Login / Search
English
Čeština

Francouzská Polynesie 2011

Ostrovy hudby, tance, korálů, průzračných útesů – říjen 2011

Podívat se na ostrovy Francouzské Polynésie bylo mým dlouholetým snem, ale vždycky  se to nějak nehodilo –  pro uskutečnění cesty je třeba mít dost času, dobře cestu zorganizovat, připravit se na dlouhé lety a last but not least, je to jedna z nejdražších destinací na světě. Letos v říjnu se tedy všechny nutné předpoklady splnily a vyrazili jsme s Georgem za uskutečněním tohoto snu.  Jako vždy podávám zprávu založenou na tom, co jsem si přečetla, co jsem se dozvěděla a co jsme zažili.  Stavovali jsme se  po cestě tam na 5 dní  také na severním ostrově Nového Zélandu, a po cestě zpátky dva dny v Singapuru a čtyři dny v Bangkoku (což původně nebylo plánované, ale nakonec jsme v obou městech měli obchodní jednání).   

Zeměpisné údaje
Vzdálenost Francouzské Polynésie vzdušnou čarou od  středu  Evropy je kolem 16 000 km, od  středu USA 8 500 km. Je to nejdál, kam člověk může letět.  Tradičně je Polynésie kulturní pojem vymezený  trojúhelníkem s vrcholy na Havajských ostrovech, Novém Zélandu a Velikonočních ostrovech (Rapa Nui) a ostrovy Polynésie se rozprostírají v Tichém oceánu na vodní ploše velké jako celá Evropa.  Někde uprostřed tohoto trojúhelníku leží Francouzská Polynésie.  Jen pro představu, jak byste dlouho letěli z Evropy. Řekněme 1 hodinu do Mnichova, z Mnichova 9 hodin do Mumbai (toho jsme byli ušetřeni, v Mumbai už jsme byli). Z Mumbai do Singapuru 6 hodin, ze Singapuru do Aucklandu 10 a půl hodiny, z Aucklandu do Papeete (Tahiti) 6 hodin, z Papeete na Bora Bora 1 hodinu. Samozřejmě to nejde tak, že byste přesedali z letadla do letadla, všude čekáte, často  několik hodin. Ale o to nejde, kdyby to šlo ráz na ráz, tak jste z Prahy na Bora Bora za třicet tři a půl hodiny čistého času.  My z Indie jsme to tedy měli jen dvacet sedm a půl hodin strávených ve vzduchu, i když v reálu byla cesta samozřejmě delší.  Z Indie jsem našla přes Singapur to nejkratší spojení, podrobně jsem letecké řády studovala. Jak by to vycházelo z Evropy přes Ameriku nevím, ale o moc líp určitě ne, normálně se lítá Frankfurt – New York – Los Angeles – Hawai – Tahiti.

Po příletu má člověk opravdu silný pocit dálky a osamělosti. Když  strávíte týden na malém atolu a kolem dokola jen posloucháte moře, je to zážitek sám o sobě. Poslední den našeho pobytu začalo mrholit (od listopadu do května mají období vyznačující se více srážkami, ale není to žádný monzun, jen občas tropický liják) a hotelový komplex zel prázdnotou. Plavala jsem v bazénu a v přilehlé laguně úplně sama (George deštíku nefandil) a nemohla jsem se odtamtud odtrhnout. Pocit klidu a krásy, kterou už nikdy nespatřím, mě nutil tento okamžik prodlužovat co možná nejdéle.

Souostroví Společenských ostrovů je hlavním souostrovím Francouzské Polynésie. Tvoří jej celkem 13 hornatých ostrovů sopečného původu, a to  Návětrné východní a Závětrné západní ostrovy, které jsou chráněny korálovými útesy.

Tahiti je největší a nejvýznamnější ze Společenských ostrovů. Hlavním městem a zároveň sídlem správy je  Papeete. Tahiti se skládá ze dvou vulkanických masivů:  přes 2 000 metrů vysokého horského masivu Orohena, zahaleného mraky v centru Tahiti Nui (Velkého Tahiti) a menšího masivu s horou Mairenui, vysokou 1 300 m, uprostřed Tahiti Iti (Malého Tahiti).  Oba poloostrovy spojené úžinou Taravao připomínají smaragdově zelenou kometu na tyrkysově zbarveném pozadí úzké laguny.

