Malta 2020

Dovolená na Maltě – 20. – 30. září 2020 

ZEMĚPIS
Malta je souostrovím skládajícím se ze 7 malých ostrůvků o celkové ploše 316 km2 (obydlené jsou jen ostrovy Malta, Gozo a Comino).  Má přibližně půl milionu obyvatel. První osada byla známá jako Maleth, což znamená bezpečné útočiště, a celý ostrov se začal označovat tímto jménem.

Malta je jedním z nejizolovanějších míst ve Středomoří. Rozkládá se mezi Sicilií a severní Afrikou, od Sicílie je to 3 a půl hodiny lodí. Přímé spojení po moři s Tuniskem rozkládajícím se na západě Malta nemá. Přes přístav na severní Sicílii trvá cesta do hlavního města Tunisu 17 hodin. Zajímavé je, že přestože má skvělou architekturu a krásnou přírodu, nenajdete zde jediný les. Na žádném ze sedmi ostrovů také nejsou ani hory, ani řeky.  

DĚJINY
Přes geografickou izolaci existují důkazy, že civilizace existovala na Maltě od raného neolitu, cca od roku 5 000 př. n. l.. Maltské ostrovy prošly zlatým neolitickým obdobím, o němž svědčí 11 megalitických památek zahrnutých do seznamu světového dědictví UNESCO.

Kolem poloviny 6. století před naším letopočtem spadaly Maltské ostrovy pod hegemonii Kartága stejně jako většina fénických kolonií v západním Středomoří. Féničané, Kartaginci, Římané a Byzantinci, ti všichni tu zanechali své stopy.

V roce 60 n. l. ztroskotal na Maltě při cestě do Říma svatý Pavel, který sem přinesl křesťanství.

Arabové dobyli ostrovy v roce 870 n. l. a zanechali důležitou stopu ve vývoji maltského jazyka (maltština patří k semitským jazykům, ale jako jediná se píše latinkou).   Do roku 1530 byla Malta rozšířeným územím Sicílie: Normané, Štaufové, Aragonci a další dobyvatelé, kteří vládli nad Sicílií, vládli také na maltských ostrovech.

Karel V., habsburský panovník, španělský král a posléze císař svaté říše římské odkázal Maltu nezávislému řádu špitálníků svatého Jana Jeruzalémského, který pak vládl nad Maltou v letech 1530 až 1798. Tento řád, běžně známý jako Maltézský řád nebo Maltézští rytíři, je katolickým laickým řádem, který je svým charakterem tradičně vojenský, rytířský a šlechtický. Často se o něm říká, že je to „nejmenší suverénní stát na světě“.

V roce 1565 se Maltu pokusila dobýt Osmanská říše. Maltézští rytíři s přibližně 2 000 pěšáky a 400 maltskými muži, ženami a dětmi, pod vedením velmistra Jeana de Vallette (po kterém je pojmenováno hlavní město Malty, Valletta) odolali obléhání a útočníky odrazili. Toto vítězství se stalo jednou z nejslavnějších událostí Evropy šestnáctého století, a nepochybně přispělo k narušení evropského vnímání osmanské neporazitelnosti, i když o Středomoří se i nadále po mnoho let vedly spory mezi Turky a různými křesťanskými koalicemi.

Po obléhání roku 1565, během takzvaného zlatého věku ostrova, se Malta stala klíčovým hráčem na kulturní scéně Evropy 17. a 18. století. Umělecký a kulturní život ostrova byl ovlivněn přítomností umělců jako Caravaggio, Mattia Preti a Favray, které maltézští rytíři pověřili výzdobou kostelů, paláců i soukromých domů.  

Reformace, která rozdělila západní Evropu na protestantské a katolické státy, maltézské rytíře tvrdě zasáhla.  V několika zemích, včetně Anglie, Skotska a Švédska, byl řád rozpuštěn. Některé části řádu v německých a anglosaských zemích se přimkly k protestantismu. Když se k protestantismu přidat odmítly, zabavila jim protestantská knížata majetek a řád byl zrušen.  V Anglii zabavil řádu všechen majetek král a sám se jmenoval velmistrem. Tento falešný řád se stal čestným královským řádem a existuje dodnes.

V jiných zemích, včetně Nizozemska a Německa, došlo k náboženské konverzi celých správních oblastí i jejich velitelů: tyto „johanitské řády“ přežívají v Německu, Nizozemsku, Švédsku a mnoha dalších zemích, včetně Spojených států a Jižní Afriky. Došlo k dohodě, že řád by měl zůstat v jakékoliv válce mezi křesťanskými národy neutrální.

V roce 1798 se zastavil na cestě do Egypta se svou flotilou šesti set lodí na Maltě Napoleon. 10. června pod silnou palbou dobyl ostrov Gozo a část ostrova Malta. Téhož večera však bylo zahájeno jednání o příměří. Velmistr Ferdinand von Hompesch 12. června zcela kapituloval, vyjednal s Napoleonem pro sebe výhodné podmínky a odešel do Terstu; 300 francouzských rytířů bylo zajato a posláno do vyhnanství na Antibách; mnoho jiných bylo posláno do Anglie a Itálie.

