Zeměpisné údaje

Namibie má kolem 820 000 km2 a přibližně 2 miliony obyvatel. To znamená nejnižší hustotu obyvatelstva v Africe – 2,6 obyvatel na km2. Také to znamená, že na ploše asi desetkrát větší než Česká republika žije pětkrát méně obyvatel než v České republice. V hlavním městě Windhoeku žije 450 000 obyvatel, tedy téměř čtvrtina populace země.

Namibie je jednou ze 4 zemí světa, kde lze z jednoho bodu jít do 3 zemí (tzv. čtyřmezí), a sice do Botswany, Zambie a Zimbabwe na severovýchodě v Capriviho pruhu v blízkosti Viktoriiných vodopádů. Na severu hraničí s Angolou a na jihu s Jihoafrickou republikou.

Můj dávný vztah k Namibii

S děním v Namibii jsem se začala seznamovat v druhé polovině sedmdesátých let během pobytu v Angole. Československý velvyslanec, který mluvil plynule španělsky, ale nikoliv anglicky, mě požádal, abych mu z angličtiny tlumočila při rozhovoru s předsedou SWAPO (South West Africa People´s Organization), organizace bojující za nezávislost Namibie, Samem Nujomou. Sam Nujoma působil tenkrát mladě a energicky a byl plný důvěry, když vykládal o úspěších hnutí. To ještě netušil, že boj za nezávislost a jeho exil potrvá 30 let (SWAPO bylo založeno v roce 1960 a Namibie dosáhla nezávislosti v roce 1990).

Dějiny

Jako obvykle v Africe, na území Namibie žije celá řada kmenů. Většinu, na níž staví i SWAPO, tvoří příslušníci kmene Ovambo (50%), dále Kavangové, Hererové,  Damarové, Namové (u nás známí pod jménem Hotentoti - pastevci) a Sanové (Křováci – lovci a sběrači, obě formy obživy u Namů a Sanů byly však často kombinovány). V Namibii jsou rozsáhlé pouště (Kalahari ve vnitrozemí a Namibská poušť rozkládající se v délce 2000 km u pobřeží Atlantiku), savany a pastviny a hlavním problémem je nedostatek vody. Proto od začátku známé historie vznikaly konflikty o půdu mezi jednotlivými kmeny, zvláště mezi Herery a Namy, které byly v době kolonizace Namibie ještě dál rozdmýchávány. Prvními Evropany, kteří vstoupili na namibijskou půdu v oblasti dnešní Velrybí zátoky (Walvis Bay), byli Portugalci Diago Cao v roce 1485 a později Bartolomeu Dias, objevitel mysu Dobré naděje, v roce 1487.  Pobřeží bylo však velmi nehostinné a dlouho bylo mimo hlavní zájem koloniálních mocností, kromě Velrybí zátoky, které se zmocnili Angličané. 
V roce 1884 koupil německý obchodník Adolf Lüderitz od  náčelníka Hererů rozsáhlé pobřežní území a Němci tam vyhlásili protektorát (Jihozápadní Afrika byla jednou z německých kolonií v Africe kromě Toga, Kamerunu a Jihovýchodní Afriky, dnešní Tanzánie, o které Němci přišli v důsledku prohrané první světové války). Nadvláda německé říše nad Jihozápadní Afrikou trvala jen 30 let (do roku 1914), ale je kupodivu, jak silné stopy tam do dnešní doby zanechala. Němci vybudovali silnice, studny a pokoušeli se o osidlování a farmaření. Přitom však docházelo k dalším konfliktům kvůli zabrané půdě, největší z nich povstání Hererů, kteří se spojili se svými dříve tradičními nepřáteli Namy  (Hotentoty) a v r. 1904 začali útočit na bílé farmáře. Povstání bylo tvrdě potlačeno a  mělo za následek tři roky trvající genocidu, které padlo za oběť asi 65 tisíc z 80 tisíc Hererů a asi polovina z dvaceti tisíc Namů. Hererové v současné době žádají od Spolkové republiky odškodnění a probíhají intenzivní jednání o jeho podobě.

