Costa Verde Express

Dovolená 2023

Cesta severním Španělskem vlakem Costa Verde Express

21. 9. – 1. 10. 2023

ÚVOD

Cesta začala plynule – taxík do Selwo Hills v Esteponě přijel, jak měl, na odbavení nebyly fronty, letadlo z Malagy do Santiaga de Compostela nemělo zpoždění, hotel Eurostar Gran Hotel Santiago byl skutečně zarezervovaný a odpovídal očekávání: uprostřed patio s proskleným výtahem a každé patro s živými kytkami visícími dolů.

Protože jsem podezíravá, nebo možná prozíravá, rezervovala jsem hotel v Santiagu na dvě noci pro případ, že by náhodou Vueling („cheap flights, cheap flights“) večerní let Malaga–Santiago zrušil. Měli jsme totiž nastoupit v Santiagu v sobotu v 10,00 ráno, a v žádném případě jsme vlak nechtěli zmeškat.

ZTRACENÉ PASY (TÉMĚŘ)

Zdálo se tedy, že nic nebrání zahájení pohodové dovolené, protože tak jsem vlak propagovala Georgovi, který se mu dlouhodobě bránil. V sobotu ráno jsme se vzbudili, zabalili a chtěli si z trezoru vyndat pasy a nějaké moje prstýnky v taštičce. Zadali jsme heslo – trezor nic. Zadali jsme podruhé (člověk se může přehmátnout) – zase nic. Když se ani třetí pokus nepodařil, zavládla trochu panika – měli jsme odjet na shromaždiště vlaku za tři čtvrtě hodiny, což se zdálo dost času na to, aby to hotel vyřešil, ale přesto. Ukázalo se, že přes víkend je v recepci jediná mladá dívka, která vypadala dost bezradně. Volala kolegyni, která ji instruovala, jak má za pomoci jistého přístroje trezor otevřít, ale nepodařilo se. Kopie pasů mám v laptopu, tak jsem je pro jistotu nechala dívku vytisknout, ale pořád jsem doufala. Ukázalo se, že marně. Kolegyně, která má přes víkend volno, a která by sejf MOŽNÁ otevřela, si samozřejmě volno nepokazí, a nehodlá přijet.

KONEC DOBRÝ, VŠE DOBRÉ

Odjeli jsme tedy bez pasů, naštěstí byl management vlaku rozumný, měli o nás už stejně všechny informace a zaplaceno, takže se spokojili s kopií. To ovšem neřešilo náš problém, protože po vlaku jsme se měli na 3 noci ubytovat v Bilbao v hotelu, a bylo jasné, že tam budou pasy chtít. V pondělí jsem volala, trezor stále nebyl otevřený. Mezitím samozřejmě vlak uháněl mezi různými severošpanělskými destinacemi. V úterý konečně dobrá zpráva: otevřeli trezor! A prý ať jim dáme adresu, že jeho obsah pošlou poštou. To už jsem slečně zvýšeným hlasem vysvětlila, že jsme každou noc jinde, a že se nemá opovážit moje šperky a pasy svěřovat španělské poště. Taky jsem jí dala číslo na management vlaku. Takže to nakonec klaplo a ve středu večer přinesl kurýr zásilku na nádraží, kde vlak stál. Oddechli jsme si.

NAŠE "LUXUSNÍ" KABINA

Než začnu vyprávět o pozitivních zážitcích a poznáních z cest, tak musím ještě dodat, že se můj předpoklad o relaxační dovolené ukázal mylný také z jiného důvodu, než byl stres s pasy. Když jsme vstoupili do kupé LUXUSNÍHO vlaku, nevěřili jsme svým očím nad jeho omezeným mobiliářem. Bylo tam jedno dvojlůžko postavené u zdi, takže když si jeden člověk lehl na kraj, druhý přes něj musel přelézat, protože na druhé straně nebyl umožněn vstup. Můžete si mě představit, jak v noci, když potřebuju na toaletu, přelézám přes spícího George, a snažím se ho přitom nevzbudit. Potom tam byla lednička (tu jsme tedy vůbec nepotřebovali) a skříň tak malá, že byl vyloženě zázrak, že jsme do ní vůbec naše šatstvo narvali. To bylo všechno. Musím uznat, že koupelna s WC byly v pořádku (sprcha dokonce tropický déšť a výborný tlak, plus skříňky na kosmetiku). Ale v tom „pokoji“ se v podstatě nedalo pobývat, neboť se tam vešel vždycky jen jeden člověk, druhý musel do koupelny, a sedět na posteli není taky zrovna pohodlné. Navíc ještě vlak uháněl a kymácel se ze strany na stranu, zastavoval různými nárazy – nevím, jestli to bylo tím, že většina tratí ve Španělsku je širokorozchodných (Franco to tak budoval, aby k němu evropské vlaky nemohly snadno dorazit), nebo tím, že vláček byl historický. Takže – stres s neustálým přendáváním věcí a ne příliš pohodlným spaním.

