a masami lidí, což nemám zrovna ráda, takže jsme se nakonec dovnitř probojovali jen do čínského a německého pavilonu (tam nás pustili bez fronty, protože Georg je Němec). Český pavilon měl, když jsme k němu dorazili, bohužel dvouhodinovou polední přestávku – jako jediný, žádný jiný pavilón poledne nedržel.

   
09-11 Shanghai Expo 2010 – Čínský pavilón, český pavilón, celkový pohled

Zajímavá byla továrna na výrobu hedvábí, kde nám ukázali všechno od samého počátku, housenky bource morušového, larvy, které se zakuklují do kokonu ze surového hedvábí, navíjení vlákna, které je velmi pevné, až po výrobu hedvábných látek.

S Francouzskou čtvrtí (Francouzská koncese, French Concession) je spojena historie rozvoje města. Do r. 1842 byla Šanghaj jen bezvýznamným říčním přístavem. V tomto roce však Čína přijala požadavky západních zemí na udělení obchodních koncesí a Šanghaj se spolu s dalšími přístavy rázem stala evropskou obchodní výspou. Američané, Britové a Francouzi získali v Šanghaji svá exteritoriální území, čtvrti, kde platily zákony jejich příslušné země. V důsledku toho se do French Concession začala stěhovat směs podnikatelů, uprchlíků, zločinců a revolucionářů, kteří přispěli k lesku a slávě Šanghaje mezi dvěma válkami. Žili zde pospolu uprchlí bělogvardějci, Číňané i Francouzi, čtvrť měla vlastní dodávky elektřiny, vlastní soudy a policii. Později se ovšem stal policejním presidentem Poďobaný Huang (Pockmarked Huang), který byl zároveň vůdcem neslavně proslulého Zeleného gangu kontrolujícího obchod s opiem, takže French Concession se stala též sídlem organizovaného zločinu.  Francouzi se práva na exteritorialitu vzdali až v roce 1940. Dnes jsou ve Francouzské čtvrti malé uličky plné kaváren, obchodů a galerií ve stylu Paříže.

12 -  Shanghai – čtvrť French Concession 

Šanghajské muzeum – Vstup je zdarma, ale před muzeem stála dlouhá  fronta kvůli bezpečnostní kontrole. Přede mnou stál tak desetiletý klučina, který měl přesně stejný fotoaparát Canon jako já. Byl tam s otcem, který s ním vystál frontu až ke vchodu a pak ho tam nechal se zápisníkem na poznámky a s foťákem, aby vypracoval v muzeu úkol, který měl zadaný od školy. To mi přišlo jako dobrý nápad k podpoření vzdělanosti dětí. Muzeum vystavuje 120 000 exponátů z období dlouhého více než 5000 let: exponáty z bronzu, keramiku, obrazy, kaligrafii, mince, pečetidla, nábytek a výrobky z nefritu. Budova je velmi moderní a její tvar symbolizuje „kulaté nebe a čtvercovou zemi.“

13 - Shanghai – nefritový Budha

Na cestu na letiště jsme využili vlak Transrapid založený na principu magnetické levitace (Maglev), jakoby plovoucí  na magnetických polštářích. V našem případě  jel  rychlostí 300 km za hodinu, cesta trvala  7 minut. Tento vlak ovšem dosahuje rychlosti až  450 km za hodinu, zvlášť když jede na větší vzdálensti. Byl to fantastický zážitek, rychlost člověk vůbec nevnímá.  Transrapid je německé výroby, Němci tento vlak vyvinuli (Siemens a Thyssen Krupp)  a chtěli ho realizovat nejprve  z centra Mnichova na letiště a posléze z Berlína do Hamburgu,  ale nakonec tato investice neprošla parlamentem (příliš vysoká), ovšem v Číně se na  investici samozřejmě peníze našly,  takže první úsek v Číně byl postaven Němci a pro další použití prodali Číňanům patent. Číňané chystají prodloužení na druhé letiště v Šanghaji vzdálené 35 km a dále do města Hagzhou, což je 175 km.

