Co člověka napadne, když se řekne Argentina?
Pravděpodobně fotbal, tango, bifteky. Jmenovitě asi na prvním místě Evita a Diego Maradona, možná tenistka Gabriela Sabatini. Světově proslulými spisovateli jsou Jorge Luis Borges a Julio Cortazar, v hudbě Carlos Gardel, zakladatel slávy argentinského tanga. A také Chris de Burgh. A teď nově – současný papež Francisco.
Málo lidí si uvědomí, že také Che Guavara vyrostl v Argentině. Stejně jako málo lidí ví, že pobýval jistou dobu  v Praze. Píše se o tom v nedávno vyšlé knize Che Guevarův pražský příběh (Cuadernos de Praga) od Abela Posseho, který byl v polovině devadesátých let argentinským velvyslancem v ČR a zajímavě ztvárnil pražskou atmosféru poloviny šedesátých let. 

Dějiny v kostce
Původní obyvatelstvo Argentiny bylo v době, kdy se tam objevili Evropané, ve stádiu doby kamenné – nebyla to vyspělá civilizace, s jakou se Evropané setkali u Inků v Peru a u Aztéků v Mexiku.

Prvním Evropanem, který prozkoumal pobřeží Argentiny, byl Juan Diaz de Solís. V roce 1514 byl tento piloto mayor (nejvyšší kormidelník španělské královské obchodní společnosti pro Ameriku)  znovu pověřen hledáním cesty z Atlantského oceánu do Jižního moře. V roce 1516 dosáhl širokého ústí Río de la Plata (Paraná), kterou pokládal za hledaný průjezd. Když se však vydal proti proudu, byl napaden a zabit Indiány, jeho 3 lodě se téhož roku vrátily do Španělska.   Námořní cestu do Tichého oceánu objevil až v roce 1520 Fernao de Magalhaes, neboli Magellan.

Úspěšným založením města Buenos Aires na druhý pokus v roce 1580 začala španělská kolonizace, která však probíhala zvolna. Po nevydařené invazi britských jednotek v roce 1806 vyvrcholilo v roce 1810 hnutí za nezávislost na dosavadním Místokrálovství de la Plata otevřeným povstáním proti Španělsku, oslabenému vnitřními rozpory. V průběhu bojů za nezávislost Argentiny, Chile a Peru, které vedl generál José de San Martín, se od místokrálovství odtrhly dnešní Paraguay, Uruguay a Bolívie, které vytvořily nezávislé státy. Nezávislost Argentiny byla vyhlášena v 9. července 1816. José de San Martín se v roce 1822 sešel s druhou významnou osobností latinoamerického boje za nezávislost, se Simonem Bolívarem. Obsah tajné schůzky není znám, ale San Martín poté svou armádu zastavil a přenechal území Horní Peru, dnešní Bolívie, Bolívarovi. 

V druhé polovině 19. století zesílil příliv evropských přistěhovalců, jenž byl spolu s výstavbou železnice a rozvojem dalších odvětví zemědělství, hlavně chovu dobytka a pěstování pšenice, obojí na vývoz, příčinou velkého hospodářského rozkvětu. Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let, počátku 30. let 20. století, jediná opravdová doba rozkvětu argentinské ekonomiky skončila. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Vojenským převratem generála Uriburu v roce 1930, za podmínek celosvětové hospodářské krize a nespokojenosti většiny argentinského obyvatelstva, která jej podporovala, skončila v Argentině také liberální éra. Ve zbytku dvacátého století stálo v čele státu více generálů (14) než civilistů (11).

Za této situace vznikl také takzvaný perónismus. V čele tohoto hnutí stála rozporuplná osobnost prezidenta Juana Dominga Peróna (stal se prezidentem v letech 1946-52 a 1952-58).  Perón vytvořil teorii tzv. „justicionalismo“, která měla vést ke spravedlivější společnosti, jakési třetí cestě mezi kapitalismem a socialismem.  V praxi se jeho politika projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v r. 1955 byla proto argentinská vláda exkomunikována papežem Piem XII.). Metody vládnutí však velmi připomínaly diktaturu. Po porážce fašistického Německa uteklo do Argentiny mnoho nacistických pohlavárů, např. Adolf Eichmann nebo Josef Mengele – v Argentině je nikdo nekádroval, Perón choval k fašistické ideologii tajnou náklonnost.   Za velkou popularitu však Perón vděčil manželce Evitě, v níž argentinský lid viděl svou zastánkyni (naneštěstí zemřela v roce 1952 ve věku 33 let). Konflikt perónistů s katolickou církví ohledně plánované liberalizace rozvodů se stal záminkou k jednomu z dalších vojenských převratů, po kterém Perón v roce 1955 odešel do exilu do Madridu na pozvání generála Franka.

Následně čelila Argentina opakujícím se politickým a hospodářským krizím, provázeným několika vojenskými puči a vládou vojenské junty a terorem (1955, 1966, 1971, v mezidobí se u moci vždy octla slabá zvolená vláda, aby vzápětí byla  znovu vystřídána juntou). Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 po třetí prezidentem Argentiny. Je ironií argentinských dějin a důkazem manipulovatelnosti mas, že se tak stalo do značné míry zásluhou levicových partyzánských hnutí, které jeho návrat umožnily.  Byly to tytéž kruhy, verbované hlavně ze studentů, kteří svou podporou Katolického hnutí v roce 1955 pomohly Peróna odstranit.  Perón však po svém nástupu do prezidentské funkce následujícího roku zemřel. Cyklus střídání civilních a vojenských vlád, které hájily jen své různorodé zájmy, i když vydávaly vždy vzletná prohlášení o záchraně národa, se tak nepodařilo přetrhnout – Perónova třetí žena Isabel, která po něm nastoupila jako zvolená prezidentka, byla sesazena armádou v roce 1976.

