Sicílie 2015

Krásná Sicílie

Tak jsme se tentokrát o dovolené vydali do Evropy. George byl na Sicílii před mnoha a mnoha lety za svou první vydělanou mzdu – a mne vždycky fascinovaly názvy jako Etna, Taormína, Syrakusy, anebo mafie. Jinak jsem asi o Sicílii slyšela nejdřív ve škole při dějepise, když jsme probírali Zlatou bulu sicilskou (byla vydaná 1212 a uznávala suverenitu českého království a dědičný titul českého krále. Přemysl Otakar I. ji dostal za odměnu, protože podporoval Fridricha II. z rodu Štaufů v boji o císařskou korunu říše římské proti Ottovi Brunšvickému z rodu Welfů. Fridrich II. na ni dal pečeť svého sicilského království, proto sicilská).

Je neuvěřitelné, že tento ostrov vlastně dosáhl jisté nezávislosti, tedy autonomie, až po druhé světové válce v roce 1946, po téměř 3000 let nadvlády nejrůznějších národů. Ve stoletích před Kristem tu vládli Féničané, Řekové, Kartaginci. Pak přišli Římané. Když se jejich říše rozložila, ovládli od 6. století ostrov na tři sta let Byzantinci, v 9. století následovali Arabové, v 11. století Normané, ve 12. století Štaufové. Následující rod Anjou dlouho u vlády nevydržel, Francouzi nebyli na Sicílii oblíbeni a Sicilané k tomu měli své dobré důvody. Přesto se člověk otřese, když čte o vyvražďování francouzských obyvatel a jejich sympatizantů během povstání, Sicilských nešpor, v roce 1282. Dynastické boje skončily oddělením Sicílie od pevninské Itálie a vládou španělských Aragonců, dále následovala habsburská, savojská a bourbonská dynastie. Snadněji by se dalo vyjmenovat, kdo vlastně na Sicílii nevládl. Ke sjednocení s pevninskou Itálií došlo zásluhou Garibaldiho a jeho „červených košil“ v roce 1861. Většina vládců zanechala na ostrově stopy v podobě archeologických a architektonických památek, proto zde vládne úžasná rozmanitost.

Ani novodobá historie nebyla poklidná. Mussoliniho diktatura postavila Itálii na stranu fašistického Německa. Spojenci se vylodili na Sicílii v roce 1942. Jejich postup byl usnadněn pomocí příslušníků mafie, kterou Mussolini pronásledoval (mnohým se podařilo uprchnout do USA). Jako odměnu za tuto pomoc byli všichni mafiáni jako političtí vězni propuštěni a navíc dosazeni na většinu důležitých postů. Tím mafie nabyla na vlivu a na síle. V 70. a 80. letech to byla silná vražedná organizace, která stála v cestě dalšímu rozvoji ostrova. V té době byla střelba například v ulicích Palerma na denním pořádku – ale nikdo nikdy nic neviděl ani neslyšel. Dokud pár statečných neřeklo DOST a mafii se nepostavilo. Mnohé to stálo život – 1992 byl zavražděn prokurátor Giovanni Falcone, který se specializoval na vyšetřování zločinů Cosa Nostry. Pomyslné žezlo boje převzal prokurátor Paolo Borselino, ale přežil svého přítele jen o dva měsíce (letiště v Palermu se jmenuje Falcone-Borselino). Sicilané už toho měli asi opravdu dost, protože mnozí z nich za příslib beztrestnosti a nové identity porušili zákon mlčení omerta. V polovině 90. let 20. století se konečně řada mafiánských bosů dostala před soud a do vězení. Také nedávno, v roce 2014, zatkla místní police 94 členů mafie. Vliv mafie na společnost a politický a hospodářský život Sicílie není u konce, ale mafie už zde dávno není všemocná. Živnou půdou pro její aktivitu byla vždy nestabilita italských vlád, které se střídaly v krátkých intervalech i její napojení na politické činitele – viz rozporuplná osoba Giulia Andreottiho, celoživotního politika a premiéra v letech 1972 – 1980 (1978 byl Rudými brigádami unesen a posléze zavražděn Aldo Moro a podle názoru mnoha se Andreotti nesnažil přijmout opatření k jeho osvobození). Naše průvodkyně, Němka, která na Sicílii 40 let žije, neměla také ani jediné dobré slovo pro 12 let vlády Berlusconiho, o níž říkala, že byly naprostou katastrofou a zemi vrátily o léta zpátky.

