Výlet do Severního Irska – červenec 2016

Poprvé jsme byli v Irsku, tedy v tom “jižním”, v Irské republice s hlavním městem Dublin,  v roce 2000. Během okružní jízdy jsme bydleli často na panstvích nižší šlechty, jejíž obydlí jsou  nyní využívána k ubytování návštěvníků. Malý Longueville House, v jehož okolí se pořádal lov kachen a bažantů a rybolov, Caragh Lodge u velkého jezera, Glin Castle, starobylý zámek na břehu řeky Shannon plný originálních starožitností s impozantními krby. Viděli jsme druidský kruh u Kenmare i města Limmerick a Dublin.  Zelené Irsko, ukrývající se pod příkrovem mlhy nebo drobným mrholením, proslulé  hudbou a step dancing, ale také geniálními spisovateli jako Oscar Wilde, G.B. Shaw nebo James Joyce.

Limmerick                                                                             Na zámku Glin

 
  Longeville                                                                            Irské pastviny

Tentokrát jsme se vydali do Severního Irska (Ulster) s hlavním městem Belfast, o němž jsem v minulosti slyšela jen z tragických večerních zpráv nebo z písně Belfast od skupiny Boney M z roku 1977.  George sem létal v osmdesátých letech prodávat otryskávací materiál a znal město také z té horší stránky. Přiletěl vždycky z Liverpoolu na City Airport v Belfastu, odjel do přístavu, kde sídlil jeho hlavní zákazník, loděnice Harland and Wolff,  a snažil se téhož dne odletět zpátky, protože zůstávat přes noc v něm vzbuzovalo nepříjemné pocity a neslo bezpochyby jistá rizika.  Belfast v té době byl rozdělen vysokými ploty a zdmi až do výše sedmi metrů na čtvrti, kde žili unionisté (protestanti) a čtvrti, kde žili republikáni (katolíci) – bylo lepší, když tyto dvě komunity vůbec nepřišly do styku, jinak hrozily násilnosti. Přesto se v Belfastu nikdy nedalo vyloučit, že tam kdekoliv a kdykoliv může vybuchnout bomba nebo že dojde ke srocení, při němž někdo přijde o život. Místy vypadaly oddělené prostory jako klece – na jedné straně se do železné klece vstoupilo a když člověk na druhé straně vystoupil, octl se u příslušníků druhého náboženství, tedy eventuálních nepřátel.

Přístav a loděnice

Naštěstí takový Belfast už neexistuje. Musela jsem si připomenout, že ostrov byl až do roku 1921 sjednocený. V tomto roce vznikl  Irský svobodný stát, skládající se z 32 hrabství  (Irish Free State). Irský svobodný stát měl být  samosprávným dominiem britského Společenství národů (Commonwealth) s podobnou samosprávou jako Kanada nebo Austrálie. Podle Anglo-irské dohody se však mohlo 6 hrabství Severního Irska  rozhodnout o vystoupení z Irského svobodného státu a pro připojení ke Spojenému království – což také promptně udělali.  Smlouva byla ratifikována oběma parlamenty v roce 1922. V roce 1937 se Irský svobodný stát přejmenoval na Irsko (Éire)  a v r. 1949 se prohlásil za republiku a Společenství národů opustil. 

