Japonsko 2008

Japonsko – poznámky z cesty – srpen, září 2008

21. srpna 2008
Odlet  Mumbai 23,30

22. srpna
Cesta přes Bankgok, přílet Tokio, letiště  Narita 15,45 místního času. Ubytování hotel Keio Plaza. Odpočinek.

23. srpna
Zničeni po cestě jsme spali do deseti, úmyslně jsme si nenařídili budíka. Pak jsme měli první dobrodružství, jak se vyznat v tokijském metru, kde téměř nejsou anglické nápisy a jedinou oporou je mapa.  Ale zvládli jsme to. Jeli jsme do do nejznámějšího divadla Kabuki-za. Vystáli jsme uměřenou frontu na lístky na dvouhodinové představení, které se jmenovalo Tsubakuro Wa Kaeru (Yasunosuke´s Search for Home.) Byl to vskutku náhled do japonské duše, příběh hodného tesaře, který se ujme chlapce, jehož matka byla z finančních důvodů nucena stát se geišou v Kyotu. Večer obchodní schůzka.

24. srpna
Ráno jsme museli již v 8.05 nastoupit na prohlídku města. Organizovala to mladá Japonka, která měla černé legíny nad kolena a tenké špejlovaté nohy, ke všemu ještě do O, tak jsme se divili, že neoblékne něco jiného.  Posléze jsme ovšem zjistili,  že je to zde docela obvyklý jev. Když dala ovečky do hromady, dostalo se nám základního přehledu o Tokiu. Navštívili jsme následující památky:

Meiji Jingu Shrine – šintoiistický chrám postavený k poctě císaře Meijiho 1920. Meiji byl první císař moderního Japonska a nastoupil na trůn v r. 1867 na vrcholu restaurace císařství (zemřel 1912). Do zalesněné oblasti se vchází monumentální bránou torri a celý obrovský komplex nabízí prostor jak pro procházky, tak pro meditaci. Zrovna se tam skupina mládeže chystala k nacvičování  tanečního vystoupení, vypadali hodně barevně, anglicky nemluvili, ale usmívali se, ukláněli a zatančili pro nás.

 
01 – Tokio - Meiji Jingu chrám 

Imperial Palace East Garden - krásná zahrada, jako mnoho jiných, které člověk musí v Japonsku obdivovat, všechno krásně po japonsku namanikurované, jakoby to byly bonzaje ve velkém. Momentálně sice skoro nic nekvetlo, ale všechno bylo krásně zelené.

 
02 – Tokio - Východní zahrady císařského paláce

Sensoji Temple (Asakusa Kannon) = budhistický templ se všemi typickými přídomky, velmi navštěvovaný a rušný, spojený s nákupní pasáží se zbožím spíše turistické kvality.

 
03 – Tokio - Sensoji templ

Oběd se konal v restauraci ve 14. patře s výhledem na přístav.Následovala hodinová projížďka po řece, s pohledem na most Rainbow Bridge a Sochu svobody, most vypadá jako Golden Gate ze San Francisca, a Socha svobody? -  je stejná jako v Americe. Ani   Tokyo Tower, věž, která je pro Tokio symbolická,  nás  nijak zvlášť nezaujala,  vypadá jako Eiffelovka na neptřičném místě, pravá Eiffelovka patří do Paříže. Na lodi proběhl také svatební obřad mladé dvojice, to bylo pěkné a zajímavé.

04 – Projížďka po řece

Průvodce byl špatný,  nevyprávěl nic o historii ani přítomnosti země, pořád se jen snažil nás organizovat, abychom se někde neztratili, opakoval, co už jsme viděli a dopředu upozorňoval,  jaký program nás ještě čeká. Aby všichni rozuměli, tak měl napsané různé cedule s názvy památek a časy, kdy se musíme vrátit do autobusu,  které opakovaně zvedal do výšky. Měl očividně osobní náklonnost k císařské rodině,  měl fotky nejenom císaře a jeho ženy, ale i jeho dvou synů s rodinami, a fotky neustále také zvedal do výšky s popisem rodinných příslušníků. A navíc měl  neblahý zvyk, který jsme ovšem posléze zjistili téměř u všech průvodců, že všechno je rozpočteno na minuty, včetně doby, kdy je možno dojít si na toaletu. Průvodci neustále upozorňovali nikoliv na možnost, ale na nutnost  navštívit toto zařízení a vyměřený čas k této akci byl  započítán do programu.  Bylo to až komické, opravdová mateřská školka.

25. srpen
Výlet do  Nikko (název znamená Sluneční zář) – celý rozsáhlý komplex nás  nadchl,  z hlediska zajímavosti a umístění uprostřed nádherné přírody, i tím že je to svatyně budhistů i šintoistů. Svatyni  založil velký Tokugawa Ieyasu, zakladatel třetího šogunátu a prosperity kultury Edo. Je těžké popsat tuto směsici obou hlavních náboženství, a duchovního a turistického elementu.  Pak nás   vyvezli  do výšky 1200 metrů (Nikko je asi 600 metrů nad mořem) serpentýnami ke krásnému jezeru a pak k vodopádům Kego (které byly bohužel v mlze).