Napoleon řád zrušil a zabavil mu pokladnu, lodě i dělostřelectvo. Jeho armáda začala rabovat kostely, čímž si znepřátelil původní zbožné maltské obyvatelstvo.  Francouzská přítomnost na ostrovech proto trvala krátce, francouzská armáda zde vládla jen dva roky, dokud se obyvatelé nevzbouřili a za podpory anglického námořnictva Francouze v r. 1800 nevyhnali.

Řád maltézských rytířů však ostrov Malta už nikdy nedostal zpátky. Svatojánští rytíři se poté, co je Napoleon vyhnal, rozprchli po Evropě a na pár desítek let se po nich slehla zem. Teprve v polovině 19. století se znovu sjednotili. Dnes sídlí řád maltézských rytířů v Římě a na Maltě má svého velvyslance. Prvním velvyslancem byl koncem 90. let 20. století hrabě Kinský, který se stal také v letech 2002-2004 velkopřevorem českých maltézských rytířů. Ve světě je jenom šest velkopřevorství řádu a jedno z nich se nachází v Čechách. Nejvyšším představitelem řádu je kníže a velmistr, volený doživotně státní radou, který od roku 1607 dostal hodnost knížete Svaté říše římské a od roku 1630 je nadřazený církevnímu kardinálovi. Katolický Řád maltézských rytířů nechce mít nic společného ani se svobodnými zednáři, ani se schizmatickou ruskou větví, kterou papež neuznal, ani s německou větví maltézského řádu, která byla vymýcena po protestantské vzpouře a obnovena pruským Bedřichem Wilhelmem IV. v r. 1852 pod názvem „johanité“. Královský řád johanitů je pověřen provozováním nemocnic a nemá nic společného s původním Maltézským řádem, i když používá jeho symbolů.

Pařížským mírem v roce 1814 byla vláda Velké Británie nad Maltou evropskými mocnostmi potvrzena.  Malťané přijali britský systém veřejné správy, vzdělávání a legislativy.

Nezávislost Malta získala až v roce 1964 v rámci Společenství národů (Commonwealth) s britskou královnou jako hlavou státu. Od roku 1974 je Malta republikou, v jejímž čele stojí prezident. Malta začala provádět nezávislou neutrální zahraniční politiku, vojenské základny byly uzavřeny v roce 1979, neutralita ostrovního státu byla zakotvena v ústavě v roce 1987.   Do Evropské unie vstoupila země v květnu 2004 a do eurozóny v lednu 2008. Malta rovněž patří k signatářům Schengenské dohody. V současné době je u moci Labouristická strana. 

DOJMY Z MALTY

- dobře zorganizovaná země

- nikde velké davy, možná též  vzhledem ke Coroně, protože normálně je v září ještě sezóna

-  rušná stavební aktivita - velký počet jeřábů, určitě několik stovek, ba možná tisíců, na každém rohu stojí lešení, betonuje se, dělají se nové fasády – nemyslím si, že by v některém evropském městě byl takový stavební boom

- špatné silnice na severním okruhu, už opravené na okruhu jižním, viditelně začali budovat  také infrastrukturu – projíždí se několika tunely, i síť autobusové dopravy velmi dobrá
- krásné staré vily - ale zahrady velmi vzácné, země je vyprahlá

- stejně jako před mnoha lety v Anglii zde neexistují popelnice, odpadky se vyhazují před dům v plastikových pytlech či krabicích, lidé vyhazují kdeco i volně, obyvatelstvo viditelně nerecykluje, možná, že to dělají někde centrálně. Naštěstí popeláři objíždějí kolem a všechno sbírají hodně často, jinak by to bylo i vzhledem k místním teplotám neúnosné

- místní kuchyně: ochutnala jsem hlavní místní speciality: dušené králičí na víně, králičí guláš (stuffat tal-fenek), bragioli (beef olives) – pokrm nemá nic společného s olivami, jedná se spíš o něco jako naše španělské ptáčky, tedy hovězí roláda, jen trochu s jinou náplní, okořeněnou pomazánka bigilla z černých nebo hnědých fazolí, kterou servírují často s crackery, mně to naservírovali navrch zeleninového salátu a snad jako jediná věc na Maltě mi to nechutnalo,  stejně jako jejich další saláty, které servírovali bez dresinku a s tvrdým ovčím sýrem, který je příliš suchý. Kromě výborného králíka tu připravují vynikající všechny možné ryby a plody moře.

- díky své nedotčené přírodě, klidnému pobřeží, starodávným artefaktům a relativní opuštěnosti byla Malta používána jako filmová kulisa pro natáčení mnoha hollywoodských velkoprodukcí, od filmů „Gladiátor“ a „Troja“ po „Kapitána Philipse“ až po televizní seriál Hra o trůny.