Jihoafrická unie, vzniklá sloučením 4 provincií v roce 1910 (od r. 1961 Jihoafrická republika), obsadila území dnešní Namibie v roce 1915. Po ukončení války získala Německou jihozápadní Afriku jako mandátní území, avšak nezákonně ji připojila ke svému území jako svou 5. provincii a zavedla v ní stejné zákony rasové diskriminace – apartheid. Postavení barevného obyvatelstva se tím v porovnání s dobou existence Německé jihozápadní Afriky ještě zhoršilo.

Po druhé světové válce odmítla Jihoafrická unie uznat status Jihozápadní Afriky jako poručenského území OSN.  Boj za nezávislost Jihozápadní Afriky, dnešní Namibie, trval 30 let. K jeho úspěchu přispěla do značné míry Angola, která povolila bojovníkům SWAPO umístit na svém území základny a uprchlické tábory. Pro Angolu to byla velká oběť, protože Jihoafrická republika reagovala nálety na území nezávislého angolského státu a dalšími bojovými akcemi, snažícími se zničit SWAPO. Přitom přišlo o život mnoho civilistů – velký odpor ve světě způsobilo například bombardování uprchlického tábora Cassinga v roce 1978 (to jsme byli v Angole a zažili to z první ruky). Jihoafrická republika slavila tuto akci jako významné vojenské vítězství, ale ve světě vyvolala velké pobouření. O život přišlo kolem 600 civilistů, mezi nimi ženy a děti. OSN pozvala Sama Nujomu, aby přednesl projev před Radou bezpečnosti, která posléze vydala resoluci 428 odsuzující ozbrojenou invazi do Angoly, apartheid a pokračující nezákonnou okupaci Namibie, ocenila Angolu za podporu namibijskému lidu a vyzvala k přípravě svobodných voleb. V této situaci hráli významnou úlohu kubánští vojáci, kteří byli pozváni prezidentem Agostihnem Netem a bránili Angolu proti agresi Jihoafrické republiky v letech 1975 – 1991. Jako v mnoha jiných případech se staly Angola i Namibie kolbištěm soupeřících mocností v době studené války.
Koho by  zajímalo víc, viz https://legacy.blisty.cz/art/33974.html.

Po komplikovaných jednáních, která trvala celá desetiletí, došla resoluce OSN č. 428 naplnění, v roce 1989 se konaly pod záštitou OSN první svobodné volby, v nichž SWAPO získalo 57 % hlasů. Sam Nujoma jako první prezident přednesl projev o národním smíření, podobně jako později Nelson Mandela v r. 1994 jako první prezident po zrušení apartheidu v r. 1994 a zabránil tak občanské válce a dalšímu krveprolití.

Zážitky ze současné Namibie  –
Každý den něco nového (heslo našeho průvodce)

Předehra:

Letěli jsme z Frankfurtu do Windhoeku se společností Air Namibia. Seděli jsme v letadle, zatímco se nekonečně dlouho nakládalo cargo, proto jsme měli zpoždění. Když všechno konečně naložili, tak se zjistilo, že náklad je moc těžký, takže bychom s ním asi nevzlétli, takže začali zase část vykládat.

9 hodin nočního letu bylo pro mne horor jako ostatní noční lety - nesnáším létat v noci.  Ale v letadle bylo už všechno v pořádku, až na to, že na obrazovce před sedadlem byla jediná fotka namibijské krajiny a že nedávali žádné filmy – prý mají internet a každý si může opatřit zábavu na svém mobilu nebo tabletu.

Den 1 – Windhoek, hlavní město Namibie jsme si zatím prohlédli jen zběžně, viděli jsme místní trh (tam měli v pytlích na prodej pražené červy, o kterých se zmíním později), projeli jsme kolem katolického kostela Panny Marie a luteránského kostela Krista, míjeli Inkoustový palác, administrativní budovu německé správy z roku 1910 (prý proto, že se tam spotřebovávalo hodně inkoustu na psaní). Potom jsme navštívili školu v Hoachanas, která se stará o vzdělávání znevýhodněných dětí a je podporovaná z Německa. 

Den 2 – Oslavili jsme překročení obratníku Kozoroha, pokračovali dál přes poušť Kalahari,  džípem projížděli rudými dunami  a  sledovali  s drinkem v ruce západ rudého slunce.

