První zářijový den jsme se rozhodli podniknout jednodenní výlet autem do „sousední země“, Gibraltaru, kde ještě nikdo z nás nebyl. Moje vyprávění o Gibraltaru se skládá z kompilace historických faktů a mých vlastních komentářů,samozřejmě subjektivních.

Území Gibraltaru je pouze 6,7 km čtverečních a je definováno Gibraltarskou skálou, vysokou 426 metrů, která rozděluje šíji na dvě pobřeží, východní a západní, obě středomořská.

Naší první zastávkou bylo úpatí Gibraltarské skály, kde se rozkládá výběžek Europa Point, na němž se nachází maják Trinity, kaple Nuestra Senora de Europa a velmi impozantní mešita kustoda Svaté mešity (Mosque of the Custodian of the Holy Mosque). Je zde také památník premiéra v exilu, polského generála Sikorského, který zde zahynul v roce 1943 při letecké katastrofě. Měli jsme štěstí na počasí a přes Gibraltarský průliv jsme odsud jasně viděli pobřeží severní Afriky.

Gibraltar byl poprvé osídlen před více než 50 000 lety neandrtálci, což se prokázalo, když v roce 1848 byla ve Forbesově lomu vykopána první známá dospělá neandertálská lebka. Kdyby v době objevu nálezci rozpoznali, o co se jedná, byli by možná naši prapředci pojmenováni gibraltarané, nikoliv neandrtálci.

Komentář: V Německu byly první humanoidní fosilie nalezeny v údolí Neanderthalu až o 7 let později.

Zaznamenaná historie Gibraltaru začíná kolem roku 950 př. n. l. Féničany. Následují Kartaginci a Římané, kteří uctívali Herkula ve svatyních postavených na Gibraltarské skále, kterou považovali za jeden ze dvou tradičních Herkulových pilířů.

Legenda: Podle římské mytologie musel Herkules během své cesty za dvanácti úkoly mimo jiné překonat pohoří Atlas. Místo aby ho přelezl, dupl nohou a vytvořil úžinu mezi Středozemním a Atlantickým oceánem. Římané považovali za dva Herkulovy pilíře na evropské straně Calpe (Gibraltar) a na africké straně Mons Abila (dnešní Monte Hacho, poměrně bezvýznamný kopec s výhledem na španělské území Ceuta v Africe). Později vědci usoudili, že mnohem impozantnější, a proto pravděpodobnější jako Herkulův pilíř, je Jebel Musa v Maroku. Tento spor, co je vlastně jižním pilířem, pokračuje dodnes.

Komentář: Bylo dobré obnovit si paměť při čtení o všech dvanácti Herkulových (řecky Héraklových) úkolech. Na Horní skále je památník s mapou zobrazující starověký svět známý v době Římanů a s mapou moderního světa.

Gibraltar se dostal pod muslimskou nadvládu v roce 711 n. l. V r. 1309 ho křesťanské království Kastilie dobylo zpátky, opět ho ztratilo ve prospěch Maurů v roce 1333 a s konečnou platností ho získalo nazpět v roce 1462. Gibraltar se stal součástí sjednoceného Španělského království a až do roku 1704 zůstal pod španělskou nadvládou.

Komentář: Pro tuto část světa je typické, že se muslimská nadvláda mnohokrát vystřídala s nadvládou křesťanskou. Prohlédli jsme si zbylý důkaz tehdejší maurské nadvlády, maurský hrad (Moorish Castle). Původně postavený v osmém století, přestavěný ve 14. století, velká část hradu byla postupem času zničena. Ovšem části, které zůstaly, včetně mohutného vchodu do vysoké věže (Tower of Homage), nabízejí velmi působivý výhled. Maurský hrad je nejvyšší islámskou strukturou toho druhu, která se zachovala na Pyrenejském poloostrově.
   