Dějiny

Jak byla Polynésie osídlena, není přesně prokázáno. Teorie, která  je nejvíc podložena genetickými, lingvistickými a archeologickými údaji říká, že před 3000 lety naložili původní Polynésané, žijící buď na Tajwanu nebo jihozápadní Asii,  do kanoí kuřata, psy, vepře, zeleninu a děti a vypravili se na cestu přes  Tichý oceán  (teorie Nora Thora Heyerdahla, který se na voru z balzového dřeva Kon Tiki pokusil dokázat, že původní obyvatelé Polynésie připluly z Jižní Ameriky,  byla většinou vědců  zavržena, i když jeho vor cestu z Peru na ostrovy Tuomatu absolvoval). Polynésané použili  k navigaci dnes zapomenuté metody čtení z odrazu mraků, z mořských proudů, z přílivu a odlivu a také  ze směru   letu ptáků, a našli v obrovském oceánu, který nebyl tak Tichý, jak jeho jméno naznačuje, ostrovy požehnané výhodnými přírodními podmínkami jako žádné jiné. Na ostrovech nehrozila téměř žádná nebezpečí,  a tak zde mohli v klidu budovat a rozvíjet svou společenskou strukturu, náboženství a umění. Nemá cenu si situaci příliš idealizovat – ostrovy se časem přelidnily, nastal nedostatek zemědělské půdy, mezi klany vypukly války, v nichž byly poražení nelítostně masakrováni a tradiční místa bohoslužeb „marae“ ničena. Ale celkově byl  život obyvatel na ostrovech určitě jednodušší, příjemnější a šťastnější než tomu bylo ve stejné době v jiných zemích a na jiných kontinentech.   

Evropanům se podařilo ostrovy objevit až o patnáct set let později. První setkání  s Tahiťany v roce 1767 se moc nevydařilo. Samueal Wallis dorazil na lodi Dolphin s posádkou zdecimovanou kurdějemi. Domorodci připluli ke korábu v kánoích, v nichž byla řada mladých půvabných žen, a byli nejdřív fascinováni. Brzy však dostali z námořníků strach (když si představíme, jak asi po dlouhé cestě vypadali, není divu) a zaútočili na loď. Wallis odpověděl střelbou a poslal na břeh výpravu, která zničila řadu příbytků a kánoí.  Nakonec došlo k příměří – posádka zoufale potřebovala nový proviant a Tahiťané, kteří ještě neobjevili kovy, byli nadšeni, když dostaly výměnou nože, sekery a hřebíky.

O rok později připlul na Tahiti Louis-Antoine de Bougainville. Wallis byl v té době na cestě domů, takže Bougainville si vůbec nebyl vědom, že není prvním Evropanem, který ostrov spatřil. Jeho návštěva trvala devět  dní a obešla se bez jakýchkoliv incidentů. Byl to právě Bougainville, který po návratu do Paříže rozšířil zprávy o božských tvarech místních žen a jejich přístupu k sexu bez zábran a o jednoznačných gestech, kterými sváděli námořníky.

Kapitán James Cook zaplnil podrobně mapu Pacifiku v průběhu tří expedic, které uskutečnil v letech 1769 až 1779. I v jeho zprávách, které nejsou tak květnaté jako zprávy Bougainvilleho, se mluví o tahitských ženách, které tančí nestoudné tance a zpívají necudné písně. Není divu - tradiční polynéský tanec zvaný otea  charakteristický neuvěřitelně rychlým kroužením boků u žen a nůžkovitým pohybem nohou u mužů, musel námořníkům připadat jako vrchol erotiky. Tanec byl doprovázen hlavně hudbou na ukulele a nejrůznějšími typy bubnů a bubínků.

James Cook byl pověřen Královskou společností uskutečnit na Tahiti pozorování,  jak planeta Venuše prochází kolem slunce. Vědci té doby chtěli tato pozorování uskutečnit ve stejný okamžik na třech místech zeměkoule,  kromě  Tahiti také v Norsku a v Kanadě, a doufali, že jim to umožní vypočítat vzdálenost země od slunce. Přístroje té doby však nebyly dostatečně přesné, takže výpočet nemohl být proveden. Přesto přinesly Cookovy expedice  pozoruhodné vědecké výsledky a řadu nových informací.  James Cook je považován za objevitele, který byl schopný, racionální a bez předsudků.  Jeho chování však  nebylo vždy bez poskrvny.  Námořníci,  kteří dorazili na ostrovy,  si všimli, že Polynésané nemají stejný přístup k soukromému vlastnictví jako Evropané a přivlastnit si, třeba dočasně,  něco, co jim nepatřilo, se nepovažovalo v jejich společnosti za žádný velký prohřešek. Pro Cooka to však nebyla hra, ale krádež, kterou tvrdě trestal. Když si například Tahiťan „vypůjčil“ sextant a přiznal se k tomu, nechal mu Cook uříznout uši.