CO BYLO FANTASTICKÉ

Teď je na čase začít s chválou. Všechno ostatní bylo vynikající. Personál, jeho organizační schopnosti, a snaha pomoct, všechno klapalo. Jídelna a klubová místnost ve vlaku, kde jsme měli snídaně a ještě další jídlo, buď oběd, nebo večeři, druhé jídlo bylo vždycky ve městě. Jedli jsme vždycky v restauracích, které byly něčím zajímavé. Většinou to byly takzvané paradores, což je řetězec podobný portugalským posadas, a musí to být buď restaurace originální svým vybavením a dekorací nebo svou polohou a vyhlídkou. Už při pohledu na menu se nám sbíhaly sliny. Skládalo se někdy ze čtyř, někdy z pěti chodů, a bylo doplněno místními vynikajícími víny, takže jsme vlastně pořád jedli a pořád byli lehce ovíněni. Počasí celou dobu fantastické, obloha bez mráčku, ráno chladno kolem 15 stupňů, odpoledne 25 – 26 stupňů. Až v Bilbao nastaly trochu vedřiny.

ÚČASTNÍCI
Na konci pobytu uspořádala průvodkyně soutěž o Miss Costa Verde a Mr Costa Verde. Miss jednoznačně vyhrála Kubánka, žijící v Americe, které celou dobu střídala řadu originálních etnických rób a klobouků a vždycky měla perfektní make-up. Z mužů to vyhrál Michelangelo z Antiguy a druhý byl George! Tím se dostávám k účastníkům zájezdu. George původně vyslovil obavy, jestli naši spoluúčastníci nebudou jen nafoukaní snobové. Tyto obavy se nenaplnily. Nevěřili byste, z jakých dálav přiletěli lidé, většinou s nějakým vztahem ke Španělsku, aby strávili 6 dní v tomhle vlaku: matka a dcera ze Sydney (dcera daňová poradkyně), manželský pár z Tasmánie, pár ze Santa Fé, Argentina, on doktor, ona učitelka, pár z Polska, z Wroclawi, výše zmíněná Kubánka měla amerického manžela, ale kromě ní tam byl ještě americký pár z Texasu, on bývalý vojenský letec (účastnil se války ve Vietnamu!), kteří doufají Trump, že volby vyhraje a pokud jde o jeho obvinění, tak prý čekají na důkazy a domnívají se, že protistrana žádné nemá. A nakonec vítěz soutěže Michelangelo a jeho manželka Gisela, z ostrova Antigua, původně z Venezuely (mají tři pasy, Venezuela, Antigua, Španělsko). Má firmu pro projektový management a stavební firmu, takže má co dělat. S tím jsme si slíbili, že zůstaneme ve spojení.

Se všemi uvedenými jsme se výborně bavili a vyměňovali si názory, ale samozřejmě tam byli například Španělé a někteří další účastníci, se kterými jsme opravdový kontakt nestačili navázat (i vzhledem ke Georgově neznalosti španělštiny).

Co jsme viděli, zažili a co nového jsme se dozvěděli:
(bylo toho hodně)

Španělsko má 17 takzvaných autonomních společenství, z nichž jsme navštívili v „zeleném pásu“ na severu čtyři: Galicii, Asturii, Kalábrii a Baskicko. Moje původní představa, že cesta povede hlavně Baskickem, byla tedy mylná.

Santiago de Compostela

Santiago je hlavní město Galicie. Galicie sousedí s Portugalskem a lidé zde mluví galicijštinou (gallego), která se podobá víc portugalštině než španělštině. Je to románský jazyk, jeden ze čtyř oficiálních jazyků ve Španělsku (dalšími jazyky jsou baskičtina, katalánština a španělština).

Protože jsme přijeli o dva dny dřív, stačili jsme si Santiago prohlédnout důkladně. Celé staré město s chrámy, kláštery a obytnými domy, postavenými v rozmezí od 12. do 19. století, je památkovou rezervací zapsanou v seznamu UNESCO. Katedrála sv. Jakuba je opravdu famózní, jak by řekl jeden z mých přátel, a to jsme viděli hodně katedrál. Měli jsme štěstí, protože jsme vešli dovnitř bez fronty a teprve postupně se katedrála začala plnit před polední mší. Jsou v ní uloženy ostatky apoštola svatého Jakuba staršího, který se španělsky jmenuje Santiago. Katedrála je cílem poutníků z mnoha směrů po takzvané Svatojakubské cestě (Camino de Santiago).