Deník

20. září
Cesta z Dortmundu na letiště ve Frankfurtu vlakem (rychlost až 300 km, vlak dorazil přesně). Centrální check-in Lufthansy byl zavřený, místo toho tam otevřeli rozsáhlé středisko pro testování Corony. 

Měli jsme jako obvykle palubní vstupenky z internetu, ale za normálních okolností z toho neplyne žádná velká výhoda, protože se kufry stejně musí mechanicky odevzdat a zvážit u přepážky letecké společnosti.  Ale tentokrát jsme museli udělat samoobslužně úplně všechno. Nejdřív byl k dispozici automatický stroj na přečtení kódu palubní vstupenky, potom jsme sami museli dát kufry přímo na váhu u pohyblivého pásu a přiložit znovu k přečtení kód palubní vstupenky, stroj nám vytiskl papírový pásek s kódem destinace kufrů, který jsme si museli na kufry rovněž vlastnoručně připevnit. Takže při celém odbavení neasistoval jediný zaměstnanec a ani jsme nemuseli vytáhnout pas nebo občanku. Otravnou záležitostí byla jen jako vždy bezpečnostní kontrola. Jak příjemné by bylo cestování letadlem po evropských zemích náležejících k Schengenu, kdybychom se mohli obejít bez bezpečnostních kontrol jako dřív.   Let z Frankfurtu na Maltu trval dvě a půl hodiny.

Hotelové taxi na nás už čekalo - taxikářka byla hovorná a vysvětlila nám kromě jiného, jak se vyvíjela na Maltě situace, pokud jde o Coronu.  Původně měli případů velmi málo, dokonce sedm dní za sebou žádný. Když pravidla uvolnili, začal počet případů stoupat, denně mají kolem sta. Vláda zpřísnila všechna opatření a za nedodržování jsou obrovské pokuty. Taxikářka si též postěžovala na ekonomickou situaci: vlastní byt je pro ni nedosažitelný, protože nemovitosti na Maltě jsou velmi drahé, pro běžné zaměstnance není možné si koupit byt ani dostat hypotéku. Plat má kolem 17 000 EUR ročně, později jsme se sami přesvědčili, že to není moc, protože na Maltě je draho asi tak jako v Anglii.  Cesta do hotelu trvala necelou půl hodinu.

Náš hotel
Hotel „1926“ jsme si rezervovali ve městě Sliema (dodatečně jsme zjistili, že název hotelu je rokem narození jeho původního majitele a provozovatele). Dopředu jsme emailem dostali číslo pokoje a číselný kód, kterým se do něj dostaneme (také jedno z proticoronových opatření).  Po příjezdu jsme ovšem zjistili, že příslušný pokoj v 8. patře má vyhlídku na rozestavěný dům, tedy už sice ve stádiu blížícímu se dokončení, ale přesto to bylo staveniště. Pokoj byl taky dost malý. Když jsme protestovali, ukázal nám recepční dva jiné pokoje, které sice neměly vyhlídku na stavbu, ale obecně byly z různých důvodů ještě horší. Taky nám ukázal pokoj, který byl podstatně lepší, ale žádal doplatek víc než dvojnásobek původní ceny. George řekl, že jsme ochotni zaplatit navíc 200 eur, ale to nestačilo. Takže jsme se nepřestěhovali. Ovšem George před recepčním podotkl, že fotky hotelu na portálu booking.com neodpovídají skutečnosti (hotel vybíral on) a že si bude stěžovat. Ubytovali jsme se tedy v původním pokoji, ukázalo se, že na stavbě se naštěstí nic moc neděje (nejvíc jsme se obávali rámusu), a v podstatě jsme se smířili s danou situací. Za chvíli k nám ovšem přišla manažerka pro marketing, byla moc milá a slíbila, že od dalšího dne zařídí naše přestěhování (Lucie a Petra si vzpomenou na můj vyhraný boj o pokoj s vyhlídkou na moře na Korčule v Chorvatsku, ale tam byla vyhlídka na moře předem zaplacená).

K našemu překvapení to manažerka skutečně zařídila. Pokoj v posledním jedenáctém patře měl na jedné straně vyhlídku na moře, na druhé vyhlídku na Vallettu, velkou terasu a byl dvojnásobně velký.