Jednou z nejznámějších  kapitol historie tichomořských ostrovů je vzpoura na lodi Bounty. Všechno začalo tím, když kapitán Bligh byl vyslán na Tahiti, aby odtud přivezl  chlebovník – někdo měl vynikající nápad, že by to mohl být  dobrý zdroj potravy pro otroky na Karibských ostrovech. Výprava dorazila po drsné desetiměsíční cestě na Tahiti v r. 1788, aby zjistila, že doba pro transport sazenic chlebovníku není vhodná. Zůstali pak na Tahiti 6 měsíců, teprve pak mohli naložit  stromy chlebovníku na palubu, a vyrazili na cestu. Po třech týdnech, u ostrovu Tonga, se námořníci pod vedením prvního důstojníka Fletchera Christiana vzbouřili a převzali loď. Bligh a jeho 18 věrných bylo vysazeno na člunu na širé moře. Díky vynikajícím navigačním schopnostem přežili a po jednačtyřiceti dnech přistáli na Timoru. Bligh se vrátil do Anglie, vysvětlil tam, co se stalo, a na Tahiti byla vyslána trestná výprava. Mezitím se vzbouřenci vrátili na Tahiti, kde se šestnáct  z nich  rozhodlo zůstat, zatímco ostatní pod vedením Christiana odpluli dále a usadili se na Pitcairnských ostrovech.  Pomsta dorazila na Tahiti na lodi pod vedením Edwarda Edwardse, který shromáždil vzbouřence a informoval je a jejich tahitské manželky, že muži budou odvezeni do Anglie k příkladnému potrestání. Bligh se vrátil na Tahiti osobně v roce 1792. Naložil chlebovníky a dopravil je v rekordním čase do Karibiku. Jak se ukázalo, otroci si tuto potravu neoblíbili - a tak se pěstování chlebovníku na Karibských ostrovech nikdy nerozšířilo. Tento příběh byl v posledních padesáti letech zfilmován třikrát. Původně v r. 1935 s Charlesem Laughtonem a Clarkem Gablem (Bounty), posléze v r. 1962 (Mutiny on the Bounty) s Trevorem Hawardem a Marlonem Brandem (většinou filmován na Tahiti a Bora Bora). Třetí remake Bounty byl natočen hlavně na ostrově Moorea s Anthony  Hopkinsem a Melem Gibsonem. Každý z těchto filmů pojal hlavní postavy protagonistů  kapitána Bligha a vůdce vzbouřenců Christiana odlišně, takže v každém z nich je vyjádřeno, kdo je vlastně hrdina a kdo je zloduch, z odlišné perspektivy.  

Náboženství

Jakmile se na scéně objevili Evropané, struktura polynéské společnosti značně utrpěla. Evropané  přinesli  střelné  zbraně, nemoci, alkohol a nového boha, v tomto pořadí.  Koncem 18. a začátkem 19. století přicházejí na ostrovy misionáři  - Španělé z Peru, Angličané z Londýnské misionářské společnosti, později Francouzi.  Polynésané byli polytheisté. Hlavními bohy byl Ta´aroa – bůh stvoření světa (God of Creation), Tu – bůh muž (Man God), Tane – bůh řemeslníků (God of Craftsmen),  Oro – bůh války (God of War) a Hiro – bůh zlodějů a námořníků (God of thieves and sailors).

Velkou roli v náboženství hraje dodnes Mana – nadpřirozená síla, která může být přenášena mezi předměty nebo osobami. Tiki  jsou posvátné sochy, hlavně sochy a sošky bohů, Marae jsou tradiční temply, kde se provozovaly rituály, kdysi včetně lidských obětí bohům. Slovo Tapu bylo adaptováno do angličtiny a jiných jazyků jako tabu, v podstatě se stejným významem.

Nové náboženství se sice na ostrovech na počátku moc neujalo, ale misionářům se podařilo se spřátelit s králem Pomare II, který křesťanství prohlásil v r. 1815 za státní náboženství. Krátce nato král umřel, pravděpodobně se upil k smrti. Jeho následovník Pomare III umřel v r. 1827 a na trůně se objevila mladá královna Pomare IV, která byla během své padesátileté vlády silně ovlivňována anglickými protestanskými misionářskými „poradci“. Francie získala převahu nad ostrovy nyní zvanými Francouzská Polynésie v podstatě ve válce protestantských anglickým misionářů proti katolickým francouzským misionářům, kterou Francouzi vyhráli a získali kontrolu nad Tahiti a Moorea v r. 1847. Královna Pomare IV se stala jen figurkou a po smrti v r. 1877 ji nahradil její syn Pomare V, který se vzdal moci v r. 1881. Poté následoval příkladu svých předků a upil se k smrti v r. 1891.

