UP - Lucknow a Kanpur
Uttar Pradesh - Lucknow, Kanpur – prohlídka měst a účast na svatbě
Stát Uttar Pradesh („Severní provincie“) se rozkládá na severu Indie a je to pátý největší indický stát s největší hustotou obyvatelstva. Na jeho území se nachází několik historických měst, které přitahují návštěvníky z celého světa, například Taj Mahal, Fathipur Sikri, Varanasi, Allahabad, Lucknow and Kanpur. V oddíle cestování jsem již popsala návštěvu Taj Mahalu v Agře a pevnosti Fathpur Sikri.
V roce 2013 jsme dostali příležitost navštívit také Lucknow a Kanpur, u příležitosti svatby jednoho z našich zaměstnanců.
Dějiny
Od roku 1526 – 1719, tedy po dvě stě let, vládla na indickém území dynastie mogulů, vládců, kteří území dobyli a sjednotili. Na vrcholu moci kolem roku 1700 kontrolovali většinu indického subkontinentu a větší část dnešního Afghanistánu, Pakistán a Bangladesh, s obyvatelstvem mezi 100 až 150 miliony a územím přes 3 milionů km2.
Dnešní Uttar Pradesh byl srdcem tohoto obrovského imperia často nazývaného Hindustán. Po roce 1720 však došlo k rychlému úpadku říše, způsobenému válkami o následnictví, růstem náboženské netolerance (první mogulové hlásali náboženskou toleranci) a počátkem britského kolonialismu. Nová vládnoucí rodina Awadh, zvaná též Oudh, se etablovala na území nynějšího státu Uttar Pradesh (znamená Northern Province, Severní provincie) původně za podpory Britů. Jejich titul zněl Nawabové (což stejně jako Moghulové, znamená vládci, králové). Jejich vláda trvala od roku 1719 do roku 1858, kdy jako následek indické rebelie (Indian Mutiny), jak tomu říkají Britové, nebo První války o nezávislost (1st Independence War), jak tomu říkají Indové, byla vláda Britské východoindické společnosti v Indii nahrazena přímou vládou britské koruny.
Města Lucknow a Kanpur hrály v tomto povstání velkou roli. Britská východoindická společnost vládla v první polovině devatenáctého století v Indii dle hesla rozděl a panuj. Pod prvotní záminkou vzájemného obchodu nabídnutého různým vládcům dosáhovala stále větší politické moci podpořené armádou, skládající se ovšem hlavně z indických vojáků (zvaných sepojové – v této době dosáhl poměr sepojů a Britů v armádě deset ku jedné). Pak se ovšem Britové dopustili, dnes bychom řekli kulturního faux pas. Nepokoje vznikaly mezi sepoji už dříve, ale vždy jen lokálních rozměrů. Jiskrou ke skutečné rebelii bylo zavedení nové, přesnější pušky enfieldky. Její nabíjení spočívalo v tom, že vojáci museli skousnout naolejovanou kulku, o níž se domnívali, že je namaštěná kravským tukem nebo vepřovým sádlem (první zvíře posvátné pro Hindy a druhé považované za nečisté Muslimy). Hindové v tom viděli pokus zlomit jejich kastovní systém a udělat z nich křesťany a muslimové byli prostě jen znechuceni. A tak v kasárnách v Meeretu povstalci zabili všechny Evropany, které našli. Pak se vydali na pochod do Delhi, kde chtěli, aby se jim do čela postavil poslední mogul Bahadar Shah, který byl absolutně neschopný a nechápal, co se vlastně děje.
