Jordánsko 2022

Jordánsko – 3. – 16. listopadu 2022

Rozhodli jsme se s Georgem strávit letošní dovolenou v Jordánsku, které jsme ani jeden dosud nenavštívili.

Nejdřív několik obecných informací.

Jordánsko má přibližně stejnou rozlohu a počet obyvatel jako Česká republika. Oficiálně se nazývá Jordánské hášimovské království. Přídavné jméno hášimovský znamená přímý potomek Hášima, prapředka islámského proroka Mohameda, takže vládci Jordánska tvrdí, že jsou v přímé linii spojení s prorokem Mohamedem. Název Jordán je převzat od řeky Jordán, tvořící velkou část severozápadní hranice země, která se původně jmenovala Zajordánsko (Transjordan).

Zeměpisná poloha Jordánska je velmi komplikovaná. Hraničí se Saúdskou Arábií na jihu a východě, s Irákem na severovýchodě, Sýrií na severu a palestinským Západním břehem, Izraelem (a Mrtvým mořem) na západě. Tyto země nemají stabilní politické klima a některé se zmítají v opakovaných válkách a občanských nepokojích (Irák, Sýrie a Izrael). Jordánsko má jen 26 kilometrů Rudého moře (záliv a přístav Akaba), které ho odděluje od Egypta.

Náboženství: 93 % obyvatel vyznává sunnitský islám, je zde jen malý počet ahmádských muslimů (mesiášské hnutí založené na konci 19. století v Paňdžábu v Britské Indii, kolem 20 milionů vyznavačů po celém světě, ovšem ostatní muslimské státy je neuznávají, nemohou se účastnit pouti do Mekky, v Pákistánu hnutí zakázali v roce 1974, v mnoha státech jsou perzekuováni) a malá menšina šíitů (většinou iráčtí a libanonští uprchlíci). Muslimové, kteří konvertují k jinému náboženství, stejně jako misionáři z jiných náboženství čelí sociální a právní diskriminaci.

Naše putování:

Den 1 – Gerasa (Jarash nebo Jerash)
Byla to moje třetí letošní návštěva římských vykopávek – nejprve Pompeje s Lucií a Petrou, potom Volubilis v Maroku a nyní Gerasa. Zlatou éru Gerasa zažila v době Řeků a Římanů, kdy byla jedním ze skupiny deseti řeckých měst známých jako Dekapolská liga, seskupení zkvétajících poloautonomních měst, dokonce zmíněných v bibli. Díky rozsahu vykopávek a jejich zachovalosti si Gerasa vysloužila přezdívku Pompeje Středního východu.

2. den – hlavní město Jordánska Ammán
Nejprve jsme navštívili Citadelu, což znamenalo mou letošní čtvrtou návštěvu římských vykopávek. Pomalu se stávám specialistou J. Nejvýznamnější římskou stavbou v Citadele je Herkulův chrám (je také oblíbeným hrdinou na nedávno navštíveném Gibraltaru a v Maroku). U chrámu byly objeveny fragmenty jeho kolosální kamenné sochy, jejíž výška se odhaduje na víc než 12 metrů. Socha byla pravděpodobně zničena při zemětřesení, zůstaly jen tři mohutné prsty a loket.

Dopoledne pokračovalo procházkou po pestrobarevném ovocném a zeleninovém trhu (arabsky souk).

Den 3 – Ammán, Madaba
Navštívili jsme mešitu krále Abdulaha I., jejíž modrou kupoli a minaret je vidět zdaleka. Má osmistěnný tvar a je výjimečná tím, že uvnitř nejsou žádné sloupy. Vejde se sem 3000 věřících. Všichni jsme si museli u vchodu zout boty a ženy si musely přes oblečení přehodit vypůjčený dlouhý hábit s kapucí. Ale alespoň v případě této mešity je s výjimkou pátku vstup povolen i nemuslimům. Procházeli jsme se tedy bosí po tlustém příjemně měkkém koberci. Vnitřní prostor působí rozlehlým dojmem a není přehnaně zdobený.

Dál jsme pokračovali do města proslaveného mozaikami Madaba. Procházeli jsme ulicemi kolem zajímavých obchodů, několika mešit, až jsme došli ke kostelu řecké pravoslavné církve zasvěcenému sv. Jiří. Je v něm na podlaze zachovaná slavná mozaika mapy Palestiny z 6. století n. l., což je nejstarší zachované kartografické zobrazení Svaté země včetně Jeruzaléma.

Madaba je proslavená svými mozaikami i dnes. Byli jsme pozvaní do Střediska mozaik, kde mladí lidé, chlapci i dívky, s nezměrnou trpělivostí skládali miniaturní kamínky do různých vzorů a obrazců.

Další cesta vedla k hoře Nebo, místu, odkud měl prý Mojžíš spatřit zaslíbenou zemi, do které vedl svůj lid z Egypta a do které nikdy nevstoupil. Hadí kříž je symbolem hada, kterého si Mojžíš vzal s sebou na poušť, a kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš. Abu Bad je kulatý kámen používaný jako opevněné dveře byzantského kláštera ve staré vesnici Faisalyah, kdysi známé jako Abu Dab. Nedaleko kamene je také památník návštěvy papeže Pavla II. v roce 2000.

Obdivovali jsme dobře zachovalou mozaiku na podlaze v baptisteriu Diakonikon pamětního kostela Mojžíše, která zobrazuje lovecké a pastevecké scény s různými zvířaty. Pochází z 6. století našeho letopočtu. Jako po celou dobu naší cesty jsme měli štěstí na počasí a měli jsme dobrý výhled přes poušť až k hranici s Izraelem.

Odpoledne jsme dorazili k Mrtvému moři. Mrtvé moře je vlastně slané jezero ohraničené Jordánskem na východě a Izraelem a Západním břehem Jordánu na západě. Jeho hlavním přítokem je řeka Jordán (hned jsem si vzpomněla na píseň, kterou zpívala v šedesátých letech Helena Vondráčková, Přejdi Jordán). Hladina jezera je přibližně 430 metrů pod hladinou moře, což z jeho břehů činí nejníže položené pevninské místo na světě. Voda je téměř 10krát slanější než v oceánu. Ve vodách Mrtvého moře jsme se tedy vznášeli doporučených 15 minut. Plavat prsa se tam nedá, jediná možnost je znak, ale vlastně bylo opravdu možné se jen trochu vznášet, aspoň pro mne. Mrtvé moře přitahuje návštěvníky už tisíce let. Bylo jedním z prvních světových lázní (využíval je například Herodes Veliký, král Judeje) a dodavatelem široké škály produktů, od asfaltu pro egyptskou mumifikaci až po potaš na hnojiva.

