Nepál 2014

Dovolená v Nepálu – 10. – 22. říjen 2014

Jako obvykle začnu s několika historickými fakty – vybrala jsem hlavně ta, která mají nějakou spojitost s naší cestou a zážitky.

• Sto tisíc let před naším letopočtem se nacházelo v údolí Kathmandu obrovské jezero, které se pravděpodobně v důsledku tektonických tlaků vyprázdnilo. Tento geologický úkaz byl popsán také v místní legendě: Bůh Manjushree (bódhisattva, spojený s transcendentní moudrostí) uviděl uprostřed jezera lotosový květ a chtěl se k němu dostat. Vytáhl meč a rozsekl údolí na dvě části, čímž způsobil, že voda odtekla. Na místě, kde se nacházel květ lotosu, byla založena stupa Swayambhunath a údolí se stalo obyvatelné.
• V roce 563 před naším letopočtem se narodil v Lumbini v jižním Nepálu Siddhartha Gautama, zvaný Budha.
• Z 11. století našeho letopočtu pochází první známý nepálský text, který zaznamenal budhistické tantrické zbožnění bohyně Kumari, nazvaný Samvarodaya Tantra.
• Koncem 14. století sjednotil král Jaya Stithi Malla  údolí Kathmandu a vydal první zákoník.  Po jeho smrti bylo údolí rozděleno mezi jeho šest synů do tří soupeřících království newarské dynastie Mallů – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.
• V roce 1491 se spojili králové Bhaktapuru a ustanovili první královskou Kumari.
• Dynastie Mallů vládla do roku 1768, kdy Prithvi Narayan Šáh, král Gurkhů, obsadil během slavnosti Indra Jatra (průvod s uctíváním Kumari) Kathmandu a přinutil krále Jaye Prakashu Mallu utéci. Pak zaútočil na Bhaktapur a zajal všechny tři krále dynastie Mallů.  Přestěhoval své hlavní město do Kathmandu, kde založil novou dynastii Šáhů – udržela se na trůnu až do roku 2008.
• Nepál nikdy nebyl kolonií. Země však prohrála dvouletou anglo-nepálskou válku a podepsala v roce 1816 Smlouvu ze Sugauli, jíž byly stanoveny hranice moderního Nepálu (téměř třetina území včetně Teraje a Sikkimu připadla Britům – nyní jsou součástí Indie). Smlouva dala také Britům právo rekrutovat z Gurkhů, kteří se prokázali jako nejstatečnější bojovníci, vojáky pro britskou armádu a mít rezidenta v Kathmandu.
• V r. 1846 byla během masakru v Kotu vyhlazena gurkhským důstojníkem Džang Bahádur Kunvárem většina dvorní aristokracie, což umožnilo začátek éry Ránů. Od roku 1846 až do roku 1951 vládli v Nepálu de facto ministerští předsedové dynastie Ránů, kteří degradovali  krále z dynastie Šáhů na pouhé loutky. 
• V roce 1951 však král Tibhuvan ve spolupráci se stranou Nepálský národní kongres a za podpory Indie  režim Ránů svrhl a otevřel vnějšímu světu dveře do Nepálu.   
• V r. 1952 dobyl Edmund Hillary s tibetským šerpou Tenzingem Norgayem nejvyšší horu Nepálu a světa Mount Everest (8848 metrů).
• V roce 1975 byl v Hanuman Dhoka korunován králem Birendra (z dynastie Šáh). 
• V roce 1990 byl Birendra donucen lidovým hnutím Jana Andolan přijmout novou ústavu, obnovit demokracii a změnit zemi na konstituční hinduistickou monarchii (jedinou na světě).Desetiletí trvající boj maoistů za odstranění monarchie a vybudování lidové republiky měl za důsledek občanskou válku, v níž přišlo o život 13 000 Nepálců (1996 – 2000).  
• V roce 2001 zavraždil  následník trůnu, nejstarší syn královské rodiny princ Dipendra,  deset členů rodiny včetně svého otce krále Birendry a matky, a posléze spáchal sebevraždu. Trůn zdědil  Birendrův bratr Gyanendra.  Existují nejrůznější spekulace o důvodech tohoto masakru, jenž je jen těžko k pochopení. Došlo k němu v domě Dipendry a přeživší svědkové tvrdili, že Dipendra byl opilý a zdrogovaný – proto ho jeden z jeho bratrů odvedl do ložnice, aby se z toho vyspal a nedráždil otce, který se měl podle protokolu objevit na rodinném setkání jako poslední. Po jeho příchodu se náhle Dipendra objevil ve dveřích těžce ozbrojen a s maskou na obličeji,  první výstřel zamířil na otce a pak začal střílet kolem sebe.  Některé vysvětlující verze mluví o spiknutí, podporovaném buď  Čínou, nebo  Indií, nebo  CIA, nebo maoisty. Když si však položíme základní otázku, kdo mohl z masakru profitovat, dojdeme spíše k závěru, že jediným profitujícím byl bratr krále Gyanendra. Jako jediný se bez očividného pádného důvodu rodinného setkání nezúčastnil a odjel trekovat do Pokhary. Jeho manželka byla přítomna, ale nebyla vážně zraněna. Možná, že snil o tom, stát se znovu králem, jako už byl jednou, ve věku tří let, když ho na trůn místo Birendry posadili krátkodobě úspěšní spiklenci. Nelze ani vyloučit, že Dipendra prostě zešílel, jako mnoho jiných střelců propadlých amoku. Existují však pochybnosti, jak člověk, zdrogovaný a téměř pohybu neschopný, se mohl za krátkou chvíli zotavit a podat výkon trénovaného zabijáka – byl pod maskou vůbec on, a byla následná sebevražda opravdu sebevraždou? (v jedné verzi se říká, že se Dipendra zamiloval do dívky a rodina mu zakázala si ji vzít – proto se pomstil, ale tato možnost se zdá vzhledem k okolnostem  nejméně pravděpodobnou).
• V roce 2006 donutili statisíce lidí krále Gyanendru znovu povolit parlament, který odhlasoval zákon pro omezení královských pravomocí, jež si Gyanendra sám přidělil po vyhlášení výjimečného stavu. Maoisté a vládní úředníci podepsali mírovou smlouvu a maoističtí rebelové se stali členy prozatímní vlády.    
• V r. 2008 zrušil Nepál monarchii a stal se federální demokratickou republikou.
• 2014 - V současné době však země čelí i nadále nestabilitě.  Má kolem 25 politických stran, které se snaží dostat k moci a jejich vliv je roztříštěn. Závazek, že parlament vzešlý z voleb, dá zemi novou ústavu, nebyl dosud po mnoha odkladech splněn, obyvatelstvo ztrácí důvěru ve své politiky a je hluboce frustrováno také hospodářskými potížemi. Poslední lhůta, jež by mohla zabránit další krizi, je odhlasování konstituce do konce roku 2014 (parlament na ní pracuje od roku 2008).  Hospodářsky by se země měla oprostit od závislosti na zemědělství a turismu a snažit se využít svého hlavního zdroje energie – početných horských řek, na nichž by bylo možné  postavit hydroelektrárny nejen pro zásobování vlastního obyvatelstva (v Kathmandu vypínají proud na 8 hodin denně, každý hotel musí mít generátor, a vesnice jsou z velké části neelektrifikované), ale také pro export do sousedních zemí, kde je elektřiny rovněž nedostatek (Indie, Čína).  Dobrou zprávou je, že se Nepál snaží dostat do škol co možná největší počet dětí i z odlehlých končin a že s angličtinou začínají už od první třídy. Spoustu těchto dětí v uniformách jsme měli také my možnost vidět i ve vzdálenějších oblastech – jak pěšky či na kole každé ráno směřují do školy.    