Kanpur. Sepojové v Kanpuru se vzbouřili proti generálu Wheelerovi v červnu 1857 a oblehli oblehli tábor Evropanů. Wheeler byl nejen zkušený a respektovaný voják, ale měl také za ženu Indku z vysoké kasty. Spoléhal na svou prestiž a srdečné vztahy s vůdcem sepojů Nana Sahibem a doufal, že se mu podaří povstání zlikvidovat – proto přijal jen málo opatření k přípravě opevnění, zásob a munice. V obležení vydržel tři týdny při minimálním množství vody a potravin. Tehdy mu Nana Sahib učinil nabídku, že poskytne lodě a zajistí bezpečný průchod do Allahabadu. V okamžiku nalodění na čluny však vypukla palba, která skončila hrozným krveprolitím na obou stranách. Zda byla palba naplánována či zda k ní došlo náhodně zůstalo nevyřešeno a obě strany se dodnes viní vzájemně. Sepojové postříleli britské muže a ženy a děti, které byly vzaty původně jako rukojmí do Kanpuru, byly později také zavraždděny, když začalo být jasné, že Nana Sahib nebude schopen Kanpur udržet. Sepojové odmítli příkaz k vraždám splnit, takže byli objednáni dva muslimští řezníci s noži a sekerami, kterým bylo nařízeno zločin provést a těla naházet do studně. Když Britové Kanpur znovudobyli, zorganizovali odvetu a pověsili nebo rozstříleli děly vsětšinu sepojských vězňů. I když tvrdili, že žádnou roli ve vraždách žen a dětí nehráli, skutečností bylo že jim nezabránili.
Lucknow. Na rozdíl do Kanpuru měl britský komisař v Lucknowě, Sir Henry Lawrence, dost času opevnit své postavení v Rezidenci. Ozbrojené síly Západoindické společnosti čítaly kolem 1700 mužů včetně loajálních sepojů. První útoky rebelů byly neúspěšné, takže začali střelbu mušketami doplňovat střelbou artilérie. Lawrence byl jednou z prvních obětí. Rebelové se snažili prolomit zdi výbušninami a obejít je podzemními tunely, takže došlo na boj zblízka. Po 90 dnech obležení měla Společnost k dispozici už jen 300 věrných sepojů, 350 britských bojovníků a 550 civilistů. Pokusy prorazit obležení zvenčí byly jen částečně úspěšné. Teprve na počátku roku 1858 začal postupovat nový vrchní velitel Colin Campbell směrem na Lucknow s velkou armádou. Měl podporu velkého nepálského regimentu postupujícího ze severu, který se rozhodl se k němu přidat v prosinci 1857. Campbell postupoval pomalu a metodicky a osvobodil Lucknow od dezorganizované povstalecké armády za minimálních ztrát vlastních vojáků. To však umožnilo velkému množství rebelů utéci na území Awadhu, kde byl Campbell nucen strávit léto a podzim a zdolávat zbývající ohniska odporu, zatímco jeho muže kosilo vedro, nemoce a partyzánské akce.
Byla to brutální válka, v níž se obě strany uchylovaly k tomu, co bychom dnes nazvali válečnými zločiny. Pokud jde o prostá čísla, oběti byly nakonec významně vyšší na indické straně. Povstání vedlo k rozpuštění Východoindické společnosti v roce 1858. Vedlo také Brity k reorganizaci armády, finanční systému a správy v Indii . Země byla posléze přímo podřízena britské koruně jako nová britská země (British Raj).
Lucknow – návštěva města
Památky, které jsme navštívili, jsou spojeny s nejslavnějším období historie Uttar Pradesh, tedy vlády Nawabů z Awadhu. Byli šiítskými muslimy, kteří vládli převážně hinduistickým poddaným. Na vstupních branách k palácům a grandiózním hrobkám nechávali vytesat znamení dvou velkých ryb, které považovali za symbol štěstí. Byli patrony umění, zvláště tance a hudby a vynikající kuchyně, jejíž některé rysy se udržely do dnešních dnů. Imam Baras (nebo též Imam Barghas) jsou vlastně repliky hrobek věnovaných prorokovi Mohamedovi a členům jeho rodiny, které byly pro ně postaveny v r. 680 v Karbale na dnešním území Iráku.