Z mého pohledu nebylo Mrtvé moře nejpůsobivějším zážitkem, mnohem působivější byly krajiny s divokými skalními útvary a serpentýnami všude kolem.

Den 4 - Křižácký hrad Karak (Kerak)
Cestou do Karaku jsme viděli řadu podobných podivných skalních útvarů jako den předtím kolem Mrtvého moře. Dělali jsme zastávky na občerstvení na různých nejopuštěnějších místech, popíjeli sladký mátový čaj na útesu domu, jehož majitel tam osaměle žil, vařil pro občasné náhodné hosty a pronajímal dva pokoje. Snažil se mě přesvědčit, abych tam s ním zůstala, dům na útesu s nádhernou vyhlídku, kdo by si přál víc, ale nedala jsem se.

Samotný hrad vznikl ve 12. století a byl křižáckou pevností, později pevností mamluků. (mamlukové, psáno také mamelukové, byli členové jedné z armád otroků založených během Abbásovské éry, která později získala politickou kontrolu nad několika muslimskými státy. Za ajjúbovského sultanátu využili jejich generálové svou moc k založení dynastie, která vládla Egyptu a Sýrii v letech 1250 až 1517).
Z vrcholu schodiště hradu byl výhled na Wadi Karak a také na místo, kde údajně stála božím hněvem zničená města Sodoma a Gomora. Hrad Karak se stal bohužel v roce 2016 cílem jednoho z mála útoků teroristů v poslední době v Jordánsku.

Den 5 - Petra
Nabatejští Arabové, jeden z nejnadanějších národů starověkého světa, jsou dnes známí pouze díky svému nádhernému hlavnímu městu Petře vytesanému do skály. Z pasteveckých kočovníků se časem stali bohatí obchodníci s kadidlem a kořením. Jejich znalost hospodaření se skrovnými vodními zdroji jim umožnila rozvinout zemědělství, když obchod začal upadat. Je neuvěřitelné, že Nabatejci, původně žijící ve stanech, dokázali vytvořit tak individuální nádherné architektonické stavby. Stopy jejich kreativity najdeme nejen v Petře, ale také mezi divokými skalními útvary ve Wadi Rum, podél obchodních a poutních cest na Sinaji a ve městech a chrámech po celém Jordánsku až do Sýrie. Nabatejci využili boje o moc mezi dvěma řeckými mocnostmi, Ptolemaiovci sídlícími v Egyptě a Seleukovci sídlícími v Sýrii, a v roce 169 př. n. l. založili nezávislé království, které ovládalo velkou část obchodních cest regionu, táhnoucích se na jih podél Rudého moře a pouště Hejaz až do Damašku. Největšího rozkvětu dosáhlo od 4. století př. n. l. do roku 106 n. l. Nabatejskou civilizaci toho roku ovládli bez boje Římané, asimilovala se, ztrácela na významu a zkázu dokonala dvě zemětřesení. Propracované stavby v Petře včetně Al-Khazneh (Poklad), o které se věří, že je mauzoleem krále Nabatejců Aretase V., upadly v zapomenutí a znovu je objevil až švýcarský vědec Johann Ludwig Burckhardt v roce 1812.

Pro cestu od muzea do středu vykopávek a zpátky jsme použili malých elektroaut. Potom jsme s naší průvodkyní procházeli Petrou. Ušli jsme asi 8 km, ale prostor je obrovský, dalo by se tam chodit celé dny. Jelikož se jedná o hlavní historickou památku Jordánska, bylo tam v měsíci listopadu více turistů, než jsme čekali.

Před Al-Khazneh jsme také nasedli na velbloudy, abychom se nechali vyfotografovat (10 dinárů za každou osobu po smlouvání). Fotografie pořídil majitel velbloudů. Když jsme sesedli, zjistili jsme, že všechny fotky jsou rozmazané a nejdou vůbec použít. Peníze jsme odepsali, byla to holt zkušenost, ale když se další majitel velblouda znovu zeptal, jestli nechceme vyfotit na velbloudovi, řekli jsme mu, že už jsme to udělali, ale byly to peníze vyhozené z okna, protože fotky jsou k ničemu. Chlapík, který to fotil, řekl, že to byla chyba našeho fotoaparátu, ale já jsem udělala jeho fotku a ukázala mu, že se mýlí. K našemu velkému překvapení jeho kolega prohlásil, že se musí focení ZDARMA zopakovat a svého „bráchu“ pokáral. Zopakovali jsme tedy ještě jednou celý postup: nasednout na velblouda, vyfotit se, zkontrolovat fotky, sesednout z velblouda. Po tom dvojitém výkonu se mi nohy třásly tak, že jsem potřebovala kafe.

Na území Petry byly malé kavárny a restaurace a stánky. V jednom z nich pohledný beduín Amir nabízel líčení očí přírodním prostředkem kohl. Recept na výrobu se liší podle oblasti, ale v Jordánsku jej používají jak ženy, tak někteří muží, aby se jim v poušti nedostal do očí tak snadno písek, jako ochranu před slunečním zářením a podle legendy chrání nositele také před zlým pohledem a uhranutím, proto některé matky líčí i své děti. Amir samozřejmě kohl taky prodával v miniaturních mosazných dózičkách, takže jsem neodolala a koupila dvě pro své dcery.

Den 6 - výlet do pouště Wadi Arab
Do pouště jsme jeli třemi džípy Toyota, v každém 3 turisté. My jsme nasedli do posledního. Cestou k dunám řidiči sbírali větve keřů na rozdělání ohně, aby nám připravili čaj. První džíp překonal hřeben obrovské písečné duny bez problémů, ale zbývající neuspěly. Několik dalších pokusů bylo rovněž neúspěšných, takže jsme museli vystoupit uprostřed duny a zbytek cesty došplhat. Poté byly zbývající džípy lehčí a řidiči se pravděpodobně nebáli podstoupit větší riziko, když byli bez cestujících a oba se nakonec dostali na vrchol. Ale bylo to docela dobrodružství, opakovaně zůstávat trčet v písku ve zmítajícím se džípu. Dokázala jsem si představit, jak bych se cítila, kdyby byl ten džíp jen jeden, nikde nikdo, a opravdu uvázl.