Žádný příplatek management hotelu nepožadoval. Přitom hotel byl dost plný s velmi kosmopolitní společností. Lidé všech ras (Asiati, Afričané, zřejmě ze severní Afriky, Arabové, Evropané), různých náboženství (to se trochu pozná podle oblečení), hovořící nejrůznějšími jazyky (hodně Francouzů a Angličanů, ale ozývala se i němčina, arabština, čínština, samozřejmě maltština), ve všech možných kombinacích – dvě kamarádky, dva kamarádi, páry. Z nějakého důvodu tu byli ubytovaní hlavně mladí lidé, tak z osmdesáti procent jim bylo kolem třiceti až čtyřiceti, v hotelu nebyly žádné rodiny s dětmi. Důvod jsem nezjistila, protože jsem nikde nenašla, že by hotel děti nepřijímal (takové hotely, které ubytovávají děti až od 14 let, také existují). Snídaně byly formou bufetu, ovšem v době Corony se hosté nesměli ničeho dotknout, jen ukázali číšníkovi, co chtějí, a on jim to naložil na talíř. Při příchodu do restaurace si všichni museli vydezinfikovat ruce a číšník každému změřil digitálně teplotu.  Roušky byly v celém hotelu povinné a sundávaly se pouze u stolu.
Hotelové lázně měly saunu a malý vnitřní bazén, podle mne ho bylo nejlepší využívat spíš jako velkou vířivku, protože měl spoustu příjemných masážních trysek, ale na plavání byl dost malý, už když se tam octlo najednou pět lidí. Pobyt u bazénů se objednával, aby se tam nesešlo příliš hostí najednou.  Ovšem venkovní přelivový nekonečný bazén se nacházel přímo u moře, s nímž jeho okraj pohledově splýval, a výhled na skalnaté mořské pobřeží byl půvabný.  

21. září
První projížďka autobusem hop on – hop off (dá se po 24 hodin nastoupit a vystoupit na libovolné stanici) vedla takzvaných severním okruhem. Zahrnovala výhled na ostrov Manoel, přístav Ta´Xbiex s velkolepými vilami místních boháčů a s přístavištěm pro jachty a městskou bránu, vstup do hlavního města Valletty. Projížděli jsme kolem několika dalších měst, z nichž je významná zvlášť Mdina (Medina), v minulosti hlavní město Malty, které jsme si důkladně prohlédli v dalších dnech, a Rabat, který byl součástí římského osídlení (Domus Romana). Zastávka autobusu byla též na vyhlídce u Zlatého zálivu a zálivu sv. Pavla. Celkově ovšem jízda v prvním patře otevřeného autobusu za teploty 30 stupňů nebyla žádnou projížďkou rajskou zahradou, přestože jsme si udělali o tom, jak vypadá tato část země, velmi dobrou představu.   

22. září
Dopoledne bylo v podstatě promarněné tím, že se George musel zabývat businessem. Přes počítač musel zařizovat svůj elektronický podpis pro daňové přiznání v Indii, čekat na různé kódy, natočit svůj hlas přes mobil na video, a podobně. Já se kochala vyhlídkou z naší terasy a četla si.  

Odpoledne jsme se rozhodli strávit odpočinkově u hotelového venkovního bazénu. Taky jsme tam poobědvali, na večeři jsme šli do restaurace Il Galeone na promenádě. Dala jsem si ravioli plněné králičím masem, bylo výborné a tuto restauraci jsme pak navštěvovali opětovaně.   

23. září
Druhý, jižní okruh vyhlídkovým autobusem. Protože bylo opět vedro, naplánovali jsme si, že z autobusu vystoupíme nejméně třikrát. Chtěli jsme vidět  Hypogeum, podzemní neolitický templ pocházející z doby 2500 let před naším letopočtem chráněný UNESCO; oběd si dát v malebné rybářské vesnici Marsaxlokk a den zakončit vyjížďkou na lodi do Modré jeskyně.

Z celého plánu se neuskutečnilo nic. Když jsme vystoupili z autobusu na místě, kde jsme očekávali Hypogeum, zjistili jsme, že templ je vzdálený asi půl hodiny chůze rozpálenými ulicemi a navíc nás jeden ochotný domorodec nejdřív nasměroval špatným směrem. Když jsme zpěněni dorazili kolem jedenácté k Hypogeu, řekli nám zaměstnanci, že termíny jsou obsazené a nejdřív by nás mohli vpustit v jednu hodinu, máme se objednat přes internet.  Tak jsme to vzdali, šli půl hodiny zpátky k zastávce autobusu a další půl hodinu na něj čekali.  

Naprosto vyčerpaní jsme neměli sílu vystoupit na oběd v rybářské vesnici, s tím, že se naobědváme u Modré jeskyně. Když jsme vystoupili u impozantních skal, které obklopují Modrou jeskyni, personál nám sdělil, že v jeskyni je nízký stav vody, a proto ten den čluny nevyjíždějí. Okolní skalnatá krajina byla ovšem docela impozantní. Ve své posedlosti ochutnat maltská jídla jsem si k obědu dala „maltský salát“, který nebyl dobrý, salátové listy s trochou jiné zeleniny a malými okurčičkami bez zálivky, navrch pomazánka bigilla z černých fazolí, která mi nechutnala. Potom jsme museli ještě jet dvě hodiny autobusem, abychom se dostali zpátky do hotelu. Čili den jak vystřižený, opravdu se povedl. Večer jsme se trochu odškodnili výbornými plody moře a bílým vínem.