Toto období patří k nejhorším v historii Argentiny, a Argentinci je nazývají Guerra Sucia, „špinavá válka“. Je to označení užívané pro období násilí a teroru od počátku sedmdesátých let do roku 1983. Na počátku 70. let docházelo k  únosům a vraždám vysoce postavených vojenských a policejních činitelů přičiněním guerilly Montoneros (Movimiento Peronista Montonero) či Lidové revoluční armády (Ejército Revolucionario del Pueblo, ERP) téměř každý týden. Útoky na civilní a nevládní cíle však také nebyly výjimkou, v roce 1972 byl například proveden bombový útok na hotel Sheraton v Buenos Aires a v roce 1975 útok na divadlo v centru města.  Když byla Isabela Martinéz Perón vytlačena z úřadu, ujala se vlády vojenská junta Jorge Rafaela Videly, později ho nahradil Roberto Eduoardo Viola a Leopoldo Fortunato Galtieri. Ti vyhlásili takzvaný „Proces národní reorganizace“, na jehož základě se provozovalo nezákonné zatýkání, mučení, zabíjení, „zmizení“ a systematické pronásledování tisíců levicových aktivistů včetně odborářů, studentů, novinářů, marxistů, perónistů a jejich sympatizantů. Akce bezpečnostních složek a ozbrojených skupin probíhaly ruku v ruce společně s podobnými akcemi ostatních diktátorských režimů Jižní Ameriky té doby pod záštitou Operace Condor, podporované CIA. Celkový počet mrtvých či „zmizelých“ je odhadován mezi 9000 – 30 000 osob.

Režim junty byl ukončen roku 1983 po porážce Argentiny ve válce s Velkou Británií o Malvíny (r. 1982 - v Argentině je nežádoucí je nazývat Falklandské ostrovy, ve válce zahynulo, samozřejmě zbytečně, mnoho mladých mužů, a zůstalo mnoho nezacelených jizev).  Prezidentem země se stal Raúl Alfonsín, pozdější ikona obnovené argentinské demokracie. Jeho úloha byla těžká. Chtěl potrestat viníky vraždění v Procesu národní reorganizace, ale bylo v něm angažováno příliš mnoho osob, takže omezil procesy jen po hodnost plukovníka, ostatní jen „plnili rozkazy“. Matky z Plaza de Mayo  přicházely každý čtvrtek v bílém šátku, který je symbolem hnutí, a  manifestovaly  před prezidentským palácem. Chtěly pro zmizelé a mučené příslušníky svých rodin spravedlnost, ale opozice  proti plošným procesům a potrestání všech viníků byla z nejrůznějších politických stran i vrstev obyvatelstva  příliš silná. Organizace Matek z Plaza de Mayo je aktivní do dnešních dnů.

Některým čtenářům se může zdát můj přehled argentinských dějin příliš dlouhý. Já jsem si však uvědomila, jakou maximálně zjednodušenou verzi jsem tady sestavila. Kdo by se chtěl dozvědět, jak to všechno opravdu bylo, doporučuji si přečíst knížku Argentina: Vzestup a pád (Argentine: the Rise and Fall) od Johna P. Connora, kde se dozvíte všechny podrobnosti a analýzu dějin tohoto národa, u nějž se zdá, že jeho "hvězdné hodina" pominula. 

Současnost
Po naprostém kolapsu ekonomiky v roce 2002 nastoupil do funkce prezidenta Nestor Kirchner, který zemi vyvedl z nejhorší krize. Ve funkci ho následovala jeho manželka Cristina Fernandéz de Kirchner, druhá žena zvolená do prezidentské funkce v Argentině. Vykonávala funkci po dvě období 2007 – 2015, ale momentálně čelí obvinění z korupce. Současným prezidentem byl zvolen Mauricio Macri (od prosince 2015).  Argentinci se o něm zatím nevyjadřují ani pozitivně, ani negativně, všichni do jednoho říkají, že je mu prý potřeba dát čas.

Ze života Argentinců

Průvodkyně Florencia z Buenos Aires se musí otáčet. Inflace v zemi je asi 40 %, vyrovnává se zvyšováním mezd jednou za rok, ale jak už to tak bývá, mzdy vždycky pokulhávají za zvyšováním cen. Proto má 3 zaměstnání, kromě provádění vyučuje břišní tance a pracuje večer v kanceláři. Její muž dělá v IT. Mají jedno dítě, o které se stará babička. Chtějí si vzít hypotéku na malý byt asi tak hodinu cesty od centra, aby si to mohli dovolit, ale vzhledem k inflaci jsou sazby enormní. Florencia je vzdělaná s dobrou angličtinou, cestovala, byla na východním a západním pobřeží USA a když jí bylo dvanáct, byla s rodiči také v Evropě. Ale o moderní historii země nám toho moc neřekla, což se posléze ukázalo jako standardní jev u všech průvodců.  

Státní zdravotnictví a školství je zadarmo, doprava velmi levná. Průměrný plat je asi 700 USD. Když se lidem zdají ceny moc vysoké a mzdy moc nízké, stávkují. V době našeho pobytu byla před presidentským palácem manifestace učitelů. Ale Florencia to komentovala tak, že den až dva stávkují, na to mají právo, pak se vrátí do práce a stejně se nic nestane. Horší je to se svobodou tisku. Když by chtěli novináři psát kritické statě o prezidentovi či vládě, tak to nesmějí. A kdyby to nějaký kurážný vydavatel vydal, tak mu noviny zavřou. Na mou otázku: Svoboda tisku tedy neexistuje? Florencia prostě odpověděla: NE.

Když jsme posléze pluli 4 dny na lodi, také stevardi a průvodci odpovídali na otázky hostí o současné situaci, že o politice a náboženství nemají dovoleno diskutovat! Musím říct, že já jako průvodkyně v sedmdesátých letech jsem s turisty o politice diskutovala pořád, odpovídala jsem na všechny jejich otázky, jak nejlépe jsem uměla a také jsem se jich stále vyptávala.