 
05 - Nikko

26. srpen
Průvodce byl tentokrát dobrý, hodně nám toho pověděl o historii.  Vyprávěl o tom, jak po roce 1100 ztratil císařský dvůr kontrolu nad znesvářenými stranami a v zemi došlo k válce mezi dvěma klany
Taira a Minamoto. V r. 1160 byl brutální Taira no Kiyomori nejmocnějším mužem Japonska, ale nakonec zvitězili nad Tairy příslušníci rodu Minamoto a založili v r. 1185 první šogunskou říši  Kamakura.  To mě samozřejmě zaujalo, protože tato doba je historickým pozadím Luciiny knihy Vládci času.  Následoval šogunát Muromachi a šogunát Togugawa. V jeho čele se ocitl v r. 1603 šogun Tokugawa Ieyasu, jmenovaný císařem. Japonci interpretují toto období až do roku 1862 jako období izolace Japonska od ostatních států, ale zároveň dobu, kdy v zemi vládl mír a nevedly se ani žádné vnější války. Novým sídlem šogunátu se stalo Edo = Tokio, hlavním městem říše však bylo Kyoto.

Císaři Meiji (1852-1916) bylo šestnáct let, když v r. 1868 došlo k restauraci císařství a Tokio se stalo novým hlavním městem. Císař byl v podstatě ovládán armádou a nová ústava z roku 1889 umožňovala armádě přímý přístup k trůnu – byl ovšem také vytvořen dvoukomorový parlament. S obnovením císařství byl  konec míru v Japonsku a s Japonskem, pro sousední země byl japonský militarismus pohromou.  Čínsko-japonská válka v letech 1894-95 skončila  vítězstvím Japonska, a zároveň dala armádě záminku  k dalšímu a lepšímu vyzbrojení. Další válkou byla rusko-japonská válka v letech 1904-1905, která skončila tím, že Japonsko rozšířilo svoje území o  Koreu a jižní Mandžusko. Pokud jde o vnitřní politiku, byl stále větší důraz kladen na uctívání císaře, rodiny a šintoismu, a na obdivování válečných a národních hrdinů. Šintoismus  se stal státním náboženstvím a budhisté byli pronásledováni, stejně jako další  takzvaně státu nepřátelské skupiny. Při té příležitosti se podařilo také eliminovat křesťanskou kolonii, křesťanů jsou v Japonsku dnes maximálně  2 procenta obyvatelstva. 

Moderní dějiny
Cesta Japonska k moderní industrializované zemi nebyla lehká. Po krachu na burze 1929 vznikla nenávist proti těm, kteří vydělávali na obchodě a exportu a mladí důstojnící rozdmychávali tuto nenávist, vraždili pokrokové příslušníky bohatých vrstev pod záminkou, že chtějí vrátit národu jeho sebeúctu.  V r. 1939 vyvolalo Japonsko další válku s Čínou, kterou ovšem nemohlo vyhrát. Uvalení embarga na dovoz nafty ze strany USA vedlo k překvapivému útoku Japonska na Pearl Harbor v r. 1941. O několik měsíců později dobyli Japonci jihovýchodní Asii. Válka byla vedena z obou stran s orientální krutostí a bez ohledu na civilní obyvatelstvo. Rok 1944 byl rokem silných spojeneckých  náletů na Japonsko, které ovšem nekapitulovalo a místo toho začalo posílat na smrt  mladé letce Kamikaze jako živé bomby.  V srpnu 1945 svrhly  Spojené státy  atomovou bombu na Hiroshimu a Nagasaki, vzápětí  císař Hirohito podepsal kapitulaci. Japonsko bylo obsazeno spojeneckými vojsky pod velením generála Douglase MacArthura. Okupace Japonska skončilo až v r. 1952 a korejská válka, která v té době vypukla, a přinesla v oblasti tolik utrpení, byla požehnáním pro růst japonského hospodářství.
V r. 1960 otřásly zemí masivní protesty proti paktu bezpečnosti se Spojenými státy, v jejichž důsledku byla zrušena návštěva prezidenta Eisenhowera a japonský premiér odstoupil. Jeho následovníci vsadili na hospodářský růst. V r. 1964 se v Tokiu konaly olympijské hry – hospodářský růst v těchto letech dosahoval 10 procent ročně. V současné době je od r. 1989 císařem Akihito. Po celou dobu jsme mohli obdivovat i současnou ekonomickou stabilitu země a dobrou organizaci hospodářství, žádní žebrající, bezdomovci ani bezprizorní. 

Náboženství a filozofie
Pokud jde o náboženství, šířil se v zemi od šestého století budhismus, jehož forma Zen Budhismus vyhovoval také šogunům. Původní náboženství šintoismus  bylo v této době spíše v defenzívě a obě víry se volně prolínaly a splývaly.

Definice šintoismu (neboli šintó)
Šintoismus pochází z doby kolem roku 500 před naším letopočtem, je to polyteistické náboženství uctívající přírodní objekty jako hory, řeky, vodu, skály, stromy a tak dále – je založené na animismu. Nevysvětlitelné impozantní přírodní jevy včetně sopečné činnosti jsou důvodem toho, že Japonci věří, že vše v přírodě bylo stvořeno nadpřirozenými silami a uctívají je. Božstvo je tedy  všude v přírodě, zbožňováni jsou však často také válečníci, vůdci a učenci včetně císaře.  Nejvíce vzývaným božstvem je Bohyně slunce a všehomíra, Amaterasu Ómikami.  

Šinto rituály:
Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Věřící odevzdá malý peněžní dar, dvakrát tleskne, aby upoutal pozornost božstev zvaných kami,  pokloní se a ještě jednou tleskne. Sepne ruce a mlčky požádá o laskavost, nebo poděkuje, pokud se mu laskavosti již dostalo.  Nakonec vyznavač  dvakrát tleskne, pokloní se a znovu zatleská. Hlavní místo svatyně je oltář, kde kami dočasně sídlí. Kněží mají rituální funkci, jsou ve velké vážnosti a slouží často jako rádci v praktických záležitostech. Jejich pracovní náplní je udržování dobrých vztahů mezi kami a lidmi. V minulosti byl nejvyšším veleknězem císař, jež svůj původ odvozuje od Amaterasu Ómikami. Kněžské funkce často byly (a jsou dodnes) přístupné ženám. Doma má každá tradiční rodina malý olář, miniaturní svatyni.  Můžou zde být uctívani i předkové, ale ti bývají uctíváni v budhistickém duchu.