Deník:
12. října
Letěli jsme prvním ranním letem z Goa do Mumbai a dále do Kathmandu s Jet Airways. Cesta byla příjemná, posadili nás do business třídy a starali se o nás. Také transfer v Mumbai z vnitrostátního na mezinárodní letiště byl hladký a zavazadla byla proti všemu očekávání poslána přímo do Kathmandu.

Ubytovali jsme se v hotelu Hyatt. Večer nás průvodce vzal na folklorní večer – už podle popisu jsme tušili, že to bude jedna z turistických pastí, které jsou provozovány všude na světě. Říkáme tomu, že “určitě přijdou na řadu džbány” – to je náš kód pro tanec, kdy dívky vyplují na scénu s hliněnými nádobami různého tvaru jako symbol sklizně.  George se vsadil, že dokonce v Nepálu přijdou džbány na řadu, ale prohrál. Džbány sice nepřišly, ale představení to moc nevylepšilo. Jídlo bylo také pro turisty, jediné co zaujalo byly grilované kousky masa z divokého kance.

13. října
Na hlavním náměstí Durbar, které je pod ochranou UNESCO, se nachází komplex paláců a templů, většinou hinduistických, ale také budhistických. To je také specialita Nepálu. 80 procent obyvatelstva jsou Hindové, 10 procent budhisté, ale vzájemně přebírají jak své bohy, tak slavnosti, kde se bohům vzdává pocta – a nikdo na víru toho druhého neútočí. Problémy a třenice jsou spíše sociálního, nikoliv náboženského původu.

Dominantou náměstí je temple Taleju Bhawani -  velká tříposchoďová pagoda obklopená 16 malými temply, také ve stylu pagody.  Před vchodem se nachází opičí bůh Hanuman klečící na kamenném podstavci, který má za úkol střežit palác, má však zakryté oči. Jaký to má důvod? Chrám v dohledu je bohatě zdoben erotickými výjevy. Hanuman je poustevník a asi by se musel stydět  (vysvětlení našeho průvodce). Dál jsme obdivovali Pashupatinath templ, kde je uložen falický symbol lorda Shivy, a dům, jež je sídlem žijící bohyně Kumari.

KUMARI
Fenomén žijící bohyně Kumari je natolik ojedinělý, že mě fascinoval a chci vám předat výsledky svého bádání.  Jde o dívku ve věku mezi 3 – 12 lety, o které se předpokládá, že je vtělením bohyně Durgy/Taleju a je uctívána většinou Nepálců včetně krále, který k ní jednou ročně během slavnosti Indra Jatra přichází, aby se mu dostalo požehnání ve formě červené tečky zvané tika na čelo.

Podle vyprávění našeho průvodce jsou dívky tradičně vybírány z newarské rodiny a musí splňovat přísná kritéria. V širším výběru se posuzuje perfektní vzhled dívky, nesmí mít žádná znaménka ani jizvy po těle, do konce ani ne po očkováním proti neštovicím, musí mít černé krásné vlasy, mírný pohled jako kráva… (to není v Nepálu urážka). V druhém kole jsou dívky zavřeny v jedné místnosti se zvířaty, která byla předtím rituálně obětována (tato tradice je v Nepálu dosud živá a legální – při hlavní slavnosti v chrámu v Kathmandu se obětuje 120 býků, 120 skopců a řada jiných zvířat – v Indii bylo rituální obětování zvířat zakázáno). Venku vydává „zkušební komise“ hlasité zvuky (napodobují duchy???) a dívka, která se toho nezalekne a nejeví známky strachu, se stane bohyní.  

Z jiného zdroje jsem zjistila trochu odlišné  podrobnosti o tom, jak výběr probíhá. Čtyř až pětiletá dívka z rodiny Shakya se vybírá jednou za deset let. Dívka zvolená pro roli královské Kumari musí mít jisté vlastnosti. Nesmí mít žádný fyzický nedostatek. Musí být panna (doufejme žádný problém u čtyřleté dívky) a její pleť musí být bez poskvrny. Musí mít výrazné černé oči a zuby bez mezer, melodický hlas, dlouhé štíhlé paže, malé a jemné ruce a nohy a rovné vlasy kroutící se po stranách. A navrch musí mít 32 ušlechtilých ctností (které to u čtyřletého dítěte jsou, to jsem nezjistila). Musí být také odvážná a nebát se muže v masce nebo při obětování zvířat. Její horoskop musí být kompatibilní s horoskopem krále.

Podle vyprávění dívek, které „sloužily“ jako  Kumari v poslední době, jsou však informace o tom, že musely ukázat při výběru odvahu v přítomnosti zabitých zvířat nepravdivé, nebo se možná od této praxe upustilo.  