Ještě k životní úrovni. V každé zemi existují rozdíly mezi hlavním městem a venkovem. Ale v Argentině je v názorech, způsobu života a také životní úrovni v Buenos Aires a v provinciích opravdová propast. Historicky je tato diskrepance důvodem většiny nepokojů, povstání a krveprolití v občanských válkách, protože „Federalistas“ z provincií se nechtěli nechat ovládat centrální vládou a „Unitarians“ z Buenos Aires viděli jedinou naději na pokrok a prosazení liberálních hodnot v centralizaci a vládnutí z Buenos Aires.

Ale také v rámci Buenos Aires jsme se setkávali s obrovskými cenovými rozdíly. Nejlepší oběd našeho pobytu jsme si užili v restauraci na břehu řeky, kterou nám doporučila Florencia. Kolem vedla promenáda místní smetánky, takže se bylo na co dívat,  v restauraci byla prvotřídní  obsluha  a objednaná jídla byla prezentována s velkou dávkou fantazie. Nejdřív nám servírovali jako pozornost podniku báječný předkrm s plody moře a s vynikajícími druhy pečiva. Biftek se špenátem a pečenou bramborou a červeným vínem malbec byl skutečně nejlepším jídlem za celý pobyt. Na kávu a čaj přinesli speciální nápojový lístek s nespočetným množstvím druhů, a když kávu přinesli, byla k ní přidána nejen sladká maličkost, ale také dva typy grapy na ochutnání a lepší zažívání – jak nám řekli. Cena za celý oběd byla 2000 peso, což je přes 3000 Kč. Oběd však byl  dokonalý.  Krásná vyhlídka, výborné jídlo, kolem kvetoucí fialové stromy jacaranda, pohoda.

Dalšího dne jsme šli do malé kavárny na rohu hlavní třídy, objednali jsme si rybu v těstíčku s bramborovou kaší a sklenici bílého vína. Chtěli jsme jen deci vína, ale přinesli nám  velkou sklenici naplněnou po okraj. Cena oběda pro dvě osoby byla 340 peso, tedy asi 500 Kč. Pro srovnání chci jen říct, že i tato restaurace byla v centru města, na hlavní třídě 9 de Julio (což je nejširší třída na světě, 20 proudů oběma směry, v prostředku ještě pruh se zelení – 110 m - přecházeli jsme vždycky na třikrát. Uprostřed avenidy stojí hladký obelisk, který je jedním ze symbolů Buenos Aires).
Silnice jsou v Argentině udržované a ve velké většině v pořádku, chodníkům se taková péče nevěnuje, takže je třeba chodit spíše s hlavou dolů, aby člověk nezakopl nebo nespadl do nějaké díry. Na semaforech jsou obrysy panáčka pro přechod buď červené nebo bílé. Stav toalet je smíšený, některé jsou dobré, některé horší, ale vždy jsou dobře označené symboly, které jsou ještě doplněny slovně. Kromě obvyklého „damas“ pro ženy, jsme na několika místech našly označení pro ženy „lindas“ (krásky) a pro muže „feios“ (ošklivci), což mi přišlo vtipné.

Po celou dobu pobytu v Argentině jsme se cítili v bezpečí, všichni nám říkali, že máme jen zachovávat normální bezpečnostní pravidla běžná ve velkoměstech (žádná varování ohledně usekávání prstů kvůli prstýnkům a strhávání řetízků jako v Rio de Janeiru).  Při výletu do ústí řeky Paraná jsme v malém městečku sledovali před školou besídku dětí (obzvlášť dojemný byl malý asi šestiletý talentovaný houslista), kde na bezpečnost dohlíželi dva policisté, ale z celé scény vyzařoval poklid.

Stejný poklid vyzařoval z oblasti Tygří delty, kde se rozkládá tisíce ostrůvků, jejichž jedinou přístupovou cestou na pevninu je člun. Vystavené domy jsou čím dál tím více používány hlavně k rekreaci o víkendech, ale stále existuje řada obyvatel, kteří se v této “báječné izolaci” bez internetu usadili na trvalo.

Když jsme se však po hlavní třídě Buenos Aires procházeli za vlahého večera – celou dobu jsme měli nádherné počasí, ráno a večer kolem 22 stupňů, za poledne maximálně 29 stupňů – obraz se změnil. Ve dne se tam pohybují lidé, kteří tam pracují,  chodí do restaurací, na nákupy, na procházku.  Večer tam posedávali žebráci, v průjezdech stáli muži, kteří nevzbuzovali příliš důvěru nebo opilci. Žebráků bylo ovšem přiměřeně, řekla bych, že podobné množství jako ve většině evropských velkoměst. Nepřipadalo nám, že by v Buenos Aires  bylo nějak nadměrně policistů, jak to ve státech s autoritativními režimy často bývá. Rozhodně nebyli nijak viditelní, ani se neproháněli se řvoucími sirénami jako v Praze. Později ve vnitrozemí jsme však na cestě ze San Juan do Mendozy projížděli dvěma stanovišti policie (kde otevírali kufry), a také obecně se přítomnost policie podstatně zvýšila -  policejních hlídkujících aut jsme viděli na poměrně krátké vzdálenosti nejmíň dvacet (160 km).

Buenos Aires

Presidentský palác v růžové barvě (Palácio Rosa), ze kterého promluvila kdysi k lidu také Evita.