 
14 Shanghai – magnetický vlak Transrapid

Přelet do Yichangu – tam byla hlavním zážitkem masáž nohou, i když se ukázalo, že je to vlastně i masáž ramen a zad. Leželi jsme s Georgem vedle sebe na lehátkách (oblečení se při tomto typu masáže nesvléká, jen se vyhrnou nohavice u kalhot) a mne masíroval masér a George masérka. Pro mne to bylo velmi příjemné a osvěžující po dlouhém cestování, George musel být trochu opatrnější vzhledem ke stavu své bolavé páteře. Téhož večera jsme  nastoupili na loď Victoria plující po řece Yangtze, provozovanou  americko-čínskou společností. Měli jsme kajutu pojmenovanou Shangri La, umístěnou na přídi lodi, měla velká okna po obou stranách a soukromou terasu, takže jsme mohli sledovat zajímavou krajinu ubíhající kolem nejen z křesla, ale i z postele. Poté, co jsme se ubytovali, byli jsme pozváni na večeři s kapitánem. Na lodi se nacházela  i knihovna a herna, kde Číňané neustále mastili karty a hráli stolní hry.

  
15 - 16 lodí Victoria po řece Yangtse

První výlet z lodi byl  sampanem (domorodým člunem) na přítok Yangtze Shennong. Na rozdíl od hnědé a ne příliš čisté Yangtze (v některých úsecích tam očividně vyhazovali domácí odpad, takže po řece plulo množství plastových láhví, tašek a jiného nepořádku), měl Shennnog azurovou barvu, fantastickou skalní  krajinu s proláklinami, strmými skalami a vrcholy a bujnou vegetací (cypřiše), z živočišné říše  byli na březích k vidění skalní kozy, opice, zpívající ptáci a zpívající domorodci (již dříve zmíněné „menšiny“).

 
17 - výlet na sampanu po řece Shennog

Další výlet byl do města duchů Fengdu (City of Ghosts) na hoře Ming Shan. Ta je zasvěcena pánu podsvětí (afterworld) zvanému  Tianzi. Na hoře jsou chrámy,  sochy ztělesňující pekelné bytosti,  ctnosti i neřesti, obrazy znázorňující muka očekávající hříšníky i ukázky mučících nástrojů.  Fengdu bylo kvůli výstavbě přehrady Tři soutěsky nedávno kompletně přemístěno na druhou stranu řeky Yangtze.

    
18 a,b,c – výlet do města duchů Fengdu

Na lodi byla také čínská lékařka, tak si George nechal udělat třikrát akupunkturu na zmírnění  bolestí zad,  ovšem bohužel bez jakéhokoliv pozorovatelného zlepšení.

Chongqing. Přistáli jsme v tomto velkém přístavu po plavbě po Yangtze. Chongqing je   důležité centrum na jihovýchodě a jedno z pěti největších měst v celé Číně. Má rušnou historii a slibnou budoucnost (obchodní centrum plné mrakodrapů už bylo postaveno). V krátkém čase, který jsme měli k dispozici, jsme mohli navštívit jen čtvrť bývalých velvyslanectví z doby, kdy Chongqing byl hlavním městem během druhé světové války a pak cechovní budovu Hú Guang Hui Guan, starý společenský klub imigrantů, což je nejstarší dům ve městě vybavený starým nábytkem, zařízením  a figurínami postav zobrazující život v domě i na zahradě. Tento dům byl centrem života imigrantů před 300 lety v době dynastie Qin. Už od roku 316 vláda podporovala imigraci do Sečuánu a noví obyvatelé přicházeli zvláště z provincií Hú a Guang. V době založení cechu mělo město kolem 800 000 obyvatel a rychle rostlo. Lidé přicházeli do cechovní budovy vyřizovat správní záležitosti, ale také na náboženské a rodinné slavnosti.  Poté jsme odletěli do  Guilinu.

