Calcutta

Kalkata (Calcutta, Kolkata ) - konference a prohlídka města 2007

Letěli jsme do Kalkaty, bývalé „Perly Bengálska“ na Asijsko-tichomořské konkláve o produktech vzniklých spalováním uhlí. George byl pozván jako jeden z hlavních řečníků a bylo  úžasné, kolik lidí vědělo, kdo je firma Dirk a co jsme udělali, dokonce v této od Nashiku vzdálené části východní  Indie.

Hotel Taj Bengal

Našli jsme  čas také na prohlídku města a byli překvapeni. Některá místa mají magický zvuk krásy, který naplňuje člověka očekávním, dříve než je navštíví.  Kalkata  v mém vnímání měla opačnou image jednoho z nejchudších měst v Indii, plného chudoby, žebráků a špíny.  Možná, že důvodem mého  zaujatého názoru byla informace o dlouhodobé vládě Levé fronty, dominované Komunistickou stranou Indie v Západním Bengálsku (její téměř tři desetiletí u moci znamenala nejdelší demokraticky zvolenou komunistickou vládu na na světě), která byla vždy médii zobrazována jako katastrofa pro stát, nebo k mému negativnímu očekávání přispěl obraz Matky Terezy starající se o nejchudší z chudých, takže jsem se domnívala, že v Kalkatě jich bude podstatně více, než kde jinde. Ale mýlila jsem se.

Některé kapitoly z dějin
Bengálsko bylo připojeno britské Východindické společnosti  v roce 1757. Společnost zde provozovala monopol na výrobu a vývoz opia z Indie. Kupovala opium od místních obchodníků a později přímo od farmářů a prodávala je na aukcích v Kalkatě.  Odtud se opium pašovalo do Číny, což nakonec vedlo k opiovým válkám mezi Británií a Čínou.
Není pochyb o tom, že  historicky utrpěla Kalkata  dvě rány: první, když byl zrušen její status hlavního města Britské Indie, které bylo přeloženo v roce 1911 do Dillí. Kalkata však pak nadále vzkvétala jako obchodní a průmyslové centrum a zároveň jako myšlenkový kadlub boje za nezávislost Indie. Nicméně, po rozdělení  Britské Indie v roce 1947 utrpěla další ránu,  neboť byla geograficky oddělena od zdrojů některých  důležitých surovin, důležitých pro průmysl města, například juty – která zůstala v Pakistánu. Město se tak octlo skutečně na okraje země a začalo upadat.

Avšak to, co jsme mohli vidět během naší návštěvy,  bylo už město po vzkříšení, které začalo v polovině devadesátých let. Kalkata je méně přeplněná než Bombaj a také čistší.  Britové, kteří ji udržovali jako hlavní město po více než 150 let,  naplánovali moderně půdorys se spoustou parků a širokých ulic, i když v pozdější době po jejich odchodu se na řádné plánování už tak nehledělo, mnoho zůstalo zachováno.  
Vzhledem k četnosti veřejné dopravy včetně metra není počet vozidel držených  v soukromém vlastnictví tolik jako v jiných velkých městech, což přináš jisté výhody. Pro krátké cesty veřejnost preferuje auto rikši, rikši na kolech nebo dokonce rikši na lidský pohon.  Žluté taxíky s tachometrem  jsou téměř všechny typu starý Hindustan Ambassador. Použili jsme jeden z nich pro dopravu na letiště a měli jsme velké obavy, když se vůz na okraji města zastavil a nebyl schopen pokračovat v jízdě. Ale nakonec taxikář, který zůstal naprosto v klidu, vlastními silami auto opravil a dorazili jsme na letiště včas.  

Zajímavá místa
Džinistický templ věnovaný Parashnathovi, dvacátému třetímu  Tirthankarovi.  Je to obrovský komplex rozdělený do  čtyř chrámů.  Jeho stavitelem byl  Marwari Shrimal Jain v roce 1867  a lampa, která spaluje olej ghí ve svatyni  hoří od té doby nepřetržitě.
Chrám má působivý design a bohatou výzdobu s mramorovými intarziemi, zrcadly a obrazy. Je situován v krásné udržované zahradě s vodní nádrží, bazénkem s rybami, barevnými fontánami a malým potokem.
Džinistické chrámy jsem navštívila i v jiných městech a popsala je. Ale v Kalkatě jsme měli velmi dobrého průvodce, který nám byl schopen vysvětlit podstatu džinismu.