Na hřbitově  Recoleta, jsou hrobky  tak výstavné, že některé vypadají jako obydlí.  Zde našla poslední odpočinek také Evita, ale ne hned, nejprve se její tělo ztratilo, posléze byla pohřbena v Itálii, potom převezena do Španělska, kde v té době přebýval Juan Perón ve vyhnanství s třetí ženou Isabel a po návratu Peróna do Buenos Aires našla konečně klid v rodinné hrobce, což byl politický akt - na této opravdu poslední cestě ji doprovázely statisíce lidí.   Není divu, že diktátoři tomu příliš nepřáli, protože Evita stále zůstala ikonou lidu, ať už oprávněně nebo neoprávněně.  Na hřbitově se mimo jiné výborně daří kočkám, všude tam pobíhají a mají tam také misky s potravou.  S mnoha hrobkami jsou spojeny příběhy a dramatické lidské osudy, někdy příběhy hrůzostrašné, které nám průvodkyně vykládala.  Nákladná hrobka se sochou dívky v životní velikosti připomíná Rufinu Cambaceres. Pocházela z bohaté rodiny, ale otec zemřel, když jí byly čtyři roky. Když dospěla do věku 19 let, stala se z ní velmi krásná žena. Jednou se připravovala na ples, ale náhle bez jakéhokoliv varování upadla na zem a zemřela. Není jasné, zda k tomu přispěla jí právě donesená zpráva o nevěře jejího přítele. Za příčinu smrti prohlásili všichni tři přivolaní lékaři infarkt. Rufinu uložili do rakve a do rodinné hrobky. Několik dní po pohřbu zjistil hrobník, že se rakev pohnula ze svého původního místa. Obával se vykradení hrobky, proto rakev otevřel a našel ještě horší věc: Rufina ležela v rakvi s nehty odřenými do krve, jak se snažila z rakve dostat – nyní už definitivně mrtvá. Lékaři vysvětlili, že Rufina utrpěla katalepsii, což je stejné vysvětlení, které užívá pro pohřbení za živa také Edgar Allan Poe. Průvodkyně nám řekla, že se asi jedná o „městskou legendu“, ale faktem je, že v roce 1902 Rufina zemřela a že její matka nechala vytvořit nádherný secesní náhrobek s její sochou.   

Ulice Caminito připomínající barvami trochu Zlatou uličku, kde se scházejí a vystupují různí umělci. A procházejí se tu dvojice v šatech a obleku, v nichž se tančí tango, a lákají turisty, aby si to s nimi také zkusili. Také nás se jim podařilo odchytit alespoň pro fotografickou seanci. Večer jsme byli v divadle Esquina Carlos Gardel, na představení s živým orchestrem a tanečním souborem, a ti nám ukázali, co opravdu znamená tango. 

Metropolitní katedrála je hlavním katolickým kostelem v Buenos Aires. V r. 1880 sem z Francie byly převezeny a v mauzoleu uloženy  ostatky generála José de San Martína. U černého sarkofágu drží stráž vojáci a také tři mramorové sochy ženských postav v životní velikosti, reprezentující Argentinu, Chile a Peru, tři země, které generál osvobodil. V katedrále  kázal současný papež Francisco, který je v Argentině  ctěný a oblíbený.

Lucie mě inspirovala, abych zjistila, jaké stopy zanechal v Buenos Aires spisovatel Jorge Luis Borges. Existuje však jen jedno muzeum v obchodním domě (to ve mně moc nevzbuzovalo důvěru, tak jsme tam nešli), ale za to je s Borgesem spojena  kavárna v secesním stylu a třemi nejslavnějšími hosty, kteří tam dodnes sedí ve vosku: spisovatel Jorge Luis Borges, zpěvák a tanečník tanga Carlos Gardel  a básnířka Alfonsína Storni. Jmenuje se Café Tortoni. Tak jsme si aspoň dali kávu u „jeho“ stolku. Všechny Borgesovy knihy včetně slavných povídek Zahrada, v které se cestičky rozvětvují ("El jardín de senderos que se bifurcan") a Alef v luxusním vydání jsem pak objevila v největším knihkupectví v Buenos Aires umístěném v bývalém divadelním paláci El Ateneo, také secesně zdobené budově na jedné z hlavních ulic.

Florencia se s námi srdečně rozloučila polibkem na tvář. Argentinci se líbají na tvář jen jednou – na rozdíl od jiných Evropanů, kteří dávají tvářičku na tvářičku dvakrát nebo Francouzů, kteří stejný rituál provozují třikrát. Rituál probíhá v Argentině mezi ženami a mezi ženou a mužem, i když se moc neznají, je to podobné podání ruky, takže Florencia  takto líbla nejen mě, ale  také George.

Mendoza
Dále jsme měli cestovat do města pod Andami, spojeného s pěstováním vína, do Mendozy. K naší smůle ovšem letiště v Mendoze na 3 měsíce uzavřeli kvůli rekonstrukci – takže jsme museli letět do San Juan. Pro vnitrostátní lety společnosti Argentina Airlines je oficiálně povolena váha  jen 15 kg, ale odbavovací úředník nad  pár kily navíc ani nemrkl, a tak tomu bylo také při dalších vnitrostátních letech, když naše kufry lehce přibývaly na váze (v Evropě nebo v Indii by nás s radostí okamžitě zkasírovali).  Do San Juanu trval let hodinu a tři čtvrtě a pak jsme jeli autem další dvě hodiny do Mendozy, kde jsme se ubytovali v hotelu Amerian. Dostali jsme krásné apartmá, což jsme po mrňavém pokojíku v Buenos Aires velmi ocenili. V Mendoze jsme strávili 4 dny.

Prvního dne jsme na Plaza de la Independencia nasedli do autobusu typu „nasedni a vysedni kde chceš“ (hop on-hop off - španělsky sube y baja) a začali poznávat město.
Na obou stranách ulic mají hluboké kanály, které zachycují vodu – prý prastarý systém, který se naučili postavit ještě od peruánských Inků. Po obou stranách ulic se tyčí  vzrostlé stromy,   hlavně platany a akácie, jejichž koruny se často nad ulicí spojují a vytvářejí dokonalý stín. Dopravu zabezpečují mimo jiné také trolejbusy.