Na okružní jízdě Sicílií jsme měli 4 záchytné body. Městečko Giardini Naxos u Taormíny na severovýchodě, Palermo na severu, Agrigento na jihu a Syrakusy na jihovýchodě. Odtamtud jsme dělali nejrůznější výlety. Měla bych asi vysvětlit, že to bylo poprvé, co jsme s Georgem jeli s organizovanou skupinou od cestovky Studiosus. Slibovali jsme si od toho odborný výklad a bezstarostnou dovolenou. Na druhé straně jsme si byli vědomi, že se budeme muset přizpůsobit skupině v programu i načasování. Tak tomu také bylo. Ale něco za něco. Výborné také bylo, že jsme mohli po celou dobu fotografovat, prohížet si pamětihodnosti a zároveň naslouchat výkladu průvodkyně, protože jsme všichni dostali do ucha minisluchátko a průvodkyně vykládala přes mikrofon. Tak jsme všemu rozuměli a nerušili ostatní.

Z hlediska malebnosti je podle mne nejkrásnější Taormina.
Taormína má výhodu, že leží na vysoké skále, z níž je výhled do zálivu Giardini Naxos (tam jsme byli ubytováni). Fontány, úzké uličky, ozdobné balkónky s květinami, restaurace a kavárny všeho druhu, a první italská zmrzlina. Specialitou Sicílie je takzvaná granita, což je sorbet – vlastně ledová tříšť s citronovou nebo mandlovou příchutí – je to opravdu osvěžující. V Taormíně jsme také navštívili operní představení La Boheme v řeckém amfiteátru. Organizace byla trochu po italsku (nebo po sicilsku). Mělo se začít ve 21.15, ale v té době organizátoři teprve začali pouštět diváky, kteří vytvořili velký dav před zavřenou branou, dovnitř. Takže nikoho nepřekvapilo, když se začalo ve 22.00 a se čtyřmi přestávkami mezi každým aktem skončilo dlouho po půlnoci. O přestávkách pobíhali dole řemeslníci s kladívky a snažili se přitlouct různé kulisy, aby nespadly. Ale opera sama o sobě v těchto kulisách a bez použití jediného mikrofonu nebo zesilovače byla zážitkem – akustika byla úžasná. S operou v Taormíně je prý spojena řada skandálů. Průvodkyně nám vyprávěla, jak měl jednou dole u moře, od nějž vane vítr, který přináší veškeré zvuky, svou politikcou akci Berlusconi, takže po prvním dějství Traviaty se ozvala hlasitá hudba rockové kapely, která naprosto přehlušila orchestr. Zděšený dirigent přestal dirigovat a všichni jen zírali. Trvalo asi hodinu, než se to vyřešilo a rockový koncert ustal.

Symbolem Sicílie je trojnožka, v jejímž středu se nachází hlava medúzy. Jmenuje se trinacria nebo triskelion (ostrov Man má ve znaku jen trojnožku bez hlavy). Hlava Medúzy (nebo podle jiné varianty ženy s křídly po stranách hlavy) svědčí o propojení s antickou mytologií. Nohy představují běh a rychlost, tedy změnu a transformaci. Ve svém původní podobě je trinacria symbolem života, času a pohybu všech věcí. Její tvar připomíná jiný starověký symbol: indoevropskou svastiku. Symbol měl velkou hodnotu jako jakýsi amulet pro Řeky, Etrusky a Římany, nechávali si jej namalovat na přilby nebo štíty, s nimiž pochodovali na bitevní pole, byl nalezen také na urnách.