Guilin. Do Guilinu se jezdí kvůli přírodním krásám, toto menší město je totiž obklopeno krasovými vápencovými útvary, které sahají až do výšky dvou set metrů. Jsou soustředěny kolem řeky Li, a mnohde jsou téměř uprostřed města. Při čtyřhodinové projížďce po řece Li průvodci neustále povzbuzují fantazii turistů – nelze se jen obdivovat kráse útvarů, ale každý něco připomíná, ať už je to slonní chobot, rybí ocas, dračí hlavu, držák na štětce nebo čekající věrnou ženu. Vrcholem je kresba na monumentální vápencové skále, která má znázorňovat devět koní, podle toho, jak má člověk vyvinutou fantazii, tolik těch cválajících koní vidí. Velký předseda Mao jich samozřejmě viděl devět. S Georgem jsme usoudili, že musel  být opilý nebo v tranzu,  ať jsme se namáhali, jak jsme chtěli, víc než tři koně, a to ještě s rezervou,  jsme neviděli. V Guilinu je dále deset parků, jejichž jsou některé zajímavé vrcholy součástí. Město má čtyři jezera, uprostřed jednoho stojí impozantní pagoda slunce a pagoda měsíce. V programu jsme měli večerní projížďku po jezerech, kdy jsme mohli obdivovat iluminaci  všech patnácti  mostů a mostků a vystoupení domorodců. V Guilinu se může pochlubit  řadou krasových jeskyň, nejznámější Ludi Yan neboli jeskyně rákosové flétny s tunely vysokými deset metrů vinoucími se v délce asi 500 metrů.  Všechno je barevně osvětleno, neonovou barevnou iluminaci Číňané prostě milují, i když podle našeho vkusu by v těchto nádherných přírodních útvarech někdy  méně znamenalo více.  Místní obyvatelé  našli v jeskyni úkryt před japonskou invazí v r. 1940. Ve večerním Guilinu je ještě jedna atrakce: největší umělý vodopád na světě. Stéká  z vysoké budovy hotelu v centru města – voda se nahoru dostává čerpadly a celý hotel je po dvou stěnách po dobu půl hodiny každý večer přeléván proudy vody za osvětlení barevnými světly a při hudbě.  Z Guilinu jsme odletěli do Xianu.

   
19-21 – Guilin – večerní projížďka po jezerech Rong a Shan, pagoda měsíce a slunce, plavba po řece Li do Yangshuo

Xian.  Byl hlavním městem říše po 4000 let, naposled v době vládnutí dynastie Tang (konec r. 907).  Kromě nejznámější atrakce terakotové armády, kterou jsem už popsala, je v Xianu k vidění Pagoda velké divoké husy se třemi sochami Budhy a hrobka Hanyang, v níž je pochován císař Jing a jeho manželka a která je součástí komplexu 80 pohřebišť a 5000 hrobek. Archeologické práce zde byly přerušeny a veřejnosti není hrobka přístupná, protože cokoliv přijde na vzduch, ztrácí barvu a někdy se rozpadá. Archeologové  čekají, až budou vynalezeny nové technologie, které umožní odhalení památek a jejich zachování v původním stavu.

  
22 – Xian - Pagoda velké husy z roku 652

Zajímavá byla vycházka do muslimské čtvrti s Velkou mešitou, která má tvar pagody. Rovněž minaret není ve tvaru vysoké věže, ale je podobný pagodě. Ženy v okolních ulicích a na trhu měly na hlavě šátky v různých barvách, nikoliv černé, a také jsem neviděla nikoho v burce.  Po ránu zde bylo ticho, pohoda a jen málo lidí. Mešita je 1200 let stará – v Xianu žije toho času asi padesát tisíc muslimů, kteří mohou bez překážek vyznávat svou víru.