 20.  století

Francouzská Polynésie rozvíjela s metropolí obchod s vanilkou, bavlnou, koprou a perlami a byla pro Francii důležitým strategickým místem v 1. i 2. světové válce. Poté, co Japonci přepadli v  r. 1941 Pearl Harbour, vybudovali Američané na Bora Bora vojenskou základnu pro zásobování své armády v Tichomoří. Na pěti místech na ostrově postavili mohutná děla na obranu, ostrov však nikdy nebyl napaden (dnes jsou ukazována, celá zrezlá uprostřed bujné přírody, jako historické památky).    Po válce Francouzi  využívali atoly Moruroa a Fangataufa v souostroví Tuamotu  pro své nukleární testy, které byly zastaveny v r. 1981, až sedmnáct let poté, co USA, Británie a Sovětských svaz podepsali smlouvu o zastavení nukleárních testů v atmosféře. Za prezidenta Mitteranda v polovině devadesátých let byly přes velký odpor místních obyvatel i světové veřejnosti ještě jednou obnoveny  nukleární testy v podzemí. Poté   Francie  prohlásila, že se v této oblasti již nikdy žádné testy neuskuteční.  Obyvatelé, kteří byli testům přítomni, si odnesli, jako na jiných podobných místech, zdravotní následky. Ale vědci i autoři knih o Polynésii se shodují v tom, že nebezpečí radiace,  které existovalo kdysi  na vzdáleném soustroví Tuamotu a Gambier, pro dnešní cestovatele už dávno neexistuje a na Společenských ostrovech (Social Islands), ke kterým patří Tahiti a Bora Bora, nikdy neexistovalo.

Současnost

Když jsme přiletěli na Tahiti, překročili jsme datovou hranici. Je to čára stanovená mezinárodní dohodou, při jejímž překročení je třeba změnit datum. Takže jsme přiletěli ve 21.15 večer, ale předchozího dne. Druhého dne jsme se probudili v našem krásném pokoji s prostornou koupelnou s výhledem na moře znovu do nedělního, nikoliv do pondělního rána. Byl to zvláštní zážitek. Hotel Le Meridien je jediný, který má v nádherném tropickém prostředí také bazén s písčitým dnem. Spojení do centra Papeete obstarával mikrobus, prohlédli jsme si trh a dostala jsem krásný prsten s černou perlou – perly jsou na Tahiti hlavním obchodními artiklem a nejžádanějším suvenýrem.  Projížďka kolem Tahiti Nui, tj. Velkého Tahiti, trvá půl dne. K největším atrakcím patří Fern Grotto, jeskyně nad níž rostou přesličky a kapradí opačným směrem, velký vodopád (Great Waterfall) obklopený tropickou vegetací, Blow Holes – díry v moři, z nichž v pravidelných intervalech vystřikuje pod tlakem do výšky voda, Venušina vyhlídka (Venus View), kde přistál kapitán James Cook a kde byl později vybudován maják. Z kulturních zážitků bylo nejzajímavější muzeum perel (Robert Wan Pearl Museum), zabývající se historií i současností perel a Gauguinovo museum, dobře uspořádané a dokumentující jeho život i tvorbu. Ačkoliv je Gauguin pohřben na Markýzách, jeho vztah k Tahiti během dvou dlouhodobých pobytů byl silným prvkem ovlivňujícím jeho tvorbu, z níž vzešlo mnoho krásných obrazů (Tahitské ženy na pláži, postava mladé dívky Te Nave Nave Fenua a další.)   Gaugain se snažil uniknout  evropské civilizaci, kterou považoval za zkostnatělou a plnou předsudků. Ve známém výroku před druhou cestou na  Tahiti  napsal:  „Tam, v tichu tropických  nocí, budu zase schopen naslouchat jemné hudbě a šepotu přírody v souladu s tlukotem svého srdce.“  

 Moorea. Další den jsme jeli na výlet  na ostrov Moorea (dívali jsme se na něj celou dobu přes záliv z okna hotelového pokoje), vzdálený lodí jen pětadvacet minut. Šedesátikilometrová cesta kolem  tohoto ostrova, který je vyhaslou sopkou, je kratší než objížďka Tahiti. Vrcholným zážitkem je  pohled na vrcholy hor, z nichž  nejvyšší 830 m (Pierced Mountain), má díru naskrz vrcholem a vypadá jako propíchnuté ucho nebo ucho jehly.    Kolem dokola ostrova je Azurové moře, které je opravdu neskutečně azurové.  Kromě plantáží, kde se pěstuje ovoce, vynikající ananasy a papáji,  a prodávají různé nealkoholické i alkoholické džusy a punče,  skleníků, kde se pěstují vanilkové lusky,  a pláží v Opunohu Bay, kde zakotvil Cook, jsme poprvé viděli hluboko v lesích ukrytá posvátná polynéská místa marae, kamenné připomínky původního polynéského náboženství, s „ahu“,  což je oltář v čele marae ve tvaru pyramidy. Oběd byl podáván v Tiki village s tanečním programem. Pak nás tetovaní místní mladíci vzali na kanoi k místu, kde se v moři pěstují perly. Všude kolem  plno květin, ženy ozdobené  voňavou  bílou květinou „tiare“, která je symbolem Tahiti, nebo květinovým věncem,  který se báječně hodí k barevným šatům, nebo k pareu, což je pruh látky podobný asijskému sarongu, který se dá nosit a ovíjet několika způsoby, jako sukně, kolem prsou, nebo zavázaný kolem krku. Na Moorea se nám podařilo sledovat a stát se součástí příprav  na tahitskou svatbu. Na moři se shromažďovaly uvítací kánoe: v některých seděly krásné dívky s květinovými věnci, na jiných statní mladíci ozdobení tetováním, na trůnu připravovaném pro novomanžele nás organizátoři s radostí vyfotografovali.