V době oběda řidiči opět rozdělali oheň ze sesbíraných větví a použili speciální gril domácí výroby: velký kovový buben zakrýval tři mřížky, na nichž umístili nejdřív rýži, pak cibuli a brambory, a nakonec nahoře kousky kořeněného kuřete. Za hodinu byl chutný oběd hotový. Stolovali jsme pod datlovými palmami.

Jeden z řidičů mluvil dobře anglicky a nevadilo mu diskutovat o současném životě v Jordánsku. Jeho slova: „Chceme se přátelit se všemi, ať už je to Irák, Sýrie nebo Izrael, nemáme čas na válku, musíme pracovat.“ Vysvětlil nám, že vztah s Izraelem není reciproční. Například od 1. ledna bude oficiálně otevřený nový hraniční přechod mezi Izraelem a Jordánskem (ukázal nám místo v dálce) a Izraelci budou moci přijet navštívit Petru na jeden den bez jakýchkoli formalit. Dokonce i autem, což je pro obyvatele Jordánska zakázáno, i v případě, že se jim podaří složitě získat vízum do Izraele. Současná bezpečnostní situace v Izraeli však není dobrá, takže tam stejně nechtějí. Cestou jsme potkali 6 za sebou v koloně jedoucích černých džípů, podle řidiče prý to už byli Izraelci přijíždějící na jednodenní návštěvu Petry. Řidič tomu viditelně nebyl příliš přátelsky nakloněný, je jasné, že po čtyřech válkách mezi Izraelem a arabskými zeměmi od konce 2. světové války, které si vyžádaly mnoho mrtvých na obou stranách, se rány hned tak nezahojí.

Náš řidič měl také odvahu vznést kritiku směrem k vládě: „S naší vládou je to jako s člověkem, který má špatné trávení. Polyká jídlo, ale nic z něj nevychází. Naše vláda obyvatelům jen bere, tedy polyká, ale nic nedává, tedy nic z ní nevychází. Dokonce ani v době nejhorší epidemie Corony, kdy se vlády většiny zemí snažily svým lidem pomoct, aby jim pomohly překonat těžké časy, jordánská vláda nedala nic.“ O králi se však nezmínil (možná by ho taková kritika mohla dostat do potíží).

Večer jsme pro změnu povečeřeli s mužem z beduínské rodiny, který byl sice v evropském oblečení a uměl německy, ale zajímavě vyprávěl o životě své tradiční společnosti a vztahu k Arabům. Beduíni se považují za původní obyvatelstvo Jordánska. Slovo beduín pochází z arabského badawī, což znamená „obyvatel pouště“, a je tradičně v kontrastu s ḥāḍir, termínem pro usedlé civilizace. Historicky se beduíni ve stepích zabývali kočovným pastevectvím, zemědělstvím a někdy i rybolovem už od roku 6000 před naším letopočtem. Kolem roku 850 př. n. l. si založili složitou síť osad a táborů. Nejstarší arabské kmeny jsou beduínského původu, pokud jde o náboženství, jsou současní beduíni muslimové. Oddělení pohlaví, dívek a chlapců, se dosti přísně praktikuje, začíná již ve škole. Svatby se domlouvají v rámci určitého klanu. Na otázku, proč se musí dívky a chlapci separovat, kdo k tomu dal příkaz, zněla odpověď, že nikdo, je to kulturní tradice. Nechtěl ani připustit, že by v tomto ohledu měl nějaký vliv islám, opakoval, že je to prostě zvyk. V moderní době se mnoho beduínů usadilo ve městech a pracuje v standardních zaměstnáních, ale často mají pocit, že je Arabové diskriminují. Ti, kteří zůstali u tradičního způsobu života, se dělí na dvě skupiny: východní beduíni jsou chovatelé velbloudů a pastevci, zatímco západní beduíni pasou ovce a kozy. Hranici tvoří Pouštní dálnice vedoucí ze severu na jih. Jordánští beduíni jsou tradičně zastánci monarchie, i když v poslední době dávali najevo svou nespokojenost, protože čelí rostoucím cenám krmiva pro zvířata. Zúčastnili se také demonstrací Arabského jara v roce 2011, které Jordánsko zasáhly mnohem méně než sousední státy.

Den 7 - Malá Petra, neolitická vesnice Bayda
Malá Petra je menší než její velká sestra, ale je stejně působivá. Je to také lokalita vybudovaná Nabatejci s budovami vytesanými do stěn pískovcových kaňonů. Skládá se ze tří širších otevřených oblastí spojených 40 metrů dlouhým kaňonem. Není tolik přeplněná turisty, což z ní dělá příjemnější místo. Jednou z nejzajímavějších památek je ve skále malované Biclinium neboli jídelna pro dvě osoby s dobře zachovalými nástěnnými malbami.

Nedaleko Malé Petry jsou vykopávky neolitické vesnice Bayda. Ve skalách a v písku jsme obdivovali rostlinu, která se dokázala udržet a prosperovat v těchto tvrdých podmínkách, její jméno jsme ale neobjevili.

Den 8 - Aqaba
Aqaba je letovisko s velmi pěknými plážemi s křišťálově čistou vodou, kam často jezdí místní elita. Velké hotely jako náš Intercontinental mají soukromé pláže s perfektními službami. Den strávený u moře nám udělal opravdu dobře. Když chcete vstoupit do moře, musíte sice na začátku překročit mnoho oblázků, později je už ale písek. Udělali jsme také procházku, abychom si prohlédli hlavní mešitu a malý souk.