Slovo džinista, anglicky Jain pochází ze slova Jina,  což znamená duchovní obroditel.  Džinista neboli Tirthankara (ten kdo tvoří brody – protože může poskytnout přechod od samsáry k osvobození) je  náboženský učitel, který dosáhl osvícení a  vševědoucnosti . Džinisté  věří, že se narodilo již 24 Tirthankarů – poslední z nich Mahavira je první v zaznamenané historii (narozen 599 před Kristem).
Principem džinistické víry je , že duše všeho živého je uvězněna v cyklu narození , smrti a znovuzrození (zvaném samsara), a trpí proto, že neví o své  pravé povaze – o vševědoucnosti a blaženosti.  Pouze povědomí pravé podstaty duše poskytuje stav zvaný moksha, tj. uvolnění od samsary a osvobození duše, která pak už neprochází žádnou další inkarnací ani světskými nástrahami.  Mókša vede ke stavu zvanému siddha (osvobozená duše), která nemá fyzické tělo a přebývá na samém vrcholu vesmíru ve stavu vševědoucnosti a blaženosti .
Dosáhnout tohoto vrcholu mohou však jen vyvolení jedinci – asketové. Laikové, kteří se mu chtějí přiblížit, musí zachovávat nejdůležitější předpisy: nezabíjet, nelhat, nekrást, být cudný – zachovávat věrnost své manželce, a nevlastnit přebytečné pozemské statky. Protože džinisté uctívají veškeré živé bytosti, mohou najít uplatnění jen v některých povoláních: vládní úředník, spisovatel, umělec, zemědělec (toto zaměstnání je přípustné protože případné zničení života je náhodné a neúmyslné) a obchodník. V praxi jsou však džinisté většinou  úspěšnými obchodníky a finančníky.

Džinistický chrám Parashnata

Kalkata je město , kde se nachází řada křesťanských kostelů. Jedním z nejpopulárnějších  je kostel svatého Jana. Byl  dokončen  1787 britskou Východoindickou společností. Architekt James Agg použil  kombinaci cihel a kamene, který nebyl v Kalkatě  na konci 18. Století obvyklým materiálem.  Kameny se dovážely ze středověkého zříceniny Gour a byly dopravovány  po řece Hooghly . Kolem kostela je hřbitov se zajímavými náhrobními kameny a hrobkami, včetně obelisku  postavenému  později  Brity, na paměť těch, kteří zemřeli v tzv. Černé díře. Jednalo se o malou kobku ve vězení, kde v roce 1756 Nawab Bengálska , který měl námitky proti dalšímu opevňování pevnosti William,  uzamkl do malého prostoru přes noc stočtyřicet britských, holandských a portugalských vojáků, z nichž se jen asi dvacet dožilo příštího rána vzhledem k nesnesitelnému vedru a nedostatku vzduchu a prostoru.  Interpretace této události se však liší a zvláště počet obětí je mnohými historiky zpochybňován.

Kostel sv. Jana

Howrah, most přes řeku Hooghly, je šestým nejdelším visutým konzolovým mostem na světě (po uvedení do provozu v roce 1943 byl třetím nejdelším).  V roce 1965 byl most přejmenován na Rabindra Setu, po významném  bengálském básníkovi Rabíndranáthovi Thákurovi, prvnímu  indickému nositeli Nobelovy ceny za literaturu,  jehož muzeum jsme také navštívili . Autor sbírky Gitanjali s  hluboce citlivými, svěžími verši se stal prvním neevropským spisovatelem, kterému byla v r. 1913 cena udělena.

Howrath most přes řeku Gangu

Památník královny Viktorie (Victoria Memorial) je velká mramorová budova  postavená v letech 1906 a 1921.  Je věnován památce královny Viktorie a je nyní slouží jako muzeum.  Lord Curzon, vícekrál Indie, navrhl vybudování  památníku po smrti královny v roce 1901 . Nicméně k dokončení došlo  teprve po dvaceti letech,  kdy už Kalkata nebyla hlavním městem Indie. Památník je obklopen zahradami o ploše 64 akrů. Na mostku stojí bronzová socha Viktorie  sedící na trůnu oblečené v hávu „Hvězda Indie“. To byl název nového  v r. 1861 královnou založeného  rytířského řadu určeného  k poctě indických knížat a vůdců jakož i britských důstojníků a správců, kteří sloužili Indii.

Památník královny Viktorie

Centrum Matky Terezy . Matka Tereza se stala příkladem sebeobětování a plně prožitého života  navzdory obtížným podmínkám.  Narodila  se v dnešní Skopje, a když jí bylo osmnáct, odjela do Irska a vstoupila do řádu známého jako Loretánské sestry.  Později byla vysláno do loretánské komunity v Kalkatě V roce 1950 se stala členkou řádu Misionáři charity a věnovala všechny své síly  péči o nejchudší z chudých. V roce 1979 jí byla udělena  Nobelova cena za mír.   Zemřela 1997 a a blahořečen v roce 2003 s titulem „Blahoslavená Tereza z Kalkaty“ . V době její smrti  čítali  Misionáři Charity více než 4000 sester a přidružené  bratrství mělo 300 členů,  v provozu bylo 610 misí ve 123 zemích . Mezi nimi byly  hospice,  domovy pro nemocné  HIV/ AIDS, malomocenstvím nebo tuberkulózou, vývařovny,  dětské a rodinné poradny, osobní pomocníky, děstské domovy a školy. Misionářům Charity pomáhalo na počátku  devadesátých let přes milón pomocníků na celém světě.

Centrum se zaměřuje hlavně na šíření autentických informací a podporu oddanosti Matce Tereze.  Kromě fotografií a několika  každodenních předmětů už jsme tam toho z ní a jejího ducha moc neobjevili. Ale i tak jsme na ni museli myslet s láskou, jako na někoho, kdo určitě dělal chyby a mýlil se v některých věcech, ale obětoval celý život pro ostatní.

V ulicích Kalkaty