Den 3 –  Největší atrakcí tohoto dne byl les toulcových stromů (Quiver Tree Forest).  Stromy tak byly pojmenovány proto, že si z jejich kůry  Namové vyráběli  toulce na své jedovaté šípy (aloe dichotoma, česky aloe rozsochatá). Vyskytují se pouze v Namibii a jižní Angole. Na toulcových stromech a na jiných akáciích, ale také na stromech mopane  (motýlích stromech, jejichž listy se podobají křídlům motýlů) stavějí svá obrovská hnízda ptáci snovači (sociable weaver, Philetairus socius). Tato hnízda jsou však využívána rovněž hady, zvláště kobrami, požírajícími ptačí vejce. Z ptačího trusu pod stromem se živí brouci z rodu skarabeů.  Obrovské zelené trsy kolem stromů jsou velmi jedovaté pryžce. V zajímavém protikladu s tímto přírodním unikátem je kolem vystavená sbírka artefaktů založených na průmyslových vracích. Mít starou ojetou a zrezavělou kraksnu před vchodem jako artefakt patří ke stylu rovněž v několika restauracích v okolí.

Den 4 – Kávu jsme si dali v restauraci Canyon Roadhouse Lodge, která opět předvedla umění z vrakoviště. Největším zážitkem dne byl ovšem kaňon Rybí řeky (Fish River Canyon), po Velkém kaňonu v USA druhý největší na světě, dlouhý 150 km, hluboký 550 m a v některých místech široký až 27 km. Krajina je tvořena souvrstvím hornin, většinou měkkých břidlic a pískovců, a je dílem pravěkého moře. Několik tisíciletí zde pak tekla Rybí řeka (Fish River), která bývala v období záplav dosti divoká a vyhloubila klikatý kaňon. Podle legendy Sanů však zdejší neuvěřitelné tvary vytvořil prchající obří had. V době sucha, tedy i v září, je řeka úplně vyschlá, takže se dá do kaňonu vstoupit. Když jsou deště hojné, může se soutěskou prohnat nečekaná povodeň.

Majitel restaurace, kde jsme se zastavili na oběd, vlastní skleník s velkou sbírkou lithopů.  Lithopy jsou také známé jako živé či kvetoucí kameny, protože připomínají oblázky. Ve volné přírodě původní rostliny obvykle nežijí déle než 25 let, při umělém pěstování mohou za ideálních podmínek růst i dvojnásobně dlouho. 

Den 5 – Přijeli jsme do Kolmanskop, městečka duchů. Dříve se tady těžily diamanty, ale když se v roce 1929 trh s diamanty zhroutil, byla osada zanechána svému osudu a pomalu zapadá do písku. Momentálně je udržována v jakéms takéms stavu, aby si návštěvníci dovedli představit, jaký zde vládl život v době největšího rozkvětu (nemocnice, škola, dokonce mohli hrát i kuželky). V muzeu mě zaujal popis vynalézavých metod, jakými se snažili lidé si aspoň nějaký ten diamant přivlastnit a vyexpedovat ho z uzavřeného území – v botách, poštovními holuby, lukem se šípy, v různých přístrojích. Diamanty jsou v současnosti dosud podstatnou částí hrubého domácího produktu (na druhém místě je vývoz uranu).  Také dnes je přístup do oblastí, kde se diamanty těží, normálním smrtelníkům přísně zakázán – naleziště jsou v Namibské poušti při hranici s Jihoafrickou republikou, ale nově se diamanty začaly těžit také z moře.   

Odpoledne jsme dorazili do rybářského přístavu Lüderitz, omývaného chladnými vodami Benguelského proudu. Německý vliv je stále zřetelný, v městečku je řada pěkných vil v secesním stylu, všechno je čisté a uspořádané.  Při odjezdu jsme se zastavili u napajedla, kam se chodí napít namibijští divocí koně (i když opravdoví divocí koně, jak jsem se dočetla, jsou jen koně Převalského a mongolští koně, všichni ostatní jsou vlastně původně domestikovaní koně, kteří zdivočeli (to platí dokonce o amerických mustanzích). O původu namibijských divokých koní se vedou dohady, ale v každém případě je nádherné je pozorovat ve volné přírodě. 