V Severním Irsku následovalo pak až do poloviny šedesátých let celkem poklidné období. Moc byla soustředěna v rukou Unionistické strany, která měla podporu většiny unionistů/loajalistů (tj. těch, kteří byli pro unii s Británií, většinou protestanti). Nacionalisté/republikáni, ke kterým se hlásily přibližně dvě pětiny obyvatel Severního Irska, sdíleli spolu se zbytkem ostrova touhu po sjednocení Irska (většinou katolíci). Nacionalisté nezastávali ve vládě žádné funkce a na místní úrovni byli v mnoha oblastech vystaveni systematické diskriminaci, která se týkala i hlasovacího práva, bydlení a zaměstnání. Tyto konflikty byly v Irsku posilovány historickou řevnivostí mezi protestanty a katolíky. V r. 1968 vypukly v Severním Irsku, podobně jako v mnoha jiných evropských státech studentské demonstrace, po kterých následovala řada násilných pouličních konfliktů v roce 1969. Smrt řady neozbrojených civilistů zastřelených britskou armádou během demonstrace v roce 1972 (v události zvané Krvavá neděle) vedla k formování různých paramilitárních seskupení na obou stranách, hlavní z nich IRA (Irish Republican Army) na straně katolické a UDA (Ulster Defence Association) na straně protestantské. Aby se zabránilo dalšímu krveprolití, poslala britská vláda do Ulsteru další stacionární vojenské oddíly, které však situaci nikdy nedostaly pod kontrolu. 

Diskriminaci katolíků v hospodářské sféře zažil v osmdesátých letech George také na vlastní kůži. Když zadal vyložení lodi s otryskávacími prostředky jisté firmě (své rozhodnutí založil výhradně na ekonomických parametrech)  oznámilo mu vedení loděnic  loděnic Harland a Wolff, že v takovém případě od něj nemohou  nakupovat, protože tato firma je katolická. Nezbylo mu nic jiného, než si na vykládání vzít firmu, která byla stejně jako Harland and Wolff od ředitele až po poslední uklízečku protestantská.  

Od roku 1969 až do tzv. Dohody z Velkého pátku (uzavřené na Velký pátek v Belfastu v roce 1998), trvalo v Severním Irsku období nazývané eufemisticky Nepokoje (i když se jednalo jednoznačně o občanskou válku, anglicky The Troubles). V této době zahynulo kolem 3500 lidí na obou stranách, přes 100 tisíc lidí bylo zraněno, škody na psychice dětí, mládeže, pozůstalých a vlastně celého národa se samozřejmě nedají vyjádřit v číslech. Při vyjednávání příměří a následném podepsání smlouvy hrála velmi důležitou roli Evropská unie, stejně tak jako při následujícím ekonomickém rozvoji země. Proto není divu, že většina obyvatel Severního Irska hlasovala v referendu 2016 proti Brexitu.

Do dneška však některé násilné projevy  v malé míře občas pokračují, protože ne všichni jsou spokojeni s konečným ujednáním, dodneška v Belfastu zůstaly některé šest metrů vysoké ploty a spousta vysokých zdí,  které jsou postupně odstraňovány. Průvodkyně nám o tom řekla, že nejdřív je třeba odstranit bariéry v hlavách lidí, pak už bude snadné zbourat ty skutečné. Při průzkumu veřejného mínění v roce 2012 se 69 % obyvatel Belfastu vyjádřilo pro jejich prozatímní zachování, protože se za nimi cítí bezpečnější.
  

Belfast roku 2016, tak, jak jsme ho zažili, je změněný k nepoznání. Přistáli jsme na rekonstruovaném letišti City Airport, odkud je možné létat na hlavní letiště po celém Spojeném království. Letiště je vzdálené jen deset minut jízdy od centra Belfastu. Letěli jsme se společností Flybe, poté co nás Jet Airways vypekly a původní let bez náhrady zrušily, a tentokrát bylo všechno v naprostém pořádku včetně přesného příletu a odletu.

Jízdenka na Hop on – hop off autobus umožnila snadný pohyb po městě na 48 hodin. Viděli jsme opravené kostely a další historické památky (katedrálu sv. Anny, kostel sv. Patricka,  věž z hodinami prince Alberta,  radnici, nejvyšší soud, Velkou operu, hotel Europa),  obchodní centra, obchůdky, restaurace a kavárničky kolem Victoria Street a kolem Univerzity,  ulice v centru, které už nejsou rozděleny žádnými vstupními a výstupními klecemi, řeku Lagan s čistou vodou, kam se prý vrátili lososi, všude byla pohoda a čisto. Při procházkách Belfastem jsme si všimli, že je tu nadprůměrný počet tetovaných mladých i ne tak mladých lidí a také hodně mladých žen s nadváhou. Samozřejmě z toho nechci vyvozovat žádné sociologické závěry.  Pokud jde o kriminalitu, je  Belfast poměrem zločinů k počtu obyvatel druhým nejbezpečnějším městem na světě, hned po Tokiu, a také jsme se na ulicích bezpečně cítili.

