Maroko – 27. září- 4. října 2022

Účastníci výpravy – Ivana, Georg + Blanka a Milan Moestlovi

První den – plavba z Algeciras do Ceuty, dále do Tetuánu

Plavba do Ceuty, španělské enklávy v Africe, trvala asi hodinu.  Moře bylo klidné jako rybník, takže naše obavy z eventuální mořské nemoci byly zbytečné.

Na španělské hranici proběhlo všechno v pohodě. Ovšem na marocké straně zjistili, že nám chybí velký techničák (auto má španělskou značku, bylo přeregistrováno z německé SPZ). Zachránilo nás, že po dlouhém dohadování jsem si uvědomila, že ho mám pravděpodobně naskenovaný na laptopu, vytáhla jsem ho a začala úřadovat. Po marném pokusu imigrační úřednice si ho z obrazovky ofotit mobilem, jsme přes uesbéčko španělský technický průkaz  společnými silami vytiskly na její tiskárně a  milá ochotná úřednice nám vydala příslušný dokument na dočasný pobyt našeho vozu v Maroku.

Dojeli jsme do Tetouánu, bílého města. Průvodci před Tetuánem varují, prý je tady hodně dealerů hašiše, kapsářů a falešných průvodců. My jsme na nic takového nenarazili (moje dcera by asi řekla, že pro ně nejsme ta správná cílová skupina, hlavně pokud jde o drogy).   Zároveň musím také předeslat, že jsme nespatřili ani jednoho uprchlíka, ačkoliv televizní záběry právě z této oblasti (Ceuta, Tetouán, Tanger) neustále uprchlíky ukazují.  

Tetouán nám připadal jako příjemné čisté město se španělskými prvky, což mu dodává zvláštní kouzlo. Medina je památkově chráněná jako světové dědictví UNESCO. Prohlédli jsme si královský palác a mešity a ubytovali se v hotelu Riad Dar Achaach, který nás okouzlil typickým marockým uspořádáním a dekoracemi. Tady jsme také poprvé zjistili, že nejobvyklejším domácím zvířetem je kočka – v každém hotelu, u každé restaurace, jich měli několik – pravděpodobně se živí tím, co zbyde po hostech. Některé z nich jsou pěkné ukázkové exempláře.

Druhý den – cesta do Chefchaouen, modrého města na svazích dvou hor  

Na cestě nás zastavila policie, protože jsme překročili rychlostní limit a měli jsme štěstí, že nám hodná úřednice na hranici vystavila příslušný dokument k autu, jinak bychom měli průšvih.  Pokuta činila (po smlouvání) 400 dirhamů, což je 40 EUR.

Hotel s bazénem Ziryab měl správnou marockou atmosféru, ovšem ráno jsme se probudili do pokoje s vypnutou elektřinou, která nefungovala nejen v hotelu, ale z nějakého důvodu v celém městě. Protože jsme si večer stáhli elektrickým vypínačem rolety, byla v pokoji tma, takže balení a chystání se na další cestu ve světle mobilu bylo náročné, abychom něco nezapomněli.

Chefchaouen je modré město. Zpočátku se tu prý natíraly modře jen dveře. Postupem času tu ale bylo stále víc a víc modro. Dnes už se nedá modrým tónům uniknout, takže máte pocit, jako by město spadlo do hrnce s modrou barvou.  Natřené je úplně všechno: stěny, dveře, střechy, dokonce i cesty. Zejména v pozdních odpoledních hodinách se tu rozehrává fantastická hra barev, fantastický je pohled na západ slunce. Chefchaouen  se rozkládá v nadmořské výšce 600 m a schodiště a úzké uličky vedou téměř vždy  jen prudce nahoru, dolů.
  
Město založili v 15. století andaluští muslimové, kteří uprchli během "reconquisty" ze Španělska. Ze strachu před svými pronásledovateli město zcela uzavřeli. Až do roku 1920 sem byl přístup všem nemuslimům zakázán, dnes však zajímavou atmosféru vytvářejí lidé z celého světa.  

Třetí a čtvrtý den – Fez, královské město   

Cestou do Fezu jsme obdivovali neustále se měnící krajinu, zelené hory, pusté skály, olivové háje. Kolem silnice se prodávaly dýně, červené i žluté melouny, rajčata a hlavně granátová jablka, ze kterých prodavač na místě lisoval pro žíznivé cestující, tedy i pro nás, lahodnou šťávu.