  
24- 25 – Xian – Velká mešita

Po městských hradbách Xianu jsme při teplotě kolem 38 stupňů chodit nechtěli a ani prodejna nefritu pro nás nebyla velkým lákadlem (normální past, kde při nákupu turistů průvodci dostávají provizi) – ale svoje odmítnutí  jsme museli výslovně napsat do formuláře, kterým jsme hodnotili  na konci pobytu v každém městě svou spokojenost se službami i s průvodcem, jinak by průvodce mohl být vyhozen z práce, že nesplnil program.  Při odletu ze Xianu do Beijingu jsme měli na letišti  malou zábavnou příhodu.  George si  šel koupit do lékárny papírové kapesníčky a protože podnikatelské iniciativě se meze nekladou, prodavačka mu hned při té příležitosti nabídla za výhodnou, absolutně super cenu, šedesát  tablet Viagry. Vzhledem ke stavu jeho páteře jsme se tím opravdu pobavili.

Beijing ( Peking). Přiletěli jsme do hlavního města ze Xianu s vědomím, že je plné historických památek. Každá prohlídka zahrnuje kromě náměstí Tian´ an Men a Zakázaného města, o kterých už jsem se zmínila, ještě řadu dalších zajímavých staveb. 

Nebeský chrám (Temple of Heaven) je místo, kde císař jednou ročně prováděl komplikovaný rituál pro zajištění dobré sklizně v modré kupolovité stavbě, která se také tak jmenuje (Hall of Prayer for Good Harvest). Před touto budovou je v dlažbě vytvořen jako obětní místo kulatý oltář z mnoha kamenných kruhů, které jsou násobky čísla 9, považovaného za nejšťastnější číslo. Kolem dokola byla postavena Zeď ozvěny (Echo Wall). Patřilo k obrovským objevům v době dynastie Ming,  že  čínští učenci uměli pracovat s přenosem zvuku. Když člověk něco zašeptal na jedné straně, a druhý přiložil ucho na protější straně kulaté zdi, tak se slyšeli. Tento jev byl objeven v Evropě až mnohem později. Ovšem vyzkoušet  se to na místě nedalo.  Číňané jsou určitě jedním z nejhlučnějších národů na světě (a taky je jich hodně), takže žádné šeptání nepřicházelo v úvahu. Pokud jde o hlučnost, faktem je, že na sebe pořád křičí, jeden stojí na druhé straně ulice, ale nepřejdou k sobě, ale křičí, nebo jeden stojí v jednom rohu místnosti a křičí na druhého v druhém rohu místnosti, totéž u velkých kulatých stolů. Ticho tedy v Číně  nevládne. A taky se pořád strkají.

27 – Beijing – Nebeský chrám

Letní palác (Summer Palace).  Vybudovaný jako mikrokosmos přírody, jehož pahorky (shan) a voda (shui), vytvářejí přírodní kompozici doplněnou mosty, chrámy, stezkami a obřadními halami. Bylo to místo, kde císaři odpočívali,  zvláště zde pobývala ambiciózní císařovna Chixi.  V rozsáhlém parku kolem jezera vede nejdelší chodba na světě, tou jsme prošli a zpátky jsme se svezli na tradiční čínské lodi.

28 – Beijing – Letní palác

Posvátná cesta (Sacred Road). Tato cesta k hrobkám předků lemovaná 18 páry mramorových soch zvířat a lidí,  umístěných naproti sobě, které návštěvníka při průchodu cestou pozorují,  byla postavená v r. 1540 za vlády dynastie Ming.  Ke zvířatům patří lvy, koně, sloni, velbloudi a další a je zde také šest párů lidských bytostí, zvláště generálů a veřejných činitelů. Předpokládalo se, že  cesta vede do nebe – čínští císaři byli známí jako synové nebe. Po smrti kráčelo smuteční procesí s císařem touto cestou, aby byly posléze jeho ostatky uloženy v mausoleu. Za živa zde císaři procházeli jednou ročně, aby provedli smuteční rituály uctívající předky.

 
29 – 30 Posvátná cesta

Velká čínská zeď (Great Wall). Dlouhá 7000 km, z nichž podle slov naší průvodkyně je 60% přístupných. Jeli jsme na část zvanou Banaling, vzdálenou asi hodinu a půl cesty od Pekingu. Cestou jsme viděli různé další úseky Velké čínské zdi a všude to byl podobný obrázek. Obrovské lidské mraveniště (z 95 % Číňané, protože nebyla turistická sezóna) podnikající obtížný výstup a sestup za plné záře horkého slunce. Na malou část jsme se k nim připojili. Přes toto přelidnění na nás Velká čínská zeď udělala dojem.