Dalším symbolem Sicílie je určitě Etna. Měli jsme slunečné počasí, takže jsme ji každodenně obdivovali z hotelu v zálivu Giardini Naxos. Je to narkomanka, kouřila po celou dobu. Pak nás autobus vyvezl do výšky 1900 m, pokračovali jsme lanovkou do výšky 2500 metrů a dál terénními vozy až do výšky cca 2900 m. To je nejvýše, jak se dá u takzvaného jižního kráteru dostat, Etna má totiž 4 krátery a nejvyšší je 3329 m. Etna byla a je velmi aktivní a neuplyne pár let, aby se nepřipomněla výbuchem lávy, pliváním popílku nebo zemětřesením. George neopomněl kvalitu kolem ležícího popílku důkladně prozkoumat :-) . Erupci z roku 2003 nafilmoval Lucasfilm a integroval ji do krajiny planety Mustafar v Hvězdných válkách Episoda III.: Pomsta Sithů. Poslední výbuch byl v roce 2014. Podle našich zkušeností, kdy často unikáme přírodním katastrofám o fous - zaklepejme to do dřeva - (viz na příklad teroristický útok v Bombaji nebo náš pobyt v Japonsku a Nepálu) se dá čekat, že si Etna zase brzy zařádí. Návštěva Etny by nebyla úplná bez ochutnávky vín, která se na lávě pěstují. ;-)

Catania má ve znaku tmavého slona s vystrčeným chobotem. Jako mnoho jiných okolních měst byla téměř úplně zničena zemětřesením a výbuchy Etny na konci 17. století, takže byla znovu obnovena ve slohu takzvaného sicilského baroka. Nejkrásnější je bazilika sv. Agáty, patronky města, univerzita a pestrý trh. Na severu města leží Naxos, první místo, kde se roku 733 před naším letopočtem usadili řečtí kolonisté.

Cefalu leží na severu na cestě z Taorminy do Palerma. Má nádhernou katedrálu, která je postavena v arabsko- normandsko-byzantské architektuře. Nad hlavním oltářem je umístěna mozaika Kristus Pantocrator. Slovo pantocrator pochází z řečtiny a překládá se jako Bůh Všemohoucí nebo Vládce všeho. Tato představa Boha je typická pro východní ortodoxní církev. Bůh se v katedrále Cefalu tváří zamyšleně, s velkýma široce otevřenýma očima, hledí přímo na věřící I nevěřící, jeho očím nelze uniknout. V levé ruce má zavřenou knihu Nového zákona, prsty drží ve zvláštní poloze uznávané tzv. Starověrci (neuznali reformu provedenou patriarchou Nikonem v roce 1667): palec, prsteníček a malíček jsou spojeny a symbolizují boha ve třech osobách. Ukazováček je vztyčený a lehce ohnutý prostředníček symbolizuje, že Kristus sestoupil na zem a stal se člověkem. Podobně nádhernou katedrálu jsme viděli též v Monreale – tam se ovšem Bůh tvářil jako přísný soudce. Vybudování těchto chrámů Normany souviselo s bojem o investituru, kdy král chtěl dokázat, že má královský titul a právo vládnout přímo od Boha, nikoliv od papeže.

Palermo. Jedna z nejzajímavějších budov a institucí je palermská opera Teatro Maximo. Uvádějí se v ní ve vynikajícím provedení nejrůznější operní představení. Teatro však má stálý jen orchestr a pěvecký sbor. Sólisty si pro každé představení „kupuje“. Má to své výhody a nevýhody. Nevýhodou je, že třeba Tosca se uvádí 14 dní v jednom kuse, pak se 14 dní nebo i déle nehraje nic, pak přijde na řadu Lohengrin atd. Není to jako u nás, každý den na programu něco jiného, a jednotlivé opery se opakují několikrát za sezónu. Výhodou je, že ředitelství může získat na tuto omezenou dobu ty nejlepší operní sólisty – opera v Palermu má výborný zvuk a každý tam rád zpívá. Nevýhodou je samozřejmě i nejistá existence operních zpěváků (tento typ organizace divadel není na Sicílii výjimkou). V době, kdy se nekoná „živé“ představení, promítá se na velké plátno přímý přenos oper z různých světových operních scén. Velké plátno je umístěno také mimo budovu opery, pod širým nebem. Tam si buď můžete stoupnout a celou operu vyslechnout zdarma, nebo zaplatit jedno euro a sednout si k tomu ve vyhrazeném prostoru. Pokud se nepromítá opera, může být na scéně pod širým nebem jiné hudební vystoupení. My jsme shlédli vystoupení souboru, který dovedl pomocí hlasů napodobit všechny hudební nástroje, a doprovázel velmi dobré operní sólisty – v repertoáru byly písně a skladby z muzikálů a oper (zvlášť Supercalifragilistic z Mary Poppins byla pro mne milou vzpomínkou dob dávno minulých). Celý koncept je vynikajícím způsobem, jak umožnit kulturní zážitek i lidem, kteří by jinak na kulturu neměli peníze. V Palermu existují stálé pěší zóny, ale někdy prostě starosta rozhodne uzavřít na jistou dobu ještě další ulice. V neděli jsme tak procházeli z našeho hotelu až k Teatro Maximo po centrální ulici, kde přes týden jezdila auta a nyní tam korzovali obyvatelé Palerma, dívali se na pouliční představení a nakupovali v obchodech, které byly všechny při té příležitosti otevřeny (jinak se na Sicílii v neděli zavírá).