24. září
Trajektem jsme se přesunuli ze Sliemy do Valletty. Návštěva katedrály sv. Jana (St. John´s Co-Cathedral – to znamená, že ji společně sdílí dvě instituce, maltézští rytíři a biskup) s obrazy italského malíře Mattia Preti, které maloval pět let od roku 1662, zobrazující 18 scén ze života sv. Jana Křtitele a byl za ně za odměnu přijat za rytíře maltézského řádu.  Ovšem nejslavnější obraz v oratoriu na přechodu kostela k muzeu pochází od Caravaggia a znázorňuje okamžik těsně před stětím Jana Křtitele na přání Salomé nebo lépe řečeno její matky (Beheading of St. John the Baptist). Na tomto obraze použil Caravaggio pro něj typickou metodu dramatického osvětlení (tenebrismus) s velmi výrazným šerosvitem, tj. prudkými kontrasty světla a tmy, a s postavami v životní velikosti na obrovském prostoru plátna. Efekt je neuvěřitelně působivý.

Caravaggio se stal za odměnu za tento obraz také maltézským rytířem, ale dlouho mu to nevydrželo. Po půlroce byl členství zbaven, když se maltézští rytíři dozvěděli, že utekl z Říma, kde byl obviněn z vraždy a když na Maltě napadl váženého člena řádu Fra Giovanni Rodomonte Roera, za což byl vsazen do žaláře. Naštěstí se mu podařilo uprchnout.  S tematikou Jana Křtitele namaloval pak Caravaggio ještě dva obrazy, na obou je ovšem akt stětí dokonán a Salomé už drží hlavu Jana Křtitele na podnose. Jeden z těchto obrazů je v Římě, druhý v Londýně.  

Procházeli jsme malebnými uličkami, kde je mnoho soch:  Jean de Vallette na Vítězné ulici, královna Viktorie před Národní knihovnou na náměstí Republiky a další. Ministerstvo pro zahraniční a evropské záležitosti se nachází v Palazzo Parisio na Triq Il Mercanti (v maltštině se ulice řekne triq).

Na ulici Republiky na nás největším dojmem zapůsobil pomník na památku obětí velkého obležení Turky v roce 1565.   Sousoší se skládá ze tří postav znázorňujících víru, civilizaci a statečnost. Je proto příhodné, že před tímto pomníkem je dnes umístěná fotografie novinářky Daphne Caruana Galizia s mnoha květinami a svíčkami. Caruana Galizia byla investigativní novinářka, soustřeďující se hlavně na politické korupční skandály, praní špinavých peněz a spojení politiky s organizovaným zločinem. V říjnu 2017 vybuchla v autě, které řídila, bomba, a nepohodlná osoba byla odstraněna navždy.  Uznání činnosti neohrožené ženy a solidaritu s její rodinou projevovali lidé na celém světě. Protestní hnutí na Maltě vyvrcholilo mohutnými demonstracemi od listopadu 2019 do ledna 2020, které vedly, také pod tlakem Evropské unie, k rezignaci ministerského předsedy Muscata a dalších členů vlády.  Ke změně došlo i v presidentském úřadu, Marii-Louise Coleiro Preca nahradil George William Vella, narozený 1942.  Carlo Bonini, odborník na italskou mafii a autor knihy o výsledcích pátrání, které prováděla Caruana Galizia, nazval Maltu „mafiánským státem“ a poukázal na to, jak mohou i demokracie degenerovat. 

25. září
Den na lodi plující ze Sliemy na ostrovy Gozo a Comino. Na ostrově Gozo jsme měli tři zastávky.
V hlavním městě Viktoria (podle anglické královny, jinak místními zvaném také Rabat) jsme se vyšplhali na pevnost  Cittadella, neboť stejně jako Valletta a Mdina (Medina) je Viktoria celá obehnaná mohutným opevněním.  Barokní katedrála uvnitř citadely pochází z doby kolem roku 1700.

Druhou zastávkou byly přírodní formace kolem zálivu Dwejra, kolem kterých jsme projížděli ve člunu. Vysoké útesy oddělují malé jezero od otevřeného moře, ale voda se tam přesto stále vyměňuje. Azurové okno, slavný skalní oblouk, se ovšem v roce 2017 během bouře zřítil do moře. Právě Azurové okno se proslavilo v seriálu Hra o trůny, ale také v hollywoodských filmech Souboj titánů (1981) a Hrabě Monte Christo (2002).

Vstup do zálivu střeží věž, naproti níž je takzvaná Houbová skála, tyčící se se svými kolmými stěnami nad hladinou do výšky 60 m. Je domovem parazitické rostliny cynomorium podivné, (Cynomorium coccineum), které připisovali maltézští rytíři četné léčivé účinky a používali ji též na povzbuzení potence. Její krádež trestali smrtí.

Na ostrově se nalézá také veřejnosti bohužel nepřístupná jeskyně nymfy Kalypsó. Zde podle řecké mytologie  držela Kalypsó Odyssea po sedm let a slibovala mu nesmrtelnost, když si ji vezme za ženu. Propustila ho až na přímý rozkaz nejvyššího boha Dia.