Den 6 – Tento den byl trochu bizarní. V poušti se najednou objevil pseudostředověký hrad Duwisib. Nechal si ho postavit baron kapitán Heinrich von Wolf, poté, co se oženil s nevlastní dcerou amerického konzula Jaytou. Skoupili pozemky o výměře 35 000 hektarů, začali stavět hrad a pěstovat plnokrevníky (jedna z variant, odkud se vzali divocí koně, právě říká, že pocházejí ze zdivočelého baronova stáda, další varianta je, že pocházejí z koní uprchlých z bitev první světové války).  Červený kámen na stavbu byl místní, ale všechno ostatní včetně železa, dřeva, cementu, svítidel atd. se dováželo z Německa do přístavu Lüderitz, a dál  700 km na vozech tažených 24 voly  přes Namibskou poušť. Von Wolf a jeho žena byli oba stavbě přítomni, ale moc si hradu neužili, protože vypukla 1. světová válka, ve které kapitán von Wolf dobrovolně narukoval a padl. Hrad je nyní vlastnictvím namibijského státu.

Na blízké farmě hospodaří farmář německého původu Jochen Frank-Schulz, který nám připravil vynikající domácí oběd, nabídl domácí marmeládu z kaktusových fíků a diskutoval o svých starostech souvisejících s pozemkovou reformou. Naštěstí zatím nehrozí konfiskace půdy bílých farmářů po nechvalném vzoru v Zimbabwe, ale pozemky jsou od farmářů vykupovány za dohodnutou cenu. Problémem je, že v Namibii sužované suchem se farmářství vyplatí až od rozlohy 25 000 km2, jinak není rozloha dostatečná, aby uživila rentabilní počet dobytka, ovcí atd. Když se půda rozdrobí, nebudou farmy rentabilní. Dalším problémem je, že je sice hezké čelit chudobě obyvatel tím, že dostanou půdu, ale farmářství v Namibii je obtížný úkol, vyžadující velkou obětavost a spoustu odborných znalostí (údržba studní, čerpání vody, zavlažování, solární panely, péče o zvířata atd.), které noví vlastníci často nemají.  Mnoho příkladů dokazuje, že prosperující farmy, které byly takto vykoupeny a předány, během krátké doby zkrachovaly, přestože dostaly od státu půjčky. V současné době se farmářstvím lze často uživit, jen když se k němu přidá nějaká další hodnota – mnoho farmářů se angažuje v turistickém průmyslu, buď hosty ubytovávají, nabízejí jim  safari nebo lov zvěře.  Tak to také dělá náš průvodce Friedrich a jeho rodina (starší bratr zdědil farmu po rodičích, snaží se zavlažovat a pěstovat pro trh kukuřici a zeleninu, mladší sestra se vdala za Bavoráka, který se nadchl nejen pro ni, ale také pro Namibii,  zakoupili vedle rodinné farmy 25 000 km2 půdy a nabízejí odstřel zvěře, Friedrich si postavil u farmy 6 bungalovů a pronajímá je).   

Den 7 – Projížděli jsme rychle se měnící krajinou, nejdřív rovná pustina, kde nic neroste, náhle se objeví skály špičatého tvaru, hned nato jsou skály zakulacené, následují skály ploché jako stolová hora v Kapském městě, jenže tady se takový stůl, tedy plošina, táhne desítky kilometrů.

A dál spousta žlutého písku, jinak kde nic, tu nic, a najednou se před námi objevila fantaskní dunová krajina Namibské pouště v Sossusvlei.  Projíždí se údolím dlouhým 60 km a po obou stranách jsou stále jen duny. Po krátké cestě džípem je možné vystoupit po hraně několika dun nahoru, mají pevný neměnný základ, takže se nestěhují, jen z jejich vrcholků se při písečné bouři valí množství písku.

Když jsme zahájili výstup po duně,  začala se mi trochu točit hlava, protože brodit se v závějích písku je horší než v závějích sněhu, který má pevnější konsistenci. Je to jako byste najednou ztráceli půdu pod nohama. Takže jsem moc vysoko nevystoupila, ale hra světla a stínů při východu slunce byla stejně fantastická. Navíc poušť žije – viděli jsme spoustu oryxů a taky šakala, orla, vrabce a pár jiných ptáků, jsou tam i různí brouci. Antilopa oryx je národní zvíře Namibie.

Potom jsme ještě sestoupili do dalšího kaňonu, nebo spíše skalní propasti, v Sesriem. 

