Slovinsko 2018

Dovolená ve Slovinsku – říjen 2018

O Slovinsku jsme toho moc nevěděli – ale jako obvykle jsme si našli informace o historii i současnosti a rádi bychom je spolu s vlastními dojmy sdíleli.

Dovolená nezačala dobře. Představte si, že jsme se dostavili s kufry v šest večer na ruzyňské letiště a začali se pídit po letu do Lublaně (slovinsky Ljubljana).  Na informační tabuli kde nic, tu nic. Kancelář Adrian Airways – státní aerolinky Slovinska – v Praze nemají. Údajně je reprezentují ČSA, ale ti se k odpovědnosti moc nehlásili. Nakonec jsme je přiměli k akci, takže začali volat na různá čísla. Poté, co nám záznamník call centra oznámil, že zavírají v pět, jsme se konečně dopracovali k tísňovému volání Adrian Airways v Lublani, a ti nás přebukovali na druhý den ráno. Proč jsme nebyli upozorněni, že v úterý nejenže byl podle nového podzimního leteckého řádu zrušen tento let, ale že v úterý není vůbec žádný přímý let, nám nedokázali zdůvodnit. Měli jsme doma jen prázdnou ledničku a potřebovali něco rychle sníst, než se odebereme do postele. V letištní restauraci nacházející se před odbavením byla na jídelníčku toho času jediná dvě jídla: opékaná klobása a gulášová polévka. Tak jsme si dali pravděpodobně nejdražší gulášovou polévku v České republice, zavolali stejné Halo taxi, které nás na letiště přivezlo, a jen doufali, že budeme mít druhého dne víc štěstí.  

Na druhý pokus nás tedy Adrian Airways dopravily do Lublaně bez problémů. Ubytovali jsme se v centru v hotelu Best Western Slon (slon znamená slovinsky skutečně slona).

Stručné dějiny Slovinska:
Prošli tudy Římané, Benátčané, Turci, Habsburkové atd. - Slovinsko nikdy nebylo nezávislým státem až do roku 1991.

Na podzim roku 1270 byla Lublaň dobyta českým králem Přemyslem Otakarem II. Po Otakarově porážce se stala spolu se zbytkem území Carnioly majetkem Rudolfa Habsburského. Pak bylo území spravováno různými Habsburky jako součást monarchie až do konce 1. světové války (po 600 let, zatímco Čechy a Morava patřily pod habsburskou říši jen 300 let).

V roce 1918, po skončení první světové války a rozpadu Rakousko-uherské monarchie, se region připojil ke království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V roce 1929 bylo království Srbů, Chorvatů a Slovinců přejmenováno na Království Jugoslávie.

Slovinsko bylo jediným současným evropským národem a jedinou součástí Jugoslávie, která byla během druhé světové války zcela absorbována a připojena k sousednímu nacistickému Německu, fašistické Itálii a Maďarsku. Více než 30 000 partyzánů zahynulo v boji s mocnostmi Osy a kolaborujícími silami, během války zemřelo přibližně 8 procent Slovinců.  

Po druhé světové válce se Lublaň stala hlavním městem Slovinské socialistické republiky, a součástí Socialistické federální republiky Jugoslávie, sjednocené prezidentem maršálem Josephem Brossem Titem. Tento status si zachovala až do vyhlášení nezávislosti Slovinska v roce 1991, poté co příměří ukončilo krátký vojenský konflikt s jugoslávskou centrální armádou – této válce se říká Desetidenní válka.  Slovinsko vstoupilo do Evropské unie a NATO v roce 2004, členem eurozóny je od roku 2007.

V Lublani jsme se účastnili dvouhodinové pěší prohlídky centra města, což byl na mne velký výkon vzhledem ke zlomenému kolenu, které bylo stále ještě v procesu rekonvalescence.  Prohlídky organizuje město zdarma – účastníci mohou nanejvýš dát nějaké zpropitné průvodci, pokud jsou spokojeni. Měli jsme jako průvodkyni mladou dívku, která hovořila plynulou angličtinou a byla velmi dobře informovaná, takže jsme se toho hodně dozvěděli.

Zajímavé informace o hlavním městě Slovinska:

Lublaň má asi tři sta tisíc obyvatel, je obklopena horami a protéká jí řeka Ljubljanica.