Brouzdali jsme starým městem s jeho úzkými uličkami, fontánami a sochami. Koupila jsem si na památku prstýnek s achátem, který je prý typický kámen Santiaga a další s emailovou mušlí, která je zase symbolem poutníků. Georg využil služeb jednoho mini holičství, kde mu jediný zaměstnanec a majitel v jedné osobě perfektně upravil tradičním způsobem vousy.

Odpoledne jsme se rozhodli podívat do moderní části Santiaga, kde bylo před 20 lety vybudováno rozlehlé kulturní středisko s muzeem a knihovnou. Budovy jsou postavené avantgardně, ale uvnitř jsme kromě výstavy fotografií a několika artefaktů moderního umění neobjevili mnoho zajímavého - obrovské prostory se nám zdály být dost nevyužité.

Třetího dne začala naše cesta vlakem opulentním obědem o pěti chodech včetně langusty a šampaňského v hotelu Parador Nacional de los Reyes Católicos. Následovala prohlídka s průvodcem a autobus nás zavezl do města Ferrol, kde jsme nasedli do vlaku.

Viveiro
Romantická večerní procházka historickým městečkem (Galicie)

Ribadeo
Pevnost San Damian, úžasné skalní útvary na pláži, která je vždy jednou za den úplně zaplavená, připomínající věže kostelů „Las Catedrales“.

Luarca
První město, které jsme navštívili v Asturii. Mluví se zde asturštinou, ovládá ji asi pětina obyvatelstva, ovšem úřední řečí je španělština. Bílé město Zeleného pobřeží, jeden z nejkrásněji položených hřbitovů v Asturii, kde je pohřbený Severo Ochoa, nositel Nobelovy ceny v oboru medicíny za rok 1959. Město rybářů a námořníků s výrazným majákem a bílým kostelíčkem.

Oviedo
Je také v Asturii. Město je bohaté na architektonické památky z raného středověku, řadu projektů uskutečnil už Alfonso II. v 1. polovině 9. století a jeho následovník Rairo I., krásná katedrála sv. Salvátora, základy k ní byly položeny už v roce 781.

Gijon
V asturštině Xixon, výslovnost šišón. Má rozsáhlé kulturní centrum Laboral Ciudad de la Cultura s univerzitou, přístav, mnoho pláží, palmy, mírné přímořské podnebí. Město je známé výrobou mnoha druhů přírodního cideru (72 druhů jablek), viz níže foto pyramidy z prázdných lahví od cideru.

Cangas de Onís
Město proslulo kamenným mostem z dob Římanů s pěti oblouky. Jihovýchodně od něj se nachází národní park Picos de Europa s pískovcovými útvary a vysoko položenými jezery Cavadonga. Je to řetezec hor dlouhý asi 20 km s nejvyšší horou Torre de Ceredo, 1650m.  Impozantní vyhlídka.

Cavadonga
Poutní místo (Cueva Santa). Panna Marie z Cavadongy je dřevěná soška z konce 16. století, známá jako Santina. Podle legendy zabránila Maurům dobýt Španělsko tím, že ochránila Dona Pelaya a křesťany v bitvě u Cavadongy. Má pro věřící podobný význam jako panenka Marie Lourdská ve Francii nebo Fátima v Portugalsku.

Llanes
Pláž se zlatým pískem, přístaviště jachet, historické centrum

Altamira
Jeskyně v Kantábrii u městečka Santillana del Mar, zapsaná na seznam kulturních památek UNESCO. Skalní malby jsou 18500 let staré a objevil je majitel pozemku a místní archeolog s pětiletou dcerou v roce 1879. Originální jeskyně je veřejnosti nepřístupná, protože velké množství návštěvníků by mělo na malby destruktivní vliv, ale španělští architekti a umělci několik let vytvářeli dokonalou kopii se všemi vyvýšeninami a přesnými replikami jeskynních maleb z doby paleolitu. Návštěva je doplněná filmem představujícím život lidí, kteří žili a vytvořili umění v Altamiře, od paleolitu až do pravěku. Kantábrie nemá svůj vlastní jazyk, mluví se tu španělsky.