Fez patří mezi čtyři takzvaná královská města. Během staletí si úlohu hlavního města několikrát vyměnil s Marakéšem. Další město Meknes se stalo hlavním městem v letech 1672 – 1727. Aby předešli rivalitě mezi oběma prvně jmenovanými,  určili Francouzi v roce 1912 za čtvrté hlavní město Rabat, který jím zůstal dodneška.

Fez je starobylý, založený na počátku 9. století Idrísem II., druhým panovníkem z idrisidské dynastie.  Postupně vzkvétal jako mocná bašta islámské kultury a víry, ale rozvíjel se zde také obchod, věda a umění. Zdejší univerzita Al-Karaouine byla založena již v roce 859 a je nestarší nepřetržitě fungující univerzitou na světě.

Po příjezdu jsme si objednali taxíka a projeli celé město. Medina, která je považovaná za největší a nejlépe zachované historické centrum arabsko-muslimského světa, si zachovala většinu svých původních funkcí – je tam univerzita, madras, paláce, obytné domy, mešity a fontány – všechno z 13. – 14. století vybudované dynastií Mérinidů. Za jejich vlády Fez vystřídal Marrákeš jako hlavní město království. I když bylo posléze hlavní město přeloženo do Rabatu, Fez si status kulturního a duchovního centra země udržel.  Nejlepší výhled na medínu jsme měli ze dvou pahorků, z jižní strany od pevnosti Borj Sud a ze severní strany od pevnosti Borj Nord. Tam nám dozorující policisté dovolili vyfotografovat si policejního koně (ale pahorek byl kromě nás a policistů prázdný, takže nebylo moc co hlídat).

Potom jsme navštívili dílnu, kde se vyrábí pro Fez typická keramika. Vyrábí se z místního šedého kaolínu, který se vypaluje v pecích, v nichž se topí peckami z oliv (olivových hájů je tu kolem nesčetně a v každé restauraci přicházejí olivy na stůl automaticky). Potom se keramika ornamentálně zdobí, většinou s velkou převahou modré barvy.  Nejvíc se nám líbily nádoby typu tažín (tajine), které se skládají z mělké spodní misky a výrazné kónické poklice ve tvaru trychtýře, která končí na špici kuličkou. Připravují se v nich pomalým dušením jak zeleninová jídla, tak jídla s masem. 

Prohlédli jsme si (jen zvenku, dovnitř není přístup)  královský palác a prošli se po hlavní třídě, která nese jméno bývalého krále Hassana II.. Říká se o ní, že je to napodobenina pařížských Champs Elysée, jenže s palmami (vždyť ji také postavili Francouzi). Bulvár nebo ulice Hassana II. je ovšem v každém marockém městě.
 

Poobědvali jsme v medíně u Modré brány, já pokrm s jehněčím, připravovaný v hliněném  tažínu, George typický kuskus, také s jehněčím. Já jsem navíc měla typickou marockou polévku harira, což je luštěninová hustá polévka s masem, vejcem a koriandrem.

Dvě marocké mladé hezké dívky sedící u vedlejšího stolu mě požádaly, abych je vyfotila. Daly mi telefonní číslo, ale bohužel jsem nezjistila, jak bych jim mohla fotky poslat, když jsem je nenašla na Whatsapp. Když jsem se nabízela, že je radši vyfotím jejich mobilem, tak vrtěly hlavami. Důvod jsem pochopila, až když podobná situace nastala ve Volubilis, kde se chtěl nechat vyfotit mým mobilem mladý sympatický pár. Většina mladých Maročanů středních vrstev má totiž mobil, ale bez kamery! To mě opravdu nenapadlo! 

Pátý den – Meknes, další královské město

Cesta z Fezu do Meknes je dlouhá pouhých 50 km. Ubytovali jsme se v hotelu Le Collier de la Colombe (Holubí náhrdelník) přímo u hradeb. Opět jsme měli typický marocký oběd, polévku haria, předkrmy mezzes, pstruha. Po siestě jsme vyšli na obhlídku města a nechali se vézt povozem taženým jedním koněm (nepředstavujte si v žádném případě kočár).
  

Zjistili jsme, že téměř všechny proslulé památky města jsou v rekonstrukci. Brána Bab Al Masour byla přikrytá plachtou, na níž byla její fotka. Stejný osud, tedy rekonstrukce, potkal královské konírny a spižírny a další objekty.