Den 9 - Wadi Rum
Vydali jsme se zpátky na cestu z Aqaby do Ammánu (280 km).
Cestou jsme navštívili slavné údolí Wadi Rum, Údolí Měsíce, vytesané do pískovce a žuly. Proslavilo se pobytem britského důstojníka T. E. Lawrence, zvaného Lawrence z Arábie (film z roku 1962). Ten hrál hlavní roli v arabském povstání v roce 1916, vyprovokovaném dlouhodobým odporem Arabů vůči osmanským úřadům a rostoucím arabským nacionalismem. Lawrence z Arábie spolu s Faisalem I., králem Sýrie a Iráku, podporoval jednotu sunnitských a šíitských muslimů a panarabismus (podrobnosti o tom, a jak to dopadlo jsou také v historickém přehledu o Jordánsku na konci tohoto vyprávění). Kupole na dolním obrázku jsou příkladem nového typu turistického ubytování přímo v poušti, které se snaží splynout s krajinou a nemít negativní vliv na životní prostředí.

Wadi Rum je také známé svými unikátními petroglyfy a nápisy, které vypovídají o 12 000 letech lidské existence v poušti. Od pravěku obývali Wadi Rum lidé různých kultur. Petroglyfy jsou obrázky vytvořené odstraněním části povrchu skály nástrojem podobným kamennému dlátu. Tyto ilustrace zobrazují lidské postavy držící luky a šípy, kresby zvířat, jako jsou velbloudi, kozorožci a koně. Doplňují je obrazce, symbolické čáry a kruhy. Vědci dospěli k závěru, že jde o pokyny a zprávy, které lidé zanechávali jeden druhému. Některé z nich dávají například informace k nalezení skrytých pramenů. Celkově nám tyto rytiny umožňují pohled na vývoj lidského myšlení, ukazují na vzorce pastevecké, zemědělské a městské lidské činnosti. A také vypovídají o změně klimatu od mírně vlhkého klimatu tehdejší doby až po polosuché prostředí současnosti. Pokud jde o nápisy, jsou ve čtyřech různých severoarabských písmech, thamudském, nabatejském, islámském a arabském. Ukazují velmi raný vývoj písma ve společenstvích žijících na Arabském poloostrově. UNESCO proto zapsalo Wadi Rum na seznam kulturního světového dědictví.
Výjimečná krajina Wadi Rum přitahuje i nadále filmaře, zejména pro filmy situované na Marsu – Rudá planeta, Mise na Mars (oba natočené 2000), Poslední dny na Marsu (2013), Marťan (2015) atd.

Obecné poznámky a pozorování

Průvodci
Měli jsme dva průvodce – vystudovanou německou archeoložku Danielu z Tübingen a místního průvodce Mohameda. Ten žil 20 let v Německu a vrátil se do Jordánska, protože jeho matka byla nemocná a on jako jediný syn se o ni musel postarat. Matka zemřela, později mu umřela i manželka, a on zůstal nějaký čas sám, protože děti zůstaly v Německu. Před dvěma lety se však znovu oženil a hodlá dožít v Jordánsku. Nebyl moc ochotný mluvit o politice nebo současných poměrech – „ať se stane cokoliv, je to vůle Alláhova, Alláh se o všechno postará.“ Neviděl ani velký rozdíl mezi zesnulým králem Husajnem a současným vládcem, jeho synem Abdulláhem II. Možná byl Husajn silnější, což bylo podle jeho názoru dobré.
Skupina měla 29 účastníků, většina z nich se hluboce zajímala o archeologii a historii.

Infrastruktura, elektřina, voda
Silnice v Jordánsku jsou většinou dobré. Na naší cestě jsme viděli několik skupin větrných mlýnů a solárních panelů, ale také mnoho tankerů přivážejících do Jordánska ropu. Jordánsko má podzemní zásoby ropy, ale čerpá se jí jen velmi málo, což znamená, že většinu ropy musí dovážet. Země má dostatek elektřiny – ve městech je vše dobře osvětleno, mnohem jasněji než v Evropě, a zdá se, že nikoho nezajímá, že by se elektřinou mělo šetřit. Situace je odlišná, pokud jde o vodu. Jordánsko je jednou ze zemí s největším nedostatkem vody na světě. Když jsme projížděli z Aqaby směrem na sever, nejdřív jsme viděli úžasné skalní útvary, a to nejen v blízkosti Petry, ale všude kolem Pouštní dálnice. Krajina se však později změnila na rovinatou poušť, které vypadala naprosto neutěšeně. Teprve dál k severu se opět objevuje zeleň, zejména na jih a sever od Ammánu. Důvodem nedostatku vody jsou rostoucí teploty, snížené množství srážek, omezená vegetace a rychle rostoucí populace. Snahy o obnovu kdysi úrodné půdy byly zatím marné.

Je smutné si uvědomit, že se země tzv. „úrodného půlměsíce“ (tak se říkalo regionu na Blízkém východě zahrnujícímu současný Irák, Sýrii, Libanon, Izrael, Palestinu a Jordánsko, spolu se severní oblastí Kuvajtu, jihovýchodní oblastí Turecka a západní část Íránu, dále možné včetně Kypru a severního Egypta), které byly vůbec první oblastí, kde se objevilo usedlé zemědělství, kdy lidé začali mýtit přirozenou vegetaci a pěstovat nově domestikované plodiny, oblasti, které měly dříve dostatek vody nebo byly zavodňované a zelené, v současnosti v mnoha částech proměnily v lidem nepřátelskou poušť.

Kouření, služby
Kouření ve většině restaurací a v kavárnách je povoleno, ale mnoho Jordánců dává přednost vodní dýmce.
Když jsem šla ke kadeřníkovi, automaticky přede mě položili popelník a láhev vody. Mytí a fénování vlasů bylo jedno z nejlevnějších, které jsem v poslední době platila: 10 jordánských dinárů, což je 13 EUR (v Německu momentálně platím 28 EUR, v Praze 11 EUR, ve Španělsku 23 EUR, zatím nevím, jak vypadají nové ceny v Indii). George si chtěl nechat ostříhat vousy, takže také navštívil holiče (barber). Nechal se však přemluvit k nabízenému kompletnímu ošetření, což tedy běžně nedělá. Součástí bylo čištění pleti, různé masky, masáž a na závěr tedy i holení. Nebylo divu, že mu vystavili účet na 40 jordánských dinárů.