Náš průvodce měl ovšem velkou smůlu na počasí, když nás dovezl do tzv. Stanice 5, odkud se vydávají expedice k vrcholu hory Fuji, byla taková mlha, že jsme si neviděli ani na nos, o hoře Fuji nemluvě.  Tak nás v autobuse učil skládat origami, například origami Fuji, ze které prýští láva, nebo origami samurajské helmy Kabuto.  Pak nás vezl k jezeru, které bylo naštěstí bez mlhy, ale když chtěl předvést vyhlídku (jeli jsme na horu lanovkou), tak jsem viděli zase jen mlhu.  Na cestě zpět do města Hakone jsme přece jen, když jsme se otočili, kousek hory Fuji v roztrhaných mracích uviděli. V Hakone jsme s Georgem oslavili třetí výročí svatby.

06 - sopka Fuji - Hakone

27. srpen
V Hakone jsme přenocovali v onsen hotelu (což znamená lázeňský hotel s horkými prameny) a ráno vyrazili vlakem do Kyota. Počasí bylo nádherné, modrá obloha a sluneční svit.  Takže jsme přece jenom z vlaku zaslíbenou Fuji pořádně uviděli a vyfotografovali. Ubytovali jsme se v hotelu New Miyoko hned u nádraží, odpoledne byl uspořádán výlet do města Nara, což bylo historicky první hlavní město Japonska. Navštívili jsme Todaiji Temple s velkou sochou Buddhy, malebný šintoistický Kasuga Shrine s 3000 lucernami, které byly darovány různými zámožnými občany. Obě svatyně jsou obklopeny parkem, v nichž se prohání kolem 1200 kusů srnek a srnců, úplně ochočených a očekávajících, že je návštěvníci nakrmí.

07 - Kyoto - Todaiji Templ

Pokud jde o náboženství v současnosti, bylo nám několikrát opakováno, že mnoho lidí vyznávají obojí, jsou   budhisty i šintoisty zároveň. Názorně to bylo vysvětleno takto: Pokud se Evropanovi děje něco  hrozného, tak ve své úzkosti zaprosí: Bože, pomoz mi, prosím. Pokud je to Japonec, s největší pravděpodobností se bude modlit: Bože, Budho, předkové, pomozte mi, prosím.   

28. srpen
Túra po Kyotu byla celodenní a fyzicky náročná, také proto, že bylo typické dusné a horké japonské počasí.

Dopoledne byl na programu zámek Nijo. Byl založen šogunem Tokugawou (1543-1616) – je v něm zdůrazněna moc šogunátu, ale zároveň jeho nejistota, o níž svědčí spousta bezpečnostních opatření včetně známé slavičí podlahy (když někdo na podlahu vstoupí, vydají prkna zvuk podobný tomu, jaký vydává vydává slavík), nahoře nad krásně malovanými stropy, řezbami  a panely malířů školy Kano je nečekaně půdička - prostor pro hlídače atd. Je tam také dynamické vyobrazení zvířat z doby, kdy japonští malíři považovali leopardy za samičky tygrů. V přijímací hale stojí figuríny  lenních pánů, které vzdávají čest šogunovi na podestu.

 
08 - Kyoto - zámek Nijo

Následovala návštěva Zlatého pavilonu (Kinkakuji), který je umístěn uprostřed jedné z úchvatných japonských zahrad. Koncem 14. století bylo postaveno mnoho slavných templů, Kinkakuji byl dokončen v r. 1398. Stavba těchto templů  vycházela na jedné straně ze zen principů spontánosti, extrémní jednoduchosti a uměřenosti, na druhé straně byly však také podobné honosnějším templům čínské dynastie Song. Horní patra Zlatého pavilonu jsou pokryta zlatými plátky a celý je obklopen tradiční vodní zahradou.

09 - Kyoto Zlatý pavilón 

Pak jsme jeli do Královského paláce. Ten na nás ovšem dojem neudělal, bylo to spíš  fraška. Do paláce se pouští jen jednou denně v určitou dobu, proto se tam naženou všechny výpravy ve stejnou dobu. Turisté se musí postavit do čtyřstupů jako na vojně (fakt, nevymýšlím si) a uctivě vyčkávat. V době, kdy jsme tam dorazili,  už zase pršelo. Když nastane očekávaná hodina, tak všichni najednou vpochodují do paláce, který je v podstatě po vší nádheře chrámů, které už člověk viděl, antiklimaxem. Kyoto už není hlavním městem a císař tam přijíždí jen občas. Budovy paláce jsou většinou dřevěné a jsou novějšího data (1855), prostě nic moc. Takže to tam člověk projde a zase vypochoduje ven. Očekávala jsem, že budou před branami další čtyřstupy turistů, ale nebyly.  Tím byla zřejmě kvóta pro návštěvy pro ten den vyčerpána.

Oběd jsme měli v centru řemesel, což je šestipatrová budova naplněná odshora až dolů japonskými výrobky nejrůznější řemeslné úrovně, pastva pro oči i pro peněženky.  Obědy byly vždy v ceně zájezdů a byly typicky japonské a japonsky servírované, takže  pro nás absolutně nezvyklá strava – a jedlo se hůlkami.