Průvodkyně nás sice varovala, že v Palermu je víc kapsářů a zločinců než v ostatních městech, ale my jsme se tam kupodivu cítili bezpečně, jako doma. Mafie se nám tedy nepředstavila :-D . Ale byli jsme svědky jedné zvláštní příhody. Při výletu do Monreale jsme ztratili jednu účastnici, která se po prohlídce katedrály nedostavila k autobusu. Hledala ji celá záchranná výprava, nikde nic, průvodkyně už nechala její jméno i na policii. Po hodině průvodkyni napadlo zavolat do hotelu, kdyby se tam náhodou ukázala, aby ji zavolali – a ona tam právě dorazila. Nechápala jsem, jak k tomu mohlo dojít – byla to na první pohled milá a rozumná paní. Večer mi pak vyprávěla, co se stalo. Opravdu se ztratila a nemohla najít parkoviště autobusů. Vydala se proto směrem z kopce dolů (na Sicílii je všechno na svahu), bylo vedro, tak šla pomalu. Dohonilo ji auto, jež řídil kněz, tak si na něj zamávala a on jí zastavil (dobrý stop ;-) ). Když však dorazili na jednu z rušných křižovatek, kde byla zácpa na semaforech a popojížděli jen pomalu, přišel k autu černě oděný muž, zaklepal na okýnko, a o něčem se dohadovali. Zdálo se, že se oba znají. Italsky tato paní neuměla, ale chápala instinktivně, že kněz odmítá něco udělat. Dohadovali se dost dlouho, nakonec mu kněz dal 50 eur a mladík odešel. Kněz ji pak dovezl na náměstí k Teatro Maximo. Co se tam vlastně odehrálo přesně, nám doteď není jasné, ale paní se domnívala, že muselo jít o desátek výběrčímu mafie, proč by mu jinak kněz platil. Ale dál jsme se tím nezabývali a radši se šli podívat na místní trh.

Studiosus se snažil nám také zprostředkovat vhled do života obyvatel. Měli jsme například oběd u Marianny – žila třicet let v Německu a teď se vrátila s mužem a 6 dětmi (nejstarší dcera 41 let) na Sicilíii. Průvodkyně nám vyprávěla, že snem většiny Sicilanů je naspořit peníze při práci v zahraničí a vrátit se. Ale často tyto sny narazí na tvrdou realitu a ztroskotají. Jejich děti, narozené v cizině, se možná už nechtějí vrátit, najdou si v Německu partnery, a protože rodina pro Sicilany hodně znamená, nevrátí se v takovém případě už nikdo. Pokud však chce na Sicílii žít aspoň jedno z dětí, rodiče jdou s ním. Koupí si domek a pokoušejí se vybudovat novou existenci. Ale ani to není lehké – byli příliš dlouho pryč, už do dané komunity nepatří, pokud budují nějakou firmu nebo obchod, nemají často ty potřebné kontakty, peníze se rychle rozkutálejí. Mnozí si zvykli na jiný způsob života a jednání. Takže sen skončí tím, že se vracejí zpátky do Německa, ale ani tam to už není jednoduché, zvlášť pokud prodali svůj byt nebo domek. Marianna je jedna z těch, kterým se novou existenci podařilo vybudovat a sen uskutečnit. Pořádá obědy pro turisty ve vlastním dome - najednou je schopna připravit sama oběd až pro třicet lidí, jí se na zahradě. Její manžel vlastní několik zmrzlinářských vozů, které jezdí po okolních vesnicích a prodávají zmrzlinu. Marianna uvařila k obědu vynikající domácí speciality a zmrzlina byla jeho sladkou tečkou. Měla jsem pistáciovou a skořicovou. Skořicová byla k mému překvapení růžová – prý se tak skořice, když se vaří, zbarví. Tedy chuť i vůni skořice ta zmrzlina opravdu měla, byla báječná. Jinak je na Sicílii nejoblíbenějším moučníkem cassata (dortové těsto naplněné piškotem, politým krémem s rumem, kandovaným ovocem, kousky čokolády – má to mnoho variací), cannoli, což jsou kornouty se sladkou náplní z ricotty (čerstvý ovčí sýr) s přidanou vanilkou, kousky ovoce a čokolády a už zmíněná granita, což je vodová zmrzlina s příchutí citronu.