Centrum Lublaně je zcela uzavřeno pro automobily, smějí sem jen chodci a kola. Projíždějí tu jen malá elektrická vozítka, která nakládají zdarma ty, kteří už chůzi nezvládnou.  Tato pravidla prosadil Zoran Jankovič, starosta Lublaně od roku 2006, téměř hned po svém nástupu, a samozřejmě ne všichni byli nadšeni (pravděpodobně se našli někteří, kteří ho za to upřímně nenáviděli). Nicméně, čistou zónu prosadil a starostou zůstal do dnešního dne.  Jankovič prohlašuje, že jeho hlavním cílem vždy bude, aby Lublaň byla zelené, k obyvatelům přívětivé a k menšinám tolerantní město.

Symbolem Lublaně je drak. Podle řecké legendy se Argonauti vedení Jasonem při návratu domů poté, co získali zlaté rouno, zastavili u velkého jezera obklopeného mokřinou na místě, kde stojí dnešní Lublaň.  Jason tady bojoval s monstrem a zabil ho.  Toto monstrum se v lidové tvořivosti přeměnilo v draka, který je na erbu a vlajce města. Svatý Jiří, který také zabil draka, je rovněž patronem města.

Lublaň má dva hlavní typy architektury:

1) italský vliv - barokní architektura
2) rakouský vliv - secese (art nouveau).

Jože Plečnik – (rovněž architekt Pražského hradu) - navrhl Trojmostí (slovinsky Tromostovje), Lublaňskou ústřední tržnici, kolonádu a Slovinskou národní a univerzitní knihovnu.

Od Plečnika také vzešla původní myšlenka na postavení mostu, který by spojoval kolonádu na Lublaňské ústřední tržnici s Petkovškovým nábřežím.  Tento most byl však postaven až v roce 2010. Dostal název Řeznický most kvůli okolním krámkům, ale pro obyvatele a turisty je to i most lásky.  Nesčetní milenci symbolicky uzamkli svou lásku na zámek a hodili klíče do řeky Ljubljanice, proudící pod mostem. Most je vyzdoben sochami a soškami renomovaného slovinského sochaře Jakova Brdara. Velká socha stojící na straně Petkovškova nábřeží zobrazuje Promethea, zatímco miniaturní sochy na parapetu připomínají činnost, která kdysi probíhala v krámcích  řezníků.

Hlavní lublaňská katedrála sv. Mikuláše má dveře vyrobené z bronzu dle návrhu Mirsada Begiče u příležitosti 1250. výročí příchodu křesťanství do Slovinska. Dveře byly požehnány papežem Janem Pavlem II. při jeho první návštěvě Lublaně v roce 1996.

Neměli jsme mnoho příležitostí mluvit s místními obyvateli, i když se o to vždycky snažíme.  Jedním z nich byl taxikář Peter, který nás odvezl z Lublaně do pobřežního města Portorož. Petr nám vyprávěl svůj životní příběh. Při nezaviněném rozvodu přišel nejen o manželku, ale také o syna a odešel z rodného města ve vnitrozemí na pobřeží se starým autem a deseti eury v kapse.