Odpoledne jsme nejprve  viděli Sanjusangendo, budhistický templ, v němž je 1001 bronzových soch Buddhy, vlastně všechny stejné, jen s trošku jiným výrazem obličeje, a před nimi je tak asi 40 kamenných soch různých božstev, jichž většina původem pochází z indického pantheonu – udělalo to na nás velký dojem.
Když se navštíví budhistický templ, je nutno navštívit pro rovnováhu také něco šintoistického, toto pravidlo bylo po celou dobu přísně dodržováno. Proto jsme pak navštívili Heian Shrine, jeden z největších a nejmladších svatostánků šintoismu, který byl postaven v r. 1895 a měl pomoci na nohy Kyotu po té, co se Tokio stalo hlavním městem. Takže stavba nic  zvláštního, ale zahrada s čínskou lávkou byla nádherná.  

10 - Kyoto - chrám Heian

Naposled jsme vyšplhali na kopec nad Kyotem, kde se nachází templ Kizomizudera. Vznikl v roce 778, ještě dřív, než se Kyoto stalo hlavním městěm, a ve 20. století byl prohlášen dědictvím UNESCO. Terasa Kiyomizu je vybudována zvláštní metodou – mohutné dvanáct metrů vysoké sloupy keyaki jsou sestaveny bez použití jediného hřebíku a  podlaha se skládá z více než čtyřista dvaceti cypřišových trámů.  Vyhlídka z této terasy je nezapomenutelná a řada malých obchůdků v okolí přispívá k jedinečné atmosféře.

 
11 - Kyoto - templ Kiyomizu

29. srpen
Výlet do Hiroshimy a na ostrov Myiajima, na němž se nachází chrám Itsukusima.

Po příjezdu do Hiroshimy jsou návštěvníci nejdříve lodí přepraveni na ostrov Myiajima s torii bránou stojící v moři a šintoistickým templem. Vypadá to celé jako ráj na zemi a je jen těžké si představit, že čtvrt hodiny odsud kdysi vybuchla nejničivější atomová bomba.  

 
12 - Ostrov Myiajima

Teprve pak se jede do města, které je kompletně znovuobnovené.  V muzeu je model, jak město vypadalo před bombou a jak po bombě, kde je vidět, že nezbyl  kámen na kameni, v epicentru byla teplota 4000 stupňů, mezi exponáty patří roztavená dětská koloběžka a stín člověka na schodech banky, který se vypařil. Jako memento nechali Japonci stát napůl zničenou kopuli budovy, která byla ve dvacátých letech 20.století navržená českým architektem Josefem Fantou, který stejnou budovu navrhl v Praze, je to  budova s kopulí na nábřeží, kde dnes sídlí  ministerstvo průmyslu.  Průvodkyně se slzami v očích vykládala, že když přijela do Prahy, obdivovala tuto budovu a uvědomila si, že to všechno mohlo v Hiroshimě také ještě stát, kdyby nebylo války.  Prohlídka začíná v Peace Memorial Park, pokračuje ke sloupu obětí atomové bomby, k věčnému ohni (zapálenému z olympijského ohně r. 1962), a k pomníku dětí, který vznikl z iniciativy spolužáků dívky, která umřela na leukémii 10 let po vybuchnutí bomby. Posledním památníkem je Fontána modliteb.  Když Japonci vykládají o Hirošimě, nemluví  o příčině této strašné tragédie, jen o následku, ani děti se prý o tom  v hodinách dějepisu neučí kauzálně.  Je to stále ještě bolestné a tabuové téma. Ovšem celá koncepce Hirošimy je založená na jediné premise:  Bojujme za mír, za zničení jaderných zbraní, ať se nikdy něco takového nemůže opakovat.

   
13 - Hirošima

30. srpen
Volno v Kyotu.
Dopoledne jsme obdivovali  modernistickou strukturu nového nádraží a odpoledne se podívat do čtvrti Gion, kde je možno si zahrát jedinou povolenou hazardní hru  Pachingo, a je tam spousta „čajoven“ , kde se mohou pánové nechat obletovat gejšami (o tom si mohl George ovšem jen nechat zdát J). Ale je velmi zajímavé vidět gejši v kimonech běžně se procházet po ulici, protože jinak se kimono už nevidí – japonské ženy jej používají maximálně při svatbách nebo jiných významných rodinných událostech.

   
14 - Kyoto - čtvrť Gion

Také jsme objevili nejstarší Zen templ v Kyotu, založený v r. 1202 knězem Yousaiem. Stal se knězem již jako čtrnáctiletý a během života dvakrát navštívil Čínu, poprvé, aby studoval tradici Tendai, podruhé chtěl doputovat do Indie, což se mu ale vzhledem neklidné situaci ve střední Asii nepodařilo. Avšak dostal se přesto do kontaktu se sektou Zen, která byla v Číně na vrcholu své slávy. Yousai je známý tím, že přinesl do Japonska  nejen Zen budhismus,  ale také tradici rituálního pití čaje a je považován  za zakladatele čajového obřadu. Kolem templu je několik kamenných zahrad, v nichž vévodí tři kameny, jeden představuje Budhu a zbývající dva mnichy zen budhismu. Plocha zahrady je vyložena drobnými oblázky, v nichž jsou uchovány kruhové, trojúhelníkové a čtvercové linie.