Průmysl, nerostné suroviny
Hlavní průmysl v Jordánsku se soustředí na severu země, zatímco jih žije převážně z cestovního ruchu (Rudé moře, Petra) a příjmů z přístavu Aqaba. Panuje obecný pocit, že Jordánsko je chudá země kvůli nedostatku přírodních zdrojů. Pravdou však je, že nerostné zdroje země zahrnují velká ložiska fosfátů, potaše, vápence a mramoru. Jsou zde také nevyužitá ložiska mědi, uranu a břidlicové ropy, jejichž využití by mohlo z této chudé země udělat zemi bohatou. To by ale samozřejmě nejprve vyžadovalo velkou investici. V Saúdské Arábii je ropa velmi blízko povrchu, v Jordánsku by bylo třeba vrtat hluboko.

Obchodní jednání
V Ammánu jsme zůstali o tři dny déle, abychom se mohli setkat s našimi potenciálními obchodními partnery. Je to velká společnost s mnoha diverzifikovanými činnostmi, ale jejich nová divize se věnuje výrobě materiálu, který také částečně nahrazuje cement v betonu. Podobně jako náš Pozzocrete, pouze jejich produkt se vyrábí mletím a míšením čediče a žuly, náš popílek vzniká spalováním uhlí v tepelných elektrárnách.

Obchodní přátelé nás pozvali do arabské restaurace na kopci, která nabízela nejrůznější arabské předkrmy a spoustu grilovaných mas a kebabů, mimo jiné chléb, odlišný od typického arabského plochého chleba, který vypadal a chutnal spíš jako indický chléb naan, byl výborný.

Kromě obchodních záležitostí jsme se od Suleimana a Omara dozvěděli mnoho o životě a názorech Jordánců.

"Všechno je v Jordánsku velmi drahé, hlavně kvůli vládním daním – Toyota střední třídy stojí 40 000 dinárů. Učitel si vydělává kolem 500 dinárů, minimální mzda je 250 dinárů měsíčně. Naši přátelé se smáli, když říkali, že jedinou levnou věcí v Jordánsku jsou cigarety. 90 % populace kouří, cigarety, vodní dýmky nebo obojí. Kouření v restauraci je povoleno. Na jihu země se na obrovských plochách pěstuje konopí, většina úrody jde do Izraele (předpokládám, že se tam pašuje). Jordánsko se považuje za tranzitní zemi pro konopí a další drogy. V restauraci nebyl k dispozici alkohol, ale oba naši obchodní partneři nás ujistili, že obyvatelé Jordánska určitě mají i přes určitá omezení jednu z největších konzumací alkoholu na světě."

Sulaimanova rodina přišla do Jordánska po první válce s Izraelem v roce 1947 – pocházejí z Palestiny a museli všechno opustit. Omarova rodina pochází z Jordánska. Zajímalo mě, zda v Jordánsku také existují domluvené sňatky jako v Indii, ale dozvěděla jsem se, že městská populace se v tomto většinou na rodiče nebo dohazovačky nespoléhá. Určitě je to jiné u pouštních bedouínů nebo někde na vesnici.

Pokud jde o hospodářskou situaci: "V Jordánsku není žádný skutečný stavební boom, kromě bytových projektů se toho moc neděje. Největší projekty jsou v sousední Saúdské Arábii. Například nedaleko od hranic chtějí Saúdové postavit úplně nové město založené na nejnovějších technologiích – něco rozměry i vizuálně podobného Dubaji. Firma vyváží část svých výrobků i do Iráku, ale problém je v příšerné korupci, pokud něco prodají za 200 dinárů, než se to dostane ke konečnému uživateli v Iráku, stojí to 400 dinárů."

Politická situace: Sulaiman opět zopakoval, že vztahy s Izraelem nejsou rovnocenné. "Jordánci mohou požádat o vízum, ale mladším lidem je vstup ve většině případů zamítnut. Lidé starší 60 let mají větší šanci na získání víza (to mi připomnělo bývalou NDR). Na druhou stranu mají Izraelci povolen vstup do Jordánska za obchodem a zábavou. Naštěstí se zdá, že se to trochu zlepšuje, z ekonomického hlediska právě začala určitá spolupráce, bude snad konečně otevřená společná volná ekonomická zóna. Izrael slíbil investovat do odsolování vody a Jordánsko bude Izraeli dodávat elektřinu."

Celkově měli naši obchodní přátelé, ač vysokoškolsky vzdělaní, v podstatě stejný životní postoj jako řidiči, kteří nás vezli do pouště.

"Vláda by se měla snažit dosáhnout porozumění se všemi národy, zejména se svými sousedy, ale také s velmocemi. Irácký prezident Sadám Hussein příliš mluvil a myslel si, že může oponovat USA, což se jemu i jeho zemi stalo osudným, s Američany není radno si zahrávat. Také nemá smysl snít o ztracených územích, ať už v historii nebo nedávno, jako je Západní břeh řeky Jordánu, který Jordánsko nejprve získalo a poté ztratilo ve prospěch Izraele. Politici by měli být realističtí a vidět, čeho je možné dosáhnout a čeho ne, hlavním cílem by mělo být zabránit dalším válkám. Z toho důvodu jsou však nutné kompromisy, ke kterým válčící strany často nemají odvahu. Jordánsko proto zůstává neutrální i v konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou – nestaví se na stranu žádné z těchto zemí."

Po 14 dnech jsme se vraceli do Německem letem z Ammánu do Frankfurtu, který trval čtyři a půl hodiny a proběhl stejně jako let do Jordánska bez problémů. Do Jordánska je potřeba vízum, ale je možné si ho koupit po příletu na místě. Přestože jsme byli informováni, že se musíme kvůli Covidu dopředu zaregistrovat přes webovou stránku jordánského ministerstva vnitra, nikdo potvrzení nekontroloval, stejně jako potvrzení o očkování nikoho nezajímalo. Masky se v Jordánsku nenosí, ani v letadle Lufthansy nebyly povinné.

Dějiny

Historie Jordánska je tak složitá, že jsem váhala, zda na tomto místě neudělat jen krátké shrnutí. Ale na druhou stranu vím, že mnozí z mých přátel se o dějiny velmi zajímají a mně poslouží podrobnější záznam pro pozdější osvěžení paměti.
To znamená, že pokud vás zajímají jen zážitky z první ruky a fotografie, právě jste je dočetli. Další informace jsou jen kompilací historie Jordánska včetně současných událostí z různých internetových zdrojů.