Poslední večer v Le Meridien na Tahiti jsme shlédli  profesionální taneční show (jak profesionální jsme ocenili později, když některé další, které jsme v hotelích viděli, byli sice fascinující, ale zřetelně amatérské – jako kdyby se sešli místní vesničané k tanci). Na Tahiti  nejsou taneční představení vytvořená jen pro turisty, jsou to autentická vyjádření tahitské kultury se standartní choreografií a legendami, na který je tanec založen. Nejvíce fascineje tanec otea, charakteristický tím, že boky žen krouží neuvěřitelnou rychlostí a neuvěřitelně dlouho, nebo ohnivý tanec, kdy muž žongluje s pochodní zapálenou na obou stranách za zvuku stále se zrychlujícího bubnování. Bufet byl bohatý na ryby a plody moře včetně langust, ale jídlo mi nějak nesedlo a další tři dny jsem se necítila ve své kůži. Dokonce jsme došli k závěru, že jsem se možná částečně přiotrávila místní rybou mahi mahi, před kterou některé informace varují, protože ryby, které nepocházejí ze širého moře, ale z korálového atolu, se mohou živit potravou, v níž se mohou nacházet  různé chemické zplodiny.

Bora Bora. V neděli jsme na Tahiti přiletěli, v neděli jsme ostrov opouštěli a odletěli  na Bora Bora. V Polynésii je v neděli všechno zavřeno, i mezinárodní letiště na čtyři hodiny kolem poledne, kdy nic nepřilétá, stáhne rolety a nechá cestující čekat venku. Z jediné otevřené kavárny na domácím letišti jsme sledovali  proudění místních obyvatel a konstatovali, že těm původním zřejmě změna stravy na evropský typ moc nesvědčí, mnoho i mladých žen a dětí je dost obézních. Taxikář nám vyprávěl, že současná politická situace není stabilní, existují dva politické  proudy, jeden chce vyhlášení nezávislosti na Francii, druhý je spokojen s tím, jaký je současný status quo. Francouzská Polynésie je považována za zámořskou zemi Francie (pays d´outre mer au sein de la Republique),  obyvatelé mají francouzský pas a jsou tak členy Evropské unie. Používaná měna není euro,  ale takzvaný CFP franc. Vstupní vízum jsme nepotřebovali. Obecně vzato, nemají Společenské ostrovy  rozvinutý ani průmysl ani zemědělství a jejich ekonomika závisí na turistickém ruchu a podpoře z Francie. Daň z příjmu se zde neplatí, takže pokud by je Francie nepodporovala, odkud by přicházeli příjmy? Bojovat za nezávislost by se v této situaci asi moc nevyplatilo, zvláště když příjmy z turismu v minulých letech poklesly o čtyřicet procent a viditelně nestačí, přesto, že jsme na vlastní kůži zažily, že je to jedna z nejdražších zemí na světě, ne-li úplně nejdražší, ve které jsme kdy byli.