Den 8 – Při dlouhé cestě do Swakopmundu, ležícího na pobřeží Atlantiku, jsme se stavili na prohlídku měsíční krajiny (i když zlí jazykové tvrdí, že půlka Namibie vypadá jako měsíční krajina) a v poušti jsme mohli obdivovat rostlinu welvitschii podivnou (Welwitchia mirabilis). Je to endemit Namibské pouště a roste výhradně v extrémních pouštních podmínkách.  V některých létech neprší vůbec, denní teplota vzduchu dosahuje až 50 °C a v noci klesá jen na 7 °C. Nedostatkovou vodu rostlina získává svými pouhými dvěma listy z pravidelných mlh, které se cca 300 dnů v roce táhnou v ranních hodinách od pobřeží asi 130 km do vnitrozemí. Nejdelší nalezené listy jsou dlouhé 6,2 m (živá i odumřelá část) a široké 1,8 m. Nejvyšší rostlina je vysoká 1,8 m, jiná je zase široká 7,8 m. List roste při dobrých klimatických podmínkách rychlostí 8 až 15 cm za rok, z toho se odvozuje nejdelší věk od 500 do 1000 let. Je to obdivuhodná rostlina, není to však žádná krasavice, z dálky skutečně připomíná hromadu odpadků.

Den 9 – Ze Swakopmundu jsme se vydali do Velrybí zátoky (Walvis Bay) na vyjížďku katamaránem. Na palubu nám několikrát vyskočil lachtan a dožadoval se svého přídělu ryb, také pelikáni usedli na střeše kapitánovy kabiny a nechali se krmit. Pelikáni jsou nejtěžší létající ptáci, mohou dosáhnout váhy až patnácti kilogramů a délkou od špičky zobáku po konec ocasu mívají podle druhu od jednoho až téměř ke dvěma metrům. S rozpětím křídel tři sta dvacet centimetrů jsou schopni dosáhnout rychlosti úctyhodných padesát kilometrů v hodině. Nad námi se vznášeli také rackové, na malém ostrůvku se povalovala celá řada lachtanů a před katamaránem vyskakovali delfíni. Potom jsme na pobřeží ještě viděli velkou kolonii barevných plameňáků. Kapitán a jeho pomocník připravili k obědu ústřice z místních zátok a jejich farem a šampaňské.

Dopoledne jsme věnovali zvířatům, takže jsme se odpoledne vydali za lidmi do čtvrti  Mondesa, kterou původně Jihoafričané vyhradili jen pro barevné obyvatelstvo. Dodnes je to nejchudší část města, v níž žije circa 25 000 obyvatel, z nichž polovina je nezaměstnaných.  

Nejdřív jsme šli do mateřské školky, kterou vede statná žena z kmene Hererů. Představila se nám jako Gloria, na sobě měla typický kroj svého kmene včetně dvourohého klobouku, symbolizujícího krávu, ale jinak inspirovaného viktoriánskou dobou.
Pověděla nám mnoho zajímavostí o Hererech, mimo jiné vysvětlila tři způsoby, jak probíhá seznamování a jak se lidé berou: 

1.Dva se seznámí, dají se dohromady a nechají se oddat v kostele (90 % Namibijců jsou katolíci nebo protestanti, ale existuje také domorodé náboženství, které vzývá oheň).

2. Zájemce, který si neumí partnera najít sám, navštíví zprostředkovatele, kterému se říká „strýček“ „uncle“ (my bychom asi řekli dohazovač), takto zprostředkované vztahy prý fungují nejlépe a vydrží nejdéle.

3. Protože muži z kmene Hererů mají právo mít tolik žen, kolik si jich mohou dovolit a kolik potřebují pro dobré fungování domácnosti, vybere si muž první ženu, zaplatí za ni rodičům dvěma kravami, a všechny další ženy pro něj dál vybírá první žena. Pokud se jí s ním daří dobře, tak vybere jako další manželku svou sestru, nejlepší přítelkyni, sestřenici, aby se jim taky dařilo dobře. Za každou z nich musí muž zaplatit dvě krávy. První žena zůstává první ženou navždy, dává ostatním instrukce a řídí je.  