Jordánsko je bohaté na pozůstatky z doby paleolitu (doby kamenné), které pocházejí z doby před 20 000 lety. Na archeologickém nalezišti ve vesnici Ain Ghazal poblíž Ammánu bylo objeveno množství velkých soch z vápenné sádry a rákosu (15 soch a 15 bust), které patří k nejstarším zobrazením lidské podoby z dob kultury předhrnčířského neolitu soustředěné v horní Mezopotámii a Levantě mezi 8800 až 6500 př. Kr. Některé z nich jsou k vidění v Ammánském muzeu.

Opevněná města a městská centra se poprvé objevila v jižní Levantě velmi brzy, už v době bronzové (3600–1200 př.n.l.). Údolí Wadi Feynan se stalo regionálním centrem pro těžbu mědi na výrobu bronzu. V Zajordánsku se také rozrůstaly vesnice v oblastech se spolehlivými vodními zdroji a zemědělskou půdou. Později Egypťané expandovali směrem k Levantě a ovládli oba břehy řeky Jordán.

Během doby železné (1200-332 př.n.l) po stažení Egypťanů bylo Zajordánsko domovem kmenových království Ammon, Edom a Moab. Obyvatelé těchto království mluvili semitskými jazyky. V severozápadní oblasti Zajordánska, tehdy známé jako Gilead, sídlili Izraelité. Kmenová království se neustále střetávala se sousedními hebrejskými královstvími Izraelem a Judou, soustředěnými na západ od řeky Jordán.
Záznamy o tom můžeme najít na Méšově stéle, nazývané také Moabský kámen, vztyčené moábským králem Méšou v roce 840 př. n. l., na níž král vychvaluje uskutečněné stavební projekty a připomíná svou slávu a vítězství nad Izraelity. Stéla, jejíž příběh se s určitými rozdíly shoduje s epizodou v biblických Knihách králů, poskytuje neocenitelné informace o moábském jazyce a vztazích mezi Moábem a Izraelem v 9. století před naším letopočtem. Je to nejrozsáhlejší nalezený nápis, který zmiňuje izraelské království a izraelského boha Jahweh (Jehovu).

Otisk stély (na papírovou hmotu papier-maché) udělal místní Arab z pověření Charlese Simona Clermont-Ganneaua, archeologa sídlícího na francouzském konzulátu v Jeruzalémě v roce 1898. V dalším roce ji nomádský kmen Bani Hamida rozbil jako projev opozice proti osmanským úřadům, které dělali nátlak na beduíny, aby jim stélu předali a aby mohla být odevzdaná Německu. Nomádi se pokusili stélu zničit úplně, zapálili pod ní oheň a polili ji studenou vodou. Clermont-Ganneauovi se později podařilo fragmenty získat zpátky a většinu z nich poskládat dohromady díky otisku vytvořenému před zničením stély. Je vystavena v Louvru, na kopii jsme se mohli podívat v muzeu v Ammánu.

V 8. století př. n. l. byla království Ammon, Edom a Moab podrobena Novoasyrskou říší, ale bylo jim dovoleno zachovat si určitou míru nezávislosti. Babyloňané převzali Asyrskou říši po jejím rozpadu v roce 627 před naším letopočtem. Všechna tři království se proměnila ve vazaly, a tento status měla i pod vládou Perské a Helénské říše (helénistická kultura se rozšířila na Střední východ po dobytí Perské říše Alexandrem Velikým v roce 332 př.nl.)
Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. usilovali o oblast Zajordánska Ptolemaiovci sídlící v Egyptě a Seleukovci sídlící v Sýrii.

Sporu mezi těmito dvěma řeckými mocnostmi využili Nabatejci, kočovní Arabové sídlící jižně od Edomu, a v roce 169 př. n. l. založili nezávislé království. Nabatejské království kontrolovalo velkou část obchodních cest regionu, táhnoucích se na jih podél Rudého moře a pouště Hejaz až do Damašku. Petra, hlavní město Nabatejců, začalo v 1. století našeho letopočtu vzkvétat díky rozsáhlým zavlažovacím systémům a rozvoji zemědělství. Nabatejci byli také talentovaní kameníci, jejich nejpropracovanější stavbou je Al-Khazneh, které je údajně mauzoleem arabského nabatejského krále Aretase IV.

Poslední nabatejský panovník, Rabbel II., uzavřel s Římany dohodu, že pokud na Nabateu nezaútočí za jeho života, budou ji moci převzít po jeho smrti. Po jeho smrti v roce 106 n. l. tedy skutečně bez odporu anektoval Nabatejské království římský císař Trajan a přejmenoval ho na Arabia Petrea. Trajan také obnovil Královskou silnici (King´s Highway), které se říkalo Via Traiana Nova. Jednalo se o obchodní cestu spojující Afriku s Mezopotámií, vedoucí z Egypta přes Sinajský poloostrov do Aqaby, odbočující na sever přes Zajordánsko do Damašku a k řece Eufrat. Během římské vlády kolem roku 63 př. n. l. ztratila království Ammon, Edom a Moab svou odlišnou identitu úplně a byla asimilována do římské kultury. Římská nadvláda trvala čtyři století.

V roce 324 n. l. se Římská říše rozdělila na Západní a Východní (Byzantskou) říši. Byzantinci ovládali oblast až do roku 636 n. l. Když císař Konstantin Veliký konvertoval ke křesťanství, stalo se v roce 313 n. l. v říši legálním náboženstvím. Zajordánsko během byzantské éry prosperovalo. Všude se stavěly křesťanské kostely, například kostel Aqaba v Ayle se považuje za první účelově postavený křesťanský kostel na světě. V pevnosti Umm ar-Rasas v jižním Ammánu je nejméně 16 byzantských kostelů, mozaiky a stylitová věž s platformou pro křesťanské askety, kteří nahoře žili v naprosté izolaci a svolávali odtamtud k modlitbě. Během této doby význam Petry i nadále upadal a zkázu dokonala dvě zemětřesení.