Mendoza má park o rozloze 393 hektarů, v kterém zdobí cesty 34 sousoší a velké množství palem (jak palmy královské, tak rodu butia). Je zde růžový sad, botanická a zoologická zahrada, mnoho hřišť, tenisový a golfový klub, velký stadión typu amfiteátru pojmenovaný Malvinas a jezero pro regatu. Protože byla neděle, obyvatelé Mendozy si užívali víkendu, piknikovali na trávě nebo šplhali na jeden z kopců, odkud je krásná vyhlídka na město.

Neměli jsme vyměněno dostatečné množství argentinských peso a v neděli byly všechny směnárny zavřené – až nám doporučili jedinou otevřenou v místním kasinu. Pokladní shrábl pět set eur a začal odpočítávat žetony – rychle jsme ho museli upozornit, že chceme hotovost.  Casino bylo ovšem narváno k prasknutí, u všech automatů seděl někdo, kdo věřil, že ho potká velké štěstí, ale prohrával.
Večer jsme seděli  venku v restauraci La Lucia a poprvé v životě jsem jedla kůzlečí, bylo to moc dobré. Kolem projíždělo dokola několik double-deckerů, v nichž v prvním patře seděli mladí lidé, vystrojení jak na ples, a jásali a zdravili všechny kolem – oslavovali, že se jim podařilo udělat maturitu. Celá Plaza de la Independencia byla plná lidí, stánků, hudebních skupin, světel, byla tam krásná atmosféra. Ale celkově jsme měli pocit, že jsme velmi blízko Evropě (Afrika a Indie jsou úplně jiné).

Dalšího dne byla na programu tři vinařství,  nejprve Dante Robino Winery, pak Luiggi Bosca Winery, pak oběd na Nieto Senetiner Winery. Kulisou v pozadí vinařství jsou Andy. Dante Robino je menší, s tradičními technologiemi, nedělají žádné mixy, Luigii Bosca víc experimentuje s mícháním různých druhů vinných rév, ale všechna vína byla výborná. Na vína není v Argentině žádná daň, pokud se obsah alkoholu pohybuje od 11,5 do 15 procent. Při vývozu je daňově zvlášť zatíženo šumivé víno. Luiggi Bosca vyrábí sekt přímo podle stejného receptu jako francouzské šampaňské, jen se tomu samozřejmě nesmí říkat šampaňské.

Oběd byl až příliš bohatý, když už jsme mysleli, že to skončilo, přinášel kuchař další a další různé druhy masa, samozřejmě doplňované vínem. Mezitím jsme si povídali s personálem a poslouchali o jejich osudech.  Řidič pocházel z Brazílie, pracoval v Itálii, pak ve Švýcarsku, pak ve Frankfurtu asi 4 roky kde vedl zmrzlinárnu, tam se seznámil se svou budoucí ženou z Argentiny, mají jednu dceru. I když se rozvedli, rozhodl se v Argentině zůstat. Průvodce po vinařství se musel hodně snažit, protože rodiče neměli peníze na soukromou školu a na státních školách se tehdy neučila angličtina. Když se mu podařilo ve 12 letech dostat stipendium a na soukromou školu přejít, byl ve stejné třídě s dětmi, které měly už 7 let angličtiny za sebou a dalo mu hodně zabrat to dohnat. Celý první rok nedělal nic jiného než si vydělával na soukromé kondice a šrotil slovíčka. Teď mluvil výborně.  Nyní už se však s výukou angličtiny začalo i na státních školách. Je asi nejvyšší čas, protože počet Argentinců ve službách, kteří mluví anglicky, je dost malý. Nám to vzhledem k mé španělštině nevadilo, ale jinak to je jistě brzdou turismu i brzdou uplatnění mladých lidí v globalizovaném světě.

Aconcagua
Dalšího dne jsme se vydali k nejvyšší hoře Jižní Ameriky v masivu And Aconcagua. O úchvatné pohledy nebyla nouze. Za silného větru, téměř vichřice, nás lanovka vyvezla na vrchol Los Penitentes k prvnímu dotyku s Andami (myslím, že u nás by za takového větru lanovku nespustili).  Pak přišel na řadu most Inků – La Puente del Inca – přírodou vytvořený most přes řeku Vacas, vzniklý  interakcí dvou extrémů – ledu a horkých pramenů. Siřičitá voda zabarvila formaci do nejrůznějších odstínů žluté a oranžové.  V roce  1938 si  Most Inků při své návštěvě nakreslil Charles Darwin. Na počátku 20. století zde byla jedna z posledních argentinských stanic železnice, která poté pokračovala do Chile dlouhým tunelem pod Andami.  Toto velké inženýrské dílo bylo dokončeno 1910 a přispělo k rozvoji obchodu mezi zeměmi Latinské Ameriky. Argentina a Chile ovšem v té době vedly (a částečně ještě vedou) dlouholetý spor o rozdělení jižní části Patagonie,  o hranici se vedly spory končící válkami a nedodrženými smlouvami. Poslední téměř konflikt musel přijet řešit kardinál z Říma, aby zabránil novodobé válce mezi dvěma katolickými zeměmi. Chilané a Argentinci se prý kvůli tomu tenkrát přestali mít rádi, a proto přestali jezdit tímto vlakem k sousedům na návštěvu. Když jsme se však o tento hraniční spor zajímali na jihu Patagonie, bylo nám řečeno, že místní Argentinci ani Chilané nemají problém, jako problém to cítí jen vlády v Buenos Aires a v Santiago de Chile.  Posléze byl vlak využíván jen pro přepravu zboží. Když byla vybudována silnice A7, spojující pobřeží Atlantiku a Pacifiku přes Andy, přestala být železnice rentabilní. Takže byla bohužel zrušena a toto velké dílo zarůstá travou. Projížděli jsme horami a pozorovali faunu: viděli jsme kondory, rheas, kteří se podobají pštrosům, jen jsou menší, a také menší lamy, jimž se říká guanaco. Jinak spoustu nádherných koní, krávy a ovce všude. V Argentině ovšem žijí také pumy, jsou dost rozšířené, protože nemají přirozeného nepřítele, nanejvýš člověka, ale ty jsme bohužel nebo bohudík neviděli, jsou to noční lovci. Ze stromů je kromě jacarand významný ombu tree - Phytalocca Dioica – který je v Argentině endemický. 