Gloria nám vysvětlila, že 90 % Namibijců věří v jednoho boha, ale jsou zde také animisté, kteří uctívají jako své božstvo posvátný oheň. V dýmu z ohně se i „koupou“, protože voda je vzácná. Zahalí se do kusu látky, do ohně přihodí voňavé bylinky a „ponoří“ se do dýmu.

Gloriina školka dává šanci malým dětem bez patřičného rodinného zázemí, jsou u ní vítány všechny děti, nejen z kmene Hererů, ve věku od pár měsíců do 6 let. Momentálně jich má 40. Mluví různými domorodými jazyky, z nichž většinu Gloria také ovládá, ale snaží se, aby se všechny děti učily anglicky – všechny pomůcky, které jsme tam viděli, byly v angličtině.

Druhá návštěva byla u léčitelky ve středisku, které se soustředí na zrovnoprávnění žen (Women Empowerement). Ženy nám zazpívaly, pak léčitelka představila svoje bylinky a vysvětlila nám, na co užívají, a směli jsme si k nim přivonět. Suvenýry, které ženy v centru vyrábějí, jsou na prodej, když si někdo něco koupí, dostane peníze přímo žena, která to vyrobila – koupila jsem náhrdelníky složené z korálků odštípaných ze pštrosího vejce. Zajímavá byla výstava hraček pro děti z různých kmenů, hlavně panenek. Hererové dávají dětem jako hračku také panenky s bříškem, těhotné panenky.  Malý roztomilý chlapeček se mě chytil hned na začátku a už mě nechtěl pustit, nehnul se ode mne ani na krok.

Další zastávka byla u šéfa, který tyto návštěvy v Mondese organizuje. Tam nám zazpívala a zatančila skupina místních mladíků. Řidič dodávky, který nás vozil, vyprávěl o dalších aspektech života ve čtvrti.  Povídal nám, že ho vychovala, stejně jako mnoho dalších jeho vrstevníků, jen matka. Důvodem tohoto stavu byla hlavně neznalost antikoncepce a mužská nezodpovědnost v bouřlivých časech boje za nezávislost. Řidič pocházel z kmene Nama (Hotentoti) a vysvětloval nám zvláštnosti jazyka svého kmene, který patří do skupiny kojsanských  jazyků (Khoisan languages). Tyto jazyky obsahují mlaskavky (clicking). Zamlaskání nemá jako takové význam, ale úplně mění vlastní význam slova, například milovat a zabít je stejné slovo, jenže se za ním jinak zamlaská (existují 4 typy mlaskání, snažili jsme se je napodobit, ale moc nám to nešlo).  Jistým druhem jazyka s mlaskavkami mluví hlavně Hererové a Namové, existuje asi 250 000 mluvčích.

Den 10 – Vyrazili jsme k Pobřeží kostlivců, které začíná ztroskotanou lodí, rozpadající se v Atlantiku. Následovalo setkání s Herery z vesnice u silnice, kteří tam ve stáncích nabízeli své zboží.  V pohoří Erongo je oblast Twyfelfontein  v údolí řeky Huab, kde se nachází vůbec nejrozsáhlejší galerie skalního umění v Africe. Zdejším dílům se říká „řezby v kameni“, protože je pradávní umělci vytvořili sekáním do tvrdého povlaku, který kryje místní pískovec. Díla pocházejí z doby před více než 6000 lety, z rané doby kamenné. Jde hlavně o zvířata, zvířecí stopy a geometrické znaky, velmi málo lidských postav. To vše je umístěno opět uprostřed překrásné přírody, stejně jako naše lodž, kde jsme přenocovali.

Den 11 – Viděli jsme celou řadu neobvyklých útvarů. Patřila k nim termitiště, ale také rozličné skalní formace: zkamenělý les (přesněji řečeno 280 milionů let staré zkamenělé kmeny stromů),  kamenné varhanní píšťaly a terasy Ugab, z nichž se tyčí 35 metrů vysoký Prstový útes (Vingerklip, Finger cliff). Večer jsme dorazili do národního parku Etosha.  

Den 12 – Celodenní safari v parku Etosha. Viděli jsme zebry, žirafy, nosorožce, různé antilopy (oryx, springbok, eland), kudu, divokou kočku, hyenu, šakala a dokonce krále zvířat lva. Ten ležel s manželkou pokojně na písku, ale pak ji začal obtěžovat a dvakrát dosáhl svého. Potřetí ho shodila a začala důstojně odcházet, král zvířat jako ocásek poslušně za ní.

