Bangalore

Víkend v Bangalore (jinak též Bangaluru) - únor 2016

Do Bangalore, hlavního města druhého největšího indického státu Karnataka, jsme se vydali  na prodloužený víkend kolem sv. Valentýna. Bangalore má 7 milionů obyvatel a je považováno za centrum IT technologií, očekávala jsem proto mnoho prosklených budov, mrakodrapů atd., ale není jich zde tolik jako třeba v Bombaji.   Nejvyšší budova má  46 pater a 153 m. Jinak je podobností s Bombají hodně – spousta lidí, chodníky na kterých se nedá chodit, protože jsou v nich díry a vlastně to nejsou chodníky, podobné zastoupení obchodů, velkých obchodních domů, hotelů atd.

Náš hotel Sterlings Mac byl velmi zvláštní směsicí. Při příjezdu jsme procházeli do recepce kolem ozdobných pískovcových sloupů – a recepce byla v polotmě. Vyzdobena byla   kombinací  masek se slepýma očima s moderními obrazy – hned vedle však stála velká socha panenky Marie s jezulátkem. Hotel je vybudován jako atrium,  všech osm pater má ochozy do kruhu, z nichž se naskýtá  pohled  dolů do přízemí na moderní restauraci  se skleněnou podlahou, pod níž byly kamínky a potůčky s vodou (rybky tedy ne – v noci však bylo všechno krásně osvětleno). Člověk se pohybuje po skleněné podlaze nejistě, jakoby nevěřil, že se pod ním  sklo neproboří. V pokoji mě překvapila na zdi plastika bronzové ruky – nevím, zda to byl artefakt, či zda se  na ni mělo dávat spropitné.

Protože jsme se vydali na okružní jízdu v neděli, příliš jsme netrpěli velkým provozem, což bylo velké plus. Nejdřív jsme jeli do chrámu Hare Krishna, založeného společností ISKCON (International Society for Krishna Consciousness). Byli jsme tam jediní „bílí“, tak nás všude protáhli a všude nám dávali přednost. Hnutí Hare Krishna vzniklo kolem roku 1976 zásluhou věřících z různých částí jižní Indie a rozšířilo se po celém světě. Chrám ISKCON v Bangalore byl zasvěcen v roce 1997 a patří k největším komplexům tohoto hnutí na světě (má 6 budov se šesti oltáři – shrines). Lidé sem přicházejí, aby se účastnili ceremoniálu  darshan, což je něco jako setkání se svatou bytostí. Jeden ze svatých mužů nám nejdříve nalil do dlaní trochu posvátné vody, abychom si umyli ruce, pak nás vyzval, abychom položili oba, já i George, dlaň pravé ruky do misky, v níž byly růžové květy, tak aby se naše ruce částečně překrývaly. Požehnal nám a ujistil nás, že karma je dobrá, že všechno u nás i v našich rodinách bude v pořádku, že bude v příštím roce vládnout zdraví a spokojenost. Pak nás usadil do první řady před sochu Krishny do tureckého sedu (bohovi se nesmí ukazovat chodidla, takže George trpěl, ale vydržel to) a chvíli jsme tam rozjímali. Někteří Indové, když se před Krishnou octli, se položili tváří k zemi  úplně na břicho se vzpaženýma rukama a pak teprve si sedli do tureckého sedu. Atmosféra byla tichá a sváteční.

To se poněkud změnilo, když jsme se vydali na  cestu z chrámu.  Několik pater při sestupu dolů bylo plné obchodů se všemi možnými cetkami (samozřejmě s lordem Krishnou), prodávali také jídlo (nerozdávali nic zadarmo jako v sikhském chrámu v Amritsaru) a pracovníci nadace se snažili získat lidi k dalším darům. Jedna z  aktivit nadace je zajistit  v teplé polední jídlo ve škole pro všechny indické děti, což je jistě chvályhodné, ale když jim George nabídl 500 rupií, tak řekli, že minimum je 1500 rupií. Tento přístup nám přišel nevhodný, tak nedostali nic. Jako cizinci jsme už předtím zaplatili 1000 rupií za vstup (domorodci 200 rupií) – ale dostali jsme oproti vstupence krabici s požehnaným sušeným ovocem, CD a brožury. Ale bylo to všechno  hodně komerční.