Bara Imam Bara je rozsáhlý komplex, kde Nawabové nikdy nebydleli. Jeho výstavba byla zahájena v roce 1784, kdy panovník chtěl pomoci svým poddaným, kteří trpěli hladem po neúrodě a potřebovali jiný zdroj obživy než farmářství (již tenkrát věděl, že rozvoj stavebnictví podporuje ekonomiku). Komplex je dodnes důležitým náboženským střediskem, kde Muslimové každoročně slaví Muharram. Hlavní hala je údajně největší klenutou stavbou na světě, postavenou bez jakýchkoliv sloupů (50 m dlouhá a 15 metrů vysoká). Kamenné bloky jsou zaklíněny do sebe bez použití trámů. Bara Imambara se proslavila také labyrintem, který vede až do nejvyššího patra a končí krásným výhledem na město, ale je tak komplikovaný, že se tam nedá projít bez průvodce (tak jsme to radši neriskovali a průvodce si vzali).
Bara Imam Bara
V dalším podobném komplexu Chhota Imam Bara se nachází jedna z hrobek, která je menší replikou Taj Mahalu v Agře, ve vstupní hale visí sbírka lustrů z celého světa a v pozadí je monumentální mešita.
Chhota Imam Bara
Britská Rezidence. Příběh odporu Britů v době obležení lucknowské residence byl už popsán v dějinách města výše. Navštívili jsme místa, kde zaměstnanci Východoindické společnosti odolávali proti rebelujícím sepojům 147 dní, při čemž je kosil hlad, nemoce a neustále ostřelování. Trosky domů jsou stále na stejné místě, včetně hřbitova, protože museli pochovávat své mrtvé přímo na místě.
Britská rezidence Lucknow
Škola La Martiniere. Prestižní škola, kde studoval mimo jiné známý zpěvák Cliff Richard, navržená jako palác francouzským generálmajorem/architektem Claudem Martinem (má tam taky hrobku) – excentrická fasáda, částečně románské oblouky, korintské sloupy, část jak z gotického hororového filmu, část jako zámek z Disneylandu. Důležitější je však poslání školy. College La Martininere v Lucknově je součástí systému poskytující liberální výchovu pro děti od 5 do 18 let bez rozdílu náboženského vyznání – dvě školy stejného typu a jména jsou v Kalkatě a tři ve francouzském Lyonu.
Lyceum La Martiniere
Kanpur - pozvání na svatbu
Město Kanpur, kde se svatba konala, leží dvě hodiny cesty od Lucknowa. Je to průmyslové město s mnoha koželužnami a textilkami. Zatímco Lucknow byl čistý a úhledný, o Kanpuru se to říct nedá, také tam byla vidět větší chudoba. Na dotaz, jak je to možné, při tak rozsáhlém průmyslu, nám bylo řečeno, že bohatí jsou jen vlastníci továren, ale město peníze nemá a stát zřejmě nedá, takže se jich na kanalizaci, opravu ulic, odvoz odpadků a vůbec rozkvět města nedostává (pravděpodobně tedy asi bohatí bohatnou ještě více a vědí jak se vyhnout placení daní).
Bylo zajímavé vidět, z jakých poměrů ženich, který pracuje pro firmu Dirk v Bombaji, pochází. Jeho rodina patří k Sindhům, což jsou Hindové, kteří žili v Pakistánu a po odtržení Pakistánu od Indie museli z Pakistánu utéct s uzlíčkem v ruce. To se přihodilo také jeho dědečkovi a babičce. A to měli ještě štěstí, že je po cestě někdo nezamordoval, což se v době oboustranného exodu, kdy Hindové pořádali honbu na Muslimy a Muslimové na Hindy, stávalo. Dědeček a babička to tedy přežili a v roce 1949 dostali od indické vlády náhradou za všechno, o co přišli, malý domek v Kanpuru, kde se narodil ženichův otec. Ten domek jsme navštívili – myslím, že se od roku 1949 moc nezměnil, veskrze skromné poměry, pečlivě nabílené stěny a trocha nábytku.