Když je dívka vybrána, musí se rozloučit s rodiči a dostane opatrovníky, kteří se o ni starají po celou dobu jejího zasvěcení. Nesmí opustit dům, ale v poslední době se věnuje větší pozornost domácímu vzdělávání, každý den se dostaví domácí učitel. Dostane se ven jen v době slavností, kdy sedí v bohatě zdobeném voze, který je tažen ulicemi a pozdravován uctívajícím davem (asi je to jedna z mála zábav, kterou dívka ve své funkci Kumari má).

Dům, v němž bydlí, má čtvercový půdorys a je bohatě vyzdoben nejjemnějšími řezbami. Ve třetím poschodí jsou tři  vyřezávaná okna. Náš průvodce se hlasitě dožadoval pozornosti pečovatelů Kumari, takže jsme měli štěstí a viděli jsme ji. Dívka se objevila v prostředním okénku a její ochránci v postranních oknech vedle ní. Když se objeví, očekává se, že ji přítomní pozdraví úklonou a pak dají příspěvek do kasičky na opravu domu. Současné Kumari je asi 8 let, ale vypadá starší. Byla oblečena v nádherně vyšívané červené róbě (červená a růžová jsou jediné barvy, které smí nosit). Neusmívá se a nedívá se nikomu do očí (prý by její přímý pohled mohl uškodit).   Jakmile dívka dosáhne předpubertálního věku, musí dům opustit a je nahrazena jinou Kumari. Dostává od nepálského státu po deset let malou rentu, která jí má umožnit dokončit vzdělání a zařadit se do normálního života. Může se také vdát, ale existuje pověra, že muž, který se ožení s Kumari, musí do roka zemřít. Existují ovšem důkazy, že se mnoho dřívějších Kumari vdalo a manžel to bez potíží přežil

Ve sbírce Véd je několik veršů, které výslovně glorifikují postavení Kumari a její roli v různých oblastech života. Jako ženské božstvo má zvláštní moc (šaktí). Na jedné straně  odpouštějící, na druhé vzbuzující strach, je uctívána jako Kali, Durga i Taleju. Je však uctívána také jako žijící panenská bohyně, ochránkyně všeho živého. Celá koncepce Kumari jako žijící bohyně vznikla v době, kdy tantrické učení dosáhlo v údolí Kathmandu svého vrcholu. Klany Bajracharyjů a Šakyjů v tom hráli nejpodstatnější úlohu, čímž se vytvořila tradice, že Kumari musí pocházet z klanu Šakyjů (nejslavnějším z tohoto rodu je princ Siddhartha Shakya, zakladatel budhismu v 5. století, známý též jako Gautama Budha ).

O původu zbožnění Kumari existují v mytologii dvě verze. Králové dynastie Mallů měli rozsáhlé znalosti tantrického umění. Dokonce hráli hru v kostky a jiné hry s bohyní Taleju. Když král Jaya Prakash Malla, poslední z vládců této dynastie, hrál v kostky s bohyní Taleju,  byl tak fascinován její krásou, že ztratil nad sebou vládu a dotkl se jejích rukou. Bohyně vycítila jeho erotické myšlenky a tento nemorální přístup ji rozzlobil tak, že se mu okamžitě ztratila. V noci ji král znovu viděl ve snu. Přísně ho varovala, že už nemá její požehnání. Vláda jeho dynastie se blíží ke konci. Aby dostal požehnání (darshan) v nové formě, musí vybrat nedospělou dívku náležející ke kastě Šakya, v níž bude ona dlít jako bohyně Kumari. Od té doby je Kumari vzývána jako žijící panenské božstvo.

Podle druhé verze byla hra v kostky mezi králem a Taleju přerušena uprostřed noci žárlivou královnou, která krále podezírala, že místo aby se věnoval státním záležitostem, baví se s překrásnou ženou. Bohyni to hrozně urazilo, postavila se a roztáhla svých deset paží jako křídla. U pasu jí visel meč s utnutými mužskými hlavami a kolem ní se vznášela plamenná aura. Objevily se další tři krásné, ale hrůzu vzbuzující obličeje. Bohyně prohlásila, že nemá v úmyslu se zabývat takovými lidskými slabostmi jako je žárlivost a že ji král už neuvidí. Stejně jako v předchozí verzi se však posléze nad králem slitovala a ve snu mu doporučila, aby ji uctíval ve formě nevinné dívky – Kumari.

Král Jaya Prakash Malla poslechl a postavil dům pro Kumari v roce 1767. Založil také slavnost, kdy alegorický vůz s Kumari  projíždí ulicemi za doprovodu dvou dalších žijících  bohů – Ganeshe a Bhairava.

Knihy o Kumari
Žijící bohyně (The Living Goddess), založená na výzkumu faktů, od Isabelly Tree.
Rodiče Isabelly Tree patřili k prvním turistům, kteří navštívili Nepál, když se jeho hranice v padesátých letech otevřely. Příběhy rodičů a otcovy uhlokresby a perokresby, které zdobily jejich byt v Londýně, vzbudily v Isabelle touhu jednoho dne uvidět stupy a pagody v údolí Káthmándú a legendární dětskou bohyni.
V roce 1983 Isabella dokončila studium a se třemi spolužáky odletěla do Káthmándú, kde si pronajali  byt na ulici Freak Street (tato ulice se proslavila už v minulosti pobytem hippies), jen pár set metrů od domu žijící bohyně. Isabelle mnohokrát  stála v houfu poutníků a čekala, až se dívka objeví v okně  – byla fenoménem žijící bohyně fascinována.
V roce 1997 se Isabella do Kathmandu znovu vrátila – byla pozvána přítelkyní Cheryl, která se vdala za jednoho z britských Gurkhů a odjela s ním do Nepálu. V Káthmándú se seznámila s Cherylininým učitelem nepálštiny, který ji také představil bývalé Kumari Rashmille Shakya (autorce knihy od Bohyně ke smrtelnici). Isabellu poprvé napadlo napsat knihu o Kumari v roce 2001 po masakru nepálské královské rodiny. Země byla v chaosu a Isabelle se poprvé otevřely nové cesty pro další výzkumy.
Ochránci tradice živoucí bohyně byli postaveni před opravdovou hrozbu maoistického převzetí moci a zvýšených útoků antimonarchistů a ochránců lidských práv a začali si uvědomovat, že pokud setrvají ve svém tajnůstkářství, může to znamenat jejich pád. Pokud neukáží světu hodnotu esoterických vědomostí, které ochraňovali po staletí, hrozí nebezpečí, že tato moudrost se vytratí úplně. Proto měla Isabelle najednou možnost setkat se s většinou bývalých Kumari, s jejich ochránci a pečovateli, i s jejich rodinami. Povedlo se jí dovedně zkombinovat historická fakta (od počátku tradice až do roku 2008) s vlastním výzkumem a legendami.