Santillana del Mar
Úžasné malebné středověké město v Kantábrii. Uvedu těžko přeložitelnou hříčku pro ty, kteří umějí španělsky. Santillana del Mar je známá jako město třech lží – protože není ani svatá, ani obyčejná, ani není u moře (ni es santa, ni es llana, ni está en la costa). Rád zde pobýval Jean Paul Sartre, který měl tu čest obdržet Nobelovu cenu, ale odmítl ji, a ve svém románě Nevolnost (La náusea) ani trochu nezapochyboval o tom, že „Santillana del Mar je nejkrásnější město na světě“.

Santander
Dřív než jsme se uložili naposledy k spánku do vlaku, mohli jsme obdivovat západ slunce a úplněk na pláži.

Příběh Basků

Přiznávám,  že před zahájením naší cesty mě nejvíc zajímal příběh Basků, národa, který má od všech evropských národů velmi odlišnou kulturu, odlišný jazyk (euskara nepatří k indo-evropským jazykům) i odlišnou DNA. Přesto bylo Baskům odepřeno právo na vlastní státní útvar.

Poslední teorie z roku 2015 o původu Basků je založená na důkladné analýze DNA a podle ní se zdá, že jsou potomky neolitických iberských farmářů, kteří se smísili s místními lovci, dřív než se na celá tisíciletí geneticky izolovali od zbytku Evropy. Bylo také prokázáno, že Baskové mají z 50 % krevní skupinu 0, a skupina AB je u nich vzácností. Po objevení RH faktoru bylo také zjištěno, že nadprůměrné procento má RH negativní, což, když není podán matce protilék, vede k vysoké kojenecké úmrtnosti.

Baskové byli po staletí známí jako vynikající mořeplavci a rybáři – už od první poloviny 16. století (nedali se odradit na svých malých člunech ani velikostí velryb). Ve 12. století pravděpodobně vynalezli první kormidlo. Ve výpravě Magellana kolem světa bylo 200 námořníků, 35 z nich Baskové. Baskové jsou velmi podnikaví, a když byla země zasažena válkami a hospodářskou krizí a politickým pronásledováním, neváhali a emigrovali (v nové době hlavně v době občanské války ve třicátých letech). Tak se baskická diaspora rozšířila po celém světě. V Argentině tvoří obyvatelé baskického původu 10 % populace a mnoho jmen, včetně několika prezidentů, je baskických. Do Chile emigrovali Baskové jako obchodníci a díky tvrdé práci a podnikavosti jsou dnes na nejvyšších stupních společenského žebříčku, ve spojení četnými sňatky s chilskou elitou kastilského původu. Procento Chilanů s baskickými předky se odhaduje mezi 10–27 %. Baskové žijí také ve velkém počtu ve Venezuele, Uruguayi, Kolumbii, Spojených státech, Kanadě, Mexiku a na Filipínách, emigrovali také do Austrálie. 

Průvodce nám vysvětlil, že mnoho původních emigrantů v cizině zbohatlo a vrátilo se domů, těmto navrátilcům se tu říká „indianos“ (nedokázal vysvětlit proč). Také poukázal na to, že na mnoha domech jsou erby významných rodin. Pokud se jedná o baskické starousedlíky, je erb malý, jen jako označení domu. Pokud dům patří jednomu z „indianos“, kteří jsou považování za zbohatlíky, je erb určitě nepřiměřeně velký. Tradiční rodiny nepovažovaly za nutné se svým bohatstvím chvástat, nouveau riches ano (asi se nic moc nezměnilo, všude je to stejné).

Když se zabýváme dějinami národa žijícího na území dnešního Baskicka ve Španělsku a Francii, určitě si všimneme, že se Baskům po dlouhou dobu dařilo proplouvat mezi konflikty mnohem silnějších mocností a udržet si vlastní autonomii a zákony, i za cenu zdánlivého podrobení, finanční úlitby, eventuální vojenské pomoci. Tak to probíhalo za Římanů, v době převahy Vizigótů po rozpadu Říše římské (5. století), za vlády Karla Velikého (obnovil nadvládu Franků nad Pyrenejemi v roce 778 a začal prosazovat křest pohanských Basků), po obsazení oblasti Vikingy v roce 844, i po příchodu Maurů, kteří ovšem vládli na severu jen omezeně. Baskové si vždycky chtěli udržet svá práva a svůj způsob života, a chtěli, aby je ostatní nechali na pokoji. Nechtěli se vměšovat ani do zápasu mocností, který se začal na španělském území odehrávat mezi Kastilci a Aragonci ve 12. století. V roce 1199 navarrský král Sancho VI. (území Navarry bylo tou dobou obýváno Basky), šikovný diplomat,  dosáhl diplomatickou cestu u krále Alfonse VII. kastilského za příslib loajality ratifikaci navarrských práv. Právě tyto zákony, nazývané fueros, zaručovaly velký stupeň vlastní samosprávy a vytváření vlastních zákonů. Všichni kastilští a později španělští monarchové přísahali, že je budou dodržovat – a to až do 19. století.