 
15 - Kyoto - nejstarší temple Zen budhismu

Večer jsme šli na představení do divadla Gion Corner.Obsah představení: Hra na koto, třináctistrunný starý japonský nástroj; ukázka vytvoření ikebany; Gagagu (dvorní hudba);Kyogen – starověká komická hra (jak sluhové obelstili pána a dostali se k saké); Kyomai – tanec geiš; Bunraku – tradiční loutkové divadlo. Poté jsme se zúčastnili čajového obřadu. Dvě Japonky nám nejdřív předvedly, jak to máme dělat, a pak naší skupině asi deseti turistů dávaly pokyny: Levou rukou zvedneš konvici, přendáš do pravé ruky, naleješ horkou vodu do misky, vypláchneš ji tak, že třikrát zakroužíš po směru hodinových ručiček, zvolený obrázek sakury musí zůstat směrem u tebe, levou rukou misku podepřeš, pravou uchopíš a vodu vyleješ do misky na odpadní vodu. Pravou rukou uchopíš mini lžičku, dáš dvě minilžičky zeleného prášku do misky, naleješ do misky vodu stejně rituálně jako před tím na vyplachování, jenže sakury zůstanou směrem ven, pravou rukou uchopíš minišlehač (whisker) a šleháš a šleháš a šleháš až do pěny... Tak to jde pořád dál, každý pohyb je přesnou součástí rituálu, včetně vypití vzácné tekutiny a navrácení všech předmětů do původní polohy.  Je zajímavé, čajový obřad jednou zažít, jinak si to člověk vůbec nedovede představit, ale protože to samozřejmě byla zjednodušená forma pro turisty (čajový obřad kdysi trval několik hodin) a všichni jsme si připadali trochu jako když nás učitel chemie diriguje při pokusu (chyběla tomu ta spirituální dimenze), tak to zase takový zážitek nebyl. Když jsme se našich gejš zeptali, jestli ten opravdový neturistický obřad provozují doma, když k nim přijdou hosté, tak se zasmály a řekly, že ne. Tak si myslím, že tato tradice asi už moc živá není.

16 - Kyoto - po čajovém obřadu

31. srpen
Odjezd rychlovlakem Shinkansen do Gera, s přestupováním Nagoya, zvládnut na jedničku, což není samozřejmost, protože jsme měli už 5 kusů zavazadel, dva velké kufry, baťoh a kufřík na počítač plus minikufřík, který jsme si museli koupit na věci pro jednodenní přenocování v Hakone – kufry nám cestovka poslala rovnou do Kyota. Ubytovali jsme se v hotelu  Suimeikan – městečko Gero je onsen, čili lázně s teplými až horkými prameny.

   
17 - okolí Gera

1. září
Výlet k Shansso village, což je skansen venkovské architektury, odpoledne  lázně s horkými prameny zvané  onsen.

Co je onsen: Sedí se na malinkých stoličkách, u každé je zrcadlo a sprcha, tekuté tělové mýdlo, šampon a kondicionér. Přijde se v koupacím plášti yukatě, jen s malou žínkou v pytlíku a vše  kromě žínky se odloží. Specielní domácí boty se zují a otočí špičkami ven. Žádný unisex, zvlášť muži a zvlášť ženy. Japonky se  posadí na jednu ze stoliček a dlouho a důkladně se myjí. Jediná velká normální sprcha ve zdi je vždycky volná, tu jsem používala pro očistu já. Pak se vstoupí do bazénu s teplou až horkou minerální vodou, lze setrvat  tak deset minut, o moc déle ne. Je možné se pak ochladit studenou vodou  a proceduru opakovat, ale nakonec má člověk na sobě nechat  vodu minerální. Je to příjemné a relaxační a dobré na všechno: na nervy, na klouby, na trávení, na ledviny atd.

 
18 - Gero - lázně onsen

2. září
Dvouhodinová pěší túra po krásném okolí, odpoledné plavání a teplé lázně.

Život v Japonsku
My průměrně vysocí Evropané jsme v Japonsku  jako Guliver v zemi Liliputánů, všechno je nám malé. Pokus koupit si sako (pro mne) a vestu (pro George) v jednom z nejlepších obchodních domů v Tokiu byl náročný, protože nikdo nemluví anglicky. Nakonec se jeden anglicky mluvící našel a zachránil nás. Pro Evropany mají totiž specielní oddělení, které se nazývá King Size. (tedy maxi velikost).  Tam jsme nakonec uspěli, ale výběr byl podstatně menší než v odděleních pro Japonce.
Také koupelna je zajímavá: umyvadlo je nízko, jak pro naše desetileté dítě. Hotely dodávají v libovolné množství nejen mýdlo, ale také kartáče na vlasy a kartáčky na zuby. Kartáčky na zuby jsou ovšem velikosti jako pro naše tříleté dítě, kterému právě narostly zoubky. 
Stejná situace v bazénu. Protože nechtějí, aby se jim tam někdo utopil, musí se všude dosahovat. Ovšem v Japonsku znamená dosahovat maximální hloubka 1,25 m. Když jsem lezla z bazénu ven po žebříčku, překvapilo mne, jak mi to  nějak špatně jde –  pak jsem přišla na příčinu:  nemohla jsem  strčit chodidlo na příčku žebříku na rovno, šlo to jen našikmo, protože žebřík je přizpůsoben japonským chodidlům a je příliš blízko obkládaček.  

Charakteristika Japonců – samozřejmě vycházející pouze ze subjektivních zážitků krátkodobého pobytu. Z kultur, které jsme poznali, se nám obecně vzato zdála ta japonská od evropských zvyků nejodlišnější ve všech možných aspektech („národní charakter“, pravidla, chování, jídlo). Takže výčet odlišností:

• Extrémní zdvořilost, Japonci se klaní snad stokrát za den, jsou vždy ochotni pomoci
• Znalost cizích řečí velmi slabá, i když snaha je – prý se začínají učit anglicky až ve 14 letech, a to je vidět – to nás překvapilo, protože Japonsko je země zaměřená na export
• Japonci jsou kupodivu nepředstavitelně hluční, zvláště ve skupinách – například v restauracích, když sedí skupina Japonců u stolu, tak není slyšet vlastního slova (tedy nikdo jiný neslyší vlastního slova). Totéž, když se vřítí skupina Japonců mužského pohlaví do hotelové recepce. Těžko říct, zda je to tady horší nebo lepší než v Číně.
• Teenageři – co frčelo v roce 2008:  na hnědo obarvené dlouhé rovné vlasy, krátké šortky doplněné kozačkami, nebo podkolenkami nad kolena – jasná mangaVšude vládne fantastický pořádek, odhazování odpadků nebo čmárání po domech neexistuje, grafitti jsme neviděli ani jednou, zakládají si na vzorně upravených zahrádkách japonského stylu
• Vládne  kolektivní duch. Představte si například, že všichni jsme chodili  po hotelu celý den v yukatě, ovšem muži musí mít jiný vzor než ženy. George si jednou omylem k bazénu vzal mou yukatu (velikost je stejná), tak ho tam hned převlékli do jiné s mužským vzorem, nemohli to snést, aby tam byl v „dámském“ županu.  Když se tento plášť zavazuje, musí se dát do spodu levá část, navrch pravá. Opačně se to dělá jen u nebožtíků (všichni stoprocentně dodržují). Takže když večer přijdete do jídelny na opulentní desetichodovou japonskou večeři, tak všichni muži mají stejnou yukatu a všechny ženy také,  jenže s odlišným vzorem. Nedovedu si v Evropě představit, že by se koupací plášť povoloval  do jídelny prvotřídního hotelu.  Tady se to podporuje.
• Boty uložené v botníku nebo u zdi se ukládají špičkami dopředu, jinak to nosí smůlu (všichni dodržují). Domácí pantofle, které hotely dávají k dispozici, jsou dvojího typu, jedny do místnosti, druhé na toaletu. Když jdete na toaletu, předpokádá se, že pantofle určené pro místnost, zujete a obujete si ty, které se nosí na WC. A pokud chce člověk vstoupit na rohože, kde je přes den uprostřed nízký stoleček s polštářky na sezení (někde jsou tam sedáky s opěradly), a v noci se tam dají rozložit futony na spaní, tak se musí zout úplně. My jako Evropané jsme to řešili tak, že jsme si prostě v předsíňce zuli boty a chodili v pokoji bosi asi tak, jak to děláme doma.
• Karaoke – v hotelu v Gero byla jedna velká a několik menších místností určených pro karaoké. Většinou si to pronajímají firmy, aby tužily kolektiv a podřízení pak musejí poslouchat, jak nadřízený kváká a ještě mu tleskat. George mě tedy přesvědčoval, že tam nemáme přístup. Domnívám se, že bych se i vnutila, Japonci by mě určitě rádi uvítali, ale když jsme seděli v recepci a slyšela jsem přes dveře, co za zvuky se odtamtud ozývá, tak jsem se rozhodla, že také nemusím mít ode všeho.

   
19 - Gero - v pokoji hotelu Suimeikan

3. září
Hodinový výšlap na horu k hotelu, plavání a teplé lázně.

Další zjištěné zajímavosti:
Bezpečnost, tedy tzv. Health and Safety je nade vše. Když se opravuje sebemenší kus ulice, kanalizace či podobně, stojí tam policajt a všechno hezky ohraničí, aby tam nikdo nespadl. A všichni dělníci mají na hlavě helmy, co kdyby přiletěl meteor.

Ve výtahu je na dveřích  cedulka s kresbou,  znázorňující kraba/raka s klepety, jak by mohl uštípnout prstíček. To je varování pro děti, aby nestrkali prst do dveří výtahu, když se zavírají.
Kouření v Japonsku není odepsáno, což je k výše uvedenému v jistém protikladu. Pro kuřáky jsou všude vyhrazené prostory, dokonce překvapivě  i v lázních. A na pokoji jsme měli krásnou cedulku v anglickém a japonském jazyce: „Prosím, nekuřte v posteli.“ (jinak by jim to tedy asi nevadilo).  

19a Gero - kouření v posteli zakázáno

4. září
Výlet do Takayamy, což je  město hodinu cesty vlakem od onsenu Gera, kde sídlíme, také lázeňské město.  Ráno krásně svítilo slunce, což přispělo ke správné atmosféře. Město Takayma lze nazvat malým Kyotem, je plné historickým budov, malých obchodů a restaurací, a různých zajímavostí. Dá se tam procházet úzkými uličkami kolem řeky a všude je toho mnoho k vidění, včetně tradičních výroben a ochutnávacích prostor saké.
Navštívili jsme nejprve Takayama Jinya, což byla správní budova z doby posledního šogunátu, jediná ze šedesáti, která se zachovala do dnešních dnů. Rod Tokugawa vládl  od r. 1603 až do restaurace císařství v r. 1868 z Eda (Tokia). Takayama Jinya byla původně zřízena jako vládní pobočka, aby se provincie Hida dostala pod přímou kontrolu šogunátu (1692). V budově Takayama Jinya mělo sídlo 25 vládních úředníků z Eda, kteří nesli odpovědnost  za správu, finance, policii a soudnictví – to vše více než 176 let. Posledním, patnáctým, vládnoucím šogunem byl Tokugawa Yoshinobu. Byl součástí hnutí, které chtělo zastaralý systém šogunátů reformovat, ale nakonec neměl úspěch.   Když v roce 1867 rezignoval  a odešel do penze, vyhýbal se do konce života veřejnému životu.  Prohlédli jsme si zde prostory, kde se předkládali petice, kde se slavilo, ale také soudilo a mučilo.
Nejzajímavější v Takayamě je expozice takzvaných YATAI neboli anglicky FLOATS, což jsou v podstatě alegorické vozy, ale ne na kolech – vypadají jako obrovská nosítka, která musí nést na ramenou minimálně 80 lidí stejného vzrůstu. Mnoho z nich pochází ze 17. století a jsou ozdobené komplikovanou pozlacenou řezbou nebo kovovými ozdobami. V Takayamě se koná v dubnu a v říjnu slavnost (Takayama Matsuri), považovaná za jednu ze tří nejkrásnějších v Japonsku. Procesí táhne v noci městem osvětleným pochodněmi a je to prý fantastická podívaná. Věřili jsme tomu, protože i samotné Floats jsou fantastické. K muzeu patří dále celý komplex Nikko v miniatuře, kde při prohlídce hraje příslušně emotivní hudba a stmívá se jako by zapadalo a zase vycházelo slunce nad chrámovým komplexem. Další kuriozitou je muzeum lvích masek, k němuž náleží loutkové divadlo Karakuri, jehož představení jsme také shlédli. Mechanismus samočinného pohybu těchto loutek vynalezl v 17. století hodinář, který měl  za úkol opravovat hodinky šoguna Tokugawy. Prohlížel si interakci osiček, koleček a pérek a napadlo ho, že by se stejný systém dal použít k oživení loutek. Ty se pak užívaly při představeních i slavnostech.