Od bohyně ke smrtelnici (From the Goddess to the Mortal) od Rashmily Shakya. Rashmila byla Kumari v letech 1984 – 91 a napsala knihu na základě vlastní zkušenosti, při čemž se snažila přivést na pravou míru některý mýty, polopravdy a lži obklopující kult Kumari. Popisuje také potíže, kterým musela čelit dospívající dívka, když její život „bohyně“ skončil a musela se přizpůsobit normálnímu životu uprostřed rodiny a sourozenců.  

Postavení dívek v nepálské společnosti
Náš průvodce nám vyprávěl také o dalších newarských tradicích, které rodiče dívek dodržují (on sám patřil k Newarům).  Když je dívce mezi 5 – 10 let, uspořádají rodiče symbolický sňatek s bohem Bael. (Bael je druh ovoce, které  je považované Hinduisty za posvátné – aegle marmelos – připomíná to navenek hrušku a vevnitř granátové jablko, český překlad asi neexistuje).  Když se dívka dostane do puberty (kolem 14 – 15 let), je znovu symbolicky provdána za boha Slunce. Oboje je velká slavnost, kdy jsou dívky uctívány téměř jako Kumari, jenže jen svými rodinami, přáteli, sousedy. Teprve třetí sňatek je sňatek s lidskou bytostí, s mužem. Touto tradicí rodiče reagovali na zvyk, podle něhož se vdova musela nechat upálit se svým zesnulým manželem (satí) a rozhodli se své dcery chránit. Zvyk satí byl sice v Nepálu zakázán v roce 1920, ale stigma vdovství přesto v některých oblastech zůstává (jak ukazuje také indický film Voda). V Nepálu je tomu ovšem tak, že pokud ženě zemře muž, nestane se vdovou, protože zůstává i nadále manželkou boha. Průvodce nám ukázal s velkou pýchou fotografie své malé dcery, když rodina slavila její první „svatbu“.
Ženy v nepálských městech vypadají dostatečně emancipovaně. Ale zvláště ve vzdálených zemědělských oblastech staré obyčeje a tmářství nezmizely. Ženy jsou stále považovány za méněcenné. Tuto teorii například podporuje přesvědčení, že krvácení ženy je nečisté. Proto  ženy zavírají při každých měsíčkách do stáje na 3 – 7 dní, kam jim jen donesou jídlo  a nikdo se jich nesmí dotknout, ani vlastní muž.

Pokračování o historických památkách
Odpoledne jsme navštívili stupu Boudhanath, jednu z největších na světě (výška 36 m). Obešli jsme ji ve směru hodinových ručiček, obdivovali architekturu a třetí oko, které nás pozorovalo a také umělecké předměty prodávané v okolních obchodech.

14. říjen
Ráno jsme navštívili templ Pashupatinah, posvátné místo, kde si Nepálci přejí, aby byli po smrti spáleni. Také král Bitendra a jeho rodina sem byli po masakru převezeni k poslednímu odpočinku (podle tradice nikoliv v rakvích, a tak musel být rozstřílený obličej královny  přikryt obličejem vyrobeným z porcelánu.).  U řeky se vedle templu nacházejí plošiny pro kremaci a popel je pak vhozen do řeky.  Je zde také nemocnice pro těžce nemocné, kteří se buď uzdraví a vrátí zpět do života, nebo jsou přímo spáleni na posvátném místě. Kolem se procházejí svatí mužové sadhus a žebrají o almužny a prohánějí se zde hejna dotěrných opic.  Pashupatinah je posvátným místem pro hinduisty z celého světa – nedávno se zde při své návštěvě Nepálu stavil i nový ministerský předseda Indie Narendra Modi.

Odpoledne bylo Káthmándú a celá oblast Nepálu nečekaně zasažena silnými dešti. My jsme však vytrvale pokračovali v programu. Navštívili jsme kulturní metropoli Nepálu Bhaktapur, která byla od 12. do 15. století hlavním městem. Leží ve výšce 1400 metrů nad mořem a je také pod ochranou UNESCO. Je to živé muzeum newarské kultury a vzhledem k dešti jsme si podrobně prohlédli také všechny muzejní artefakty ze života krále Birendry, který byl v Evropě a ve světě známým a oblíbeným panovníkem a vylezli jsme po strmých schodech do nejvyššího patra paláce.

V místním obchůdku s uměleckými předměty jsme obdivovali různé exotické hudební nástroje, ale už je nemáme kam pověsit, a tak se mi nepodařilo George svést k dalším koupím. Zato jsme si koupili z kovu tepanou těžkou velkou žábu, která bude sedět na okraji  bazénu vily Ivanka a pozorovat nás.

Déšť pokračoval celou dobu, než jsme dosáhli našeho dalšího cíle, horského městečka Dhulikhel s lázeňským hotelem Dwarika (1440 m nad mořem). Vzhledem k lijáku tam nebylo moc hostů, takže nám dali ten nejkrásnější dům, skládající se s obýváku, ložnice a dvou teras s houpačkami, jednou pod střechou a druhou otevřenou. Všechny použité materiály, jak při stavbě, tak při zařizování, byly přírodní. V koupelně a na toaletě byly originální podlahy vyložené skutečnými oblázky (nikoliv oblázkovými dlaždicemi )

Večer nás hostitelé zavedli po strmých schodech nahoru na vrchol kopce (víc než půlhodina chůze v pokračujícím dešti) do meditačního centra, kde jsme byli objednáni na první lekci meditace v životě (založené na dýchacích technikách). Musím říci, že kombinace procházky nahoru na kopec v temnotě, šplhání po schodech, setkání s mladým mužem (prohlásil o sobě, že napsal diplomku na téma Nietzsche, který patří k jeho oblíbeným filozofům,  a teď pracuje na doktorské práci o meditaci), který nás posadil před sebe a zasvěcoval do tajů meditace v prázdné místnosti, v níž jsme byli jen my dva a on: to všechno pro mne byl velmi silný zážitek.  