Potom přišla francouzská revoluce 1789 a napoleonské války. Přinesla pokroková hesla, odstranění monarchie, rovnost, volnost, bratrství. Zdá se to být paradox, ale pro Basky to nebyla dobrá zpráva, protože zároveň přinesla silnou snahu o centralizaci ze strany republikánských vlád a náhle nebylo místo pro individualistickou konzervativní baskickou společnost, která se chtěla řídit vlastními zákony. Jak severní Baskicko (na sever od Pyrenejí na území Francie), tak jižní Baskicko (na území Španělska) byly ve stálém sporu a v bojích s centralistickými vládami. První španělská ústava vyhlášená v Cádizu v roce 1812 naprosto ignorovala baskickou realitu i historii a mluvilo se v ní o jediném španělském národu pod španělskou korunou. Když přes všechny snahy o dohodu byly jejich požadavky zamítnuty, odmítli Baskové na novou ústavu přísahat.

V 19. století v době tří Karlistických válek (Guerras Carlistas, Carlist Wars) šlo o boj dvou uchazečů o nárok na trůn. Karlisté, stoupenci dona Carlose a jeho potomků, bojovali několikrát během let 1833-78 pod heslem „Bůh, země a král“ za zachování španělské konzervativní politické tradice (legitimismus a katolicismus) proti liberalismu a později republikanismu. Když znovunastolený král Ferdinand VII. v roce 1833 zemřel, stala se jeho čtvrtá žena Marie Kristýna královnou regentkou v zastoupení nedospělé dcery Isabely II. To vyústilo v roztříštěnost země na dvě frakce známé jako Karlisté a Cristinos. Regentská královna a její vláda podporovala Cristinos, Karlisté byli stoupenci dona Carlose, uchazeče o trůn a bratra Ferdinanda VII., kteří popírali Pragmatickou sankci z roku 1830, umožňující nástupnictví ženy.

Konzervativní Baskové vsadili na špatnou kartu a podporovali ve třech válkách Karlisty, kteří nakonec nejrozsáhlejší občanskou válku té doby prohráli. Pro Basky na území Španělska to znamenalo konec statutu nezávislosti, který byl spojený s věrností kastilské koruně po celá století. Po ztrátě fueros následovala Baskická ekonomická smlouva (1878) a období vratkého míru s občasnými lidovými povstáními. Tehdy také vznikl baskický nacionalismus.

Do konce 19. století byli Baskové tedy uznáváni jako národ. Tak je definuje také encyklopedie z roku 1850: „Baskové vždycky byli národ definovaný nezávislostí, izolací a odvahou. Odjakživa mluví svým prastarým jazykem a vytvořili konfederaci malých republik, spojených společnými předky a jazykem.“

V 1. světové válce zůstalo Španělsko neutrální, ale na francouzské straně bylo odvedeno také mnoho Basků (i když mnozí raději emigrovali nebo přešli hranice do Španělska). O život ve válce jich přišlo přes 6000, což je šokující, protože se jedná o 3 % obyvatelstva „severního Baskicka“.

V letech 1936–39 zuřila ve Španělsku občanská válka mezi levicově orientovanými republikány a nacionalisty, vedenými vojenskou juntou v čele s generálem Franciskem Frankem. Bohužel Baskové byli v této válce na obou stranách. Biskaj a Gipuzkoa stranili republikánům, ale mnozí v Navaře podporovali generála Franka. Republikány podporoval Sovětský svaz, Mexiko a řada dobrovolníků z nejrůznějších zemí, nacionalisty podporovalo hitlerovské Německo a Mussoliniho Itálie. Obě strany se dopustily zločinů na civilním obyvatelstvu, ovšem oddíly Franca v mnohem větší míře. Největším zločinem této války bylo německo-italské bombardování (za souhlasu Franca) malého baskického města Guernica, které bylo za jednu noc v podstatě vyhlazené z povrchu zemského (bez ohledu na civilní obyvatelstvo, podobně jako Hirošima, Drážďany, Coventry…).

Picasso vytvořil na objednávku republikánské vlády obraz s názvem Guernica pro Světovou výstavu v Paříži 1937, čímž se o tomto zločinu dozvěděl celý svět. Desetitisíce Basků v době občanské války sotva zachránilo holé životy v exilu.