Gibraltar byl vždy jablkem sváru mezi Anglií a Španělskem. K anglické vojenské přítomnosti na Gibraltaru došlo poprvé už v roce 1620. Španělé udělili povolení anglické flotile využívat Gibraltarský přístav jako základnu pro operace proti berberským pirátům, kteří přepadávali ze severní Afriky britské a irské pobřeží. Ovšem někteří politici v Anglii měli ambice obrátit flotilu spíše proti Španělsku než proti berberským nájezdníkům. Král James I. však úspěšně odolal parlamentnímu tlaku na vyhlášení války Španělsku a flotila se vrátila do Anglie. Poté, když v roce 1625 usedl na trůn Karel I., byla do oblasti vyslána druhá anglická flotila s pokyny „dobýt či zničit město“ na španělském pobřeží. Gibraltar byl jedním z navrhovaných cílů na základě toho, že byl malý, mělo být snadné ho obsadit, zásobovat a bránit a byl situovaný na vysoce strategickém místě. Anglická flotila místo toho zaútočila na Cádiz (asi 100 km od Gibraltaru) ve víře, že jeho obsazení přinese lepší výnosy, ale útok se proměnil v absolutní fiasko. Vojáci po přistání vyrabovali městské vinotéky a po čtyřech dnech masového opilství museli být evakuováni, aniž čehokoliv dosáhli.

Gibraltar byl definitivně obsazený anglo-holandskou flotilou během Války o španělské dědictví (1701-1714). Na konci války postoupilo Španělsko území Británii jako součást Utrechtské smlouvy z roku 1713. Článek X říkal, že město, opevnění a přístav (ale ne vnitrozemí) bylo Británii „postoupeno navždy, bez výjimky a jakékoliv překážky“. Smlouva také stanovila, že pokud by se Británie někdy měla zbavit Gibraltaru, musela by nejprve toto území nabídnout Španělsku.

Komentář: Tento článek č. 10 zjevně působí problémy až do současnosti, protože Gibraltar proto nemá možnost získat nezávislost, pokud se obě země nedohodnou. Musí tam vládnout buď Britové, nebo, pokud se Británie území vzdá, Španělé. Zdá se, že obyvatelé Gibraltaru by už radši přestali být kolonií a dosáhli nezávislosti jako jiné bývalé britské kolonie, ale pokud to nejde, většina jich upřednostňuje zůstat pod britskou nadvládou s rozsáhlejšími právy na sebeurčení, než by mohli dostat od Španělska.

K prvnímu pokusu o zrušení Utrechtské smlouvy došlo v roce 1727 pod záminkou, že Británie porušila její podmínky tím, že rozšířila gibraltarská opevnění za povolené hranice, umožnila tam žít také Židům a Maurům, nedokázala ochránit katolíky a poškodila příjmy Španělska povolením pašování. Španělské síly zahájily obléhání a bombardování Gibraltaru, který byl intenzivní dělostřeleckou palbou vážně poškozen. Obránci však hrozbě odolali, když dostali posily a nové zásoby od britského námořnictva. Špatné počasí a problémy se zásobováním způsobily, že Španělé obléhání odvolali.

Druhý neúspěšný pokus, takzvané Velké obléhání Gibraltaru (Great Siege of Gibraltar) provedlo Španělsko a Francie během Americké války za nezávislost, kdy Španělsko doufalo, že britská vojenská moc bude oslabená. Obléhání začalo v červnu 1779 a bylo zastaveno teprve v únoru 1783 na začátku mírových rozhovorů s Brity.

Komentář: Navštívili jsme tunely vybudované za Velkého obléhání, které jsou zázrakem tehdejší techniky, vytesané Brity v severní stěně Skály za využití pouze ruční práce za pouhých šest týdnů. Tunely hrály hlavní roli v porážce spojených sil Francie a Španělska. V tunelech je dnes muzeum, které připomíná jeho vojenskou historii.