Jediná otevřená památka v jinak velmi starobylém městě Meknes je toho času mausoleum marockého sultána  Moulay Ismaila, vládnoucího v 17. století. Moulay Ismail udělal z Meknes královské město a po celou dobu své vlády podporoval řadu stavebních projektů. Jeho osoba je ovšem rozporuplná. Je zapsán v Guinnesově knize rekordů jako otec největšího počtu zplozených dětí, prokazatelně jich zplodil 888, ale bylo jich údajně ještě víc. Měl 500 konkubín a spal s jednou z nich každou noc po celý svůj život. Na druhou stranu nechvalně proslul svou krutostí, prý zabil nebo nechal zabít, většinou z pouhého rozmaru, kolem 20 000 otroků.

Šestý den  – putování z Meknes přes Larache do Asilah

První naše zastávka byla u berbersko-římského, jen částečně vykopávkami odhaleného města Volubilis. Pravděpodobně to bylo hlavní město království Mauretánie a rozvíjelo se od 3. století před naším letopočtem nejdřív jako berberské, posléze jako mauretánské sídlo. Pod římskou vládou se od 1. století našeho letopočtu rychle rozrůstalo, až zaujímalo plochu 42 hektarů. Nejzajímavější je zachovaný vítězný oblouk a zbytky domů s mozaikovými podlahami.

Na nedalekém pahorku jsme viděli také městečko Moulay Idriss Zerhoun. V  městečku je mauzoleum Moulay Idrisse a je to poutní místo, kam do roku 1912 měli přístup jen muslimové a až do roku 2005 tam nesměli „nevěřící“ zůstat přes noc.  Teď už se tam sice mohou i ubytovat, ale nijak jsme po tom netoužili.
Dál jsme se zastavili v Larache, kde jsme poobědvali vynikající rybu a krevety. Pevnost ve měste je skoro v troskách a není tam žádná zajímavá památka, ale jinak je to dobře udržované město na pobřeží Atlantiku.
V Asilah jsme se ubytovali v penzionu La Perle blízko u pláže.

Sedmý den – Tanger, tajemné město

Na cestě do Tangeru jsme se zastavili v Herkulově jeskyni. Je to archeologický komplex v blízkosti mysu Spartel. V malé Herkulově jeskyni je spousta ne příliš uměleckých soch Herkula a velká jeskyně má otvor, údajně vybudovaný Féničany, který má prý připomínat obrysy Afriky. Je to ovšem spíš jen turistická atrakce, zdá se, že nadšení pro Herkula je v této oblasti veliké.

Na mysu Spartel se setkávají Atlantský oceán a Středozemní moře, je to nejseverozápadnější bod Afriky, s věží a majákem.  Bohužel přímo toto místo není možné navštívit, protože tam sídlí marocká armáda a není veřejnosti přístupné.

Mnohem zajímavější je Tanger.  Od roku 1923 se stal zónou volného obchodu a začal přitahovat pochybné existence – špiony, hazardní hráče a drogové bossy. Má stále pověst  města tajemného, přitažlivého a nebezpečného zároveň.  Ve třicátých letech minulého století  následovali pašeráky, zloděje a dobrodruhy nekonformní intelektuálové, v padesátých a šedesátých letech také spisovatelé jako Paul Bowles (The Sheltering Sky, The Spider´s House),  Truman Capote (In Cold Blood),  André Gide, Jack Kerouc (On the road), Allen Ginsberg (známý svým pobytem v Praze během Pražského jara a básní Howl) a William S. Borrows (The Naked Lunch). Poslední tři autoři jsou zakladateli tak zvané beat generation. Všichni se střídavě na delší či kratší dobu ubytovali v hotelu El Muniria, který jsem samozřejmě musela bezpodmínečně vidět.

Náš hotel Kasbah Rose v Tangeru by ovšem byl také vhodný pro beatnickou generaci. Jak už jméno naznačuje, nacházel se na kopci u zdi kasbahu (citadely neboli pevnosti), a autem se k němu nedalo zajet. Zaparkovali jsme sice co nejblíž, ale pak jsme museli vylézt vzhůru po mnoha strmých schodech. S naším těžkým kufrem bychom to vůbec nezvládli, ale naštěstí nám majitel hotýlku kufr vytáhl nahoru osobně. Teprve později jsme zjistili, že by se do hotelu dalo jít také seshora, kde sice nebyly schody, ale zato změť velmi úzkých uliček pro pěší, ve kterých bylo snadné se ztratit. Pokoj byl miniaturní, rovněž tak koupelna, místo skříně háčky na zdi. Ale druhého dne jsme za všechny útrapy byli odměněni prvotřídní marockou snídaní servírovanou na střeše hotelu s výhledem na město.