Studiosus pořádal ještě dva výlety navíc, které bylo možno si doplatit, ale protože jsme chtěli aspoň po dva dny trávit čas sami podle svého, nezúčastnili jsme se jich. Jeden z těchto dní jsme strávili na pláži Mondello, kde jsme si za poplatek pronajali lehátka se slunečníkem a možnost použití převlékacích kabin a sprchy. Moře bylo modré, voda čistá, pláž písčitá (na rozdíl od pláže v našem prvním zastavení v Giardini Naxos, kde byly oblázky a kameny). Tak jsme si to užívali. Sicilíe má hodně stromů. Mezi nejstarší patří jedlé kaštany, olivovníky a platany. Pomerančové a citronové háje jsou nejkrásnější na jaře. A všude jsou samozřejmě také důstojně se tvářící palmy.

Dalším pobytovým místem bylo Agrigento. Jeli jsme z Palerma přes Cave di Cusa, starověký kamenolom, kde Řekové lámali kámen pro své nedaleké temply. Dělali to tak, že do štěrbiny v kameni nacpali dřevěné pruty, které namočili, dřevo nabobtnalo a tím se kámen roztrhl (dynamit tedy neměli). Neuvěřitelné. Samozřejmě tuto práci vykonávali otroci. Pak jsme jeli do Selinuntu, kde jsou na břehu moře pozůstatky šesti řeckých chrámů. Pojedli jsme v restauraci rovněž na břehu moře a pak měli ochutnávku vín a jiných produktů ve specializované prodejně. Mnohem zachovalejší temply jsou v samotném Agrigentu. V údolí pod městem se nachází komplex templů Hera, Concordia a Herakles – mezi nimi jsou zbytky templu Dia, všechny pod ochranou UNESCA. Byla to fascinující procházka – navíc se ochladilo se, takže bylo jen kolem 25 stupňů, takže jsme se mohli na temply lépe soustředit. :-)

Atmosféru templů dotvářela obrovská bronzová socha Ikara, který právě spadl z nebe. Zajímavé exponáty byly vystaveny v archeologickém muzeu.

K večeru jsme dorazili do hotelu v Agrigentu. Ještě musím udělat poznámku pokud jde o ubytování. Ačkoliv jsou s cestovkou Studiosus vesměs páry, všichni prý chtějí oddělené postele (twin beds), což také Studiosus dopředu objednává. V každém hotelu jsme tedy museli s Georgem extra žádat o dvojlůžko – double bed. V prvním hotelu jsme nebyli dostatečně asertivní a nechali to být, ale v dalších hotelech to vždycky vyšlo, přestože bylo tedy dopředu objednáno něco jiného. Nejsem zvyklá na single bed, taková postel je už pro mne moc úzká ;-) , nemohu si vzpomenout, kdy jsem tak posledně spala, asi na služebních cestách pro Bovis Lend Lease, i když i při těchto cestách mi v hotelu většinou přidělili dvoulůžko, jehož druhou půlku jsem nevyužila. :-)