Nejvýznamnější pamětihodností v Bangalore je palác, letní sídlo maharádži z Mysore.  Stavba paláce začala v roce 1862, byla dokončena v roce 1944 a připomíná trochu zámek ve Windsoru.  Maharádža z Mysore Chamarajendra Wadiyar X. jej koupil v roce 1884. Palác dosud patří této královské rodině, ale indická vláda se snaží použít všech triků, aby jim jej mohli sebrat za směšnou cenu (soudní spory trvají od roku 1970 – připomnělo nám to naši historii s indickými soudy). Všude se sice říká, že palác prodělal rekonstrukci a v některých místnostech je napsáno, že rekonstrukce probíhá, ale jako většina indických památek, vnitřní prostory jsou omšelé až zanedbané – Wadiyar X. se asi obrací v hrobě. Výborné bylo, že ke vstupence dávali možnost audio prohlídky, kdy jsme se mohli na jednotlivých místech zastavit a do ouška nám krásnou angličtinou kombinovanou s hudbou bylo vysvětlováno,  na co se díváme. Vládci z Mysore byli velkými lovci – říká se, že zastřelili asi 300 tygrů a spoustu slonů. Vycpané sloní choboty jsou využity jako vázy a taky nohy slonů jsou využity k dekorativním účelům. Na naše dnešní vnímání je to horor – ale tehdejší vládci to zdůvodňovali  tím, že stříleli hlavně zvířata, kteří ohrožovala vesničany.  V paláci je také spousta zajímavých obrazů a fotografií z rodinné historie. 

Pak jsme jeli kolem vládních budov. Zvlášť vyniká Vidhana Soudha, což je sídlo zákonodárného sboru státu Karnataka (tedy jakýsi parlament), dokončený v roce 1956 v neo drávidském slohu. Naproti je nejvyšší soud, který postavili ještě Angličané a ten je mnohem skromnější (velikášství této budovy prý bylo úmyslem, aby zastínilo stavbu anglickou).  Na budově mě zaujal nápis „Goverment Work is God´s Work“, tedy “Práce vlády je  práce boží“. Pro každého, kdo má zkušenosti s tím, jak to v Indii funguje, je to dost silné tvrzení.  Vedle parlamentu stojí velká socha Mahatmy Gandhího z bronzu, ale v jeho okolí se momentálně staví metro, tak tam sedí chudák tak nějak opuštěně na staveništi.

Dále jsme pokračovali do Botanické zahrady Lal Bagh, kterou  jsme projížděli minivláčkem. Mají tam nádherné prastaré stromy, ale celkově působí trochu zanedbaně, jako hodně věcí v v Indii. (něco vybudovat Indové umí, ale údržba věstšinou vázne).  Nejzajímavější v zahradě je  skleněný pavilón (Glass House - podobný je v Londýně a v Liverpoolu), kde se konají dvakrát do roka květinové výstavy. Mají tam taky jezírko, které připomíná Serpentine Lake v Hyde Parku v Londýně.  A obrovský kopec z jednoho kusu žuly, kam lidé stoupají k malému minichrámu, kde jsem měla možnost udělat několik fotografií odpočívajících Indů.  

Další památkou je  sídlo sultána Tipu, které bylo dokončeno v roce 1791 a má dekorační prvky nejen islámské, ale také hinduistické. Neměl s tím žádný problém, protože sultáni a mogulové té doby byli nábožensky velmi tolerantní (přese všechno, co se teď říká, že islám byl velmi agresívní ODJAKŽIVA, což očividně není pravda).

Druhého dne jsme ještě stačili navštívit moc pěknou  národní galerii moderního umění a projít se několika moderními čtvrtěmi. Nová škola indických malířů na začátku 19. století se chtěla oprostit od britských vlivů a nechala se pro změnu ovlivňovat japonským a čínským uměním. Malovali taky hodně s tematikou doby mogulů.  Velkou roli hrála tzv. bengálská škola v Kalkatě,  k níž náležel básník Rabindranath Tagore (česky Rabíndranáth Thákur) a jeho dva synovci, malíři  Abanindrnatha Tagore s bratrem Gaganendrnathou Tagore. Bylo to prostě v rodině. Další generace byla hodně patriotická,  ale nakonec se ve století dvacátém vlivu evropského moderního umění stejně neubránili, asi ani nechtěli. Některá díla byla velmi působivá – les, v němž stromy měly místo kořenů dráty zapojené do zásuvek,  muž a žena táhnoucí pouští, vyzařující beznaděj,  poutník nebo svatý muž v horách, skulptura mužů s napjatými svaly.. Vevnitř v galerii se ovšem nesmělo fotografovat.