Po příletu na Bora Bora na nás čekal rychlostní člun, jehož řidič se zděsil, když spatřil naše početná těžká zavazadla (vždyť to byla cesta kolem půlky světa,  na Novém Zélandu byla ještě zima, pro jednání v Bangkoku George potřeboval obleky, boty jsme museli mít turistické i společenské, plus můj náklad knih pro čtení v letadle a na pláži). Ale vše bylo šťastně naloženo a rychlostí kolem šedesáti  kilometrů, s větrem v tváři a držíce si nejen příslovečné kloboučky, ale i brýle, jsme se nepotopili a byli dovezeni na motu (korálový atol), na němž se nachází hotel Le Meridien Bora Bora. Byli jsme ubytováni v domku, stojícím na čtyřech sloupech v moři nad lagunou, se skleněnou podlahou, kterou jsme se dívali do průzračné vody, s velkou vanou, dvěma umyvadly, sprchou, z níž voda proudila jako tropický déšť a krásně zařízeným obývákem s originálnáí pohovkou a pěknými obrazy. Na balkónku nad mořem se nacházela  dvě lehátka a schůdky vedoucí přímo do moře. Večer jsme se dívali na lagunu a měsíc v úplňku. Snídaně byla  servírována v restauraci, v níž  stolky stály přímo u laguny,  což nám umožnilo pozorovat při jídle nejrůznější ryby připlouvající až k nám – ryby vypadající jako mini žraloci, prý zvané sucker fish, barevné ryby papillon, ošklivé porcupine fish, neonky, rybu, které říkali orbicular batfish, mořské úhoře. Bylo to fascinující, jako obrovské akvárium, jenže v reálu. Těch ryb bylo hodně a u většiny jsme jejich jména nezjistili ani v angličtině, česky už vůbec ne.  Byli jsme ujištěni, že žádná  z ryb v laguně není nebezpečná, takže jsme mezi nimi  mohli bez obav plavat. Viděli jsme však také mořské ježky, dokonce i na sloupech, na nichž stál náš dům, tak jsme si radši koupili boty do vody.

Obědvali  jsme  u bazénu  v restauraci  s doškovou střechou a písčitou podlahou, vyzdobenou maskami – většinou salát nebo vynikající studenou polévku z kokosového mléka zdobenou masem z langust. Večeře byla ve stejné restauraci jako snídaně, každý večer jiné kulinářské téma (Itálie, Čína, Tahiti, Polynésie atd.) doprovázené příslušnou hudbou. Večer ryby plavaly v osvětleném moři, což bylo ještě krásnější než při snídani. Několikrát byl po večeři na programu tanec, nám již známý „ORI Tahiti“, který je odlišný  od HULA tanců na Havaji, i když princip se zdá být stejný.

Pokud jde o ostatní hosty – byly to většinou  mladé páry na svatební cestě, nebo lidé tak nad pětapadesát a v naší věkové kategorii, také ve dvojicích. Bora Bora zřejmě není nic pro rodinnou turistiku. Pokud jde o národnost, z pochopitelných důvodů hodně Francouzů, Italové, Španělé, Američané, Australané, Japonci, Němců moc ne - a Rusové na Bora Bora ještě nedorazili. Na projížďku po ostrově jsme měli soukromou taxikářku, je zajímavé, že funkci profesionálních řidiček zde  často vykonávají ženy. Popsala nám své rodinné poměry, bylo vidět, že si ráda popovídá. Její dědeček byl náčelníkem na ostrově a vlastnil hodně půdy, proto se jejich rodina může považovat za šťastnou. Maminka se narodila na Bora Bora a seznámila se s mužem ze sousedního ostrova, vzali se přesto, že maminka je protestantka a on je mormon. Měli spolu šest dětí, má tedy čtyři sestry a jednoho bratra, a když dospěli, rodiče jim rozdělili půdu. Všichni mají domek dole u moře a nahoru do kopce dva akry. Maminka by půdu nikdy neprodala a také děti dostaly zákaz se půdy zbavovat. Byl dokonce velký problém ji přesvědčit, aby pronajala práva k cestě vedoucí do hor a získala z toho aspoň nějaký příjem.  Podle zákona mohou nemovitost na Bora Bora koupit i cizinci, ale místní z Bora Bora udělají vše pro to, aby k tomu nedošlo a kladou překážky zanesení nového majitele do registru tak vehementně, že by takovou investici nedoporučovala.  Taxikářka znala z 1500 obyvatel ostrova  skoro všechny, pořád se s někým zdravila. Sama se stala protestantkou  a vzala si Francouze, s nímž se seznámila  při studiu v hlavním městě Tahiti Papeete. Ovšem dvě z jejích sester se  staly po otci mormonkami, na Bora Bora je mormonský templ. Nikomu to nevadí, náboženskou snášenlivost mají v krvi. Má  tři děti. Syn je momentálně na studiu ve Francii, aby mohl řídit lodě, až se vrátí, dcery jsou na soukromých školách na Tahiti.  Přesto, co nám taxikářka vyprávěla, se očividně některým bohatým a slavným podařilo překonat odpor domorodců k prodeji půdy, a tak jsme viděli na sloupech  nad vodou postavené domy,  které vlastní Marlon Brando, Pierre Bronsan, Mia Farrow a další hvězdy filmového nebe.  