Letem světem jsme si mohli prohlédnout rotundu Xewkija, zasvěcenou sv. Janu Křtiteli. Byla postavená ve 20. století na místě bývalého kostela a navržena známým maltézským architektem Josephem Damatem. Vnitřní průměr má 27 m, výšku 75 m, je to na světě třetí nejvyšší chrámová klenba bez podpory, dominanta ostrova.  

Pokračovali jsme na ostrov Comino, kde měla být hlavní atrakcí Modrá laguna, kde sice voda byla modrá, ale to je na Maltě i jinde, a tak byla velkým zklamáním. V malém zálivu se tísnil na břehu i ve vodě dav lidí, kolem stánky s hamburgery, hotdogy a podobným sortimentem, hlavně s neomezeným množstvím různých alkoholických nápojů, včetně koktejlů. Takže jsme se po rekognoskaci terénu vrátili na loď a čas, který zbýval do odplutí lodi, radši strávili tam.  Loď byla ovšem dobře vybavená, měla skluzavku přímo do moře, kterou jako jediná využívala muslimská dvojice, dívka v burkinách, on v normálních plavkách, plavali oba jako ryby a užívali si to. Já jsem si na tobogán tedy netroufla . Zakotvená loď měla skleněnou podlahu a boky, takže jsme mohli pozorovat život na dně mořském.  

26. září
Opět jsme se přeplavili se Sliemy do Valletty – trvá to asi deset minut a pro 2 seniory stojí zpáteční jízdenka 1,80 eur (senioři se zde počítají od šedesáti výše). Prošli jsme kolem opevnění na nejdelší hlavní třídu Valletty, ulici Republiky, a na Obchodnickou třídu, kde je na pěší zóně spousta zajímavých obchodů a venkovních restaurací.  Viděli jsme budovu královské opery, která byla ve 2. světové válce při bombardování Valletty úplně zničená. Obnovili ji po mnoha peripetiích a zavržených kontroverzních návrzích jen ve formě divadla pod širým nebem až v roce 2013. V blízkosti opery je nová budova parlamentu, navržená stejným architektem jako opera, Renzem Pianem. Sídlem parlamentu od roku 1921 až do otevření nového parlamentu v roce 2015 byl Velmistrův palác. Také stavba nového parlamentu byla provázena rozpory jak kvůli designu, tak kvůli stále se navyšujícím nákladům. Na nedalekém prostorném náměstí vyniká krásná fontána Triton. 

Dále jsme pokračovali přes baštu sv. Jakuba do horních zahrad Baracca, v nichž je řada soch a reliéfů: Winston Churchill, Albert Einstein, Pařížské děti ulice (Les Gavroches), a další.  V poledne jsme si počkali, jak voják v britské uniformě tradičně vystřelí z děla, což je ve Vallettě velká turistická atrakce, ovšem já jsem očekávala, že vystřelí ze všech deseti děl a že to dá “dělovou ránu”, takže ten jeden výstřel a trocha kouře mě zklamaly.

Terasové oblouky zahrad Baracca byly původně zastřešeny, ale strop byl odstraněn po povstání kněží v roce 1775. Jednalo se o povstání vedené duchovenstvem proti Řádu maltézských rytířů.  Nově zvolený velmistr Francisco Ximenes de Texada se stal nepopulárním pro úsporná opatření, zvyšování ceny kukuřice, a hlavně pro zákaz lovu zajíců prostými občany.  V den povstání se však objevilo pouze 18 z 28 duchovních a povstání bylo řádem potlačeno během několika hodin. Rebelové byli poté zajati a někteří byli popraveni, vyhoštěni nebo uvězněni.

Procházka byla moc příjemná, protože se ochladilo na 25 stupňů. Ve Sliemě vyhlásili zákaz koupání v moři, neboť v noci se přehnala bouřka a přes skály na pobřeží se přelévaly vysoké vlny. Také náš “beach club” – venkovní bazén s restaurací - byl zavřený. Jako malé odškodnění nám management poslal na pokoj malou láhev šampaňského. 

27. září
Dopoledne u mořského bazénu, odpoledne výlet do Paoly.

Ve městečku Paola je významný katolický kostel, bazilika vládce Krista (The Basilica of Christ the King). Titul bazilika  byl kostelu udělen vatikánským dekretem v dubnu 2020.

V Paole se rovněž nachází jediná maltská mešita Mariam Al-Battool. Základní kámen k její stavbě položil libyjský president Muammar Gaddafi v roce 1978, oficiálně otevřena byla v roce 1984, kdy Malta a Libye podepsaly smlouvu o přátelství a spolupráci. Ke komplexu patří škola, islámské kulturní centrum, propagující sunitský islám, nádvoří, dům imáma, hřbitov a zahrada Středozemního moře (nejprve zahrada Muammara Gaddafiho, později Libyjská zahrada, v současnosti zahrada Středozemního moře). Na Maltě žije přibližně 3000 muslimů, z nichž 2250 jsou cizinci, 600 naturalizované občané a 150 se jich na Maltě narodilo.