Pak jsme sešli dolů z kopce do hotelové restaurace a věnovali se zážitkům kulinářským.  Také jsme se setkali s majitelkou tohoto malého ráje, kterou překvapivě byla  půvabná nepálská žena.  

15. říjen
Odjezd z Dhulikelu směrem na Bandipur. Počasí se vylepšilo, takže jsme mohli pozorovat, jak se přibližujeme k himalájským masivům (pětihodinová cesta). V některých úsecích byla silnice špatná, s mnoha dírami – a nebylo moc na výběr, protože je to takzvaná národní dálnice vedoucí z východu na západ země. George však byl názoru, že silnice nejsou vůbec tak špatné, jak si představoval – jejich stavba a údržba musí stát obrovské peníze a země je chudá.

V Nepálu jsme se nesetkali s chudinskými čtvrtěmi indického typu. Mnohokrát jsme projížděli kolem vesnických obydlí, která nabízejí jen základní ubytování, zvláště ta, která jako by visela na horských svazích uprostřed rýžových polí. Ale těžce pracující zemědělci zde udržují tradiční způsob života, a když jim přeje počasí, mohou nasytit sebe i své rodiny a vypadají spokojeně (i když jsem si vědoma dobře známého faktu, že chudoba na vesnici nevypadá tak hrozně jako chudoba ve městských chudinských čtvrtích, ale může být také hrozná a paralyzující). Nepál má jen 26 milionů obyvatel, ale i když koncentrace obyvatel ve velkých městech (Kathmandu, Lalitpur, Phokara) se zvyšuje, nelze to srovnávat s Indií. Zemědělská výroba a život na venkově stále převažuje.   

Dorazili jsme do Bandipuru. Místo se nedá nazývat městečkem, spíš je to vesnice, kde se ubytovávají baťůžkáři před začátkem treků do hor. Objednali jsme si tzv. „historický pokoj“ (heritage room) v nejlepším místním hotelu zvaném Old Inn (museli jsme o něj při objednávání bojovat, protože ostatní pokoje měly koupelnu a WC na chodbě). Bylo jasné, že ubytování zde bude v kontrastu s mezinárodním Hyattem nebo lázeňským wellness hotelem Dwarika, ale bez takových kontrastů by nebylo cestovatelské poznání země kompletní. Hotel byl umístěn ve starém domě, kde všechny dveře měly výšku kolem 1,50 metrů a bylo třeba překročit široký práh. Když jsem vycházela z pokoje a dala si ránu do hlavy, až se mi zatmělo před očima, mohl mě George politovat, ale pomyslet si, že mám dávat pozor – personál nás na to upozorňoval několikrát. Měli jsme romantickou večeři na potemnělé terase  - nejen tento hotel, ale celý Bandipur se po sedmé večerní ponořil do temnot -  a tak jsme se vrátili do pokoje a snažili se při jedné lampě číst knihy o žijící bohyni, které nám v Káthmándú zapůjčil náš průvodce. Pak se chtěl George osprchovat v tvrdě vybojované koupelně, samozřejmě zapomněl, že i ta má dveře jen metr padesát a praštil se při výstupu mocně do hlavy. Oba jsme byli tedy stejně vystaveni otřesu mozku a rozhodli se, že jediná rozumná činnost je rychle zalézt do postele, přikrýt se ložním prádlem, které se vyznačovalo vlhkostí, a snažit se co nejrychleji usnout. Ráno jsme vyšplhali po úzkých dřevěných schodech na terasu ve třetím patře (mnoha nízkými dveřmi – tentokrát bez újmy a bez dalších boulí) a byli odměněni dobrou snídani uprostřed mlhavého jitra.

Hotel Old Inn byl postaven tradičním stylem. Domy v této oblasti jsou postaveny buď ze dřeva, nebo z červených cihel bez omítky. Zajímavé je, že cihelny vyrábějící cihly se nacházejí uprostřed rýžových polí. Když skončí sklizeň rýže, začne výroba cihel a komín tyčící se v poli začne kouřit. Tento postup je jen dalším důkazem vynalézavosti a pracovitosti místního obyvatelstva, které po sklizni neodpočívá, ale pokračuje v práci.

Takže zpátky k architektuře. Dům má dvě patra. V přízemí byl dřív prostor pro zvířata, sklad či sýpka a záchod (aby se oddělily nečisté aktivity od čistých).  V prvním patře byl obývací prostor a v druhém ložnice a kuchyň. V dnešní době se v přízemí většinou nachází malý obchod, ať už pro turisty nebo domácí. Dveře byly v minulosti všechny tak nízké jako v našem hotelu – jednak jsou Nepálci menší, ale hlavně, bylo zvykem při vstupu do domu projevit úctu úklonou – tedy hned na prahu. Všechny dřevěné dveře a okna jsou malými uměleckými řezbářskými díly. 

16. říjen
Podél řeky Seti jsme zahájili svou dvouhodinovou cestu do Pokhary. Byli jsme ubytováni v hotelu Fulbari Resort.  Řidič, který nebyl místní, nemohl hotel najít, protože byl situován mimo hlavní okruh, na okraji města uprostřed krásné zahrady a vedle prolákliny, v níž tekla malá řeka s mléčnou vodou (vápenec z hor). Dalším důvodem, proč se ztratil, bylo uzavření mnoha ulic v centru kvůli počínající slavnosti Gurkhů – prý slavili stoleté jubileum vzniku své organizace.  K večeru nás místní průvodce vzal na místní horu, abychom se z výšky osmnácti set metrů mohli podívat na západ slunce. V pozadí čněly vrcholky masívu Annapurna. Měli jsme štěstí a mohli jsme pozorovat, jak se mraky rozptylují a hory objevují jedna za druhou. Viditelnost a ostrost pohoří byla úžasná. K této části Himalájí patří 8091 vysoká Annapurna I, 13 dalších vrcholů nad 7000 m a 16 hor nad 6000 metrů. Masív je dlouhý 55 km. Vizuálně nejpozoruhodnější není Annapurna, ale hora zvaná Rybí ocas neboli Macha Puchhre. Její ostrý vrchol nemůže být dobyt nikoliv kvůli obtížnosti. Výstup na ni je totiž zakázán, neboť je Hinduisty považována za posvátnou – spojenou s lordem Šivou.  Zvlášť zezadu skutečně připomíná rybí ocas, zepředu spíše trojúhelník, ale je skutečně nejvýraznější a nejfotogeničtější horou v celém hřebeni. 