Když Franco válku vyhrál, vydal tvrdé zákony proti menšinám včetně Basků s cílem vymýtit jejich kulturu a jazyk. Mluvit baskicky na veřejnosti se stalo zločinem, za který se viník mohl octnout ve vězení. Desetitisíce Basků, mezi nimi i ti, kteří uprchli do Francie ze Španělska, se přidalo k odboji a bojovalo po boku spojenců. Dokonce generál de Gaulle ocenil statečnost oddílu Guernica: „Francie nikdy nezapomene na oběti, které Baskové přinesli pro osvobození naší země.“

Baskové doufali, že jako uznání za odvahu a přinesené oběti se jim po válce podaří vytvořit nezávislý stát nebo aspoň získat rozsáhlou autonomii. Ale spojenci na ně zapomněli. Protože Španělsko oficiálně nevstoupilo do války, ačkoliv Hitlera ve všem podporovalo, spojenci zemi neokupovali a neodstranili jednoho z nejstarších a nejbrutálnějších diktátorů v Evropě. Začala studená válka a Franco povolil Američanům v roce 1952 ve Španělsku založit 4 vojenské základny. Tím se vykoupil a nebyl ani potrestán, ani sesazen z funkce prezidenta, ve které dožil až do roku 1975. Také po jeho smrti nikdy nedošlo k odsouzení zločinů jeho vlády, obětem mučení ani pozůstalým se nedostalo zadostiučinění.

Baskové se cítili opětovně zrazeni a rozhodli se v boji za nezávislost pokračovat. V roce 1959 byla založena ETA, k prvním násilným teroristickým aktům se uchýlila v roce 1968. Franco reagoval tím, že použil brutální Civil Guards, které bez soudu vraždily osoby považované za nebezpečné pro vládu.

Po smrti Franca dosáhli španělští Baskové (na rozdíl od Basků na území Francie) autonomie zakotvené ústavou v roce 1979. Každá baskická provincie má svou vlastní ústavu, o které se rozhoduje dvoutřetinovou většinou, vlastní parlament, radu s voleným prezidentem a poradci volenými parlamentem a vlastní soudy. Mohou rozhodovat o daních a vybírat je, ale musí přispívat do rozpočtu státu na obranu, zahraniční věci, údržbu letišť a veřejných institucí. Tento status je garantován provinciím Gipuzkoa, Áláva a Biskaj. Euskara, baskický jazyk je jedním z úředních jazyků.

Autonomie však nebyla pro ETA a další radikální skupiny dostatečným řešením, chtěly nezávislost, samostatný stát, pokud možno ve spojení španělských a francouzských Basků, a rozhodli se v násilných operacích pokračovat. Na pokládání bomb (o nichž většinou ETA dopředu informovala), únosy a střelbu reagovala také vláda nelegální cestou. V letech 1983–87 založila eskadry smrti GAL, které pokračovaly, podobně jako Franco, ve vraždění nepohodlných osob na objednávku placenými žoldnéři. Odhady obětí se liší, ale jedná se asi o 460 bez soudu zavražděných osob. Toto období je známé ve španělských dějinách jako „špinavá válka“ (la guerra sucia). Nedávno CIA zveřejnila dokumenty, že GAL působila se souhlasem tehdejšího ministerského předsedy Felipa Gonzáleze.

Boj pokračoval, s krátkými meziobdobími příměří, vzápětí porušovaného oběma stranami, až do roku 2011. V tomto roce se ETA rozhodla vyhlásit stálé a všeobecné příměří, které bude kontrolováno mezinárodním společenstvím. V roce 2018 otiskly noviny El Diario prohlášení organizace ETA, že „úplně rozpustila své veškeré struktury a ukončila politickou iniciativu.“

Baskický nacionalismus, a vše co s tím souvisí, je třeba vidět v historických souvislostech téměř dvou tisíciletí. Než jsem se do dějin Baskicka ponořila (přečetla jsem řadu historických knih i románů, odehrávajících se v Baskicku), představoval pro mne baskický nacionalismus jen odporné teroristické akce ETA, pro které jsem neměla nic jiného než odsouzení. Ale jak tomu většinou bývá, věci nejsou jen černé nebo bílé – a viníků je také v tomto případě víc.

Bilbao
Guggenheimovo muzeum je největší atrakcí města, svou jedinečnou architekturou i zajímavými výstavami. V přízemí a v prvním patře jsme si prohlédli obrazy, sochy a instalace japonské umělkyně Yayoi Kusama, druhé patro bylo věnováno sochám Picassa a třetí různým umělcům moderny z Guggenheimových sbírek.