Byzantinci byli definitivně poraženi muslimy v roce 636 n.l. v rozhodující bitvě u Jarmúku severně od Zajordánska. Oblast pak spravovaly různé chalífáty, poslední z nich Fátimský chalifát (969 – 1070). Po první křížové výpravě v roce 1099 vzniklo křižácké Jeruzalémské království, které se udrželo skoro sto let do roku 1187, kdy křižáci byli poraženi Saladinem, zakladatelem Ajjúbovská dynastie (panující v Egyptě 1187-1260). Druhé Jeruzalémské království bylo obnoveno v Akkonu 1192 po třetí křížové výpravě a trvalo až do zničení města v roce 1291. Velká většina křižáků, kteří založili a osídlili Jeruzalémská království, pocházela z Francie. Přinesli do Levanty francouzštinu, čímž se stala stará francouzština lingua franca křižáckých států. Některé ajjúbské hrady využívali a rozšířili v letech 1260-1516 mamlúci (též zvaní mamelukové).

V roce 1516 dobyl území mamlúků osmanský chalífát. Zajordánsko však mělo pro osmanské úřady okrajový význam. V důsledku toho se do Zajordánska během prvních tří století osmanské nadvlády přestěhovalo více arabských beduínských kmenů. S absencí smysluplné osmanské autority Zajordánsko sklouzlo do stavu anarchie, která pokračovala až do 19. století. Teprve po tažení Ibrahima Paši (byl synem guvernéra Egypta a v roce 1833 nejprve vykořenil wahhábovce, radikální odnož islámu vzniklou v 18. století, a poté nastolil vládu nad Levantou) se Osmanská říše pokusila svou přítomnost v regionu upevnit. Výstavba železnice Hejaz táhnoucí se po celé délce Zajordánska a spojující Mekku s Istanbulem pomohla obyvatelstvu ekonomicky, protože se Zajordánsko stalo zastávkou pro poutníky na cestě do Mekky. Arabské obyvatelstvo Levanty ale odmítalo politiku narůstající turkifikace a centralizace prosazovanou Osmanskou říší.

Čtyři století stagnace během osmanské nadvlády skončila během první světové války arabským povstáním v roce 1916. Důležitou roli v něm zde sehrál britský důstojník T. E. Lawrence – zvaný Lawrence z Arábie – spolu s Faisalem I., králem Sýrie a Iráku, který podporoval jednotu mezi sunnitskými a šíitskými muslimy a propagoval panarabismus s cílem vytvořit arabský stát, který by zahrnoval Irák, Sýrii a zbytek takzvaného Úrodného půlměsíce (region na Středním východě zahrnující současný Irák, Syrii, Libanon, Izrael, Palestinu a Jordánsko, spolu se severní oblastí Kuvajtu, jihovýchodní oblastí Turecka a západní částí Íránu, možná také Kypr a severní Egypt). Úrodný půlměsíc je historicky první oblast, kde vzniklo zemědělství jako obživa, když se lidé usadili, začali odstraňovat přírodní vegetaci a pěstovat nově vzniklé modifikované plodiny. Výsledkem byl rozkvět raných civilizací, například Sumerů v Mezopotámii. K technologickému pokroku v oblasti patřilo použití zavlažování, vynález písma, kola, skla a dalších vynálezů. Většina z těchto vynálezů pochází z Mezopotámie.

Arabským aspiracím na samostatný stát se nepodařilo získat mezinárodní uznání, a to především díky tajné Sykes-Picotově dohodě z roku 1916 mezi Spojeným královstvím a Francií, se souhlasem Ruské říše a Italského království, která definovala jejich vzájemně dohodnuté sféry vlivu při případném rozdělení Osmanské říše. Další překážkou byla Balfourova deklarace z roku 1917, která přislíbila Palestinu Židům. Hášimovci a Arabové to považovali za zradu svých předchozích dohod s Brity, kteří původně vyjádřili ochotu uznat nezávislost sjednoceného arabského státu rozprostírajícího se od Aleppa po Aden pod vládou Hášimovců. Rodící se hášimovské království nad Velkou Sýrií bylo nuceno vzdát se francouzským jednotkám 24. července 1920 během bitvy u Maysalun. Francouzi však obsadili pouze severní část Syrského království a Emirát Zajordánsko se stal v letech 1921 – 1946 britským protektorátem, který byl součástí britského mandátu pro Palestinu, uděleným Británii Společností národů na Pařížské mírové konferenci 1919.

Nezávislost Zajordánska byla uznána až Londýnskou smlouvou z roku 1946 podepsanou britskou vládou a zajordánským emírem po ratifikaci parlamenty obou zemí. Král Abdulláh I. přečetl národu Deklaraci nezávislosti Zajordánského hášimovského království v květnu 1946, název státu byl pak zkrácen na Jordánské hášimovské království v roce 1949.

Když skončil britský mandát pro Palestinu, vyhlásil Izrael v roce 1948 jednostranně nezávislost. Pět arabských států zahájilo hned na to invazi v takzvané Arabsko-Izraelské válce. Izrael válku vyhrál, ale Jordánsko ovládlo Západní břeh Jordánu a v roce 1950 tato území formálně anektovalo. V reakci na to některé arabské země požadovaly vyloučení Jordánska z Arabské ligy, později však Arabská liga prohlásila, že anexe je dočasným opatřením a že Jordánsko drží toto území jako „správce“. V roce 1951 zavraždil palestinský militant krále Abdulláha I. kvůli fámám, že má v úmyslu podepsat mírovou smlouvu s Izraelem. Jeho nástupcem se stal jeho syn Tallal, který po několika měsících v roce 1953 kvůli nemoci abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna Husajna. Husajnovi bylo pouhých 17 let. Měl velmi obtížnou pozici, protože padesátá léta byla obdobím politických otřesů, kdy arabský svět zachvátila vlna násirismu (podle egyptského prezidenta Gamála Násira) a panarabismu.

Jordánsko podepsalo vojenskou smlouvu s Egyptem těsně předtím, než Izrael v roce 1967 zaútočil na Egypt, čímž začala v roce 1967 šestidenní válka. Jordánsko a Sýrie se do války také zapojily, ovšem arabské státy utrpěly porážku a Jordánsko ztratilo kontrolu nad Západním břehem Jordánu ve prospěch Izraele. Následovala takzvaná opotřebovávací, nebo vyčerpávající válka s Izraelem, jejíž součástí byla v roce 1968 bitva u Karamehu, ve které spojené ozbrojené síly Jordánska a Organizace pro osvobození Palestiny odrazily izraelský útok.