Na Velké čínské zdi

Návrat. Nastal čas k přeletu do výchozího bodu naší cesty, do Šanghaje, k podepsání smlouvy s obchodními partnery a návratu domů do Nashiku. Letěli jsme přes Hong Kong, takže jsem poprvé mohla přistát na nově zbudovaném letišti, které bylo dáno do provozu v roce 1998. Je to  údajně největší letiště na světě a na jeho stavbě se podílel jako ředitel projektu můj dávný přítel Roger.   

 Dovolená s knihou. Krásně jsem si tentokrát početla.  V Šanghaji jsem koupila tři romány o Číně, které mohu všechny vřele doporučit  (četla jsem nepřetržitě na letištích, v letadle i na lodi).

Učitelka klavíru (The Piano Teacher) od Janice Y.K. Lee, odehrávající se v rozpětí 10 let, počínajíc rokem 1942, v Hong Kongu okupovaném Japonci.  Je to román o lidské odvaze a zbabělosti, kolaboraci a obětavosti, tak, jak to  za podobných extrémních okolností chodí.  Události se prolínají, to, co začalo ve válečných letech, má své dohry o deset let později.  Pohled z roku 1952 dává příběhu  správnou dimenzi – „ten years after“. Hlavní hrdinkou je Angličanka, která se provdá z nedostatku jiných  možností za muže, vyslaného  britskou správou do Hong Kongu v r. 1952. Přivydělává si jako učitelka hry na klavír  dcerky ze zámožné a vlivné hongkongské rodiny, a to jí přivede do centra spletitých vztahů koloniální britské společnosti a do centra událostí, které mají kořeny před mnoha lety.

Malířka ze Šanghaje (The Painter of Shanghai) spisovatelky Jennifer Cody Epstein se zabývá  dobou starší.  Osiřelá dvanáctiletá holčička je v roce 1913 svým na opiu závislým  strýcem  prodána do jednoho z domů prodejných žen (Hall of Eternal Splendour). Je to příběh o tom, jak silní jedinci jsou schopni se dostat i z nejobtížnějších situací. Z bývalé prostitutky se nakonec stane talentovaná malířka, ale  její útrapy tím nekončí, protože maluje příliš nekonvenčním způsobem - ve srovnání s tradiční čínskou kresbou působí akt nahé ženy, pro který si stojí sama modelem, pro čínskou konzervativní společnost jako šok. Yuliang pendluje mezi Šanghají a Paříží, mezi svou prací a manželem, který byl jejím zachráncem z neutěšených poměrů prostituce a kterému se proto cítí zavázána.   Nakonec opouští Čínu těsně před vypuknutím 2. světové války a svůj život dožije ve Francii.  

Největším překvapením pro mne byla třetí kniha, Život a smrt v Šanghaji (Life and Death in Shanghai), od čínské autorky Nien Cheng založená na jejích vlastních  tragických zkušenostech v době kulturní revoluce v druhé polovině šedesátých let. Nien Cheng byla šest a půl roku zavřená ve vězení bez obžaloby proto, že její manžel a posléze také ona byli zaměstnanci firmy Shell, která se po opuštění Číny stala jedním ze symbolů kapitalistického vykořisťování. A kromě toho byla zámožná – žádné jiné provinění se jí nedalo dokázat, svou vlast milovala a do politiky se nepletla. Překvapením bylo hlavně to, že se takto kritická kniha  vůbec může v Číně prodávat (líčení života za kulturní revoluce je naprosto otřesné, zvláště když si člověk uvědomí, že za podobného režimu by také on určitě byl  obětí, že jeho byt by mohl být  zplundrován a věznění,  ponižování a mučení by se pravděpodobně nevyhnul).

Místa, která jsme navštívili