Velkým problémem v Namibii je stejně jako v jiných zemích pytláctví. Dochází k němu i v národních parcích, ale někdy zvířata přejdou do neohraničených prostor a tím se vystavují ještě většímu nebezpečí. Bratr našeho průvodce nechal odstranit nosorožcům, kteří se nacházejí na jeho půdě, rohy (běžná praxe, protože to je hlavní důvod, proč je pytláci zabíjejí). Chtěl rohy uložit v sejfu v bance, ale ta to odmítla, aby prý zbytečně nezvyšovala nebezpečí bankovní loupeže. Takže je bratr uložil v sejfu na své farmě. Během týdne přišli lupiči, do sejfu se vloupali a rohy odnesli. Od koho dostali příslušný typ  policie nezjistila.

Den 13 – Ráno jsme se vydali na cestu přes park Etosha a u různých napajedel, přírodních i člověkem vytvořených, jsme viděli většinu zvířat z předchozího dne, ale ve větších počtech  a stádech. Viděli jsme také afrického rybářského orla (African fish eagle) a různé typy supů (vulture). Jen lev s lvicí asi odpočívali v úkrytu.

Den 14 – Přejížděli jsme z východního okraje Etosha parku, kde jsme přenocovali v lodži Mokuti, do Windhoeku. Tentokrát přes 500 km, ale většinou po asfaltové silnici, nikoliv po štěrkových cestách, kterými jsme putovali po Namibii téměř po celou dobu (denní vzdálenosti byly mezi 250 až 500 km, jsme tedy dostatečně natřesení na několik let dopředu ). Zastavili jsme se v městečku Tsumeb, které bylo v minulosti významným těžebním střediskem mědi a dalších minerálů. Tuto minulost připomíná zajímavé místní muzeum.

Obecné zážitky

Ubytování

Všechny lodže, ve kterých jsme byli ubytováni, byly velmi citlivě umístěny v krajině (viz fotografie níže) a měly bazén (či soukromý malý bazének za domkem). Voda byla velmi studená, což jsme si zdůvodňovali tím, že jsou toho času chladné noci. Ale po celodenním putování v horku bylo velmi příjemné si ve studené vodě zaplavat.

Jídlo

Pokud jde o jídlo, Namibie je ideální zemí pro masožravce. Servírují také zeleninu, ale je skutečně jen doplňkem masových pokrmů, které se připravují z kudu, zebry, různých antilop (oryx, springbok, eland) a samozřejmě z hovězího, jehněčího i vepřového. Nejvíc mi chutnaly steaky z oryxe. Namibijci hrozně rádi grilují, grilovací party se říká afrikánsky braai. Specialitou je na vzduchu sušené maso zvané biltong, které se pojídá k svačině nebo jen tak jako třeba u nás oříšky či bramborové lupínky.  Jinak je národním jídlem, které se dává dětem k snídani i k večeři, kukuřičná kaše milipap. V pobřežních městech se servírují výborné ryby, zvlášť vynikající jsou místní ústřice s citrónem a tabascem. Uprostřed pouště Kalahari pod termitími obydlími rostou lanýže, které se ovšem sklízejí po vydatných deštích od března do června, takže jsme na ně bohužel v restauracích nenarazili.

Další místní specialitou jsou housenky známé jako mopanoví červi (mopane worms), které žijí na listech stromu mopan.  Dřevo tohoto stromu je tvrdé, červenohnědé až černé a odolné proti termitům, užívá se ve stavebnictví i v lékárenském průmyslu. To, že jeho listy slouží za potravu mopanovým červům je dalším plusem. Domorodci červy sbírají, suší nebo praží a konzumují pro jejich oříškovou chuť, ale viděli jsme je prodávat jen v pouličních stáncích a nějak jsem se neodvážila je ochutnat.  

Německý vliv je v mnoha restauracích ve městech zachován, takže je možné si objednat řízek, ovarové koleno, kyselé zelí, a v pekárnách jablečný koláč a větrníky, černý chléb i housky.