Z Agrigenta jsme podnikli výlet do malého městečka Sant Angelo Muxaro. Je umístěné na vrcholu skály jako orlí hnízdo. Autobus musel velmi opatrně najíždět do četných úzkých serpentýn a místy to bylo na centimetry – pod námi propast. Už nás očekával Pierfilippo, který nás prováděl po městečku a vysvětloval, jak založil místní “kooperativ pro ekoturismus”. V Sant Angelo Muxaro je možné se ubytovat v soukromí a užívat si krásné okolní přírody (na jaře je všechno nádherně zelené s krásným výhledem do údolí a hosté si mohou užívat opravdu přírodní stravy podle starých receptů jako před sto lety). Nejdřív jsme ochutnali ovčí sýr z produkce seňory Olgy. Její rodina vlastní 100 ovcí, z jejich mléka připravuje tvrdé sýry a jako vedlejší produkt čerstvý bílý sýr podobný tvarohu, který mi moc chutnal (ricotta). Podrobně nám vysvětlila způsob výroby. Pak jsme šli do pekárny, která je královstvím seňory Marie, kde jsme ochutnali výborný chleba s olivovým olejem. Je škoda, že hotely takové pečivo neobjednávají, ale průvodkyně nám vysvětlila, že u těchto malovýrobců jsou problémy s logistikou. Hotel musí mít pečivo už v 6.30, a když se dodávka zpozdí, mají velký problém, protože hosté nemají housky. Dodávat “just in time” z orlího hnízda určitě není jednoduché. Jiný z obyvatel městečka vyřezal kompletní betlém z několika stovkami postav a pyšně jej ukazuje návštěvníkům. Na chodníku seděl prodavač místních pistáciových oříšků. Tímto způsobem je maximum obyvatel zapojeno do ekoturismu a mají aspoň nějakou obživu.

V tomto městečku žil také nositel Nobelovy ceny za literaturu Luigi Pirandello, narozený v Agrigentu, u nás známý hlavně divadelní hrou Šest postav hledá autora z roku 1921. Musím přiznat, že literaturu sicilských autorů jinak moc neznám, ale velmi mne zaujal kultovní román Leopard od Guiseppe di Lampedusy (odehrává se v době Garibaldiho) a pak detektivky Andrea Camilleri, v nichž je hlavní postavou sympatický Commisario Montalbanos. A taky jsem si před cestou znovu přečetla všechny díly Kmotra :-! .

Piazza Armerina je malé městečko, které se proslavilo podlažními mozaikami ve vile Casale, které pocházejí z doby římská říše, ze 3. století našeho letopočtu. Jsou součástí světového kulturního dědictví UNESCA. Nacházejí se ve 45 místnostech – jejich celková plocha je 3500 m2. Lovecké scény, obrázky z rodinného života, mythologické výjevy, ornamenty, dívky v bikinách provozující různé olympijské sporty (neuvěřitelný případ emancipace v době římské říše). Úžasné, jak tyto mozaiky byly zachovány (zachránilo je to, že zde ve 12. století došlo k sesuvům bahna a byly po staletí ukryty pod vrstvou zeminy). K jejich úplnému odhalení došlo až v polovině 20. století.

Syrakusy. Jako první byla na programu návštěva řeckého amfiteátru, kde se dodnes hrají tragédie Aischyla, Sofokla a Euripida. Hned vedle se nachází jeskyně s výbornou akustikou a ozvěnou nazývaná Dionýsovo ucho: připomíná jednoho z absolutních vládců Syrakus, tyrana Dionýsa ze Schillerovy balady Bürgschaft (Rukojmí) oslavující věrnost a přátelství. Ubytovali jsme se v hotelu Alfeo přímo ve starém městě. To nám umožnilo prozkoumat Syrakusy důkladně a po svých. Okouzlil nás ostrov Ortygia, který je s vlastním městem propojen dvěma mostky. Nejpůsobivější je náměstí kolem dómu, který byl původně templem zasvěceným Athéně. Sloupořadí řeckého chrámu mohlo přežít staletí jen proto, že sloupy byly začleněny do prostor katolické katedrály. Nyní je katedrála zasvěcena svaté Lucii, patronce Syrakus. Z nedalekého templu Apolla zbyly jen malé zbytky. O to působivější je pramen krásné nymfy Arethusy, po němž plují bílé husy a kde roste husté rákosí. Syrakusy jsme poznali také z mořské strany, když jsme obeplouvali záliv, v němž se odehrávala fatální bitva Athéňanů v době Peloponéských válek (Syrakusané zvítězili). Navštívili jsme katakomby, moderní kostel panny Marie, který mi připomínal liverpoolskou katedrálu, museum loutek a regionální museum Syrakus. Několikrát jsme jen tak brouzdali kolem dokola ostrůvku Ortygia, který je nesmírně půvabný.