Ovšem nejdůležitější je pro město nejunikátnější maltská megalitická památka Hypogeum (řecky hypo „pod“ a gaia „země“ = pod zemí ležící), tedy podzemní obřadní prostor (chrám), kterou jsme se pokusili neúspěšně navštívit už na začátku pobytu. 

Na Maltě existuje celkem sedm zachovaných chrámů z megalitického období. Jsou známé jako jedny z nejstarších chrámů v dějinách, přičemž některé pocházejí z doby před egyptskými pyramidami i před kamenným kruhovým komplexem menhirů ve Stonehenge. Dlouho se mělo za to, že největšími a nejstaršími zachovalými stavebními památkami na světě jsou egyptské pyramidy v Gíze. Archeologové však zjistili, že komplex Ggantija, postavený na ostrově Gozo z mohutných kamenných bloků, vznikl 3600 let před naším letopočtem, tedy tisíc let před pyramidami.

Hypogeum v Paole je ovšem jako jediné labyrintem podzemních chodeb a komor, vytesaných do skály, postupně rozšiřovaných po dobu 1300 let, počínaje rokem 3800 před naším letopočtem.  Bylo objeveno, jak už to bývá, náhodou, v roce 1902. Celý komplex je obrovský – má tři patra, hluboký je až kolem 11 metrů. Celkem zabírá plochu kolem 500 metrů čtverečních, jeho stěny jsou částečně zdobené okrovou barvou, jde o jediné prehistorické nástěnné malby vůbec. 

V nesčetných menších výklencích byly nalezeny zbytky kostí několika tisíc osob, všechny ženského pohlaví, což vedlo některé badatele k závěru, že Hypogeum vybudovala matriarchální společnost a že zde byly pohřbívány kněžky a věštkyně. Jedinou nalezenou sošku spící ženy badatelé nazvali Spící kněžka.

Hypogeum bylo v posledních letech na dlouho uzavřené, aby se zabránilo jeho úplnému zničení.  K znovuotevření došlo v roce 2017 a je teď přístupné za velmi přísných podmínek. Denně je smí navštívit maximálně padesát osob po skupinách deseti lidí, prohlídka se objednává přes internet.  Všechna zavazadla, kabelky, kamery, pokrývky hlavy atd. se musí nechat zamčené v boxech u pokladny. Navíc se kvůli Coroně digitálně měří teplota každého návštěvníka, provádí dezinfekce rukou a vstup je samozřejmě možný jen s rouškou. Podzemní prostory jsou kluzké, je třeba se přidržovat zábradlí a dávat dobrý pozor na hlavu, je to určitě místo nevhodné pro lidi trpící klaustrofobií. Ovšem během prohlídky se mě zmocnil úžas při představě unikátnosti tohoto místa vybudovaného naprosto neznámou civilizací před téměř šesti tisíci lety.

28. září
Vyrazili jsme opět přívozem do Valletty. Nejdřív jsme našli velkou kupoli, která dominuje Vallettě od moře, kostel panny Marie z hory Carmel (our Lady of Mount Carmel), kde jsme byli přítomni mši v maltštině.

V jeho sousedství se nachází anglikánská  katedrála sv. Pavla. Její základní kámen položila v roce 1839 královna Adelaide.   

Třetí nejstarší evropské divadlo Manoel je v rekonstrukci, ale dovnitř nás pustili, takže jsme si mohli prohlédnout nejen hlediště, ale také jak na jevišti vozí dělníci na kolečku stavební materiál. Pověstné strašidlo, milenku stavitele divadla velmistra Vilheny, která prý někdy zpívá při divadelních zkouškách ukolébavky, jsme bohužel neslyšeli .

Casa Rocca Piccola je palác zbudovaný na konci 16. století, kde v horním patře dosud žije šlechtická rodina de Piro, ale od roku 2019 zpřístupnila dolní patra veřejnosti. K domu patří také bunkr, který sloužil jako kryt při náletech na Vallettu během 2. světové války, majitelé ho zpřístupnili i sousedům a dalším obyvatelům čtvrti. Krásná je zahrada s pomerančovníky, papouškem Ara a dvěma želvami v bazénku pod barokní sochou.

29. září
Objednali jsme taxík a nechali se odvézt do středověkého města Mdina, bývalého hlavního města ostrova, které je spojeno Howardskými zahradami s městečkem Rabat.  Mdina se tyčí nad ostrovem Malta na kopci vysokém skoro 200 metrů, její mohutné hradby vybudovaly v dnešní velikosti v 9. století arabské kmeny.  Odolaly v roce 1422 i útoku Turků. Když byla Malta předána do vlastnictví Maltézských rytířů, význam města se snižoval, protože rytíři si zvolili za své hlavní město Vallettu. Přestože zde zůstala významná univerzita, obyvatel města stále ubývalo.