Lidé

Lidé jsou příjemní, usměvaví a kdykoliv připravení ke zpěvu a tanci. V hotelech, ve kterých jsme bydleli, přišel často po večeři na scénu veškerý personál včetně kuchaře s čepicí a pomocného personálu se síťkou na hlavě a na závěr nám zazpívali a zatančili pravé africké rytmy. I náš řidič August z kmene Namů uměl nejen výborně řídit, ale také tancovat, což předvedl na rozlučkovém večírku.

Při besedě s bývalým ministrem zemědělství jsem se ptala na současné vztahy s Angolou a ostatními zeměmi. Mají celní unii, a když byl konečně odstraněn apartheid, vztahy se všemi sousedy jsou přátelské. S Angolou vzájemně slaví a respektují například i národní svátky.   Náš taxikář ve Windhoeku Jamba (znamená slon), patřil k Hererům, protože matka je Namibijka z kmene Hererů (příslušnost ke kmeni se určuje podle matky).  Otec je ovšem Angolánec z kmene Ovambo, přestěhoval se do Namibie ještě dřív než se Jamba  narodil. Takové případy prý nejsou ojedinělé. Ministr nám také vyprávěl o své rodině, má čtyři dospělé děti, všechny studovaly nebo byly na zkušené v zahraničí, ale postupně se všechny vracejí, některé s evropskými partnery (jeden ze synů si vzal Němku, jedna z dcer se vdala za Fina). Je dobře, když se vystudovaní mladí vracejí, protože Namibie má určitě velký nedostatek vysokoškolsky vzdělaných lidí, zvlášť patrné je to u lékařů. Základní zdravotní péči sice poskytuje státní zdravotnický systém zdarma, ale v nemocnicích je většina lékařů ze zahraničí, zvláště z Kuby, a je jich absolutní nedostatek, podobně jako zdravotních sester.  

Poslední den ve Windhoeku. Navštívili jsme muzeum nezávislosti. Je to monumentální budova navržená a postavená firmami ze Severní Koreje. Proto také vyvolala protichůdné reakce.  Nejen proto, že by se slušelo dát práci domácím, ale také kvůli typickému monumentálnímu stylu navenek i zevnitř (na třech poschodích jsou fotografie z doby předkoloniální, z doby kolonialismu, z doby boje za nezávislost i ze současnosti, doprovázené monumentálními panoramatickými malbami v životní velikosti. Velkým kultem je osoba Sama Nujomy, jehož obrovská socha, držící v ruce ústavu Namibie, je jak před muzeem, a jen o trochu menší uvnitř. 

V muzeu jsme viděli, jak bouřlivou minulost má Namibie. O hodinu později jsme viděli, jak vypadá přítomnost. Seděli jsme na obědě v rybí restauraci uprostřed obchodního centra. Na prolézačce si tam společně hrály černé i bílé děti. A u stolů vedle nás obědvala řada mladých studentů a studentek v promočních hábitech a kloboucích – oslavovali svůj významný den spolu s rodiči a přáteli.  

Závěrem:

Přikládám mapku naší okružní cesty Namibií a báseň, která zarámovaná zdobila náš pokoj v lodži Desert Grace, Sesriem.  Nemohla jsem uvěřit té shodě okolností. Napsal ji básník Peter Horn, původem Čech! (narozen 1934, emigroval s rodiči do Jižní Afriky, později se proslavil zvlášť svými básněmi  vyjadřujícími odpor proti apartheidu, zemřel 2019). Báseň se jmenuje Poušť chutná žlutě, ale nejsem kompetentní k překladu poezie do češtiny.

The Desert Tastes Yellow
by Peter Horn

The desert tastes yellow on my tongue
and bitter like herbs in a narrow gorge
where water waits under the rocks
for the next rain in five years
and where fish suffocate
which were born in the mountain streams
but the frogs play their unending pan-flutes
as soon as the moon rises over the black mountains.
That then is the night: a dark blue ocean
filled with sounds of shifting sands:
Cricket chirping floats on the air
like a hot breath, a song turned to ashes,
vibrating between the white teeth
of springbok skulls, a sigh of the wind.
Here all the roads lead to nowhere in particular,
they end in a sandy ford of soundless tracks
through the whirlpool of desiccated dreams.
Somewhere under the Southern Cross
you lie on your back and hear
the desert owl hoot its loneliness
across the curve of the canyon.

http://www.hoachanas.de

http://www.hoachanas.de