Bylo zajímavé se dozvědět, co všechno vzniku muzea předcházelo. V druhé polovině 19. století začala industrializace Bilbaa, založená na těžbě rud a výrobě železa a oceli. Jako všude jinde v Evropě, nebyla však tato výroba v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století dále konkurence schopná. Doly, ocelárny a hutě masově krachovaly, ale ve Španělsku se stále držely, protože Franco orientoval výrobu a spotřebu železa a oceli jen na domácí trh, v rámci své teorie o nutnosti soběstačnosti země. Navíc, když měla nějaká huť či ocelárna schodek, byla dotována ze státního rozpočtu.

Po smrti Franka v roce 1975, a zvlášť po vstupu Španělska do Evropské unie v roce 1986, taková situace nemohla dál pokračovat a na těžký průmysl orientované Bilbao se muselo přizpůsobit, což způsobilo obrovské hospodářské potíže, nezaměstnanost a chudnutí obyvatelstva, neklid, stávky a další násilné akce. Vedení města se se situací nechtělo smířit. V roce 1991, po přípravě projektu nového letiště a systému metra, se baskická vláda sešla se zástupci Guggenheimova muzea a dohodli se o výstavbě muzea v Bilbau. Byla podepsána smlouva na 75 let, v níž se vláda zavázala zaplatit 100 milionů dolarů za výstavbu muzea, 50 milionů do akvizičního fondu, jednorázový poplatek Guggenhemově nadaci 20 milionů a každoroční investici 12 milionů na podporu rozpočtu muzea. Guggenheimova nadace převzala odpovědnost za řízení muzea, potvrdila zapůjčení sbírek uměleckých děl a organizaci doprovodného programu. I když se zdá, že tato smlouva nebyla pro Bilbao moc výhodná, a projekt provázela řada skandálů, tato strategie zafungovala. O městě se přestalo mluvit jen v souvislosti s ETA – jedinečné muzeum převládlo. Skupina 52 uznávaných odborníků kolem Vanity Fair, kteří měli v roce 2005 rozhodnout o nejdůležitějších projektech druhé poloviny 20. století, většinově rozhodli, že je to Guggenheimovo muzeum.

Návrh vypracoval Frank Gehry, stejný architekt, který navrhl pražský Tančící dům, k otevření došlo v roce 1997. Než byl svět zasažen pandemií Covidu, zažilo Bilbao v letech 2000 až 2018 ve své historii největší ekonomický růst, poháněný odklonem od těžkého průmyslu a příklonem k ekonomice služeb. Profitovalo mimo jiné z rozvoje turismu a kultury, které byly podnícené právě vybudováním Guggenheimova muzea.

Pro další rozvoj města bylo potřeba také zajistit dostatečné vzdělání pro všechny děti. Průvodce v Bilbao nám vysvětlil,  jak to ve městě vypadá se školami. Jsou školy jednak španělské, které mají po 3 roky povinný předmět baskický jazyk. Potom jsou školy baskické, kde je zase jako jeden z povinných předmětů španělština. Obojí mohou být jak státní, tak soukromé. Obecně mají lepší úroveň školy baskické. Do nich také nechodí děti emigrantů (euskara je pro ně příliš těžký jazyk a většinou mluví španělsky), takže rodiče, kteří se obávají negativního vlivu emigrantů na úroveň výuky, zapisují děti do baskických škol. No a rodiče, kteří nechtějí, aby jejich děti měly něco společného s emigranty, ale zároveň nechtějí mít spojení s baskickým nacionalismem, mají široký výběr mezinárodních škol (samozřejmě soukromých).

Poslední oběd s ostatními účastníky našeho vlakového zájezdu jsme měli v památkově chráněném typickém baskickém domě  na předměstí Bilbaa. Bylo to příjemné a důstojné rozloučení.