Pak se objevila Aconcagua (6950 m). Dorazili jsme do údolí ve výšce asi 3 500 m a  pomalým výstupem se přiblížili na nejlepší místo, odkud je tento velikán ke spatření. I tak to bylo namáhavé, vzduch je už v této nadmořské výšce pro nás příliš řídký.  Ale zážitek to byl náramný, hora majestátní.

El Calafate
Pak jsme museli absolvovat další náročný přejezd. Vstávali jsme v půl třetí ráno, auto nás odvezlo zpátky do San Juanu na letiště, odtamtud zpátky do Buenos Aires a dále do El Calafate.  El Calafate už je situováno hodně na jihu Patagonie a připomínalo nám městečka z filmů o divokém západu. Povečeřeli jsme v restauraci, kde měli otevřený oheň, na němž grilovali zavěšená jehňata a kůzlata. Náš hotel se jmenoval Kosten Aike – je to z indiánské řeči Quencha a Kosten znamená vítr a Aike domov. Takže možná Domov větrů, či něco jako Větrná hůrka?

El Calafate leží v blízkosti největšího jezera země zvaného Argentinské jezero  (Lago Argentino). Je to ledovcové jezero zahrazené morénami o rozloze 1415 km2, v nejširším místě má 20 km. Podnikli jsme na něm čtyřhodinovou vyjížďku na lodi k ledovci Uppsala a ledovci u průlivu Spegazzini, který je vysoký 130 m a dlouhý 25 metrů. Bylo  neuvěřitelné, mít ledovce takhle na dosah. Průvodce nám vysvětloval, že provádějí každoroční měření a že se ledovce v jezeře každým rokem zmenšují.  

Chile

Další den byl věnován náročné přepravě do Chile. Přejeli jsme autobusem z El Calafate  do Puerto Natales, které je 5 hodin cesty už za hranicí v Chile a pak dále  autem do Punta Arenas. Autobus měl sice dvě obrazovky, ale na obou byl jen přilepen list papíru, který sděloval anglicky a španělsky, že je zakázáno zouvat si boty. Silnice byla dobrá, většinou rovná, žádné horské serpentiny – směřovali jsme stále dolů podél masivu And. Na argentinské straně jsme jen dostali razítko do pasu o výjezdu, na chilské straně jsme museli vyndat všechny kufry, které prošly rentgenem. (Při vstupu a výstupu do Argentiny na letišti bylo třeba si nechat vzít otisky palce a nechat se vyfotografovat - takže už nás mají ve své databázi pro kontrolu zločinců). Toto byla jediná část cesty, kdy jsem byla nervózní, zda na nás v Puerto Natales bude čekat chilský řidič. Kdyby nečekal, tak bychom byli v háji, protože na autobusy z Argentiny, které dorazí do Puerto Natales, autobusy do chilského Punta Arenas nenavazují – a jedná se o vzdálenost dalších 240 km. Ale vše dobře dopadlo. Řidič nás nejdřív vzal do směnárny, protože jsme potřebovali směnit chilská pesa a posléze nám ukázal restauraci, kde jsme rychle a dobře pojedli – George krevety a já rybu, Puerto Natales je u moře. Dokonce se ukázalo, že vrchní byl extrémně poctivý, protože když mu George chtěl dát nepřiměřené zpropitné – ještě jsme se nestačili zorientovat, kolik vlastně 40 000 chilských peso obnáší – tak mu řekl, že si automaticky 5 procent navíc už do účtu započítal a  žádné další zpropitné nechce.
Přespali jsme v hotelu Cabo de Horno v centru Punta Arenas. Městečko bylo založeno v roce 1848 u Magallenovy úžiny na 53 stupni jižní zeměpisné délky a má asi 130 000 obyvatel. Velký památník Magelanovi na hlavním náměstí má také sochu mladého Indiána jako symbol ostrova Ohňová země. Když se dotknete jeho nohy, přináší to cestovatelům štěstí a zase se jednoho dne vrátíte. Indián má palec u nohy vyleštěný do hladka, protože každý se ho chce dotknout.

Tak jsme se octli  v Chile – a zkusili se zamyslet, co o této zemi ze školních let víme.  Chile je dlouhý pruh země ležící mezi Andami na východě a Tichým oceánem na západě. Ve srovnání se 43 miliony obyvatel Argentiny je Chilanů  jen 18 milionů. Lidé mé generace si určitě pamatují presidenta Salvatora Allendeho svrženého diktátorem Pinochetem v r. 1973 a básníka Pablo Nerudu nebo zpěváka Victora Jaru.
Dějiny Chile jsou podobné jako dějiny Argentiny a jiných latinoamerických států.  Nezávislost na Španělsku země vyhlásila v roce 1818. Období volného obchodu a rozkvětu se střídala s obdobími úpadku, období jistých svobod s vládou diktátorů, z nichž nejhorší byl Pinochet, za jehož vlády (1973-1990) bylo zavražděno kolem 40 000 Chilanů, další byli uvězněni a mučeni. Dnes patří Chile k nejstabilnějším státům Jižní Ameriky s rychle se rozvíjející ekonomikou.