Část odpoledne jsme strávili v Café de Paris na centrálním náměstí Grand Socco (proslavené alternativním kinem RIF, velkou mramorovou fontánou a mešitou). Dali jsme si lehký oběd a mátový čaj a pozorovali hemžení kolem.  Při trochu komplikovaném hledání hotelu El Muniria, známého pobytem výše zmíněných spisovatelů padesátých a šedesátých let,  jsme procházeli poněkud zanedbanými ulicemi se zdmi pomalovanými grafitti a museli se vyptávat na cestu jako vždy velmi ochotných Maročanů. Nutno dodat, že vidět grafitti v Maroku byla výjimka, a tyhle nebyly na domech, ale na volných zdech.  Nakonec jsme se octli na nábřeží v přístavišti luxusních jacht a člunů.

Tanger je plný kontrastů: na jedné straně stará medina a kasbah, na druhé přístav pro jachty, vybudovaný pro boháče žijící v luxusních vilách a moderních čtvrtích. Stavební práce jsou zde v plném proudu, což by mělo přispět k prosperitě města. Rozdíly mezi bohatými a chudými obyvateli jsou tu přesto velmi zřetelné. 

Osmý den – španělská Ceuta

Ceuta, stejně jako Melilla, je španělské území na africkém kontinentě. Historicky je to velmi zajímavá situace. V 8. století zahájili Maurové ze Ceuty úspěšné dobývání Iberského poloostrova. V 15. století dobylo Španělsko zpátky Melillu, v 17. století Ceutu (reconquista).  V roce 1956 získalo Maroko nezávislost v rámci dekolonizace Afriky, ale Ceutu a Melillu si Španělsko ponechalo.  Maroko to sice nikdy neuznalo, dokonce arabská Wikipedia popisuje tato dvě města jako marocká pod španělskou správou, ovšem své nároky neprosazuje nijak agresívně. Když v roce 1975 Španělsko opustilo území Západní Sahary, vstoupilo Maroko v boji o toto území, kde se snaží Frente Polisário o získání nezávislosti, do války, ale prosazování nároku na Ceutu a Melillu se dá nazvat velmi vlažným. Z hlediska mezinárodního práva je možnost prosazení marockého nároku také velmi malá, protože Maroko neprosadilo  svůj nárok na dekolonizaci těchto území u Spojených národů, ale také proto, že naprostá většina obyvatelstva chce zůstat součástí Španělska. Faktem je, že mnozí Maročané se snaží dostat přes Ceutu do Španělska, nikoliv naopak.

Ve městě jsme byli jen krátce, ale hned nám byl nápadný rozdíl mezi Ceutou a marockými městy, která jsme předtím navštívili, je prostě evropská.  V centru města je orientačním bodem Dračí dům (Casa de los dragones), postavený v eklektickém slohu v roce 1905 s nápadnými čtyřmi draky na střeše. Zajímavá je také socha Pašijový týden, kajícník v kápi držící za ruku malého chlapce u kostela svatého Františka, bůh Apollón a mnoho dalších. 

Celá oblast se zdá být posedlá bájnou postavou Herakla. Naproti v nedalekém Gibraltaru je pomník nazvaný Herkulovy sloupy, připomínající jak Herkules podle antických bájí vytvořil Gibraltarský průliv: severní sloup má být Gibraltarská skála a jižní sloup buď Monte Hacho v Ceutě, nebo Jebel Musa v Maroku (o to se vedou spory).  V Ceutě připomínají Herkula  hned dvě sochy. Jedna znázorňuje antického hrdinu, který odděluje dva kontinenty, Afriku a Evropu, s názvem „Dva Herkulovy sloupy: Abyla a Calpe“ (Abyla je mytologické jméno Ceuty a Calpe mytologické jméno Gibraltaru, španělsky „Las dos columnas de Hércules: Abyla y Calpe“).  Naopak druhá socha znázorňuje, jak se Herkules snaží spojit, co právě rozdělil, a naklání oba sloupy k sobě, což má symbolizovat jednotu všech zemí světa. Socha se proto jmenuje: „Herkules spojující dva sloupy: Sjednocení světa“ (španělsky: Hercules uniendo las dos columnas: La Union del mundo).

Plavba ze Ceuty do Algeciras proběhla bez problémů, stejně tak kontrola na hranici (i když pasy jsme museli ukazovat sedmkrát a auto také důkladně kontrolovali, na to nejsme v Evropě zvyklí). V šest večer už jsme byli doma v Esteponě. Byli jsme v Maroku už jednou v roce 2002,  ale jen v Marakéši a okolí, a znovu jsme byli nadšení jeho přírodou, historií i velmi přátelskými lidmi.