Chtěl začít znovu a byl připraven přijmout jakýkoli druh práce, třeba úklid nebo zametání ulic. Když tak seděl na lavičce, přemýšlel, co má dělat a prosil Boha, aby mu pomohl, projel kolem něho taxík, který zastavil nedaleko. Jako by ho něco osvítilo, šel k taxikáři a zeptal se, jestli by nepotřeboval pro svou firmu dalšího řidiče. Ten mu dal kontakt na přítele, který ho jako taxikáře zaměstnal.  Pracoval ve dne v noci, později si vzal úvěr a koupil vlastní auto.  To bylo před 4 lety (v tomto roce mu bude čtyřicet) a právě se mu podařilo splatit všechny dluhy. Pokud jde o politické názory, byl Peter silně protiamerický, ale také ne moc proevropský, litoval rovněž velmi rozpadu Jugoslávie.  Chtěl by, aby jeho země nebyla na nikom závislá (což si myslím, že je pro tak malou zemi v globalizovaném světě iluze). Podle jeho názoru hlavní průmysl, který Slovinsko mělo před zhroucením Jugoslávie, zbankrotoval, teď je hlavním vývozním artiklem dřevo a výrobky ze dřeva a služby (cestovní ruch). 
Podle jiných zdrojů jsem však našla, že země má stále i jiná menší průmyslová odvětví, která vyrábějí elektrická zařízení, elektroniku, kamiony, chemikálie, textilní výrobky, papír a výrobky z papíru a zpracovávají potraviny, ačkoli procento služeb v ekonomice se stále zvyšuje.  Ale samozřejmě s tak malým počtem obyvatel (2 miliony) se zdá, že je země schopna své lidi uživit.  Vše vypadá tak nějak čisté a uspořádané, nikde jsme neviděli žebráky. Infrastruktura ve Slovinsku je, podle toho, co jsme viděli, velmi dobrá, mají vybudovanou síť dálnic včetně tunelů a mostů a kvalitní vedlejší silnice. Také internet všude funguje výborně. 
Když jsme jeli kolem amerického velvyslanectví v Lublani, viděli jsme, že má hned v bezprostředním sousedství mateřskou školu.  Děti si hrály venku na zahradě v podstatě u zdi mezi velvyslanectvím a mateřskou školou. Komentovala jsem, že to asi není nejbezpečnější prostředí pro děti, ale Peter byl toho názoru, že ve Slovinsku se nemusí ničeho obávat. Jeho malá země se nezapojuje na rozdíl od ČR do žádných válek (Afghánistán atd.), a nehraje žádnou roli ve světové politice, proto podle něj neexistuje nebezpečí teroristických nebo jiných útoků.
Jaká je ve skutečnosti životní úroveň obyvatelstva je pro turistu těžké posoudit. V zemi není nijak levně, některé ceny jsou srovnatelné s německými, některé s českými. Kolem roku 2010 bylo Slovinsko tvrdě zasaženo evropskou hospodářskou krizí, avšak v současné době je opět na cestě vzhůru.  Míra nezaměstnanosti činí kolem 6 %, prognóza růstu HDP na 2018 je 4,4 %, saldo zahraničního obchodu je pozitivní. Neviděli jsme žebráky, lidé vypadali blahobytně, v restauracích a lázních byli také Slovinci. Slyšeli jsme však, že na nejvyšších ekonomických postech bývají cizinci, nejčastěji Chorvati a Italové. Samozřejmě je nemožné vytvořit si úplný obraz, někteří místní lidé naopak poznamenali, že se situace v současnosti stále zhoršuje.
Zajímavé je, aspoň se nám to tak zdálo, že se Slovinci příliš neobtěžují dodržováním příkazů a pravidel. Například na promenádě jsou cedule, které zakazují přístup psům a jízdním kolům, ale lidé zde v klidu psy venčí a na kole jezdí. Nebo na vířivce u bazénu je napsáno, že dětem je vstup zakázán. Rodiče však navštěvují whirlpool i s malými dětmi. Plavčíci se nevzrušují a nechávají všemu volný průběh. 

Portorož (Přístav růží) je letovisko na Jadranu patřící k obci Piran. Přijeli jsme po sezóně, a přestože počasí bylo krásné, město nebylo přeplněné. Z terasy našeho hotelu Slovenia  jsme měli příjemný výhled na moře, promenádu ​​a mola - mohli jsme také sledovat průběh místního maratonu. Překvapilo nás, kolik je v Portoroži a okolí kasin.  Měli jsme 3 kasina v pěší vzdálenosti a při jízdě z Lublaně jsme viděli mnoho značek, které ukazovaly směrem k dalším. Další taxikář, který nás vezl, nám povídal, že většina obyvatelstva není touto svobodou, otevřít si kasino kdekoliv se komukoliv zachce, nijak nadšená, protože hazard se stává ve Slovinsku nebezpečnou závislostí. Hotel Slovenija, který jsme si vybrali, byl samozřejmě bez kasina. Zato měl velký vnitřní bazén s mořskou vodou - balzám na moje koleno po různých fyzioterapeutických cvičeních, a restauraci Tree Top, ze které byl skutečně výhled do korun nádherných starých stromů.

Piran je městečko vzdálené asi tři kilometry od Portorož, a proto snadno dosažitelné autobusem. Má úzké uličky, podobně jako Benátky, námořní muzeum a Galerii současných místních umělců postavenou a financovanou z fondů Evropské unie. Nápisy v této oblasti jsou všechny ve dvou jazycích, slovinštině a italštině.