Přijeli jsme do Chile, abychom se plavili čtyři dny na lodi Stella Australis, propluli Magellanovým průlivem, kolem ostrova Ohňové země až k Hornovu mysu. Ve 13.00 nás taxík odvezl do přístavu k registraci.  Nechali jsme v hale zavazadla, dostali přidělený pokoj a byli necháni na pospas osudu až do 18,00, kdy začínal nástup na loď. V předané dokumentaci nám bylo oznámeno, že máme mít veškeré oblečení nepromokavé, což způsobilo v našich řadách paniku a zakoupili jsme ještě na poslední chvíli nepromokavé gortexové kalhoty pro oba (řekli jsme si, že  Georgova kožená bunda a moje zimní tříčtvrteční bunda musí dešti odolat). Také jsme museli učinit rozhodnutí ohledně mořské nemoci. V Dortmundu jsme si na lékařský předpis opatřili prý nejúčinnější prostředek – náplast, kterou si člověk nalepí 6 hodin dopředu za ucho a která ho má chránit  před mořskou nemocí 4 dny. Když jsme však náplast vyndali a začali studovat vedlejší účinky, otřásli jsme se. Byly snad horší než u antimalarik, která ze stejného důvodu v Indii nebereme. A navíc, s náplastí za uchem, pokud jde o alkohol, tak ani ťuk. Takže jsme se rozhodli pro vyčkávací taktiku. Když by nám bylo opravdu zle, náplast nalepíme a budeme 6 hodin trpět, než zabere.

V 18,00 hodin jsme tedy nastoupili a ve 20,00 odpluli do jedněch z nejvzdálenějších končin zeměkoule. V noci jsme přepluli Magelanovu úžinu a proplétali se řadou kanálů, které jsou pro jižní Patagonii charakteristické, název naší plavby byl “Fjordy Ohňové země”. Po večeři začala být plavba trochu neklidná, ale ne tolik, aby se nám udělalo špatně – tak jsme si šli prostě lehnout.

Probudili jsme se do nádherného slunečného rána – moře jako zrcadlo, úplně klidné. Jak nám řekli průvodci, předchozí 3 týdny byly všechny plavby poznamenány vytrvalým deštěm, vlnami  a nepřízní počasí. Jak se ukázalo, my jsme si užívali slunečného počasí celou dobu – měli jsme prostě kliku.  

Dostali jsme instrukce, jak zacházet se záchrannou vestou – každá vesta měla jakousi  psí známku s číslem, kterou jsme museli před opuštěním paluby pověsit na příslušný hřebíček a při návratu si ji zase vyzvednout, tím se kontrolovalo, zda se všichni vrátili.  Naše kajuta byla v nejvyšším patře s obrovským oknem, jímž jsme sledovali nádhernou přírodu, kolem které jsme proplouvali. První přistání na Ohňové zemi se uskutečnilo na člunech, kterým se říkalo zodiac,  do zálivu Ainsworth.  Průvodce, specialista  na geologii a životní prostředí,  vykládal vše o vzniku této oblasti i o její fauně a flóře, která je velmi rozmanitá. Viděli jsme tuleně ležícího na pláži, hejno kondorů vznášejících se nad Andami a řadu jiných vodních ptáků. Výlet skončil u skály s vodopádem pokryté mechem uprostřed subpolárního panenského lesa – opravdu zážitek, ticho, přerušované jen kapáním vody ze skály. Některým účastníkům se podařilo vyfotografovat lišku, ale byla rychlá, my jsme ji nezahlédli.

Odpoledne nás zodiacy zavezly na ostrůvky Tuckers (Tuckers Islets). Na nich žije přes 4000 tučňáků, kteří využívají ostrovů k stavění hnízd a množení. Dále tu žijí velké počty kormoránů a dalších ptáků, jejichž jména neumím přeložit (oystercatcher, Chilean Skuas, kelp geese, dophin gulls). Nad vrcholky hor se vznášeli kondoři. Když se na širém moři objevily velryby, kapitán to oznámil a všichni spěchali na palubu, aby se na jejich mocné ploutve podívali. 

V noci se naše loď octla na širém moři. Jak je známo, Tichý oceán, je tichý jen zřídka – taky jsme se ve čtyři ráno vzbudili pěkným houpáním. Kapitán však naštěstí brzy zamířil do klidnějších úžin. Bylo pořád nádherně a dlouho světlo -   slunce vycházelo v 5,18 ráno a zapadalo ve 21,32. Jídlo na lodi bylo podáváno třikrát denně a vše bylo výborné. Někteří číšníci trochu zápasili s angličtinou, ale líbilo se mi, jak mě ten náš u stolu stále oslovoval Lady (nikdo mu asi neřekl, že by to mělo být madam ).

Ráno jsme si vyslechli přednášku o Ohňové zemi, jejích objevitelích a původních obyvatelích. Obyvatelé kmene Yamana neboli Yaghan na jihu přežívali ve strukturách založených na jednotlivých rodinách (každá měla loď, jejíž vlastnictví patřilo ženě/matce, muž pádloval) bez jakéhokoliv oblečení – natírali se tukem tučňáků smíchaným s hlínou, a neustále udržovali na svých plavidlech oheň. To jim stačilo k přežití mrazivých teplot. Bylo též dokázáno, že normální teplota jejich těla byla o 1 stupeň vyšší než u ostatních ras. O tom, odkud původní obyvatelé přišli, existuje řada teorií, nejznámější od Čecha Aleše Hrdličky (kterého tady komolí na Alexe). Předpokládal, že přišli  z Mongolska, odkud se asi před 13 000 lety přesídlili do Ameriky přes Beringovu úžinu přes tenkrát ještě existující ledový most. Část jich zůstala na severu na území dnešní Kanady, druhá část pokračovala na jih amerického kontinentu. 