     
20 - Takayma

Vlakem jsme se vrátili do Gera a zažili, jak může být japonské počasí proměnlivé. Úplně se setmělo, v horských údolích se válela mračna a začalo lít jako z konve. Takže večer jsme už měli jen horké lázně a plavání. Večeře byla po čtyřech typických japonských menu o 10 chodech tentokrát francouzská – chodů bylo „jen“ sedm. Ale neměli francouzské víno, takže jsme si opět dali „rýžové víno“ , člověk by si na saké mohl klidně a rád   zvyknout.  Tentokrát jsem požádala, že chci spát na futonu, tak mi bylo na rohožích připraveno futonové lůžko. Spalo se mi dobře.

Každodenní příklady vyspělé technologie:

• Ve vlaku ve vozech Green Car je možné si otočit sedadla, která jsou normálně za sebou, tak, že cestující mohou sedět  čelem k sobě – provede se to jedním stisknutím knoflíku – ideální pro rodiny s dětmi
• Turbo sušiče rukou na některých toaletách – ruce usušené ve vteřině
• Neodmyslitelné  vybavení všech průvodců, což je ovšem známé i u nás, byl mikrofon na venek a automatické tlačítkové pípátko pro počítání turistů
• Největší snový vynález je japonská automatická toaleta. Všude, kde jsme bydleli, a na většině veřejných záchodků, je součástí záchodové mísy vyhřívání prkýnka, omývání zadní části těla stisknutím tlačítka, při čemž si člověk může zvolit teplotu vody a sílu proudu (nic tak primitivního jako naše malá sprška vedle WC, ani nic tak komplikovaného jako extra bidet, prostě všechno v jednom)  a v mnoha případech také automatické splachování asi tři vteřiny po té, co se po použití zvednete. Nemluvě o rozprašování různých vonných esencí. Je to fakt třída a člověk si na to rychle zvykne.

5. září
Vydali jsme se na výlet do hlavního města prefektury Gifu, kam patří také „naše“ Gero.
Využili jsme tak opět Rail Pass, průkazku na předplacenou vlakovou dopravu na všechny státní vlaky, kterou jsme si opatřili v Indii (v Japonsku to nejde) a která se osvědčila.  Nic se pak už neplatí, jenom lze vyzvednout místenku, pokud nechcete riskovat, že budete v nemístenkových vozech stát.

Vyjeli jsme lanovkou do poloviny nejvyšší hory v Gifu a pak se za horkého a vlhkého dne šplhali až nahoru na vršek k hradu Gifu. Vyhlídka na všechny strany nádherná.  Hrad je ovšem nová replika starého, původně ze 17. století. Je tam zajímavá výstava brnění samurajů a různých jiných artefaktů z té doby.
Posléze jsme se spustili dolů a jen tak tak stihli oběd v krabí restauraci. Neznaje systém jsme netušili, že všechny restaurace nám nejpozději ve 14,30 zavřou a otevřou až v 17,00 hodin,  takže když nás chtěl vrchní přesně ve 14,30 odmítnout, musela jsem trochu zapůsobit a nakonec jsme krabí salát a krabí klepeta  přece jen dostali.

   
21 - Gifu

Poslední večeře v našem hotelu Suineikan byla, jak nám oznámili už dopředu, tentokrát čínská, chodů  „jen“ pouhých osm. Ale posadili nás úmyslně stylově do vedlejší místnosti,  přímo k oknu, abych měli vyhlídku na jezírko s bambusy.
Toho večera jsme okusila také japonskou masáž, která je podobná thajské. Ale dopracovat se k ní bylo napínavé. Masérka přišla do pokoje, zatímco já se domnívala, že masírovat se bude o patro výše v kosmetickém salonu (masáž jsem objednávala v recepci).  Nechtěla odejít, i když se jí George snažil vysvětlit, že já jsem na tu masáž šla nahoru a on že žádnou masáž nechce. Ovšem není divu, neuměla jako většina personálu anglicky ani slovo. Zatím já jsem čekala nahoře, kde zpanikařená dívčina od recepce wellness centra sháněla někoho, kdo umí aspoň tři slova anglicky, protože vůbec nevěděla, o co jde. Po deseti minutách se přiřítily dvě dámy z recepce hotelu,  se kterými jsem byla na téma masáž ve styku, hluboce se omlouvaly za nedorozumění  a daly mi na vybranou mezi masáží v salonu evropského typu se všemi oleji za 14 000 yenů, mohou bez problémů zrušit objednanou masérku, o jejíž existenci jsem v té chvíli neměla ještě ponětí, a která se ve stejné době snažila přesvědčit George, aby se nechal masírovat, nebo japonskou masáží na pokoji za 4500 yenů. Tak jsem je ujistila, že chci výhradně japonskou masáž a že nechci žádnou masérku rušit.  Vrátila jsem se na pokoj, kde se mezitím George masérky úspěšně zbavil a v pokoji se zamkl. Když ji znovu sehnali, šel si radši zaplavat a do teplé lázně. Ovšem tato malá křehká Japonka si mě položila (samozřejmě v yukatě, při tomto typu masáže se nesvléká) na postel, klekla si na postel vedle mne, aby jí klouzaly lépe ruce, tak si vypomáhala hedvábným pruhem látky, kroužila kolem  mne a opravdu mi perfektně probrala všechny svaly a kosti.