Dalším zajímavým městem je Izola – což znamená ostrov. Je to bývalá malá rybářská vesnice, která je z Portorož snadno dosažitelná lodí - plavba trvá hodinu. Po projížďce na moři jsme strávili několik hodin v malých uličkách a užívali si slunečného dopoledne.

Lipica je místo odkud pocházejí lipicáni, tedy jedni z nejslavnějších koní. Jejich farma s pozemky o rozloze 300 hektarů se nachází ve středu Slovinska.  Plemeno lipicánů pochází už z 16. století a jeho vývoj byl podporován habsburskou šlechtou. Je úzce spjato se španělskou jezdeckou školou ve Vídni, kde se koně cvičí tradičními metodami založenými na principu klasické drezury. Lipicáni byli několikrát v nebezpečí zániku v důsledku různých válečných konfliktů. Ve 2. světové válce se o jejich záchranu přičinili američtí spojenci a svět se o tom dozvěděl prostřednictvím filmu z dílny Walta Disneye Zázrak bílých koní. V Lipice jsme kromě prohlídky areálu měli možnost také shlédnout hodinovou drezuru.

Výlet do Itálie – Terst (Trieste) a zámek Duino:

Terst
Přístav Terst má komplikovanou historii. Byl ještě koncem 19. století největším slovinským městem, které mělo více slovinských obyvatel než samotná Lublaň. Do italského království bylo začleněno v roce 1918 po první světové válce. Po rozpadu Rakouska-Uherska se italská nižší střední třída cítila nejvíc ohrožena slovinskou střední třídou, a proto se snažila udělat z Terstu  "città italianissima". Italové se dopustili  řady útoků na slovinské obchody, knihovny, advokátní kanceláře a centrální místo setkávání konkurenční slovinské komunity v Národním domě (zapálen v roce 1920).  Následovala nucená italizace a do poloviny třicátých let několik tisíc Slovinců, zejména intelektuálů z Terstu, emigrovalo do království Jugoslávie a do Jižní Ameriky.

Po druhé světové válce se Terst stal hlavním městem Svobodného území Terstu a zůstal devět let pod vojenskou správou spojenců, podobně jako Západní Berlín. Tento politický tah vyvrcholil v roce 1953 do tzv. „terstské krize“, sporu mezi Jugoslávií a západními spojenci o eventuální jugoslávsko-italskou hranicí. Nicméně na základě podpisu londýnského memoranda v roce 1954 byl Terst připojen k Itálii.  Otázka statutu Terstu byla s konečnu platností vyřešena až smlouvou, kterou podepsaly Jugoslávie a Itálie v roce 1975 v Osimu, a která definitivně rozdělila Svobodné území Terst mezi oběma státy. Přístav Terst zůstal italský, ale v dnešní době už se znovu vyznačuje velmi kosmopolitními rysy.

Byli jsme přítomni přípravám na Barcolanu, tradiční mezinárodní regatu. Náměstí italské jednoty v Terstu je jedním z největších náměstí umístěných na pobřeží na světě. Zahrnuje secesní vládní budovu a monumentální budovy pojišťoven Assicurazioni Generali a Lloyd Triestino. Bylo svědkem mnoha historických událostí, které utvářely život obyvatel města i za jeho hranicemi (pozůstatky arcivévody Františka Ferdinanda a jeho manželky Sophie přistály na náměstí v r. 1914, Mussolini zde proslovil své protižidovské projevy v roce 1938 atd.)

Duino
Zámek Duino jsme navštívili kvůli jeho spojení se šlechtickou rodinou Thurn und Taxis, která umožnila mnohým umělcům, aby zde tvořili.  Díky pohostinnosti Marie Thurn und Taxis žil v atmosféře impozantního zámku také Rainer Maria Rilke a byl zde inspirován k Duinským elegiím, které Marii věnoval. Koncem devatenáctého století se Duino se svou malebnou vyhlídkou stalo módním přímořským letoviskem, které navštívila spousta známých hostí. Mezi něž patřili císař František Josef I. s císařovnou Elisabeth (Sisi), arcivévoda Franz Ferdinand, slavná italská herečka Eleonora Duseová, skladatel Franz Liszt, spisovatelé Paul Valéry, Mark Twain a Victor Hugo a mnoho dalších.