Odpoledne loď zastavila, my opět nastoupili do zodiaků a jeli k ledovci a fjordu Pia. Pozorovali jsme ledovec a naslouchali jeho praskání, které vyvrcholilo sesuvem obrovské ledové masy do moře. Při zpáteční cestě  zodiac několikrát vynechal a nastaly chvíle napětí, zda se jej uprostřed ledových ker podaří nastartovat, či zda budeme muset na širém moři přesedat do jiného člunu. Ale dopadlo to dobře. Pak Stella Australis odplula do Aleje ledovců, pojmenovaných podle zemí: Německo, Francie, Itálie a Holandsko. Když jsme míjeli ledovce příslušné země, servírovali číšníci odpovídající tradiční nápoje a něco k zakousnutí (Německo – pivo a párečky, Francie – šampaňské a sýr, Itálie – červené víno a pizza atd.).

Vyslechli jsme si přednášku o historii Hornova mysu a varování, že v noci může být moře bouřlivé a že možná ani nebude možno u této skály na konci světa přistát – možnost přistání závisí na rychlosti větru, výšce vln a situaci s přílivem nebo odlivem u ostrova. Ale měli jsme opět štěstí – vylodili jsme se v 7,30 ráno, ale vítr skoro nefoukal, hladina byla hladká, nejdřív jemně pršelo, ale pak déšť přestal. Bylo sice zataženo, takže žádná modrá obloha, která je v těchto končinách velice řídká, ale jinak ideální počasí. Hornův mys  byl objeven v roce 1616 holandskou námořní expedicí – je to 425 metrů vysoká skála, tyčící se nad bouřlivou Drakovou úžinou. Chilské námořnictvo zde udržuje stálou službu u majáku, kterou vždy jeden rok drží důstojník, který musí mít ženu a děti (vyučování zajišťují na rok rodiče). Prý to není za trest, naopak o místo důstojníci žádají, protože je to samozřejmě  velmi dobře placené. Ale myslím si, že ten rok musí být hodně dlouhá doba – představte si žít jeden rok na skále. Není tam ani lanovka, takže když jsme přijeli, chilská loď  doručovala potraviny a jiné věci (právě docházelo po roce ke střídání stráží, jeden důstojník skončil své roční nasazení a druhý ho střídal) a námořníci vynášeli velké množství krabic a beden na vlastních ramenou z lodi nahoru  425 metrů. Pobavilo mne, že i tady byly jako balící materiál pro stěhování využity hlavně krabice od banánů

Odpoledne byla na programu návštěva informačního centra ve staré rádiové stanici a procházka lesem s panoramatickým výhledem v historickém zálivu Wulaia. Původně právě tady žilo nejvíce Yamanů. Záliv byl popsán Charlesem Darwinem a zachycen ve skicáři  objevitele FitzRoye, který podnikl do Patagonie dvě cesty na lodi Beagle. Dotyk obou kultur byl i v tomto případě provázen vzájemným neporozuměním a docházelo i k tragickým událostem. FitzRoy odvezl čtyři Yamany do Anglie na “převychování”, naučili se jíst příborem, oblékli je jako gentlemany, trochu se naučili anglicky.  Na druhé výpravě je pak FitzRoy vzal s sebou zpátky na Ohňovou zemi.   Domníval se, jak dobře to vymyslel, a že by mohli pomáhat v práci misionářům. Avšak první věc, kterou “převychovaní” po návratu udělali, bylo, že opět odhodili šaty a i nadále zůstali nazí.  Celý příběh skončil tragicky – rozpory mezi misionáři a Yamany se stupňovaly, až jednou při mši byla Yamany zabita celá misionářská skupina o sedmi lidech,  unikl jen kuchař, který podal svědectví.  Jiná skupina Yamanů byla odvezena do Francie a vystavována jako lidožrouti. Yamanové ovšem nebyli kanibalové, jen když byli vystaveni nelidskému zacházení a necháni dlouho o hladu, tak když jim pak dali do klece syrové maso z vlků, samozřejmě se na ně vrhli.    

Záliv Wulaia je nádherný a vypadá poklidně přes tragédie, které se tam v minulosti odehrávaly. Rostou tam některé rostliny a stromy, o nichž jsem neměla ponětí a jejichž česká jména neznám.  Například Prickly Heat, Old Man´s Beard, Leafe Barberry, a nejzajímavější je strom s jedlým ovocem zvaným Indian´s Bread, tedy indiánský chleba.
  

Plavba skončila v argentinském městě Ushuaia, založeném v roce 1884. Bylo to jedno z míst, kde se poprvé setkala místní kultura Yámana a anglikánští misionáři. Procházeli jsme se po ulicích, vězeňská budova proměněná v museum nás příliš nezaujala (toto nejjižnější vězení na světě bylo založeno v roce 1896), ale přístav ano.  V zálivu kotvily rozličné lodi včetně naší Stella Australis, která čekala na další pasažéry zpátky do Punta Arenas.

Naše dovolená byla u konce, můj sen uvidět dvě významné země Jižní Ameriky se splnil. Bylo to zase něco úplně jiného a výjimečného – města, hory, ledovce, argentinská kuchyně a červené víno, zvučná španělština, temperamentní tango… Bylo to moc krásné. Dostali jsme diplom za to, že jsme dosáhli Hornova mysu, nejjižnějšího místa na světě. Na diplomu je báseň od Sary Vial na paměť námořníků, kteří při obeplouvání mysu zahynuli. Je v ní odkaz na albatrosa, mytického ptáka, který přináší námořníkům štěstí, když si ho váží, a neštěstí, když mu ublíží (s odkazem na Coleridgovu baladu O starém námořníkovi).

Jsem albatros, který vás čeká
na konci světa.

Jsem zapomenutá  duše mrtvých námořníků
kteří obepluli Hornův mys
přicházejíce ze všech moří světa.

Ale oni nezemřeli
v zuřivých vlnách,
dnes odlétají na mých křídlech,
k věčnosti,
v poslední skulině
antarktických větrů.