Další poznámky ke životu v Japonsku :

• Japonci nemají rádi v architektuře barvy. Všechny stavby, obytné domy, ať už rodinné či činžovní či mrakodrapy, mají barvu béžovou, hnědou, nebo šedou. Maximální odvaha už je,  že si v nedávné době nechali někteří majitelé rodinných domků udělat tmavomodrou střechu. Růžová, bledě modrá, žlutá jsou v obytné architektuře  neexistující. To by mi ani tak nescházelo, ale co třeba čistě bílá, nebo červená, nebo zelená? Japonci prostě nemají rádi žádné  pastelové,  křiklavé, ani  syté odstíny. 
• Protože nás chytrá kniha o Japonsku informovala, že nám nebudou fungovat mobily, nechali jsme si dopředu  jeden poslat do prvního pobytového hotelu a libovali si, jaká je to dobrá služba. Omyl.  Indický mobil bezchybně fungoval, stejně jako ve všech hotelích bezchybně fungoval internet. Zato se nám nepodařilo vůbec rozchodit mobil japonský, takže jsme ho bez jediného použití zase poslali nazpátek vypůjčovateli, který si dopředu odečetl částku z kreditní karty, ale jako součást perfektní služby dodal obálku s adresou a známkami, kterou jsme mu měli s mobilem poslat nazpět. Tak jsme také učinili.
• V Japonsku nikdo nebere zpropitné. Četli jsme o tom nejdřív v průvodci a mávli jsme rukou, to známe, každý nakonec rád něco dostane, a proč ne, pokud je servis dobrý. Japonci zpropitné fakt neberou. Když jsme něco nabídli nosiči kufrů v hotelovém pokoji, kde byl s námi sám, řekl, že je pravidlem firmy  nebrat zpropitné a že to pro něj byla radost nám být k službám.  V restauracích přinesou nazpět do posledního yenu a když jsme  dvakrát zkusili jim něco dát, tak to také odmítli. Ani taxikář si nevzal zpropitné. Na závěr našeho pobytu v lázních onsen jsme se chtěli hotelovému personálu odvděčit za opravdu krásný pobyt, který se snažili ze všech sil zpříjemnit, opravdu dělali víc, než byla jejich povinnost, půjčili mi kimono, abych si vyzkoušela oblečení japonských žen, číšník se snažil vysvětlit složení jednotlivých neobvyklých  jídel, neboť jsme často nepoznali, co vlastně jíme ( i když neuměl anglicky), jediná anglicky mluvící Japonka nám byla kdykoliv k dispozici.  Ale všichni přišli k recepci se s námi rozloučit, uklonili se  až do pasu a nic si nevzali. Žádná taková jiná země na světě asi neexistuje.

6. září  
V Japonsku nejsou na nádraží vozíky na zavazadla! Nebo jsou někde schované. Tím se naše cesta s dvěma přestupy – Gero – Nagaya – Tokio – Tokio Narita (to je letiště, v jehož blízkosti jsme si rezervovali pokoj v hotelu Radisson) proměnila  v noční můru. Neumíme totiž cestovat nalehko, jen pro dokreslení vyjmenuji naše zavazadla:

• Kufr Ivana – 25 kg
• Kufr George – 25 kg
• Taška na kolečkách na lap top tzv. computer case - George
• Ruksak na záda s laptopem – Ivana
• Extra koupený malý kufřík na kolečkách nutný pro přenocování na jednu noc v Hakone, nyní zaplněný různými nákupy
• Kabelka Ivana
• Dřevěný ozdobný suvenýr, jakoby dlouhá vyřezávaná tyč, na níž Japonci věší kotlík nad oheň
• SlamákGeorge, koupený v Japonsku  – ten jsme posléze  zapomněli v hotelu Radisson, ale Japonci jej perfektně zabalili do krabice a přišel nám až do Indie – neuvěřitelný servis.   

S tím vším jsme se úspěšně dovlekli až do letištního hotelu Radisson  – opravdu výkon, když k tomu přičtu hledání příslušných nástupišť, jen částečně označených anglicky (ale vždy ochotní Japonce, kteří i když neuměli anglicky,  nás vždy aspoň někam nasměrovali) a docela slušné vedro.  

7. září
Ráno v 8,30 – transfer  na letiště. Už před letištěm zastavila mikrobus policie a chtěla vidět pasy. Tak jsme se obávali nejhoršího, vzhledem k počtu našich zavazadel a jejich typu (závěsná tyč). Ale všechno proběhlo perfektně. O nadváze (naše dva velké kufry vážily skutečně  50 kg) se nikdo nezmínil a „nebezpečný“ suvenýr prošel bez jakýchkoliv problémů. A všude nás jako vždy provázela typicky japonská ochota pomoci a zdvořilost.

Na shledanou, Japonsko..

    
22 - přírodní krásy Japonska