Vítězný výsledek Velkého obléhání znemožnil britské vládě politicky znovu zvážit, jak za něco jiného vyměnit Gibraltar, přestože král Jiří III. moudře varoval, že bude zdrojem „další války, nebo alespoň neustále číhajícího nepřátelství“, a jasně vyjádřil své přání: „Pokud se nezbavíme Gibraltaru... nebudu považovat mír za úplný.“ Ale britský generál Eliott a posádka, kteří byli obdivováni za své hrdinství a houževnatost při obraně Gibraltaru, získali, jak říká jeden spisovatel, „jakýsi kultovní status“. Britská veřejnost si vypěstovala „emocionální, i když absolutně iracionální náklonnost k tomu místu“. Údajná nedobytnost Gibraltaru dala vzniknout výrazu, který je stále aktuální i dnes, že je něco tak „pevného
jako Gibraltarská skála“.

Komentář: Jelikož se jednalo o nejdelší obléhání v historii Gibraltaru a možná i v britské vojenské historii, které skončilo britským vítězstvím, je jasné, že probudilo silné nacionalistické cítění – které je každopádně mnoha Britům vlastní.

Po Velkém obléhání se civilní obyvatelstvo Gibraltaru – jehož počet se snížil na méně než tisíc – rychle rozrostlo, protože území se stalo místem ekonomických příležitostí i útočištěm před Napoleonskými válkami. Britská ztráta severoamerických kolonií v roce 1776 vedla k tomu, že velká část britského obchodu byla přesměrována na nové trhy v Indii a jihovýchodní Asii. Oblíbená trasa lodí na východ vedla přes Egypt, a to ještě předtím, než byl vybudován Suezský průplav, a Gibraltar byl prvním britským přístavem, kde přistávaly lodě, které tam mířily.

Během Napoleonských válek (1803-1815) sloužil Gibraltar jako základna pro lorda Nelsona v úsilí přinutit francouzského admirála Pierra-Charlese Villeneuvea k bitvě, která vyvrcholila v roce 1805 bitvou u Trafalgaru, ve které byl Nelson zabit a Villeneuve zajat. Poté, co byl uzavřen mír, prodělal Gibraltar během vlády reformního guvernéra generála sira George Dona, který nastoupil do této pozice v roce 1814, velké změny. V roce 1821 byla zřízená městská rada a v roce 1830 se Gibraltar stal korunní kolonií.

Při návštěvě Gibraltaru v polovině 19. století napsal anglický spisovatel Richard Ford ve své Příručce pro cestovatele ve Španělsku, že „rozdíly mezi zdejšími národy a oděvy jsou velmi kuriózní: v tomto hostinci na cestě mezi Evropou, Asií a Afrikou se koná pestrá maškaráda, v níž se každý objeví ve svých šatech a mluví svým vlastním jazykem. Civilizace a barbarství se zde skutečně střetávají... neboť Skála je útočištěm opuštěných vyvrhelů a azylem pro lidi všech národů, kteří utekli ze své země, dlužno říct pro její vlastní dobro. Veškeré obchodování na poloostrově se zdá být zhuštěné do tohoto mikrokosmu, kde se setkávají všechna vyznání a národy a většina z nich se zúčastní jediné velké hry, jak ožebračit svého souseda."

Komentář: Podle této zprávy, a také dalších záznamů z té doby, se Gibraltar stal tavícím kotlíkem národů, ale zdaleka nedosáhl prosperity.

Na konci 19. století dostali „Gibraltarané“ poprvé oficiální identitu. Teprve ve třicátých letech 19. století totiž začali obyvatelé narození na Gibraltaru převyšovat počet narozených v zahraničí, ale v roce 1891 se už na Gibraltaru narodilo téměř 75 % populace čítající 19 011 osob. Kromě 14 244 Gibraltaranů tam žilo také 711 Britů, 695 Malťanů a 960 příslušníků jiných britských kolonií. Dále tu bylo 1869 Španělů (z toho 1341 žen) a menší počet Portugalců, Italů, Francouzů a Maročanů.