Pak nás taxikářka seznámila s jedním ze svých přátel, malířem. Zazvonili jsme nejdřív na keramický zvonek, visící na šňůře na zahradě, z domu vyběhli dva velcí, ale mírumilovní psi  a pak umělec. Přišel na Bora Bora jako šéfkuchař velkého hotelu z Francie,  ale už se mu nechtělo odejít. Když mu vypršela smlouva s hotelem, stal se profesorem a učil teorii cestovního ruchu a pohostinství.   Oženil se, má dvě děti. Nakonec si založil galerii a maluje a vyrábí různé umělecké předměty včetně masek na kokosovém ořechu, řezbářských prací a hrníčků.  Malíř nás provedl  po svém  domě plném obrazů  a vykládal nám o myšlenkách skrývajících se v jeho naivisticko-melancholické tvorbě. Nejvíc se nám líbil obraz bílé ženy a místního muže, kterým prý chtěl  vyjádřit, jak nebezpečné je existující  cliché o šťastných smíšených manželstvích. Každá bílá žena by si přála za  muže snědého Tahiťana a každý snědý Tahiťan touží mít bílou ženu, ale většinou to nefunguje, obraz ukazuje ženu s náhrdelníkem z perel, ale smutnou, a Tahiťana nejistého a nechápajícího, proč není šťastná. Taxikářka nám také vyložila, že místní ženy jsou velmi temperamentní („hot“), a proto mohou být nebezpečné, zvláště pro manželství na Bora Bora dočasně pracujících Francouzů. Žandarmové, učitelé a někteří úředníci z francouzské metropole jsou  na ostrovy  přidělováni  na kratší dobu působení, od jednoho do tří let.  Ale často se jim ostrovní život zalíbí natolik, že zůstanou. Horší však je, když je důvodem setrvání svůdná Polynésanka – muž po několika měsících zapomene, že je ženatý, rozvádí se a manželce ve Francii zbydou  jen oči pro pláč. Míšení ras a rasová tolerance má své počátky už v době druhé světové války, kdy se mnozí ze sedmi tisíc amerických vojáků pobývajících na ostrově po skončení války a stažení vojsk v roce 1946 nevrátili, oženili se zde a našli nový domov. 

Kromě deseti místních policistů působí na Bora Bora pět žandarmů (gendarmes) z Francie. Kriminalita sem ještě z Tahiti nedorazila, nemají žádné vězení, ale na pořádek je třeba dohlížet. Zajímavé bylo, že Francouzská Polynésie byla jediná země, kde taxikáři přísně trvali na tom, aby se všichni v autě nebo v mikrobuse, i na prostředních a zadních sedadlech, připoutaly pásy, přesto, že malá rychlost a ne příliš hustý provoz nepředstavovaly podle nás žádné zvýšené nebezpečí (na Novém Zélandě, v Bangkoku a dokonce v Singapuru to bylo taxikářům šuma fuk).

Ještě pár informací o tradiční ostrovní rodině, která je páteří společnosti. Moderní dívky už ve většině případů nezůstávají doma, aby rodily jedno dítě za druhým, ale náhodné otěhotnění se zde nepovažuje za překážku nebo katastrofu, není problém najít někoho v rozsáhlých rodinách, kdo se o dítě velmi rád postará. Také faamu (adoptované nebo nemanželské děti) nedostanou do vínku žádné nevýhody a je s nimi zacházeno stejně jako s jejich  sourozenci. I když náboženství učí opaku, je ve Francouzské Polynésii homosexualita považována za přirozenou část lidské existence.  V restauracích nás obsluhoval  nápadně velký počet žen,  které ve skutečnosti žádnými ženami nejsou. Říká se jim mahu -  muži, kteří byli vychováni jako dívky a žijí a oblékají se jako ženy i nadále. Kromě mahu existuje však další kategorie, které se říká raerae, což jsou transvestité s extravagantním způsobem života, kteří se vyskytují hlavně v nočních podnicích Papeete a někdy si vydělávají prostitucí.  Proti nim se  veřejné mínění často obrací, kdežto mahu, kteří nikoho nepobuřují, jen se  chovají jako zženštilí muži, jsou obecně akceptováni.   

Na Bora Bora mají všichni, kdo chtějí pracovat, práci - hlavně v cestovním ruchu. Takže  vypadají spokojení, jsou milí, veselí a stále říkají jen la orana, což je dobrý den, nebo maeva, což znamená  vítejte.  Polynézština je obtížný jazyk, má stejně jako havajština kromě 5 samohlásek jen 8 souhlásek, takže je hodně důležitá výslovnost, neboť slova se mohou stejně psát, ale jinak vyslovovat. Ale veškerá výuka na školách probíhá ve francouzštině, polynézština je vyučována extra.  