Dnes je Mdina přístupná jen pro pěší a pro fiakry tažené jedním koněm, kterým se říká karozzins. Kočí nás obratně provážel úzkými romantickými uličkami. Město bylo téměř liduprázdné, často jsme slyšeli jen klapot kopyt našeho koně.

V místních palácích žije kolem 240 obyvatel, kteří patří k nejzámožnějším vrstvám. V klášteře Benediktýnek, který nesmějí jeho obyvatelky až do smrti opustit, žije už jen asi 10 jeptišek. Naproti benediktýnské kapli se nachází palác Inguanez (Casa Inguanez). Inguanezova rodina je nejstarší dosud existující šlechtická rodina na Maltě – původní palác byl postaven už v roce 1370 (byl několikrát přestavován). Přenocovalo v něm už mnoho příslušníků evropských královských rodin. Jak nám řekl náš kočí, prý má osmdesát místností. Římsko-katolická katedrála je zasvěcena apoštolovi sv. Pavlovi. Byla postavena ve 12. století a podle tradice stojí na místě, kde se římský guvernér Publius setkal se svatým Pavlem poté, co ztroskotal na Maltě. Odedávna patří biskupovi Malty a byla znovu vybudována po zemětřesení v roce 1693. Konkurují si s katedrálou sv. Jana ve Vallettě, která patří maltézským rytířům.

K Mdině patří také mnoho strašidelných pověstí. Jednou z nich je, že v tmavých ulicích se prochází žena, oblečená v tradiční ghonnelle, která zve noční poutníky, aby ji následovali, a pak před jejich očima projde zdí. Ghonnella nebo faldetta je velká kapuce ušitá buď z hedvábí nebo bavlny, zpevněná nahoře buď kartonem, rákosem nebo kosticí. Část ghonnelly se tyčí nad hlavou ženy jako přehoz a pravou rukou si ji dole přidržuje. Dnes už se však na Maltě spíš vidí kratičké šortky než ghonnella.

Když jsme vystoupili z fiakru, prošli jsme se znovu úzkými uličkami a našli v několika malých obchůdcích dárky, které jsme hledali. Na Maltě se vyrábí pestrobarevné sklo, které svou nádherou může konkurovat sklu z Murana, a je oblíbeným suvenýrem, ale my už takové předměty nemáme kam umístit, ať by se nám líbily sebevíc.

Večer jsme se byli naposled projít po nábřežní promenádě a rozloučit se se známými místy.

30. září
Odlet z Malty do Frankfurtu. Cesta proběhla bez větších problémů, samozřejmě jsme museli řešit drobné potíže, bez kterých se cestování nikdy neobejde. Vlastní let proběhl hladce (v letadle je nutné mít celou dobu roušku, jídlo se nepodává). Ale na letišti ve Frankfurtu jsme potřebovali vozík na kufry, za který se na většině německých letišť platí jedno euro. Od té doby, co zuří Corona, však automaty neberou mince, jen platební karty. Ani to by nebyl problém, kdyby automaty skutečně fungovaly. Zkoušeli jsme to několikrát u několika přístrojů, spolu s dalšími nešťastníky, kteří měli hodně zavazadel, ale marně. Jednou jsme si už dokonce mysleli, že nám stroj kartu sežral, naštěstí ji po usilovném mačkání všech možných tlačítek zase vyplivl.  Takže jsme vlekli naše dva velké a jeden malý kufr bez vozíku směrem na nádraží. Tam jsme zjistili, že vlak má půl hodiny zpoždění, a když konečně přijel, změnilo se řazení vagonů, takže jsme museli bleskově nastoupit do vagónu, který u nás zastavil, ovšem nebyl náš. Táhnout kufry o tři vagóny dál ve vlaku jedoucím skoro tři sta kilometrovou rychlostí s jistými výkyvy na obě strany by nebyla žádná legrace. Naštěstí se objevil průvodčí a poté, co si George důrazně stěžoval na služby Deutsche Bahn, nám řekl, že si můžeme sednout tam, kde jsme nastoupili, to je v první třídě, a strčit kufry k dalším sedadlům, protože vlak je stejně prázdný a prázdný už zůstane. Jako odškodnění nabídl navíc kapučíno. Tak jsme se šťastně dostali zpátky do Dortmundu. Cesta z hotelu na Maltě do vily Tremonia trvala celkem deset hodin.

Závěr: Před cestou jsme vzhledem k celosvětové epidemiologické situaci samozřejmě váhali, zda se na ni i vydat.  Ale byli jsme moc rádi, že jsme Maltu poznali. Nejen, že to byla vítaná změna, ale země má kromě historických monumentů a přírodních krás i velmi vstřícné obyvatelstvo, mluvící anglicky (angličtinu mají děti povinně od 5 let), takže celý pobyt byl nejen zajímavý, ale i příjemný. Taky jsme se ještě trochu ohřáli a opálili, než jsme se vrátili do chladného středoevropského podzimu.