Dvě nejslavnější slovinské historické osobnosti - 
France Prešeren a Giuseppe Tartini

France Prešeren (1800 - 1849) je největším slovinským klasickým básníkem. V roce 1989 byla jedna ze slok jeho básně Přípitek (Zdravljica) vyhlášena národní hymnou Slovinska (báseň má řadu slok), jeho portrét je na slovinské dvoueurové minci. Nejvyšší slovinská cena za umělecká díla, Cena Prešeren, je také pojmenována po něm. Socha Prešerena stojí na hlavním náměstí v Lublani.

Zdravljica – Přípitek

Bůh žehnej všem národům,
které touží a pracují pro ten jasný den,
až nikde zemi
nebudou žádné války a žádné rozpory.
Které touží zažít,
že budou všichni svobodní
a budou žít bez nepřátelství se svými sousedy. 

Slovinci jsou oprávněně hrdí na to, že jejich nejdůležitější pomníky jsou věnovány intelektuálům, nikoliv generálům nebo politikům. Zdůrazňují, že jejich hymna přeje jen dobré všem sousedům. Je legrační, že v anglickém textu, kterým je otitulkována slovinská hymna na internetu, se nachází také první sloka Prešerenovy básně, připomínající sklizeň vína (viz název přípitek), která k hymně samozřejmě nepatří. Slovincům to ale nevadí, jsou beztak toho názoru, že slovinské víno je nejlepší na světě.  Během našeho pobytu jsme měli možnost jejich velmi dobrá vína ochutnat, naším nejoblíbenějším bylo místní Pino Grigio, které se ve Slovinsku jmenuje pouze Pino, ale chutná výborně.

Vinobraní skončilo, přátelé.
A tohle sladké víno opět způsobuje,
že se smutné oči a smutná srdce zotavují,
všem vzplane oheň v žilách, 
starosti se utápějí,
a vzbuzuje po beznaději opět naději.

Guiseppe Tartini (1692 - 1770) byl skladatel a houslista. Jeho socha je postavena na hlavním náměstí v Piranu, kde se narodil. Vystudoval práva na univerzitě v Padově. Po smrti otce v roce 1710 se oženil s Elisabetou Premazore, ženou, se kterou by jeho otec za života nesouhlasil kvůli její nižší sociální třídě a věkovému rozdílu. Bohužel byla Elisabeta  oblíbenkyní mocného kardinála Giorgia Cornara, který okamžitě obvinil Tartiniho z únosu. Tartini musel z Padovy uprchnout a odešel do kláštera svatého Františka v Assisi, aby unikl stíhání.  Tam začal hrát na housle. Legenda vypráví, že když Tartini uslyšel v roce 1716 hrát na housle Francesca Mariu Veraciniho, byl ohromen a zároveň velmi nespokojen s vlastní dovedností. Utekl do Ancony a zamkl se na mnoho dní do jedné místnosti, ve které neustále cvičil. Tím se zlepšila jeho hra na housle natolik, že byl v roce 1721 jmenován kapelníkem v bazilice Sv. Antonia v Padově a dostal smlouvu, která mu umožnila hrát také pro jiné instituce. Jeho nejznámějším dílem je sólová sonáta „Ďáblův trylek“, která je pro houslisty velmi obtížná i v dnešní době (pro zájemce v podání Vanessy Mae https://www.youtube.com/watch?v=XlO87SiSuek).  Tartini je prvním historicky známým majitelem houslí, které vytvořil Antonio Stradivari v roce 1715. V roce 1726 založil Tartini houslovou školu, která přilákala studenty z celé Evropy. Postupně se Tartini více zajímal o teorii harmonie a akustiky a od roku 1750 až do konce svého života publikoval různá pojednání. Zemřel v Padově.

Další odkaz v angličtině na 10 současných brilantních Slovinců (kteří nejsou Melania Trump - Slovince trochu zlobí, že je jejich země známa jen kvůli ní)

http://www.ramblingdays.com/slovenians-not-melania-trump/

Konec dlouhého léta a podzimu, konec sezóny... (Píseň Das Ende der Saison od Reinharda Meye)