Důležitým faktorem při udržování míru a nenásilí je vzdělání. Na univerzitách v Belfastu (největší z nich je Queen´s) studuje toho času kolem 25 000 studentů, Queen´s je rovněž jedním z největších zaměstnavatelů. Mnoho se též udělalo pro zlepšení zdravotnické péče.   Nově otevřenou budovu pro urgentní případy při nemocnici královny Viktorie (Royal Victoria Critical Care Hospital) přijel slavnostně otevřít princ Charles. Prý se však někde nechal slyšet, že je to jedna z nejošklivějších budov, kterou kdy spatřil (je to velmi moderní budova a princ je, jak známo, příznivec tradičních staveb). To mu však obyvatelé Belfastu nedarovali a se svým typickým smyslem pro humor dali budově přezdívku  Camilla.

Univerzita, nemocnice, radnice

Velkou atrakcí Belfastu je  museum Titanicu, které dostalo vlastní budovu přesně na místě, kde byla tato loď v roce 1911 spuštěna na vodu. Muzeum vypráví o Belfastu, který měl na přelomu 19. a 20. století jedny z největších loděnic na světě – o životě podnikatelů, měšťanů i přístavních dělníků.  Vozíčky, podobné těm, jimiž se jezdí na horské dráze, nás zavezly do loděnic konce 19. století, a pomocí promítaných filmů nám daly pocit, že se výroby jedné z lodí účastníme - včetně příslušných zvuků. V muzeu nechybí tradiční memorabilia z Titanicu – vybavení kabiny první a třetí třídy, jídelní lístek, seznamy všeho, co muselo být na loď naloženo, osudy těch, kteří nepřežili i přežili.

Muzeum Titanicu

Severní Irsko, stejně jako Irská republika, oplývá přírodními krásami.  Je zelené, všude se pasou ovce a krávy, jednou jsem viděla ovce v unikátní kombinaci s mnoha slepicemi. Projíždí se kolem palíren whiskey – navštívili jsme značku Bushmills, která je nejstarší, vznikla už v roce 1608. Silnice zdobí staré hrady, směrem na sever je to například pevnost Carrickfergus Castle a zřícenina Dunluce Castle. Romantická kopcovitá krajina kolem pobřeží  má jako velkou atrakci provazovou lávku, vedoucí z pevniny na malý ostrůvek Carrick-a-Rede,  která visí  60 metrů nad mořem – a není tak vhodná pro ty, kteří mají ve výškách fobii či bušení srdce.
Na severu země se nachází Obrův chodník skládající se z tisíců sloupů a obrovských nášlapných čedičových kamenů a opředený legendami. V této oblasti  také vznikly  některé části filmu Hra o trůny (Game of Thrones), založeného na první knize  z fantasy série Píseň ledu a ohně  amerického autora George R.R. Martina.

 
Mladí lidé, s nimiž jsme se dostali během pobytu do styku, byli plni optimismu a humoru.  Přesto jsou v Belfastu stále cítit jakési spodní proudy, protože pro starší generaci je velmi těžké zapomenout. Je třeba doufat, že pokud začne v důsledku Brexitu  část obyvatel Severního Irska znovu usilovat o opuštění Spojeného království a setrvání v Evropské unii, proběhne to tentokrát bez vlny násilí.

Naštěstí jsme právě zmeškali loď  (jako vždy moc kufrů)