Na spokojeném životě se Francie podílí značnými dotacemi. Výhodou je, že nepotřebují topení a všude je plno ovoce, tedy banánovnků, chlebovníků, kokosových ořechů, ananasů. Kriminalitu, jak už jsem se zmínila,  nemají, vězení taky ne, jedno je   na sousedním ostrově, který je větší. Začínají mít problémy s marihuanou,  kterou tady  pěstují a které se dobře daří. Je sice nelegální, ale na to se asi zas tak nekouká. Existuje i hnutí pro legalizaci lehkých drog, ale protože jsme viděli na sousedním Tahiti pár typů  sedících na chodníku očividně zdrogovaných, nevím, zda je to nejlepší nápad.

I tento ráj je ohrožován přírodními katastrofami. V roce 1983 zasáhla Bora Bora tsunami, částečně smetla asi dva hotely, lidé utekli do hor. V roce 2010, tedy před rokem, přišel hurikán, ale zasáhl jen jeden pruh ostrova, jen na jednom místě byly ještě ke spatření škody. Lidé se snaží žít v harmonii s přírodou, ale zvlášť v moři se i zde ukazují negativní vlivy civilizace, například odumírání korálů a ohrožení některých živočišných druhů. Jedním z nich jsou želvy zelené, o jejichž záchranu usiluje program hotelu Le Meridien. Každý den se mohou hosté účastnit  krmení mladých želv, které jsou vypouštěny do moře, když dosáhnou dospělosti, tj. asi ve věku dvaceti let. V centru pro záchranu želv jsme se dozvěděli různé zajímavosti. V okamžiku dospělosti se změní  z masožravců na vegetariány (živí se mořskými řasami) a pak zase přejdou na plankton. Vypuštěné želvy odplují tisíce kilometrů na ostrovy Fidži, ale každé tři roky se vracejí „domů“ na Bora Bora, kde se narodily a proto kladou vejce jen na místních plážích.  Jmenují se zelené proto, že mají zelený tuk ( nikoliv zelený krunýř), váží v dospělosti až 230 kg a dožívají se osmdesáti až sto let. Krmení bylo zajímavé, ale během našeho pobytu byly všechny želvy „na nemocenské“, plavaly v odděleném prostoru – jinak jsou v laguně a je možné si s nimi dát závod v plavání.

Protože se nepotápíme, objednali jsme si alespoň výlet v ponorce. Než se ponorka spustila do hloubky šedesáti metrů, vysvětlil nám řidič, jakými pákami bychom se dostali zpátky na hladinu, kdyby se mu třeba udělalo špatně. Naštěstí vypadal zdravě a své schopnosti řízení ponorky jsme si nemuseli vyzkoušet. Svět korálů a ryb na dně mořském byl dle očekávání fascinující – ale i když tlak byl stálý, byl v ponorce těžký vzduch a vedro a byli jsme nakonec rádi, že jsme se po 45 minutách zase vynořili, poté co jsme řadu ryb a malých žraloků nakrmili (ponorka má k tomu přizpůsobené poklice, které se dají otevřít a krmivo se rozptýlí do vody).

Cesta byla  úžasně zajímavá. Takhle idylicky by to vlastně mohlo teoreticky vypadat i na mnoha jiných tropických ostrovech, třeba v Karibském moři, včetně Kuby,  ale protože nejsou natolik izolované a od civilizace vzdálené,  tak se vývoj na těchto ostrovech ubíral jiným směrem.

Zajímavosti a fotografie v bodech:

   
01 - hudba - ukulele a bicí

 

   
02 - tanec - klasický tanec otea - rychle kroužící boky tanečnic a nůžkové pohyby nohou tanečníků

 

 
03 - polynéská svatba - přípravy

 

  
mladé ženy připlouvají, přípravy šamana

 

 

   
04 - všude plno květin, květinové garlandy z bílých voňavých kvítků tiare se dávají hostům na přivítanou

 

   
05 - černé perly používané pro výrobu exkluzivních šperků, viděli jsme, jak se pěstují v moři

 

 
06 - tetování - úžasné vzory, které patří k místní kultuře

 

   
07 - průzračné modré laguny, křišťálově čistá voda s korály a barevnými plovoucími rybami, které jsme mohli pozorovat každé ráno v restauraci stojící na sloupech v moři

 

   
08 - potápění v ponorce

 

   
09 - zvláštní tvary hor vulkanického původu

 

   
10 - bungalovy nad vodou se skleněnou podlahou a schody přímo do moře

 

   
11 - plantáže vanilky

 

 
12 - zelené želvy (ohrožený druh chráněný programem  hotelu Le Meridien)

 

 
13 - čerstvé ovoce, kokosové ořechy, plody moře

 

   
14 - přitažlivé mladé ženy zdobené květinovými věnci, které zobrazil už Paul Gaugain - jeho    muzeum jsme navštívili

 

   
15 - původní posvátná místa věnovaná bohům, marae, uprostřed tropického pralesa

 

   
16 - ráj malířů a umělců