17. říjen
Prohlídka města Pokhara. Průvodce byl opět velmi dobrý a vysoce vzdělaný (studoval antropologii a historii, mluvil plynule anglicky, měl své vlastní názory. Byl průvodcem nejen pro prohlídky města, ale také pro trekking, paragliding, a horské výstupy – pro každou z těchto aktivit musel získat zvláštní licenci). Vysvětlil nám, že jeho rodina pochází z nedalekých kopců,  rodiče tam stále ještě žijí. Vždycky tvrdě pracovali a jeho otec vydělal jisté peníze také prací v Indii – když se vrátil a postavil za ně dům, všichni vesničané mu záviděli. Ekonomika Nepálu je do značné míry závislá také na příjmech, které posílají domů osoby pracující v zahraničí (z Perského zálivu, kde lépe platí, nebo z Indie). Turistika je po zemědělství druhou oporou ekonomiky, ale příjmy z cizineckého ruchu jsou velmi nespolehlivé. V době našeho pobytu došlo v oblasti Annapurny k tragédii. Neočekávané deště a sněhové bouře způsobily, že mnoho trekařů uvázlo v horách a 29 jich zahynulo. Po mnoho dní jich kvůli špatným povětrnostním podmínkám byla řada nezvěstných. Turisté začali rušit své rezervace. Také náš průvodce přišel o své další zákazníky ze Švýcarska, pro které připravil trekovou stezku včetně zapůjčení spacích pytlů a obstarání technického zázemí.  Říkal, že jindy rušné ulice Pokhary vypadají prázdné, protože mnoho turistů svůj pobyt zrušilo. Pro mnoho lidí v Nepálu jsou takovéto situace také ekonomickou katastrofou.

Náš řidič pocházel z hor (Nepálci dělají rozdíl mezi kopci – hills – a horami – mountains).
V horách je život ještě těžší než v kopcích. Chtěl se původně dostat do armády, což se zdá být snem mnoha mladých chlapců z chudých rodin. Když jsme vyjížděli večer na horu, viděli jsme mladé muže, jak podnikají výstup s nůší na zádech zaplněnou těžkými kameny – tak zvyšovali svou fyzickou zdatnost pro přijímací pohovor do armády (nůše ovšem ani jinak nezmizeli z nepálského života, často jsme mohli pozorovat ženy, které v nich nesly trávu pro nakrmení zvířat,  jež za nůší skoro nebylo vidět, a také nůše, v nichž bylo topivo v podobě větví musely být pěkně těžké, ať už je nesli muži nebo ženy). Náš řidič se tedy do armády nedostal, ale podařilo se mu najít místo řidiče a byl s tím spokojen.

V Pokhaře jsme nejdřív navštívili templ, kde se dosud praktikují oběti zvířat bohyni Durze. Je to běžná praxe, ale naštěstí to nedělají všichni, někteří Hindové přinášejí jen ovoce a květiny stejně jako v Indii. Takže jsme byli ušetřeni přímo pohledu na sakrální oběť,  ale celé schody vedoucí vzhůru byly postříkány čerstvou krví.

Pak jsme jeli k jezeru Phewa (třetí největší v Nepálu) a veslař nás v malé lodičce dovezl na malý ostrov uprostřed, na němž se nachází sice malý, ale pro Hinduisty velmi důležitý posvátný templ.
Další zastávkou byla návštěva kolonie tibetských uprchlíků. Právě oslavovali padesáté výročí založení kolonie. Před padesáti lety uprchli z Tibetu a nepálská vláda jim dala k dispozici ubytování v malých domcích, kde mohou svobodně praktikovat své náboženství a svůj způsob života. Ve velké společenské místnosti se střídali tanečníci a tanečnice v národních krojích, všude bylo veselo. Náš průvodce, který se s některými Tibeťany zná, nám řekl, že někteří stále ještě věří, že se budou moci vrátit zpátky a žít v nezávislém Tibetu. Průvodce o tom nebyl moc přesvědčen, a já tedy také ne.
Bylo také zajímavé si vyslechnout jeho názory na různé národnosti. Nebyl moc nadšen Indy, o nichž říkal, že se při návštěvě Nepálu chovají jako nadřazený národ. Pravdou je, že Indie Nepál podporuje, Nepálci nepotřebují do Indie vízum (a naopak, Indové nepotřebují vízum pro Nepál, ale ani pro nás to nebyl žádný problém, na letišti nám vízum vystavili velmi rychle), a země, která je zeměpisně „uvězněna“ mezi dvěma velmocemi, Čínou a Indií, nemá moc na vybranou. To samozřejmě neopravňuje Indy chovat se nafoukaně. Náš průvodce byl rovněž toho názoru, že Pokhara by měla být vděčna hippies, kteří toto město v šedesátých letech objevili. Našli zde levný život, levnou marihuanu a přívětivé obyvatelstvo. Kdyby prý nebylo jich, kdo by kdy ve světě slyšel o městečku Pokharna? Hippies vlastně Pokharnu umístili na turistickou mapu světa. Podobně potěšen byl i průvodce v Kathmandu, který byl zase pyšný na to, že do Nepálu jezdili a jezdí různé hvězdy: Sting, Janis Joplin, Bryan Adams, Mick Jagger.
Poslední zastávkou prohlídky byly vodopády Devi´s. Název je prý překroucené jméno David´s – tak se jmenoval švýcarský turista, který se svou ženou ve vodopádech zahynul.