Valentýna jsme oslavili večeří v hotelu Leela, který se nacházel přímo přes ulici od našeho hotelu. Jediným problémem bylo, že se v podstatě nedalo přejít. Proud vozidel byl nekonečný a dost rychlý (dvěma až třemi proudy oběma směry), takže se muselo pokaždé čekat tak deset minut, než byl někde na této hlavní magistrále  proud aut zastaven semafory a pak rychle přeběhnout. Leela v Bangalore je stejně jako v Bombaji v krásné zahradě, takže jsme si to užili.

Zajímavý byl náš zážitek s taxíky. Když jsme chtěli objednat u recepce taxíka zvenku,  ukázalo se, že to není možné. Museli jsme si nejdřív na mobil stáhnout aplikaci OLA, čímž nás mohl „velký bratr“ stále sledovat, kde jsme (museli jsme mu dát taky svou emailovou adresu). Pak jsme prostě stiskli tlačítko, systém sám vyhodnotil, kde se nacházíme a na obrazovce mobilu se objevilo, kdy přijede taxík, jaký typ auta, jakou bude mít barvu a poznávací číslo. Tedy, když se na obrazovce objevilo že auto přijede do dvou minut, tak to většinou bylo tak za čtyři minuty,  ale to samozřejmě nevadilo. Horší bylo, když jsme byli v obchoďáku, taxík na nás čekal u jednoho východu a my jsme byli u východu na druhé straně. Tak přesně nás už zase „big brother“ neviděl. Pak nám tedy naštěstí někdo z firmy zavolal a taxíka jsme pracně našli – některé totiž jsou označeny znakem OLA, některé ne. Pěkné na tom bylo, že tyto taxíky byly opravdu velmi levné, řekla bych méně než  polovina ceny v Praze. Byli jsme na sebe pyšní, jak jsme tuto novou technologii zvládli a praktikovali jsme ji tak dlouho, až se jednou stalo, že se  spojení nějak pokazilo. Není jasné proč,  možná bylo příliš  mnoho lidí na síti, a tak přesto, že  obrazovka mobilu stále ukazovala, že někdo přijede za 2 minuty, neoznámili nám,  kdo to přesně bude a taky nikdo nepřijel. Takže jsme  byli  nahraní (na ulici taxíka chytit nelze, a Georgovi, který měl aplikaci nahranou na svém mobilu, docházela „šťáva“).   Nakonec jsme požádali jednoho taxikáře, který právě před našima očima někoho vyložil (celé se to odehrávalo u budovy World Trade Center, takže taxíků projíždala spousta, jen žádný pro nás), zda nás neodveze do hotelu, což načerno a za cca dvojnásobnou cenu rád udělal. Ale my byli také rádi. Takže taxikáři v Bangalore jsou sice pod silnou kontrolou, ale cesty, jak systém obejít, si určitě taky najdou (když jedou přes elektronický systém, tak to nejde vůbec:  klienta se nejdřív zeptají, zda mohou stisknout na mobilu tlačítko na začátek cesty, oznámí mu,  když stisknou tlačítko pro ukončení jízdy, a pak ukáží cenu, kterou jim to na obrazovce mobilu spočítá – přesně na  rupii – například 161 rupií). Faktem je, že stát na ulici a chytat taxíka neexistuje. Buď se to musí objednat přes mobil, nebo si člověk musí vzít hotelové taxi, které je podstatně dražší a musí se objednat dopředu. V tomto směru jsme se tedy přesvědčili, že Bangalore je skutečně IT město,  i když to sebou přináš  také jisté komplikace.

Nakonec se chci ještě zmínit  o letišti,  které je nové, moderní, čisté  a tak v okruhu 10 km má nádherně zahradnicky upravené okolí, hlavně kolem silnice,  asi tak jako by to bylo někde v zemích Perského zálivu.