V 1. světové válce zůstal Gibraltar neutrální, ve 2. světové válce, během bitvy o Atlantik, sehrál klíčovou roli jako důležitý opěrný bod centrální trasy atlantického konvoje spojujícího Spojené státy a Středomoří při podpoře spojeneckých operací v Severní Africe, Sicílii, Itálii i jinde.

Poválečné vztahy Gibraltaru se Španělskem se začaly zhoršovat v důsledku dlouhodobého sporu o suverenitu území. Přestože se Španělsko od roku 1783 nepokusilo použít vojenskou sílu k opětovnému získání Gibraltaru, otázka suverenity tu byla vždy. Spory o pašování a námořní hranici mezi Gibraltarem a Španělskem v průběhu 19. století opakovaně způsobovaly diplomatické napětí. Neutrální zóna mezi Španělskem a Gibraltarem byla také příčinou sporů v průběhu 19. a 20. století. Původně se jednalo o nevymezený pás písku na šíji mezi britskou a španělskou linií opevnění, široký asi 1 kilometr – v r. 1704 to bylo na dostřel z děla. V průběhu let však Británie převzala kontrolu nad většinou neutrální zóny, z nichž velká část je nyní obsazena letištěm Gibraltaru. Tato expanze vyvolala opakované protesty ze strany Španělska.

Komentář: Jeli jsme autem po přistávací dráze tohoto nově vybudovaného letiště, rozděleného silnicí na dvě poloviny. Je tam zákaz zastavení a je to zvláštní pocit, projíždět se po dráze, kde každou chvíli může přistát letadlo.

Snaha Španělska znovu získat suverenitu nad Gibraltarem byla podpořena dekolonizačním programem OSN, který byl zahájen v roce 1946. Možnost osamostatnit se však Gibraltaru nenabízela, protože podmínky Utrechtské smlouvy vyžadovaly, aby v případě, kdyby se Británie vzdala kontroly, byl vrácen zpět Španělsku. Gibraltarané to důrazně odmítali a energicky začali prosazovat své právo na sebeurčení. Spor měl zpočátku podobu symbolických protestů a kampaně španělských diplomatů a státem ovládaných médií. Od roku 1954 však Španělsko zavádělo stále přísnější omezení obchodu a pohybu vozidel a osob přes hranice s Gibraltarem. Další omezení byla uvalena v roce 1964 a v roce 1966 byla hranice uzavřena pro vozidla. Následující rok Španělsko uzavřelo svůj vzdušný prostor pro letadla startující nebo přistávající na mezinárodním letišti Gibraltar. V roce 1969, po přijetí gibraltarského ústavního řádu, proti kterému Španělsko důrazně protestovalo, byla hranice zcela uzavřena a zároveň bylo přerušeno telekomunikační spojení s Gibraltarem.

Komentář: Jako obvykle měla každá strana v této hádce nějaké platné argumenty. Ale zároveň, jako obvykle, hlavní obětí těchto bojů bylo obyvatelstvo na obou stranách, jak to popisuje současná zpráva: „Nejsmutnější pohled byl na lidi za drátěnými ploty na obou stranách hranice země, jak hlasitě křičí přes široký oddělující prostor, aby se informovali o stavu příbuzných, protože telefonní komunikaci Španělé přerušili. Místní hospodyně udržovaly se španělskými příbuznými v oblasti Campo spojení přes rádia naladěná na nedaleké španělské stanice, aby dostaly zprávy o rodinných příslušnících, kteří byli vážně nemocní. “

Smrt generála Franca v roce 1975 vedla k počátkům diplomatických jednání mezi Británií a Španělskem v otázce Gibraltaru, i když pomalým tempem. V Bruselu byla v roce 1984 dosažena dohoda, která vyjasnila původní Lisabonskou dohodu z roku 1980 a požadovala, aby Británie umožnila Španělům žít a pracovat na Gibraltaru, na což by stejně měli právo jako občané EHS, když se Španělsko v roce 1986 k EHS připojilo. Hranice byla nakonec znovu plně otevřena 4. – 5. února 1985.