18. říjen
Po snídani jsme se vydali na cestu do Královského národního parku Chitwan blízko jižní hranice s Indií. Je to první přírodní rezervace, která v Nepálu vznikla a údajně také nejlépe spravovaná.
Cesta trvala 5 hodin. Po pozdním obědě jsme měli fantastický zážitek – víc než dvouhodinové safari na hřbetu slona. Procházel džunglí a nic pro něj nebylo překážkou. Strmý kopec a zase zpátky dolů, spousta hustých větví (byli jsme předem varováni, abychom měli dlouhé nohavice a rukávy a všechny části těla zakryté). Cílem bylo pozorování nosorožce jednorohého (afričtí jsou dvourozí) v přirozeném prostředí. Přiblížit se k nosorožcům by se nemohlo podařit jinak, než na hřbetu slona – ti dva spolu nesoupeří ani nebojují. Viděli jsme asi pět nosorožců, jednou dokonce matku s malým nosorožátkem. Jsou to obrovská zvířata, vypadají jak pancéřové vozidlo, zvláště zezadu. Ale agresívní tedy nebyli, rozhodně ne na slony. Pokud jde o pohodlí jízdy na slonovi, soucítila jsem s královnami, když musely na tomto zvířeti cestovat celé dny. Ač je sloní hřbet široký, a seděli jsme na něm jen dva,  moc pohodlné mi to tedy dlouhodobě nepřipadalo.

Večer se konalo uprostřed tábora taneční vystoupení mladých lidí z vesnice. Bylo mnohem autentičtější než tanečky v Kathmandu. Džbány se opět nedostavily, zato hůlky, podobné těm, s nimiž v Indii tančí během slavnosti Dusseira. A jak už to bývá obvyklé, také nás nakonec vytáhli, abychom si s nimi neuměle zatančili.

19. říjen
Brzy ráno jsme se vydali na další safari, tentokrát nikoliv na slonovi, ale v džípu. Kam však může slon, tam nemůže džíp. Hned asi po hodině jsme uvázli na cestě v blátě. Po mnoha neúspěšných pokusech, kdy se kola protáčela čím dál tím hlouběji do bahna a nepomáhalo žádné tlačení, zavolal ranger pomoc ze základny (díky ti bože za mobily). Mezitím se kritickému místu přiblížil traktor, který celou příjezdovou cestu zablokoval – neměl však lano (a my také ne), aby nás vytáhl. Nakonec přijeli zachránci s lopatami a motykami a všechno bahno odklidili na stranu. Tak jsme mohli pokračovat. Po cestě byli k vidění jen ptáci a různé typy jelenů či gazel. Dojeli jsme k řece, která je v těchto místech už velmi široká, nasedli do loďky a ranger se snažil nám ukázat nějaké krokodýly, kterých tam mělo být, i podle našich informací, spousta. Musím však připustit, že jsme neviděli ani jednoho jediného – zřejmě, když slyšeli, že jsem na cestě, tak se radši ztratili.  

Odpoledne jsme se účastnili krmení a koupání slonů a dostalo se nám mnoha zajímavých vysvětlení o jejich životě. Asijští sloni se od afrických v mnohém liší.
Sloní příběh:
Slonice, na které jsme se také projeli po pralese, se jmenuje Kali.  Nemá kly, protože u asijských slonů (na rozdíl od afrických), je mají jen samci. Mládě, které stále za ní pochodovalo, bylo 14 měsíců staré a živilo se mateřským mlékem (to prý probíhá až do 4 – 6 let věku mláděte). Slon asijský se dožívá věku 70 – 80 let. Pracovníci z rezervace vlastně nechtějí, aby samice měly mláďata (na rozdíl od zoologických zahrad, kde je každé mládě naplní nadšením). Když samice otěhotní, tak odmítne pracovat J (to je vozit turisty), a trvá 22 – 24 měsíců, než se slůně narodí. Mezitím musí být živena, a to dobře živena. Slon sežere kolem 350 kg potravy denně!! Trávu, rýži, větvičky, ovoce…Sloni se opravdu krmí nepřetržitě, také během safari slonice neustále okusovala stromy a přežvykovala trávu. Tak jsme se dozvěděli, že do jiného stavu se dostala náhodou – sloni z rezervace se dostali na její hranice a tam už byli divocí sloni – jeden z nich se do Kálí zamiloval, a už to bylo. 

Později jsme slonici také sledovali při koupání. Kdybychom chtěli, byla by nás ráda osprchovala  svým chobotem nebo jsme mohli sedět na jejím hřbetě v řece, ale nebyli jsme si jisti, jak bezpečná je říční voda v tropech.

Architektura:
Jak už jsem se zmínila, v Kathmandu a okolí bylo většinou všechno postaveno z červených cihel. V Chitwanu se staví domy spíše v indickém až goanském stylu – jsou  omítnuty a pestře natřeny. Všichni bohatší lidé se snaží umístit v prvním patře prvek palácových sloupů – dva sloupy s hlavicemi, které jsou více či méně dekorativní, často natřeny do zlata (dekorativnost pravděpodobně záleží na zámožnosti majitele).  

Příběhy cestujících, s nimiž jsme se setkali v Chitwanu.
Při cestování mě vždycky zajímají nejen památky a příroda, ale také lidé - místní i cestovatelé. Rodina z Finska, otec, tři dcery a syn, se rozhodli jít po stopách svého pobytu v Nepálu před 34 lety. V té době pracoval otec v malé nepálské vesnici jako součást rozvojového programu finské vlády. Bydlel ve vesnici se ženou a nejstarší dcerou, které byl tenkrát rok a půl. Dvě další děti se narodily v Nepálu. Vesnice byla vzdálena čtyři hodiny chůze od hlavní silnice a nebyla tam voda, která se musela donášet ze vzdálené studně. Na tento vzpomínkový výlet s nimi ovšem nepřijela maminka – podle vlastních slov dětí, už nebyla tak dobrodružná jako dřív a navíc prý si řekla, že už si Nepálu užila dost (ani se jí moc nedivím). Při návštěvě vesnice byli však překvapeni, že přece jen nějaký pokrok nastal – už nemuseli jít 4 hodiny pěšky, byla postavena cesta, po které mohli dorazit džípem. A také vlastní studna byla už ve vesnici vyhloubena.