Ve čtvrti s úzkými uličkami pak procházel svatební průvod ženicha. Jako obvykle, ženich na bělouši, před ním malé dítě, obklopen svítícími lampami ve tvaru hřibů a na čele průvodu alegorický vůz. Je třeba si představit, že to všechno blikalo stovkami žárovek a hrála na plné decibely reprodukovaná indická tradiční hudba doprovázená silným bubnováním živých bubeníků. Elektřinu pro tento skutečný cirkus opatřoval generátor, na nějž byly jednotlivé atrakce napojeny kabely, a který byl také pojízdný. Objížděli jsme s tímto procesím třikrát dokola v úzkých uličkách, když někde parkovalo auto, muselo se počkat, až se našel majitel a odjel, protože náš lidskou silou poháněný alegorický vůz byl mohutný a už se tam nevešel. Celé to trvalo více než hodinu – je naprosto jasné, že kdekoliv v Evropě by na průvod sousedé přinejmenším lili kbelíky vody, pokud nic horšího. Rachot to byl velký, ale Indové jsou k tomuto způsobu oslav tolerantní.
U místního templu se na chvíli zastavilo a ženich s nejbližšími přáteli a rodinou (včetně nás) se šli krátce pomodlit. Pak jsme konečně dorazili na místo konání obřadu a obřadu, rozsáhlý trávník s pódiem a obvyklou pestrobarevnou dekorací. Než jsme prošli branou, začal ohňostroj, rakety vystřelovaly rovnou vedle nás, dámám létaly jiskry do vlasů – tedy normální zajištění bezpečnosti po indicku
Všechny ceremoniály se zatím konaly bez nevěsty. Ženich byl na místě ještě podroben jistému krátkému obřadu, a pak už směl vystoupit na pódium, kde se za otočnými dveřmi skrývala nevěsta. Dveře se otočily, a hle – celá nazdobená včetně kroužku v nose (patří samozřejmě také k Sindhům) se nám všem představila v plné kráse. S ženichem si vyměnili květinové girlandy. Stáli na pódiu a před nimi šlehaly plameny ze čtyř pochodní. Pro komunitu Sindhů je nejdůležitějším elementem oheň (původně pocházejí z Persie, takže to je podobné jako s komunitou Parsiů). Pak si ženich a nevěsta sedli na královskou pohovku a přijímali gratulace a dary, zatímco na trávníku byla recepce v plném proudu, lidé jedli, občerstvovali se a povídali si (pro nás byla specielně zakoupena jedna láhev vína, protože svatby jsou v Indii převážně nealkoholické).
Vlastní hindustický svatební obřad měl ovšem začít až po půlnoci (podle astrologů), a když jsme se ptali, jak dlouho bude trvat, tak prý podle nálady kněze, prý to může být odbyto za půl hodiny nebo to může trvat přes dvě hodiny, záleží jen na něm. Protože obvyklé hinduistické svatební rituály s obcházením sedmkrát dokola, vonnými tyčinkami, vzájemným krmením a výměnou prstenů, to vše za mumlání kněze, v jazyce, jemuž nerozumíme, už známe, tak jsme se odebrali zpátky do hotelu.
Ráno jsme se dozvěděli, že jsme dobře udělali, protože celá akce skončila ve čtyři ráno. To nezabránilo ženichovi ještě jednou za námi do hotelu přijít a za všechno nám poděkovat. Byli jsme překvapeni, když jsme od něj dostali dárky, protože jsme se domnívali, že dárky se dávají jen ženichovi a nevěstě. Obdrželi jsme náramkové hodinky a nádhernou plastikovou sochu slonního boha Ganeshi bohatě dekorovanou J. Jako obvykle nám byla prokazována velká úcta, nevěsta a ženich se dotýkali opakovaně našich kolen a vůbec nám bylo dáváno najevo, že jsme vítanými a ctěnými hosty. Svatba byla nejen zajímavá, ale pro nás i dojemná – ženich nastoupil do firmy Dirk před osmi lety a mohli jsme vlastně sledovat jeho dospívání v mladého muže (teď mu bylo osmadvacet). Do ženění se nijak nehrnul, ale rodiče to uspíšili (sňatek je v Indii dohodnutý mezi rodiči snoubenců v 80 % případů). Ale vypadal spokojeně a uvolněně a také nevěsta se zdála být nejen milá, ale i šťastná. Tak snad jim bohové zachovají přízeň.