Komentář: Problém pomohlo vyřešit pouze členství všech zúčastněných stran v EHS, pozdější Evropské unii (podobně jako EU pomohla vyřešit problém, který měla Británie s Irskem). Zdá se, že na to se často zapomíná.

V devadesátých letech měly vojenské škrty nevyhnutelně zásadní důsledky pro gibraltarské hospodářství, které do té doby do značné míry záviselo na výdajích na obranu. Nyní představuje cestovní ruch základní pilíř ekonomiky. Vláda také podpořila rozvoj nových průmyslových odvětví, jako jsou finanční služby, bezcelní nákupy (duty free), kasina a internetové hazardní hry. Na Gibraltaru byly otevřeny pobočky velkých britských řetězců, jako je Marks & Spencer, aby podpořily návštěvu britských emigrantů z nedalekého pobřeží Costa del Sol.

Komentář: Navštívili jsme Marks and Spencer, což je zcela nevýrazný obchod na Hlavní třídě. Nedokážu si představit, že by někdo chtěl koupit něco z jejich výběru oblečení, které mi připomínalo výprodej z padesátých nebo šedesátých let.

Aby se umožnil ekonomický rozvoj, zahájil Gibraltar program získávání dalších pozemků rekultivací mořského dna. Desetina dnešní gibraltarské pevniny byla získána zpět z moře. Tyto iniciativy se ukázaly jako nesmírně úspěšné. Od roku 2013 byl Gibraltar zařazen jako druhá nejvíc prosperující země v rámci Evropské unie a 18. nejvíc prosperující na celém světě, pokud jde o hrubý domácí produkt podle parity kupní síly na obyvatele.

Komentář: Statisticky to bude asi pravda. Není divu, vláda na jedné straně podporuje bezcelní dovoz, kasina, hazardní hry a finanční sektor rozhodně přivře oči, když je třeba vyprat nějaké peníze, a na druhé straně, počet obyvatel je malý. Pravdou je, že Gibraltar získal zpět mnoho pevniny z moře a všude je vidět hodně stavební činnosti včetně velkých jeřábů, což svědčí o oživení ekonomiky. Neexistují však žádné vnější výrazné známky vysoké životní úrovně nebo bohatství, jako např. v Dubaji nebo Hongkongu, nebo třeba také v andaluské Marbelle. Všechno, včetně aut, obchodů, restaurací, je na první pohled spíše jako nižší střední třída než cokoli jiného.

Gibraltar se stal předmětem dalšího sváru v souvislosti s Brexitem. Po dlouhých diskusích spojených se vzájemnými hrozbami došlo k nové předběžné dohodě mezi Spojeným královstvím a Španělskem o Gibraltaru, což znamená, že britská kolonie se připojí k Schengenskému prostoru pro cestování bez pasů a bude nyní zahrnuta do Schengenské dohody mezi ostatních 26 členských zemí. 271 000 obyvatelům Gibraltaru bude povolený volný pohyb do Španělska a dalších schengenských zemí a všichni státní příslušníci Schengenu budou moci cestovat na Gibraltar, aniž by prošli pasovými kontrolami. Jelikož však Spojené království není a nikdy nebylo součástí schengenského prostoru, budou britští občané i nadále povinni se prokázat pasem, aby získali vstup na Gibraltar.