Léta plynula a každý z rodiny si našel úplně jiné uplatnění. Tatínek pracuje nyní jako manažer na univerzitě v Helsinkách (to mě připomněla profesora Georga Gimpla L).  Nejstarší dcera zkombinovala studium životního prostředí a ekonomiky – byl  to nový obor a setkávala  se s nepochopením ze všech stran – ochránci životního prostředí ji obviňovali  ze zrady kvůli ekonomickým zájmům, a příznivci průmyslového rozvoje ji vinili, že brzdí pokrok a zvyšování životní úrovně. Teprve nedávno začali pomalu všichni dospívat k závěru, že jen kombinace obojího – to je ochrana životního prostředí v kombinaci se zvyšováním životní úrovně lidí v dané rozvojové zemi – může přinést úspěch. Její mladší sestra vystudovala letecké inženýrství a ví, jak opravovat letadla. Ovšem přímo v tomto oboru bylo nemožné najít místo, takže pracuje v logistice letecké dopravy. Nejmladší sestra je právní asistentkou (jako jediná je vdaná a žije ve Švýcarsku). Bratr má na starosti dodávky školním jídelnám v Helsinkách – je odpovědný za to, aby jídlo pro děti bylo zdravé, chutné a levné (to poslední je podle jeho slov ten největší problém). Moc krásně jsme si popovídali, večery uprostřed přírody s touto rodinou byly vskutku obohacením našeho pobytu, lidské osudy mne od jakživa zajímají.  

Na  safari v džípu, kdy jsme uvázli v bahně, jsme jeli s matkou a dcerou, obě Nepálky. Matka však žije už 15 let v USA – má zelenou kartu, ale nikoliv americké občanství, protože to by se musela vzdát nepálského. To je taky jeden z důvodů, proč je obtížné pro dceru se do USA dostat – ve chvíli, kdy se stala plnoletou, nemá na to automatický nárok. Dcera je však už vdaná v Kathamandu a má rovněž dceru, která začala studovat v Americe, takže je to asi všechno v pořádku. Ovšem matce se po Nepálu stýská. V loňském roce prodala malý frančízový obchod (prodej kvalitních jogurtů), který měla v Atlantě, kde se jí nelíbilo, a vrátila se zpátky, kde v USA začínala, to je do New Orleans. Tam je šťastná, a získala taxikářskou licenci, takže jezdí taxíkem.  Člověk musí opravdu obdivovat podnikavost lidí z rozvojových zemí, zvláště žen. I v této rodině tomu je tak, že sestra naší spolucestující je v Kanadě, ona je tedy v USA, a mají ještě čtyři bratry, kteří všichni zůstali v Nepálu. Cestu domů zkoordinovala také se sestrou, protože se všichni sourozenci chtějí sejít u matky, jíž je už 85 let.

20. říjen
Odjezd z Chitwanu, (Machan Villa Lodge) do Kathmandu – 6 hodin cesty.

21. říjen
Jak já, tak George, jsme někde nastydli, takže nám teklo z nosu. George byl zasažen více (dobře víme, jak je to s chlapy a s rýmou), takže si dal oddychový den v Hyattu a já se vydala na poslední prohlídku s naším distributorem Riteshem sama. Nejdřív mě vzal nahoru na kopec, kde stojí další stupa nazvaná Swayambhu, je odtamtud nádherný výhled do údolí a na celé město. Tam jsem také koupila budhistické suvenýry. Od Riteshe jsme dostali pěknou sošku  boha Manjushree, o němž se zmiňuje historie o vysušení jezera v kathmandském údolí, a který je v Nepálu hodně uctíván.  Potom jsme navštívili třetí „hlavní město“ údolí Patan, odkud Ritesh pochází. Stejně jako Kathmandu a Bhaktapur, které jsem už viděla, má Patan velmi impresivní historické centrum, dobře udržované. V době dynastie Mallů vládl v každém z těchto měst jeden z bratrů. Pak mi Ritesh ukázal svou kancelář (zabývá se tam stavební konzultační činnosti kolem 40 zaměstnanců, podnik zdědil po otci) a vzal mě na oběd do restaurace, kterou vlastní jeho rodina,  s typickým newarským jídlem. Na jídelníčku byla: kořeněná polévka ze všech typů luštěnin, jako předkrm malé kousky uvařených brambor obalené ve speciálním koření, rýžový koláč v tenké vrstvě jako omeleta, který se krájí stejně jako pizza (taky prý tomu nepálská pizza říkají), malé kousky kuřete (Nepálci většinou nejsou vegetariáni) speciálně upravené. Moc mi taky chutnal (nejen tady) sýr z mléka jaka.

Večer jsme pozvali Riteshe a jeho ženu Swetu (ta je zaměstnaná v hotelu Radisson) na večeři – to už byl George s námi.

22. říjen
Odlet z Kathmandu do Mumbai. Tentokrát nám zavazadla, jak už je při příletu do Indie zvykem, nenechali nasměrovat až do Goa. Museli jsme proto vyzvednout kufry na mezinárodním letišti a znova je podat na vnitrostátní linku do Goa. Přitom jsme prošli aspoň 5 bezpečnostními kontrolami už v Kathmandu (připravují se na konferenci států SAARC), několika  bezpečnostními kontrolami na mezinárodním letišti v Mumbai a opakovaně ještě totéž před odletem do Goa. A v Indii to bylo ještě doprovázeno několikanásobnou kontrolou, zda nám kolegové ta příslušná razítka na zavazadla a boarding kartu skutečně dali. No, obvyklá fraška, kterou čím dál tím méně snášíme…
Ale v Goa nás už čekalo naše auto (Vishnu obstaral řidiče), takže jsme se šťastně dopravili do Casa George, abychom tam strávili poslední noc před přestěhováním do vily Ivanka.

Na závěr ještě jeden citát ze zahrady meditací hotelu Dwarika:

Shrnutí:
Dovolená byla po všech stránkách vydařená. Největší zážitky: lekce meditování, úchvatný pohled na Himaláje, safari na sloním hřbetu, prohlídka tří historických center káthmándského údolí (Kathmandu, Bhaktipur, Patan).

Bohové, lidé, příroda