Čtvrtá arabsko-izraelská válka (jomkipurská válka), které se Jordánsko přímo neúčastnilo a která začala v roce 1973, ukázala, že v pokračujících válkách nikdy nebudou skuteční koneční vítězové a poražení. To, že si to Izrael i Egypt uvědomily, otevřelo cestu mírovému procesu. Oba státy podepsaly v roce 1978 dohodu v Camp Davidu. Izrael vrátil Egyptu celý Sinajský poloostrov a v následné mírové smlouvě z roku 1979 Egypt jako první arabská země uznal Izrael jako legitimní stát. Na summitu v Rabatu v roce 1974 Jordánsko souhlasilo se zbytkem Arabské ligy, že jediným legitimním zástupcem palestinského lidu je Organizace pro osvobození Palestiny (PLO), a následně, v roce 1988, se Jordánsko vzdalo svých nároků na Západní břeh.

V 70. a 80. letech se zvýšila aktivita obyvatel Jordánska při praktikování islámu, což bylo způsobené několika faktory, zvlášť hospodářskou recesí a selháním nacionalistické politiky při řešení regionálních problémů. V tomto kontextu se stal islám výrazem nespokojenosti se situací ve společnosti. V Jordánsku byla opoziční politika dlouho zakázána a od 50. let bylo jedinou legální politickou stranou Muslimské bratrstvo. Tyto faktory byly umocněny veřejnou podporou krále Husajna íránskému šáhovi v jeho konfrontaci s ajatolláhem Chomejním a opozičními silami, pokračujícími vztahy Jordánska s Egyptem po uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem z roku 1979 a královská podpora Iráku v íránsko-irácké válce (1980-88). Ačkoli se islámská opoziční politika v Jordánsku nikdy nerozšířila jako v Íránu nebo Egyptě, byla dostatečně všudypřítomná na to, aby režim rychle zasáhl a dostal ji pod kontrolu. Koncem 70. let a v průběhu 80. let vládou kontrolovaná televize pravidelně ukazovala krále a jeho bratra Hasana na pátečních modlitbách. Média poskytovala více času náboženským pořadům a vysíláním. Vláda si byla vědoma, že islámské hnutí by se mohlo stát prostředkem k vyjádření odporu vůči režimu a jeho politice, a v úsilí o nápravu vztahů se Sýrií začala v polovině 80. let 20. století prosazovat umírněnou formu islámu, odsuzující fanatické a netolerantní formy.

Jordánsko podepsalo mírovou smlouvu s Izraelem v roce 1994. Ministerští předsedové obou zemí, Jicchak Rabin a Abdelsalam al-Majali smlouvu podepsali a izraelský prezident Ezer Weizman podal ruku králi Husajnovi. Existence smlouvy byla ohrožena v roce 1997, kdy izraelští agenti používající kanadský pas vstoupili do Jordánska a jako odplatu za bombardování otrávili Khaleda Meshala, vysokého vůdce Hamasu žijícího v Jordánsku. Izrael nakonec podlehl intenzivnímu mezinárodnímu nátlaku, poskytl otrávenému protijed a propustil desítky politických vězňů poté, co král Husajn pohrozil zrušením mírové smlouvy.

Král Husajn, který zemi vládl téměř 50 let, zemřel v roce 1999 a na trůn nastoupil jeho syn Abdulláh II. Pokusil se modernizovat zemi některými ekonomickými a politickými reformami. Jako odplatu provedla Al-Káida v listopadu 2005 koordinované výbuchy ve 3 hotelových lobby v Ammánu, které měly za následek 60 mrtvých a 115 zraněných civilistů. Islámští extremisté pohlížejí na Jordánsko a Abdulláha s pohrdáním kvůli mírové smlouvě s Izraelem a jeho vztahům se Západem. Od té doby nedošlo k žádným větším teroristickým útokům, kromě útoku na křižácký hrad Karak v roce 2016 - vnitřní bezpečnost Jordánska se dramaticky zlepšila.

Aby čelil vlně nespokojenosti, která zachvátila arabský svět v době Arabského jara v roce 2011, vyměnil Abdulláh svého ministerského předsedu a zavedl reformy ústavy a zákonů upravujících veřejné svobody a volby. Jordánsko zůstalo do značné míry nedotčeno násilím, které se přehnalo celou oblastí, navzdory přílivu 1,4 milionu syrských uprchlíků.

Země má však daleko k tomu, aby byla demokratickým státem se svobodným tiskem. Příkladem je případ prince Hamzaha bin Husseina (čtvrtého syna krále Husajna a prvního syna s jeho v Americe narozenou manželkou královnou Noor), o kterém tisk mlčí. Hamzah byl v roce 1999 jmenován korunním princem Jordánska a byl oblíbencem krále Husajna, který ho často na veřejnosti říkal, že je "potěchou jeho oka", byl považovaný za příliš mladého a nezkušeného, než aby mohl být jmenován nástupcem Husajna hned po jeho smrti. Místo něj na trůn nastoupil jeho starší nevlastní bratr Abdulláh a v roce 2004 zbavil Hamzaha titulu korunního prince.
Tento krok byl určitě ranou pro Hamzahovu matku královnu Noor, která doufala, že se králem stane její nejstarší syn. Hamzahova matka Noor je nejdéle působící členkou Sboru komisařů Mezinárodní komise pro pohřešované osoby. Od roku 2011 je prezidentkou hnutí United World Colleges a obhájkyní v kampani proti šíření jaderných zbraní Global Zero.

Dne 4. dubna 2021 byl Hamzah umístěn do domácího vězení, když obvinil představitele země z korupce, neschopnosti a intrik. BBC zveřejnilo Hamzahovo video, ve kterém uvádí, že byl umístěn do domácího vězení v rámci zátahu proti všem kritikům. Objevily se zvěsti, že byl součástí „zlovolného spiknutí“ s cílem destabilizovat království. V dubnu 2022 se vzdal titulu prince a o měsíc dříve se údajně králi omluvil v dopise, v němž si přál „otočit stránku a začít novou kapitolu v historii naší země i naší rodiny“. V květnu 2022 král Abdulláh II. ale přesto formálně oznámil, že Hamzah byl dán do domácího vězení a jeho komunikace a možnost volného pohybu jsou omezené kvůli jeho „nepředvídatelnému chování a ambicím“. O tom všem nepadla během našeho pobytu v Jordánsku zmínka.

Na shledanou, Jordánsko!