Komentář: Při příjezdu na Gibraltar a při odjezdu zpět do Španělska stály fronty aut, které tam možná dřív nebyly. Kontrola dokladů totožnosti prováděli imigrační úředníci jen namátkově. Nikdo se neobtěžoval, aby vyžadoval očkovací průkaz nebo negativní test na Covid. Taxikář nám ​​vysvětlil, že veškerá dospělá populace Gibraltaru je oočkovaná, ale přesto existuje povinnost nosit masku v uzavřených prostorách. Většinu provozu přes hranici však tvořili chodci, kteří v obou směrech houfně přecházeli. Je jasné, že Gibraltar by nemohl snadno nahradit všechny španělské pracovníky a mnoho Španělů by přišlo o práci, kdyby byl přeshraniční provoz omezen.

Být turistou na Gibraltaru:

Kromě již zmíněných památek je toho na Gibraltaru k vidění mnohem víc. Uprostřed Skály je jeskyně sv. Michala. Pokud byly tunely z doby obléhání vytesány do skály lidmi, je St. Michael's Cave úžasným dílem přírody. Největší z více než 150 jeskyní ostrova leží nejméně 274 metrů nad mořem a je plná nádherných stalaktitů a stalagmitů. Návštěvu doprovázejí barevné světelné efekty a hudba. S jeskyní je spojeno mnoho legend, včetně jedné, která naznačuje, že je ostrov tady tajně spojen s Afrikou prostřednictvím 24 kilometrů dlouhého tunelu.

Nová atrakce dokončená na horní Skále až v roce 2018 je Procházka v oblacích, Skywalk. Její skleněná podlaha visí 340 metrů nad Středozemním mořem a pokud překonáte přirozený strach z výšek (což jsme udělali), nabízí úžasný výhled do všech stran. V sousedství  je další nová atrakce, kterou jsme neměli čas zažít, visutý most Windsor spojený řadou zábavných pěších stezek.

Nejznámější atrakcí Gibraltaru je přírodní rezervace horní Skály (Upper Rock Nature Reserve). Můžete tady vidět některé z milionů ptáků, kteří tu mají zastávku, když migrují mezi Afrikou a Evropou. Nejoblíbenější je ale takzvané Opičí doupě (Monkey's Den), kolonie přibližně tří set magotů bezocasých. Původně pocházejí z pohoří Atlas a z oblasti Maroka Ríf a jsou jedinou populací divokých opic na evropském kontinentu. S opicemi Gibraltaru je spojena legenda, která říká, že pokud opice zmizí z Gibraltaru, zmizí i Britové, a proto během druhé světové války, když se jejich počet zmenšoval, poslal Winston Churchill do severní Afriky žádost o doplnění stavu. Jelikož jsou bezocasým druhem, jsou místně známé také jako opice berberské nebo skalní, přestože latinská klasifikace je Macaca sylvanus. Místní lidé je však jednoduše označují jako monos (opice), když o nich mluví španělsky nebo llanito/yanito, což je místní lidová mluva, forma andaluské španělštiny hojně doplňovaná slovy z angličtiny a dalších jazyků.
Ať se jmenují jakkoliv, monos jsou roztomilé, i když průvodce před nimi varují, v naší společnosti byly úplně neškodné.
 

Závěr: Gibraltar je země s bouřlivou historií a divokou přírodní krásou. Původně jsme si mysleli, že je tam jen Skála a opice. Očividně je tu k vidění mnoho dalších zajímavých věcí, včetně některých, na které jsme ani neměli dost času (botanická zahrada, pozorování delfínů, jízda lanovkou, muzeum Gibraltaru). Gibraltar je vzdálený jen asi 50 km od našeho bytu v Esteponě, ale je to jiný svět. Domníváme se, že jižní Andalusie a zejména Estepona, je krásnější s více možnostmi kulturního a společenského vyžití a rozhodně nám víc vyhovuje. Žít na Gibraltaru by pro nás bylo spojeno s klaustrofobickým pocitem, navzdory tomu, že se země snaží dělat dojem malé Anglie (včetně červených anglických poštovních schránek a měny, kterou je britská libra).