Závěrem: Sicílie fascinovala Evropany odjakživa. Možná to začalo Goethem, který ve své Italské cestě o Sicílii přímo horuje. Ostrov je opravdu krásný – má nádhernou subtropickou přírodu, hory, skály, hluboká údolí, azurové moře a architektonické památky. Pokud jde o současnost, také Sicílie se potýká s ekonomickou krizí. Je vidět, a také jsme o tom slyšeli, že spousta lidí musí žít velmi skromně. Není tu však moc žebrajících – shodli jsme se s účastníky zájezdu, že žebráků je někdy možno vidět víc v centrech německých měst nebo v Praze. Taky jsme neviděli ani jednoho jediného uprchlíka, i když určitě jejich příliv není snadné zvládnout. Lidé většinou mluví jen italsky (s výjimkou těch, kteří pracovali v zahraničí), i v hotelích jsou s angličtinou či němčinou potíže. Nikdy moc nespěchají a k mému velkému údivu auta na ulicích vůbec netroubí! Myslela jsem si, že při sicilském temperamentu bude “znečištění hlukem” neustálým troubením hodně silné, což byl omyl. O to hlasitěji se baví, třeba v restauracích, ale na to jsme zvyklí od Angličanů (nebudete věřit, ale v anglických restauracích je vždycky hodně hlučno). Sicilané jsou milí, přívětiví a ochotní, dávají turistům najevo, jak jsou vítáni. Je jasné, že turismus je důležitou součástí jejich existence, ale i tak je to příjemné.

V regionálním muzeu byla k dispozici literatura o nejrůznějších mýtech spojených se Sicilií. A protože někteří z vás mýty a legendy milují, tak jsem se rozhodla, že je připomenu. Musím přiznat, že jsem si nikdy neuvědomila, kolik známých mýtů je spojeno se Sicílií. Těm, které to nezajímá, nebo je to pro ně příliš banální – dál už nečtěte. $:-\$

Enkeladus
Když giganti zahájili boj proti olympským Bohům, Enkeladus se rozhodl, že na Olymp vyšplhá a tím přispěje k jejich porážce. Bohyně Athéna si uvědomila, co se děje, a hodila po něm obrovský kus skály, který ho navždy zneškodnil. Tato skála je prý dnešní Sicílie. Říká se, že ústa obra se nacházejí přímo pod Etnou. Zemětřesení a erupce sopky jsou důsledkem jeho úsilí se zpod skály vymanit. Jeden ze Saturnových měsíců se jmenuje Enkeladus právě podle obra.

Odysseus
Spousta Odysseových dobrodružství je spojena se Sicílií. Když se chtěl navrátit od Tróje na svou rodnou Ithaku, musel nejprve tvrdě pykat za to, že se choval arogantně vůči bohům. Bylo to na Sicílii, kde byli on a jeho druzi chyceni v jeskyni kyklopem Polyfémem, synem Poseidóna. Když Odysseus Polyféma opil a oslepil, podařilo se jim dostat ven z jeskyně na břiše ovcí. Ale Poseidón zuřil a hodil za Odysseovou lodí masivní kus skály, která je dodnes k vidění u města Catania.

Jiný příběh spojený s Polyfémem je o milencích jménem Acis a Galatea. Galatea byla jednou z nereid, vil moře. Ráda trávila dny tím, že se procházela podél pobřeží mezi krásnými zelenými stormy a rostlinami pod vrcholem majestátní Etny. Polyfémos se do ní zamiloval, a aby ji získal, naučil se hrát na flétnu. Nicméně, když začal hrát tu nejkrásnější milostnou píseň pro Galateu, spatřil ji v objetí mladého pastýře Acise. Polyfémos zařval žalem, Galatea to uslyšela, objala naposled Acise a řekla mu, aby utekl, jinak ho Polyfémos zabije. Ale už bylo pozdě, Polyfémos hodil po Acisovi obrovský balvan a na místě ho zabil. Galatea prosila bohy o smilování a ti vyslyšeli její modlitby. Proměnili jeho krev ve vodu řeky, kterou nazvali Acis, a jejíž proud se zvolna ubírá do moře. A tak Galatea mohla zůstat navždy s Acisem, když se koupala ve sladkých vodách ve stínu sopky.