Centrem života v Bilbao je staré město (Casco Viejo). Zažili jsme je už sami o pátečním večeru, kdy jsou k prasknutí nacpané všechny ulice a obyvatelé všech věkových skupin a nejrůznějších barev pleti si dávají nejdřív aperitiv a předkrm, protože restaurace, kde se člověk může najíst, se k našemu překvapení otevírají nejdříve ve 20,00 hodin (rozmanitost národností a ras je v Bilbao značná, na rozdíl od předcházejících měst, kde jsme viděli, že převládá místní obyvatelstvo, cizince jiné barvy pleti nespatříš). Před osmou večerní je možné tedy dostat jen drinky a pintxos (vyslov pinčos), malé předkrmy, které jsou baskickou verzí tapas. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme zjistili, že v Bilbao jídlo podle jídelníčku nedostaneme k obědu dřív než ve 13,00 a na večeři před 20,00 hodinou můžeme taky zapomenout. Ale naštěstí pintxos, které si člověk vybírá u baru a sám si je odnese ke stolu, většinou venku, jsou chutné a vydatné, takže jsme, zvlášť po hodování ve vlaku, už další jídlo skutečně nepotřebovali a žili zbývající dny na pintxos. George nemohl odolat a koupil si v jednom obchodě, specializovaném pouze na baskické pokrývky hlavy, klasický baskický baret, takže spolu s mikinou s kapucí, kterou zakoupil v Santiagu, je dobře vybavený na zimu.

Trochu jsme se v uličkách starého města ztratili, taky už byla tma, a když jsme se konečně dopracovali z té změti lidí ven a chytili taxíka, oznámil nám, že neví, jakým způsobem se dostat do našeho hotelu Silken Indautxu (vyslov Indauču, je to název celé čtvrti, nic to jinak neznamená), protože od 20,00 jsou ohlášené dvě demonstrace (manifestaciones), jedna za lepší pracovní podmínky a práva Basků, druhá měla něco společného s tiskem, ale pořádně jsem to nepochopila, a že řada ulic je uzavřených. Tak jsme mu řekli, že to holt nějak musí objet a on na to, že to zkusí, ale neví, jestli někde nenarazí na jednu z těch uzavřených ulic. No, objel to a nenarazil, takže jsme spali ve své posteli.

Guernica
Nevěděli jsme, jak to v Bilbao chodí s dopravou a proto jsme si na cestu do Guerniky objednali taxíka. Pro mne byla důležitá prohlídka muzea, které se soustředí nejen na baskické dějiny, ale také na životní styl včetně sportu (pelota), kulinářských specialit (ovoce), a zvyků a obyčejů, ale také na emigraci (výstava australského velvyslanectví o tom, jak Baskové přispěli k rozvoji země).  Na návštěvu budovy „junty“, tedy baskického parlamentu, je třeba se objednat, a na příslušný den bylo plno, ale hodný kustod nás individuálně pustil aspoň do nejdůležitější zasedací místnosti, kde se zástupci Basků scházejí, a která je impozantní.

U této budovy rostl po staletí dub, který symbolizuje tradiční svobody obyvatel Biskaje, rozšířeně všech Basků. Vládci po staletí museli pod stromem přísahat, že budou respektovat baskické svobody (fueros), a v dnešní době tady přísahá také lehendakari, prezident baskické vlády. Kmen starého stromu je zachován a chráněn uprostřed sloupoví, ale pro další generace byl vysazený v roce 2015 nový dub.

Dalším důležitým kultovním místem je kopie nástěnné mozaiky Guernica od Pabla Picassa (originál v Madridu), podrobnosti výše.

Po lehkém obědě, museli jsme se opět spokojit s pintxos, protože nebyla jedna hodina, jsme se rozhodli vyzkoušet místní dopravu a vrátili jsme se za 2,50 Eura na osobu vlakem do Bilbaa (taxík použitý na cestu tam stál 70 EUR). Při kupování jízdenek nám byl nápomocný ochotný dozorčí stanice. Uvědomili jsme si, jaký obrovský pokrok Španělsko od vstupu do Evropské unie udělalo. Perfektní systém dálnic, mostů, tunelů, nové vlaky, nové autobusy, opravené domy… Opět jsem si připomněla, že při mé návštěvě Španělska v roce 1980 ještě nebyla asfaltka ani z Madridu do Toleda...

Takže shrnutí:

Splněné představy:

-       Poznání „zeleného pobřeží“, úplně nové oblasti, o které jsme toho věděli jen málo, včetně galicijské a baskické kultury

-       Kosmopolitní příjemná společnost zajímavých lidí ve vlaku

-       Vynikající kuchyně i víno

-       Ochotný, schopný a milý personál

Nesplněná představa:

-       Relaxační dovolená, kdy budeme hlavně ve vlaku, občas vyjedeme na výlet, a budeme čas trávit v luxusním kupé a pozorovat krajinu

A na závěr:

Pokud jsme mohli během krátkého pobytu pozorovat, zdá se, že dnes se Baskové cítí součástí Evropy. Vlajky Evropské unie jsou na každém kroku. V Bilbau v jednom velkém parku byla umístěná výstava nazvaná Evropa je kultura, s fotografiemi ze nejrůznějších evropských měst (včetně několika z Prahy) s příslušným komentářem.