Další Odysseovou zastávkou byly Liparské ostrovy ležící na sever od Sicílie, které k ní patří. Tamější vládce Aeolus, strážce větrů, mu daroval vak, ve kterém uvěznil všechny větry, s výjimkou Zephyra, mírného vánku přicházejícího ze západu do Středozemního moře. Odysseovi společníci si však mysleli, že vak je plný zlata, otevřeli jej a všechny větry unikly a odehnaly Odysseovu loď od Ithaky, která už byla na dohled. Aeolus odmítl znovu pomáhat někomu, kdo se octl v nepřízni bohů.

Mocná čarodějka Kirké, které proměnila Odysseovy muže ve vepře, se naštěstí do Odyssea zamilovala – dala mu několik rad, jak uniknout nebezpečím, která ho čekají. Aby nepodlehl svůdnému zpěvu Sirén, musel nechat zalít voskem uši všech členů posádky a sám se nechat pevně přivázat ke stěžni. Tak si mohl poslechnout božský zpěv sirén a nepropadnout záhubě. Kirké se Sicílií přímo nesouvisí, žila na ostrově Aeaea, jehož přesné určení je neznámé. Také Sirény žily údajně na ostrově Anthemusa, nedaleko italského Capri. Ale zmiňuji se zde o ní proto, že díky další radě, kterou Odysseovi dala, se mu podařilo přežít proplutí úžiny u Mesiny. Ta byla hlídaná dvěma netvory Scyllou a Charybdou. Odyssea zachránilo jen to, že se na radu Kirké zachytil fíkovníku. Scylla je název města v provincii Reggio Calabria. Charybda je na Sicílii v provincii Mesina. Až dodneška se v tomto průlivu nacházejí velmi silné a nebezpečné proudy.

Mesina je spojena s ještě jedním řeckým mýtem. Orion, člověk stvořený z moče vládce bohů Dia, posla bohů Herma a boha moře Poseidóna, byl náruživým lovcem. Procházel lesy a lovil se svým psem Siriem, až došel do Mesiny. V té době bylo město v nepřízni boha Poseidóna a přístav a lodi, které sem připlouvaly, byly opakovaně zničeny. Orion pomohl vystavět ve městě chrám Poseidóna a vybudoval přístav ve tvaru kosy, který omezil bouře a umožnil lodím obrátit se a uniknout vlivu ničivých proudů. Otec Poseidón nechtěl proti Orionově snaze nic udělat a městu se od té doby vedlo mnohem lépe. Orion se oženil s Eos a svou ženu miloval. Když ho spatřila Artemis, bohyně lovu, zamilovala se do sličného lovce. On ji však odmítl s odůvodněním, že chce zůstat věrný Eos. Artemis přijala jeho omluvu, ale když jednou viděla, jak neodolal a pronásledoval sedm krásných Plejád, byla uražena. Na radu svého bratra Apollóna ho nechala ve spánku bodnout jedovatým štírem a Orion se už nevzbudil. Artemis litovala svého činu a prosila otce Dia, aby nějak pomohl. Zeus tedy proměnil Oriona, jeho psa Siria a také štíra (Scorpion) v souhvězdí, takže na nás shlížejí z nebeské oblohy navždy.

Další legenda je spojena s vysokou skálou, na níž stojí Cefalu. Je to prý ve skutečnosti mladík Daphnis. Byl synem nymfy Daphnide a Herma, ale vychovali ho pastýři. Bůh Pan ho naučil, jak se hraje na píšťalu, a od té doby, kdykoliv začal hrát, voda řeky Irminio proudila pomaleji, zajíci přestali pobíhat a dravé šelmy utichly. Když se oženil s Nomií, řekla mu, že pokud by jí byl kdy nevěrný, dá ho oslepit. Daphnise nakonec lstí svedla k nevěře královská dcera, ale Nomia mu neuvěřila a splnila svůj hrozný slib. Oslepený Daphnis opustil břehy řeky Irminio, bloudil, až přišel ke skále a skočil z ní. Bůh Hermes ho proměnil ve skálu Cefalu. Někdy, když vlny Středozemního moře narážejí na skálu, přísahají někteří v okolí na to, že znovu slyší Daphnisovu starodávnou smutnou melodii. Pravdou je, že podobná legenda, Daphnis a Chloe, je umístěna na ostrov Lesbos.

Barvy Sicílie

Lidé na Sicílii

Zábava na Sicílii